Subjektivní právo (též právo v subjektivním smyslu , nebo prostě právo ; množné právo ) je státem uznaný nárok [slovník] (nárok) subjektu na nějaký prospěch nebo formu chování .
Subjektivní právo je třeba odlišovat od práva objektivního (práva v objektivním smyslu), které je složitým systémem speciálních společenských norem a plní roli sociálního regulátora.
Subjektivní právo je jednou z nejdůležitějších kategorií právní vědy a vedle pojmů svobody , povinnosti a zákazu označuje jeden ze základních pojmů teorie práva .
Stejně jako svoboda , i subjektivní právo definuje míru a meze možného (tedy povoleného ) chování oprávněného subjektu, na rozdíl od povinnosti - měřítka správného chování, a zákazu - měřítka nepřijatelného chování. Subjektivní právo existuje na základě norem objektivního práva v důsledku úpravy společenských vztahů normami práva, které se na základě své právní úpravy stávají právními vztahy , jejichž formou jsou subjektivní práva a zákonné povinnosti jejich účastníků. Obsahem právních vztahů je chování účastníků, směřující k realizaci subjektivních práv a plnění právních povinností. V rámci sociálního vztahu se v průběhu interakce mezi účastníky projevují subjektivní práva a povinnosti. Norma objektivního práva určuje zákonné chování určitých subjektů, tedy naznačuje, kdo má určitá subjektivní práva a povinnosti.
Subjektivní právo nabývá subjekt právní skutečností spolu se vznikem konkrétního právního vztahu. Je-li právní vztah upraven dispozitivní normou, může se oprávněný subjekt svého práva vzdát, a to i převodem na jiný subjekt (takové vzdání se právního jednání zaniká nebo mění právní vztah). Pokud je veřejný vztah upraven imperativní normou, pak vzdání se odpovídajícího subjektivního práva nemá právní sílu (k právům tohoto druhu patří zejména lidská práva ). Ve všech případech je však realizace subjektivního práva prováděna svobodně, to znamená, že oprávněný subjekt má také právo zdržet se výkonu jemu náležejícího subjektivního práva (jinak by se právo nazývalo povinností). Oprávněné subjekty mohou svobodně spáchat (či nespáchat) jednání směřující k realizaci práva, neboť jsou v rámci povoleného chování. K realizaci subjektivního práva dochází provedením určitého jednání nebo jeho zdržením se za účelem získání majetkového nebo nehmotného prospěchu, ke kterému právní vztah vznikl .
Subjektivní práva v občanském právu byla hluboce rozvinuta od římských dob. Pod subjektivním právem je zvykem rozumět zákonná možnost osoby jednat určitým způsobem. Takové právo je zajištěno možností domáhat se určitého jednání (nebo se jednání zdržet) od jiných osob. Vlastník tak může vlastnit, užívat a nakládat se svým majetkem a požadovat po jiných osobách, aby se zdržely porušování jeho práva. Práva jsou tedy zajištěna postoupením tzv. odpovídajících povinností na další účastníky právního vztahu . Vlastník subjektivního práva (oprávněná osoba) se v případě jeho porušení někým může uchýlit k pravomoci státu uplatnit a chránit své právo, např. obrátit se na soud. Podle způsobu ochrany se subjektivní práva dělí na absolutní a relativní. V rámci absolutního práva může oprávněná osoba vyžadovat konkrétní jednání nebo se jednání zdržet neomezeně širokého okruhu osob. Autor má tedy právo na nedotknutelnost díla a může komukoli zakázat jeho doplňování, zmenšování či změny, jakož i požadovat, aby byla učiněna opatření k obnovení porušeného práva. U relativního práva lze nároky vlastníka práva adresovat pouze konkrétní osobě nebo okruhu osob (např. práva věřitele ve vztahu k dlužníkovi). Subjektivnímu právu jedné osoby odpovídá právní povinnost jiné osoby (osob). Odmítnutí subjektivního práva obecně nemá za následek jeho zánik, pokud toto právo nepřechází na jinou osobu [1] .
| Že jo | ||
|---|---|---|
| Doktrína práva | ||
| Legální rodiny | ||
| Hlavní právní odvětví | ||
| Komplexní právní odvětví | ||
| Subsektory a instituce práva | ||
| Mezinárodní zákon | ||
| judikatura |
| |
| Právní disciplíny | ||
| ||