Modální notace ( německy: Modalnotation ) je druh lineární rytmické notace, předtvar menzurální notace . Modální notace se používala především ve 2. polovině 12. a 13. století. V tomto systému je zaznamenána veškerá polyfonní hudba školy Notre Dame (v rukopisech obsahujících Magnus liber organi ) a většina motet Ars antiqua .
Modální notace je první psaný hudební notový systém v historii, který konzistentně notuje rytmus . K označení trvání byly použity stejné grafémy, které sloužily ve čtvercové notaci kostelní monodie k označení výšky zvuků. Rytmická interpretace „výškových“ grafémů čtvercového zápisu byla realizována prostřednictvím stabilního seskupení především dvou- a třínotových grafémů (tzv. ligatur ).
V klasickém (pětiřádkovém taktovém) zápisu je každá doba trvání noty zprostředkována speciálními grafickými prvky noty (stopka nebo její absence, tvar hlavy a/nebo stínování, tečka atd.) a je abstrahována od taktu (např . , čtvrtina může být součástí dvou-, tří-, čtyřčtvrteční aj. míry ). Modální rytmus byl založen na třídílné stupnici - tzv. dokonalosti ( lat. perfectio lit. "dokonalost", "úplnost"), pro kterou v praxi existovaly hotové rytmické formule ( lat. modi , mody) [1] . Častěji než jiní teoretici té doby popisovali šest rytmických formulí-modů a porovnávali je (poprvé snad v roce 1199 Alexandrem z Villedieu v kapitole 10 „Doctrinale“, na počátku 14. Walter Odington ) se starožitnými nohami [2] (viz tabulka poznámek).
Pravidelně se obnovující (s menšími strukturálními změnami), mody formované do sérií nebo „řad“ ( lat. ordines ). Tyto série tripartitních formulí jsou dodnes přímo vnímány sluchem (např. v Perotinových orgánech ) a vytvářejí zvláštní efekt „cirkulace“ – monotónního pohybu bez agogiky a bez jakékoli „dramatizace“ (typické např. klasicko-romantická doba) motivicko-rytmický vývoj .
Modální rytmické formule jsou založeny pouze na dvou trváních – brevis ( lat. brevis short ) a longa ( lat. longa long ), znázorněné na diagramu latinskými písmeny B a L. Ta či ona typická kombinace brevises a long dává rytmický vzorec. Přitom první, druhý a šestý mód zapadají do jedné dokonalosti (tripartitní jednota), třetí, čtvrtý a pátý objímají dvě dokonalosti najednou [3] . A priori je long přesně dvakrát delší než brevis. Aby se však formule vešly do třídílné stupnice (povinný požadavek na techniku polyfonní kompozice v popisované době), byly v některých případech zvětšeny longa a brevis, jako např. ve 3. čtvrtý a pátý režim (v tomto pořadí LBB, BBL, LL) . Tento proces „protahování“ normativní doby trvání ve zdrojích se nazýval „změny“ ( lat. alteratio ).
Systém modálních rytmů, harmonických v teoretických popisech, byl v praxi implementován velmi nejednoznačně. Důvodem této nejednoznačnosti byla věčná touha hudebníků po rozmanitosti rytmů a především touha vyhnout se monotónnímu opakování stejných rytmických formulí podle zvoleného režimu. Samostatnou dobu trvání v rámci zavedeného vzorce by bylo možné rozdělit na dvě menší doby trvání (tento proces Anonymní IV nazývaný fraktio modi, „fragmentace modu“) a naopak, dvě menší doby trvání by bylo možné spojit do jedné velké (extensio modi, „rozšíření modu“ ). Fragmentaci modu bylo možné provést pomocí tzv. plicy ( lat. plica "fold") - malé svislé tyčinky (připomínající zkrácený stonek v klasické notaci), která byla připevněna k poslední notě ligatura vpravo. Kopa sloužila jako signál pro rozdělení poslední doby trvání formule na dvě menší doby trvání a směr klidu ukazoval výšku, na kterou má být nastavena „drtivá“ poslední doba trvání. Pokud stopka pliky směřuje nahoru, měla by být tato poslední nota umístěna sekundu nad naznačenou poslední notou ligatury, pokud je stopka dole, respektive sekundu pod . Existovaly další kompoziční techniky, které modálně-rytmickou monotónnost rozmazaly.