Klement Marot | |
---|---|
fr. Klement Marot | |
Datum narození | 23. listopadu 1496 |
Místo narození | Cahors |
Datum úmrtí | 13. září 1544 (ve věku 47 let) |
Místo smrti | Turín |
Státní občanství | Francie |
obsazení | básník |
Směr | Renesance , manýrismus |
Žánr | epištoly , elegie , epigram , satira , báseň , epitaf , balada , rondo , překlady žalmů |
Jazyk děl | střední francouzština |
Debut | 1512 |
![]() | |
Mediální soubory na Wikimedia Commons |
Clément Marot ( fr. Clément Marot ; 23. listopadu 1496, Cahors - 13. září 1544, Turín ) - nejslavnější francouzský básník a humanista renesance . Sympatizoval s reformací .
Syn básníka Jeana Marota, který byl součástí skupiny velkých rétorů . Možná navštěvoval přednášky na univerzitě v Orléans mezi 1510 a 1515 . Vstoupil do služby jako páže ministra financí Nicolase de Neuville.
Od roku 1519 byl Maro ve službách Markéty Navarrské (na doporučení jejího bratra krále Františka I. ), kde se sblížil s reformním hnutím.
V roce 1525 se zúčastnil bitvy u Pavie , byl zraněn a zajat; po svém návratu do Francie, v období italského královského zajetí (jaro 1526), byl Marot uvězněn ve věznici Chatelet v Paříži za lpění na kacířských názorech na základě udání (Marot se údajně chlubil, že jí slanina během půstu ). Po návratu panovníka získal zpět svobodu a nejvyšší postavení a byl jmenován královským komorníkem .
V říjnu 1527 byl Marot znovu zatčen a umístěn do věznice Conciergerie ; třetí zatčení se vztahuje k březnu 1532 (opět za porušení půstu).
V roce 1533 se během pobytu Františka I. v Lyonu seznámil s Francoisem Rabelaisem .
Po zesílení pronásledování protestantů v roce 1534 ( případ letáků ) uprchl do Itálie ; od dubna 1535 do července 1536 sloužil jako sekretář Reného Francie ve Ferraře .
Maro se pak přesunul do Benátek ; využil královské amnestie a spěchal do Lyonu, kde se počátkem roku 1537 veřejně zřekl kacířství. Spolu s Bonaventurem doprovází Deperrier královnu na jejích cestách.
Na podzim roku 1542, po vydání nového královského ediktu proti kacířům a zařazení čtyř Marových děl na proskripční seznam, básník navždy opouští Francii a v prosinci přijíždí do Ženevy .
Zde se těší podpoře Johna Calvina , finanční potíže však donutí Marota jít hledat útočiště s přáteli do konce roku 1543, nejprve do okolí Annecy , poté do Bellegarde (nedaleko Chambéry ). V naději, že se vrátí do své vlasti, se připojí k jednotkám vévody z Enghien v Piemontu . Plány na návrat do Francie však zhatila Marotova náhlá smrt v září 1544.
Marotovy první básnické pokusy – včetně volného překladu prvního z Vergiliových Bukolických – byly ovlivněny jeho známostí s básníkem Jeanem Lemaire de Belge v roce 1512. Mezi rané Marovy spisy patří báseň v tradici Romance o růži (verze Romance o růži publikovaná v roce 1526 byla připsána Marovi, ale otázka autorství této verze nebyla definitivně vyřešena) a Ovidiovo Umění lásky od Ovidiova "Chrámu Amorů" ( Le Temple de Cupido , 1514). Pobyt v žaláři se odráží v básni „Peklo“ ( L'Enfer ), která je žíravou satirou na právní proces. Maro měl zvláštní sklon k žánru básnického sdělení; první z nich – „Malé poselství králi“ ( Petite Epistre au Roi , cca 1518) – se setkalo s příznivým přijetím u adresáta a přispělo k básníkově kariéře.
V roce 1526 vydal Marot sbírku svých raných básní L'adolescence clementine , která sklidila velký úspěch u veřejnosti , poté - v roce 1533 nebo 1534 - její pokračování ( Suite de l'adolescence clementine ), stejně jako překlad knihy první kniha " Proměny " od Ovidia. Je možné, že se Maro podílel na psaní básně Markéty Navarrské „Zrcadlo hříšné duše“ prosycené protestantskými motivy [1] . Důležitým rysem Marovy poezie je výjimečná žánrová rozmanitost.
Mnozí, včetně Michela Montaigna v 16. století a Nicolase Boileaua v 17., viděli Marota především jako galantního básníka. Velký význam pro rozvoj galantní poezie ve Francii měl žánr blazonu, který praktikoval Marot ( žertem oslavující předmět, často část těla): „Blazon o krásné bradavce“ ( Blason du beau tetin , 1536 atd. ).
„Marova poezie, plná spontánnosti, lesku a ‚galského vtipu‘, byla jakoby protiváhou slavnostní a ‚oficiální‘ poezie“ [2] .
Od roku 1538 Marot překládal Davidovy žalmy , které měly mít nejdelší život, protože se staly bojovou písní hugenotů . Podle autora disertační práce o díle básníka, slavného ruského filologa V. F. Shishmareva ,
Žalmy překládal s velkou pozorností, přesněji než kdokoli z jeho současníků, nemluvě o tom, že bral v úvahu pohodlnost dalšího hudebního zpracování žalmů a snažil se o jejich širokou distribuci... Během prvních deseti let po vydání sbírky 30 žalmů v roce 1541 vydržely 27 vydání a byly horlivě zpívány na dvorech Františka a Markéty Navarrských... Kalvín je přivítal a povzbudil Mara, aby pokračoval ve své práci, což básník udělal a vydal nová sbírka v roce 1543 [3] .
Navzdory tomu, že koncem roku 1542 vydala Sorbonna Index zakázaných knih , který obsahoval žalmy přeložené Marem, byly tyto básnické překlady ve Francii nadále velmi populární. Všech 150 žalmů v Marově překladu zhudebnil (1564; 2. vyd. 1565) vynikající skladatel Claude Goudimel .
Marot vysoce ocenil poezii Françoise Villona a v roce 1533 připravil dotisk jeho básnického dědictví [4] . V díle Maro je vidět vliv autora „Balady o oběšencích“. Boileau ve svém pojednání Poetické umění představuje Marota jako Villonova nástupce [5] :
Maro po něm uvedl do módy triolety ,
rozkvetl baladě a rýmovaným dvojverším, podřídil
refrénům správné Rondo
A vydláždil nové cesty pro rým.
Navzdory opovržlivému postoji k poezii Maro, účastníků Plejád , její sláva nepohasla ani po dvou stoletích, což lze pro básníka francouzské renesance považovat za ojedinělý případ. Jak zdůrazňuje profesor Frank Lestrengan,
Mnohem později než Ronsard , který se po své smrti ocitl na dlouhou dobu v očistci ..., mnohem později než Malherba , který byl v některých ohledech jeho následovníkem, získal Maro úžasnou posmrtnou slávu, které nezabránilo ani zařazení Žalmy v rejstříku zakázaných knih [6] .
Puškinova lyceální báseň „Starý muž“ je překladem Marova epigramu „O mně“ ( De soi-meme , z cyklu Epigrammes , 1537).
Plus ne suis ce que j'ai été, |
Už nejsem ten vášnivý milenec, |
![]() | ||||
---|---|---|---|---|
Slovníky a encyklopedie |
| |||
|