Kategorický rozkaz

Kategorický imperativ (z lat.  imperativus  - imperativ) je ústředním pojmem v etické filozofické doktríně Immanuela Kanta o morálce , která je nejvyšším principem morálky . Koncept kategorického imperativu formuloval Kant ve svém díle „ Základy metafyziky mravů “ (1785) a podrobně jej prostudoval později – v pojednání „ Kritika praktického rozumu “ (1788).

Podle Kanta může člověk díky přítomnosti vůle jednat na základě principů . Jestliže si člověk stanoví princip, který závisí na nějakém předmětu touhy , pak se takový princip nemůže stát mravním zákonem, protože dosažení takového předmětu vždy závisí na empirických podmínkách. Pojem štěstí, osobní nebo obecný, vždy závisí na podmínkách prožívání. Pouze bezpodmínečný princip , tedy nezávislý na jakémkoli předmětu touhy, může mít sílu skutečného mravního zákona. [jeden]

Morální zákon tedy může spočívat pouze v legislativní formě principu:

"Dělej, aby maxima tvé vůle byla univerzálním zákonem . "

Protože člověk je subjektem možné bezpodmínečně dobré vůle, je nejvyšším cílem . To nám umožňuje představit nejvyšší princip morálky v jiné formulaci [2] :

"Jednej tak, abys lidstvo, jak ve své vlastní osobě, tak v osobě všech ostatních, vždy považoval za cíl, a nikdy ne za prostředek."

Pouze mravní zákon, nezávislý na vnějších příčinách, činí člověka skutečně svobodným .

Zároveň je pro člověka mravní zákon imperativem , který kategoricky nařizuje, protože člověk má potřeby a podléhá vlivu smyslových podnětů, což znamená, že je schopen maxim, které odporují mravnímu zákonu. Imperativ znamená vztah lidské vůle k tomuto zákonu jako povinnost, tedy vnitřní racionální donucení k mravním činům. Toto je koncept dluhu .

Člověk se proto musí v nekonečném pokroku svých maxim snažit o myšlenku morálně dokonalého zákona. To je ctnost ,  nejvyšší, jakého může konečný praktický rozum dosáhnout .

Ve své eseji „Náboženství v mezích samotného rozumu“, odkazující na otázku vztahu mezi náboženstvím a morálkou, Kant píše [3] :

Morálka, pokud je založena na pojetí člověka jako svobodné bytosti, ale právě proto se váže svou myslí bezpodmínečnými zákony, nepotřebuje k poznání své povinnosti myšlenku jiné bytosti nad ním . ani jiné pohnutky než zákon sám, tuto povinnost splnit. …protože to, co nevzniká z něho samotného a jeho svobody, nemůže kompenzovat jeho nedostatek morálky. Proto pro sebe morálka náboženství vůbec nepotřebuje; čistým praktickým rozumem se uspokojuje.

Viz také

• zlaté pravidlo
• Kritika praktického rozumu
• Základy metafyziky morálky

Poznámky

1. ↑ Immanuel Kant. Základy metafyziky morálky // Práce v šesti svazcích. - M .: "Myšlenka". - T. 4. Část I. - S. 211-310.
2. ↑ Kant I. Kritika praktického rozumu / Per. s ním. - Petrohrad. : Nauka, 1995. - 528 s.
3. ↑ Kant I. Náboženství v mezích jediného rozumu // Kant I. Traktáty. - Petrohrad. , 1996. - S. 259-424.

Literatura

• A. K. Sudakov. Kategorický imperativ  // ​​Nová filozofická encyklopedie  : ve 4 svazcích  / předchozí. vědecky vyd. rada V. S. Stepina . — 2. vyd., opraveno. a doplňkové - M .  : Myšlenka , 2010. - 2816 s.
• Kant I. Základy metafyziky morálky. (S recenzí knihy I. Schulze. 1783.)
• Kategorický imperativ: individuální a univerzální

Slovníky a encyklopedie	Velká dánština velká čínština velká čínština Velký Rus Britannica (online) katolík (1997-…)
V bibliografických katalozích	BNF : 119489541 GND : 4208204-3 NKC : ph135776