Volo ergo sum (z latiny - „toužím, tedy jsem“) je hlavní tezí filozofie Men de Biran , kterou oponuje tezi Descarta Cogito ergo sum [1] [2] .
Maine de Biran byl francouzský filozof, který vzešel ze školy „ideologů“ a položil základy francouzského spiritualismu [3] . Hlavním předmětem jeho kritiky byla smyslná doktrína Condillaca , ke které se postavil proti své psychologii sebepozorování . Podle Birana v projevech vůle přímo poznáváme vlastní individuální existenci. Jevy vůle nelze vysvětlit jako produkt pasivních pocitů ; jsou projevem vnitřní činnosti našeho „já“ . Ve snaze vůle objevujeme nejen toto úsilí samotné, ale i naše „já“, ze kterého pochází. Nikoho dobrovolné úsilí, které nenáleží žádnému subjektu , v přírodě neexistuje. Existence našeho „já“, nalezeného ve dobrovolném úsilí, je původní skutečností vědomí, která musí být základem veškeré filozofie. Descartes se mýlil, když viděl podstatu našeho „já“ v myšlení ; myšlení není imanentním atributem našeho „já“, protože můžeme strávit spoustu času přemýšlením o ničem. Proto ne myšlení, ale vůle je pravou podstatou našeho „já“ [3] .
Počáteční fakt vědomí, věřil Biran, je také základem našich znalostí o fyzickém světě. Fakt dobrovolného úsilí v sobě obsahuje i fakt odporu vůči tomuto úsilí, proto současně se svým „já“ objevujeme i „ne-já“, které mu stojí v protikladu v podobě těla a tělesného světa. Naše znalosti o našem těle jsou založeny na zkušenostech s odporem, který klade pokusům uvést jej do pohybu. V úsilí je základem psychické bytosti, v odporu je základem fyzické bytosti [2] . A konečně, filozofické kategorie substance, jednoty, identity a kauzality také pocházejí z původní skutečnosti vědomí , kterou pak přenášíme do vnějšího světa. S úsilím vůle si tedy přímo uvědomujeme sami sebe jako její příčinu a odtud pochází náš koncept kauzality; pozorujeme-li neměnnost našeho „já“, uvědomujeme si ho jako substanci , a to je zdrojem našeho konceptu substance. Ve vnější, smyslové zkušenosti nám nejsou dány žádné příčiny ani substance a představu o vnějším světě si vytváříme pouze analogií s naším „já“ [3] .