Finance domácnosti - soubor vztahů týkajících se tvorby a použití fondů fondů a finančních aktiv nezbytných k zajištění obživy členů domácnosti .
Domácnost je z ekonomického hlediska chápána jako skupina osob, které jsou nejčastěji spřízněny příbuzensky ( rodina ), společně činí ekonomická rozhodnutí na základě společné tvorby a sdílení fondů finančních prostředků potřebných ke spotřebě a akumulaci . Domácnost může tvořit jedna osoba, která samostatně a samostatně tvoří svůj vlastní rozpočet. Domácnost (reprezentovaná svými zastupujícími členy) v systému tržních vztahů vystupuje jako:
Finanční vztahy charakteristické pro domácnost lze rozdělit na vnitřní a vnější.
Vnitřní finanční vztahy domácnosti jsou takové, které vznikají mezi účastníky (členy) domácnosti při tvorbě a rozdělování fondů peněžních prostředků, které jsou společné domácnosti mezi jejími členy.
Finanční vztahy jsou klasifikovány jako vnější:
Financování domácností se vyznačuje společnými finančními funkcemi:
Finanční rozhodnutí domácností jsou přijímána ohledně tvorby a použití peněžních fondů.
S jistou mírou konvenčnosti lze říci, že domácnost má svou vlastní bilanci , která odráží souhrn jejích aktiv , tedy hodnotu jejího majetku v peněžní i nepeněžní formě a pasiv , tedy zdrojů. vzniku těchto aktiv. Důležitým zdrojem tvorby majetku domácností jsou nejen běžné příjmy , ale také úspory , akumulace získané v pořadí dědictví od předchozích generací.
Bilance skutečných příjmů a výdajů domácnosti za určité časové období (měsíc, čtvrtletí, rok).
Příjem domácnosti může mít peněžní i nepeněžní (naturální) formu . Ty zahrnují potraviny získané z pozemků osobních dceřiných společností a také naturální platby za práci v podnicích nebo soukromé služby.
Ve vyspělých tržních ekonomikách přirozeně převládá peněžní forma příjmu. Peněžní příjem domácnosti se dělí na následující zdroje příjmu:
Existují různé přístupy ke klasifikaci výdajů domácností .
Z hlediska termínů, za které se určité výdaje počítají, rozlišují:
V závislosti na funkčním účelu lze výdaje rozdělit do následujících hlavních skupin:
Existuje také další přístup, který zahrnuje jejich rozdělení na výdaje spojené se spotřebou a akumulací.
Spotřební výdajeDo spotřebních výdajů lze přiřadit tzv. povinné výdaje, tedy výdaje, bez kterých se domácnost běžně neobejde . Tyto zahrnují:
Zhodnocení peněžních úspor a úspor je důležité nejen pro domácnost. Úspory domácností jsou důležitým zdrojem ekonomického rozvoje .
Účel peněžních úspor může být různý:
Existují dvě formy spoření: organizované a neorganizované. S rozvojem tržních vztahů, zkvalitňováním a zvyšováním objemu finančních služeb poskytovaných obyvatelstvu se zvyšuje podíl organizovaného spoření, plnícího důležitou společensky významnou funkci dodávání úvěrových peněz do ekonomiky.
Důležitým faktorem při zvyšování úspor je výše příjmu. Jedním z předmětů ekonomické vědy, který studuje finance domácností, je studium příjmu, spotřeby a akumulace. Jedním ze zákonů souvisejících s touto problematikou je základní Keynesův zákon :
Vyšší než růst příjmů je tempo růstu spotřeby určeno sklonem společnosti ke spotřebě. K charakterizaci tohoto jevu se používá mezní sklon ke spotřebě ( MPC ), který je určen vzorcem:
,
kde je nárůst spotřeby, je růst důchodu.
Hodnota MPC ukazuje, jaká část nárůstu důchodu směřuje do spotřeby. Jeho hodnota se pohybuje od 0 do 1: 0 < MPC < 1. Je-li MPC=0, pak celý nárůst příjmu jde na akumulaci; je-li MPC=1, celé zvýšení důchodu jde na spotřebu.
Další ukazatel používaný k charakterizaci poměru spotřeby a akumulace se nazývá mezní sklon k akumulaci ( angl. Marginal Propensity to Save - MPS ):
, kde je hodnota přírůstku úspor, je přírůstek příjmů.
Pokud MPS=0, pak veškerý příjem jde na spotřebu; pokud MPS=1, pak celý nárůst příjmu jde do akumulace.
Slovníky a encyklopedie | |
---|---|
V bibliografických katalozích |