| Jidáš Iškariotský | |
|---|---|
| Cover Knowledge 1907. Svazek 16 | |
| Autor | Leonid Nikolajevič Andrejev |
| Žánr | Příběh |
| Původní jazyk | ruština |
| Vydavatel | partnerství "znalosti" |
| Text na webu třetí strany | |
„ Judas Iškariotský “ je povídka ruského expresionistického spisovatele Leonida Andreeva , poprvé publikovaná pod názvem „Judas Iškariotský a další“ ve sborníku „Sbírka asociace znalostí pro rok 1907“, kniha 16.
Obraz periferní postavy patří učiteli Jidáše- Ježíše .
Podoba Jidáše byla podle spisovatelových současníků tajemná, a proto zvláště přitažlivá pro „paradoxikalistu“ Andrejeva. Jidáš z Carioth byl mazaný, náchylný ke zradě a lžím. Opustil manželku a chléb získal krádeží. "Neměl děti, a to znovu dokazuje, že Jidáš je špatný člověk a Bůh od Jidáše potomka nechce." Přinesl s sebou hádky a neštěstí. Dobří i zlí lidé se k němu chovají skepticky. Obraz Jidáše se utváří v zrcadle cizích názorů. Od prvních řádků se odráží postoj apoštolů k Jidášovi. Jidáše ještě neznají a tvrdí, že je to špatný člověk. A negativní hodnocení „zrzavý a ošklivý“ je vnímáno jako zaujatý názor učedníků, nespokojených s tím, že ho Ježíš přijal do okruhu vyvolených. Studenti tomuto „zrzkovi“ nevěří a věří, že kromě klamu a zla od něj nelze nic čekat. Jidášův příchod ke Kristu není náhodný. Nevědomky sáhl po lidech, kteří byli čistí a bystrí. Všemi opovrhovaný, podivín s dvojí tváří, která slouží k odhalení povahy Iškariotského, poprvé v životě pocítil teplo od člověka. A podle jeho přikázání se snaží milovat své bližní.
Andrejevovi apoštolové mají „pozemské“, lidské vlastnosti. Nejsou dokonalé. Na rozdíl od nepředvídatelného Jidáše jsou učedníci bez rozporů a jsou jednotní ve všech situacích: Petr je hlasitý, veselý, energický; Jan je naivní, ctižádostivý, zaujatý jedinou myšlenkou: udržet si své místo „milovaného učedníka“ Ježíše; Foma je tichý, vážný, rozumný, ale přehnaně opatrný. Žádný ze studentů nebral Iškariotský vážně. Všichni na něj byli hodní. Studenti ho odsuzovali za lhaní, přetvářku, zároveň si dělali legraci z jeho příběhů, které byly jen další lží. Apoštolové od něj očekávali další lež a "rudý" Žid jejich očekávání naplnil: "lhal <...> neustále."
První dějové náměty a náměty díla měl Leonid Andreev na konci března 1906, kdy žil ve Švýcarsku a dopisoval si se svým bratrem Pavlem. Pak ho Andreev požádal, aby poslal knihy Ernesta Renana a Davida Strausse , mezi nimiž bylo teologické a filozofické dílo Ježíšův život. V květnu téhož roku informoval Alexandra Serafimoviče , že plánuje napsat „něco o psychologii zrady“. Tento plán se však nakonec podařilo uskutečnit až v prosinci 1906 na Capri, kam se Leonid Nikolajevič po nečekané smrti své manželky přestěhoval z Německa.
Maxim Gorkij ve svých pamětech reprodukoval rozhovor s Andreevem, ve kterém tento popsal dojem z básně Alexandra Roslavleva „Judas“. Peshkov také zaznamenal vliv na příběh tetralogie „Jidáš a Kristus“ od Karla Weisera, dílo George Thora „Jidáš. Příběh jednoho utrpení“ a drama ve verši „Iškariotský“ od Nikolaje Golovanova. "Jidas Iškariotský" byl napsán velmi rychle, během dvou týdnů. Andreev předvedl první verzi Gorkému. V díle si všiml velkého množství faktických a historických chyb. Autor znovu přečetl evangelium a příběh několikrát přepsal. Poslední poznámky byly učiněny 24. února 1907, načež se Andrejev obrátil na nakladatelství Znanie , které se rozhodlo dílo publikovat v jednom ze svých almanachů. Za života Leonida Nikolajeviče byl „Judas Iškariotský“ přeložen do němčiny (1908), angličtiny (1910), francouzštiny (1914), italštiny (1919) a dalších jazyků.
| Díla Leonida Nikolajeviče Andreeva | |
|---|---|
| Romány a povídky |
|
| příběhy | |
| Hraje |
|