duch :
Vymezení vztahu mezi duchem a hmotou v marxismu je považováno za hlavní problém filozofie [1] . Idealismus , spiritualismus - uznání ducha jako počátku světa. Myšlenka ducha může fungovat jako:
Racionalistické filozofické systémy ztotožňují ducha s myšlenkou a vědomím ; v iracionalismu, který definuje podstatu ducha, zvažte jeho aspekty, jako jsou:
Starověcí přírodní filozofové 6. - 5. století před naším letopočtem. E. definoval ducha jako „něco plynného, vitální sílu pohybující se v těle lidí a zvířat“. Biblicko-křesťanská tradice naplňuje pojem ducha osobním absolutnem a vůlí. V existencialismu je duch v protikladu k rozumu a neopozitivismus odstraňuje tento koncept jako ležící mimo rozsah vědeckého poznání.
Podle Klagese je duch v protikladu k duši .
Duch může také znamenat soubor charakterových rysů , temperamentu , znalostí a přesvědčení, které dodávají sílu jednat ve jménu něčeho (duch bojovníka).
Vyskytuje se ve smyslu univerzálního charakteru jakéhokoli lidského společenství, např. duch doby (epochy, staletí), lidový duch (jakýsi ideální základ národního charakteru ), korporativní duch.
Duch doby, duch národů, duch historických formací se často vyskytuje ve Voltairovi . K hlavní metodě jeho historického myšlení patřilo přiblížení jednotlivých rysů doby, lidí, historické vzdělanosti ke společnému jmenovateli, kterému říkal duch. Název jeho díla uvádí jako téma „mravu a ducha národů“ a autor své dílo nazval dějinami lidského ducha obecně [3] .
Koncept ducha, jako něčeho opačného k přírodě, se vyvinul v období romantismu a německého idealismu , a zejména u Hegela ( „Duch se zjevuje jako gigantické integrální znamení spojující nebe a zemi, dobro a zlo “ - Dreyer).
Hegel také mluví o absolutním duchu , nezávislém na jakémkoli pozemském nosiči, identickém s čistým božským duchem, považovaným za ideální celek.
Člověk může rozvíjet ducha svou myslí, praktickými skutky, tvořivou, konstruktivní prací. V praxi se tak děje vytvářením duchovních hodnot, klasického dědictví, výchovou dětí jako harmonických osobností, dobročinností a snahou o absolutní mravní principy, které spojují člověka s přirozeným počátkem přírody, praotcem, tvůrcem.