Nemoc z ozáření | |
---|---|
MKN-10 | T66 _ |
MKN-9 | 990 |
Pletivo | D011832 |
Nemoc z ozáření [1] [2] je onemocnění , které vzniká v důsledku expozice různým druhům ionizujícího záření a je charakterizováno příznaky, které závisí na druhu škodlivého záření, jeho dávce, umístění zdroje záření, rozložení dávky v čase a těle živé bytosti (například osoby).
Nemoc z ozáření [1] by neměla být zaměňována s lokálním poškozením zářením způsobeným ionizujícím zářením [3] (například: radiační reakce [4] [5] , radiační popálenina [6] , radiační dermatitida (L58, L59) [7] , radiační vřed [8] , radiační hepatitida [9] , radiační pneumonitida (J70.0), radiační fibróza plic (J70.1), postradiační kyfóza (M96.2), postradiační skolióza (M96.5) , radiační osteonekróza čelisti (K10.2), radiační mukozitida dutiny ústní (K12.3), radiační gastroenteritida a kolitida (K52.0), radiační proktitida (K62.7), radiační cystitida (N30.4), atd.) [10] . U jiných patologií, jejichž příčinou bylo v konkrétním případě vystavení ionizujícímu záření, poskytuje MKN-10 další kódy W88, Y63.2, Y63.3, Z57.1.
Nemoc z ozáření může být u lidí způsobena zevním ozářením nebo vnitřním ozářením – když se radioaktivní látky dostanou do těla vdechovaným vzduchem, gastrointestinálním traktem nebo kůží a sliznicemi a také v důsledku injekce.
Obecné klinické projevy nemoci z ozáření závisí především na celkové přijaté dávce záření. V závislosti na stupni ozáření za jednotku času se rozvíjí buď akutní nemoc z ozáření (velké dávky v krátkém časovém úseku), nebo chronická (malé dávky po dlouhou dobu nebo dílčí, v důsledku akumulace účinku záření). expozice v buňkách ).
Akutní nemoc z ozáření (ARS) – vzniká v důsledku relativně rovnoměrného vystavení dávce vyšší než 1 Gy (100 rad) po krátkou dobu.
Dávky do 1 Gy (100 rad) způsobují relativně mírné změny, které lze považovat za stav před onemocněním. Dávky nad 1 Gy způsobují kostní dřeň nebo střevní formy akutní nemoci z ozáření různé závažnosti, které závisí především na poškození krvetvorných orgánů . Jednorázové expoziční dávky nad 10 Gy jsou považovány za absolutně smrtelné.
Chronická nemoc z ozáření (CRS) [11] vzniká v důsledku dlouhodobého kontinuálního nebo frakcionovaného ozařování těla v dávkách 0,1–0,5 Gy /den s celkovou dávkou přesahující 0,7–1 Gy. CRS se zevním ozářením je komplexní klinický syndrom zahrnující řadu orgánů a systémů, jehož frekvence je spojena s dynamikou vzniku radiační zátěže, tedy s pokračováním nebo ukončením ozařování. Zvláštnost chronické nemoci z ozáření spočívá v tom, že v aktivně proliferujících tkáních v důsledku intenzivních procesů obnovy buněk zůstává po dlouhou dobu možnost morfologické obnovy organizace tkání. Současně takové stabilní systémy, jako je nervový , kardiovaskulární a endokrinní systém, reagují na chronické ozáření komplexním souborem funkčních reakcí a extrémně pomalým nárůstem drobných dystrofických změn.
Chronická nemoc z ozáření byla poprvé studována a diagnostikována v 50. letech mezi pracovníky Mayak Production Association a obyvateli pobřežních osad na řece Techa [12] .
Klasifikace CRS podle závažnosti [13] :
Akutní a chronickou nemocí z ozáření trpí i další savci, ale v závislosti na druhu se dávky záření vedoucí k rozvoji onemocnění liší – standardně článek popisuje ve vztahu k člověku.
Chronická expozice ionizujícímu záření po dobu několika let v celkové dávce 0,1-0,5 Sv za rok se u některých jedinců projevuje poklesem nespecifické rezistence makroorganismu a je zjištěna při epidemiologickém vyšetření skupin populace, tedy stochastická. Při dávce nad 0,3 Sv za rok se zvyšuje počet šedých zákalů. Stochastické efekty z nízkých dávek závisí na celkové kolektivní dávce a není zaručeno, že se vyskytnou u každého jedince vystaveného určité dávce záření, ale dochází ke zvýšení frekvence výskytu (počtu osob, které zažijí) ve vzorku ti, kteří jsou vystaveni stejné dávce záření, v důsledku rozdílu v oblastech expozice těla, různé radiorezistence organismů, od jejich funkčního stavu v době expozice [14] .
Onemocnění se obvykle rozvíjí 2-5 let po začátku expozice. Klinické a morfologické projevy se vyvíjejí pomalu a postupně progredují. Při celkové dávce do 1,0-1,5 Gy se onemocnění nerozvíjí, při ozáření v dávce 1,0-1,5 až 4-5 Gy se vyskytují lehké a středně těžké formy onemocnění. Celková dávka vyšší než 4-5 Gy je spojena s těžkým průběhem onemocnění. Podle závažnosti existují (1) mírné , (2) střední a (3) těžké formy chronické nemoci z ozáření.
Existují tři fáze onemocnění:
Někteří autoři k těmto stádiím přidávají ještě počáteční , charakterizované funkčními poruchami mozku.
Mírná forma probíhá s drobnými změnami v kostní dřeni a dalších orgánech, k uzdravení obvykle dochází 7-8 týdnů po ukončení expozice. Ve formě střední závažnosti vede hemoragický syndrom (častěji se hemoragie nachází na kůži břicha, hrudníku a vnitřní strany stehen), hypoplastická anémie a dále atrofické změny na kůži a sliznicích, zejména nosohltanu a horní části dýchací trakt. Nemoc probíhá po dlouhou dobu, roky, exacerbace jsou vyvolány nespecifickými faktory (infekce, přepracování). K úplnému zotavení po ukončení ozařování obvykle nedochází. U těžké formy onemocnění má primární význam syndrom kostní dřeně (aplastická anémie), onemocnění se vyznačuje stabilně progredujícím průběhem a končí smrtí v důsledku hemoragických nebo infekčních komplikací.
Dlouhodobé účinky expozice [15] jsou somatické a stochastické účinky , které se projevují po dlouhé době (několik měsíců či let) po jednorázové nebo v důsledku chronické expozice .
Zahrnout:
Je zvykem rozlišovat dva typy dlouhodobých následků – somatické , rozvíjející se u samotných exponovaných jedinců, a geneticky – dědičná onemocnění, která se rozvinou u potomků exponovaných rodičů.
Mezi somatické dlouhodobé účinky patří především zkrácení délky života, zhoubné novotvary a šedý zákal. Dále jsou zaznamenány dlouhodobé účinky ozáření na kůži, pojivové tkáni, cévách ledvin a plic v podobě ztluštění a atrofie ozařovaných oblastí, ztráty elasticity a dalších morfofunkčních poruch vedoucích k fibróze a skleróze, která se vyvíjejí v důsledku komplexu procesů, včetně poklesu počtu buněk a dysfunkce.fibroblasty.
Rozdělení na somatické a genetické důsledky je velmi libovolné, protože povaha poškození závisí na tom, které buňky byly vystaveny záření, tedy ve kterých buňkách k tomuto poškození došlo - v somatických nebo germinálních. V obou případech je poškozen genetický aparát a následně může být výsledné poškození zděděno. V prvním případě se dědí v tkáních daného organismu, sjednocující se v konceptu somatické mutageneze , a ve druhém případě se dědí také ve formě různých mutací, ale v potomcích ozářených jedinců.
Po působení záření na organismus může v závislosti na dávce dojít k deterministickým a stochastickým radiobiologickým účinkům. Na rozdíl od deterministických efektů nemají stochastické efekty jasný dávkový práh manifestace. S nárůstem dávky záření se zvyšuje pouze frekvence projevu těchto účinků. Diagnóza nemoci z ozáření je založena především na údajích z krevních testů. Z hematologických ukazatelů po ozáření je nejspolehlivější prudký pokles počtu leukocytů, zejména lymfocytů [16] .
Znečištění | |
---|---|
znečišťujících látek | |
Znečištění ovzduší |
|
Znečištění vody |
|
Znečištění půdy | |
Radiační ekologie |
|
Jiné druhy znečištění | |
Opatření k prevenci znečištění | |
Mezistátní smlouvy | |
viz také |
|