Občanské rozbroje [1] neboli rozbroje jsou vnitřním konfliktem , válkou mezi některými sociálními skupinami nebo jednotlivci ve státě (hlavně ve feudálním [2] ), také dlouholetým sporem či bojem mezi sociálními skupinami lidí, zejména rodinami popř . klany .
Občanské spory začínají vnímáním jedné ze stran (někdy nesprávně) napadené, uražené nebo uražené druhou stranou, když ji nikdo neomezuje, například za asturského krále Alfonse III . začaly krvavé občanské spory a v roce 910 byl poražen svými syny, vzdal se trůnu ve prospěch Garciase [3] . Silný pocit zášti způsobuje touhu po odplatě a pomstě, což způsobuje, že druhá strana má stejný pocit zášti a pomsty . Spor je neustále živen dlouhodobým vzájemným násilím . Tento nepřetržitý cyklus provokací a pomsty velmi ztěžuje mírové ukončení občanského sporu. Po smrti knížete Jaroslava Osmosmysla v roce 1187 tedy došlo v Haličském knížectví k občanským sporům mezi jeho syny Olegem a Vladimírem, čehož využil uherský král Béla a obsadil Galich [4] .
Spory se často týkají rodinných příslušníků a/nebo společníků původních stran. Mohou tak pokračovat po generace a přerůst v extrémní násilné činy . Lze je interpretovat jako extrémní rozšíření společenských vztahů založených na cti rodiny.
Na počátku raného novověku byly spory považovány za legitimní právní nástroje [5] a byly do určité míry regulovány. Například srbská kultura nazývá občanské spory Srbem. krvna osveta , což znamená "krevní msta", která měla nevyřčená, ale velmi důležitá pravidla. [6] V kmenových společnostech krevní msta v kombinaci s praxí krvavých peněz fungovala jako účinná forma sociální kontroly s cílem omezit a potlačit konflikty mezi jednotlivci a skupinami, které jsou spřízněny příbuzenstvím , což bylo popsáno v článku „ Svět občanského sporu“ ( anglicky „The Peace in the Feud“ od antropologa Maxe Gluckmana [7] v roce 1955.
![]() | |
---|---|
V bibliografických katalozích |