Maximum posledního zalednění

Maximum posledního zalednění ( LGM (z angl.  Last Glacial Maximum ), vzácně MPO [2] ) je doba maximálního ochlazení během poslední doby ledové , která proběhla před 26,5-19 tisíci lety [3] [4 ] [5] .

V tomto období byla teplota v závislosti na regionu o 4-6,5 °C nižší než v současnosti [6] [7] [8] . Hladina světového oceánu byla v té době o 120-135 metrů nižší než moderní díky tomu, že voda nahromaděná ve formě ledu v ledových příkrovech o tloušťce 3-4 km byla stažena z hydrosféry . Ledovce zabíraly 8 % povrchu Země a 25 % rozlohy pevniny (v současnosti 3,1 % a 10,7 %). Mnoho moderních mělkých šelfových moří neexistovalo ( Žluté a Severní moře, Perský a Siamský záliv), zatímco jiná byla mnohem menší než ta moderní.

Klimatické důsledky

Během této doby zalednění převzalo velkou část Severní Ameriky , Skandinávského poloostrova , severní Evropy a Východoevropské nížiny . Led pokryl Alpy a Himaláje , jižní cíp Jižní Ameriky a Austrálie.

Tvorba ledovců vyžaduje jak stálé nízké teploty, tak srážky (sníh) . V důsledku toho, navzdory teplotám podobným teplotám zalednění v Severní Americe a Evropě, zůstala Sibiř bez ledu, s výjimkou vysočiny v Taimyru a možná i na Čukotce. Výšky nad ledovým příkrovem v severní Evropě vytvořily vzduchové masy, které byly tak suché, když dosáhly východní Asie, že dostatečné množství srážek k vytvoření ledovců bylo nemožné. Relativní teplo Tichého oceánu v důsledku zastavení proudu Oyashio a přítomnost velkých horských pásem ve východní Sibiři a na Dálném východě byly také faktory bránící kontinentálnímu zalednění v Asii.

Klima se stalo nejen chladnějším, ale také sušším, což vedlo k odlesňování a desertifikaci v mnoha oblastech, jako je Jižní Austrálie . Výrazně se zmenšila plocha rovníkových pralesů Amazonie, podobně byly postiženy deštné pralesy jihovýchodní Asie. Pouze ve Střední Americe (dnešní Nikaragua, Kostarika, Panama a severní Kolumbie) zůstaly deštné pralesy prakticky nedotčené, možná kvůli neobvykle vydatným srážkám v regionu.

Většina světových pouští se rozšířila. V západních státech Spojených států však byla kvůli měnícím se globálním větrům vlhkost vyšší než nyní. To umožnilo vznik obrovských pluviálních jezer, jako je jezero Bonneville v Utahu. K podobnému zvýšení vlhkosti došlo v Afghánistánu a Íránu, kde se v Desht-Kevir vytvořilo velké jezero. .

Dříve se věřilo, že v západní Sibiři se také vytvořilo velké jezero Mansijsk , které vzniklo kvůli zablokování toku sibiřských řek ledovci do Severního ledového oceánu. Nyní je dokázáno, že v této době existovala pouze malá jezera vzniklá v důsledku tání podzemního ledu a velké jezero vzniklo v dřívějším období - před 90-60 tisíci lety [9] .

18 tisíc litrů n. klima začalo měknout a ledové příkrovy se začaly zmenšovat. LGM vystřídala chladná pozdní doba ledová (její první fází byla studená raná sucha , mezi epochami v některých oblastech dochází k mírnému oteplení [10] ), po které skončila poslední ledová epocha a začalo oteplování holocénu .

Viz také

• poslední doba ledová
• Blitt-Sernanderovo schéma
• Vymírání ve čtvrtohorách
• doba ledová
• Milankovičovy cykly
• Vazebné cykly
• Dansgaard-Eschgerovy oscilace

Poznámky

1. ↑ Zalloua, Pierre A.; Matiso-Smith, Elizabeth.  Mapování postglaciálních expanzí: Obyvatelstvo jihozápadní Asie  // Vědecké zprávy : deník. - 2017. - 6. ledna ( 7. díl ). — S. 40338 . — ISSN 2045-2322 . - doi : 10.1038/srep40338 . — PMID 28059138 .
2. ↑ Ovsepyan E. A., Ivanova E. V., Murdmaa I. O. Kolísání bioproduktivity v nízkých a vysokých zeměpisných šířkách Tichého oceánu během ukončení I v důsledku restrukturalizace oceánské cirkulace Archivní kopie ze dne 2. listopadu 2021 na Wayback Machine // Oceanology, Volume 58, No 6 – 2018 – S. 963
3. ↑ Justin D. Yeakel, Paulo R. Guimarães Jr., Hervé Bocherens, Paul L. Koch. Vliv změny klimatu na strukturu pleistocénních potravních sítí v mamutí stepi // Proc. R. Soc. B. 7. července 2013. V. 280. No. 1762 Archivováno 10. dubna 2017 na Wayback Machine
4. ↑ Poslední glaciální maximum ovlivnilo trofickou strukturu živočišných společenstev, která žila v mamutích stepích Archivováno 10. dubna 2017 na Wayback Machine , 18. 6. 2013
5. ↑ Peltier, WR; Fairbanks, RG Global glacial led volume and Last glacial Maximum trvání z rozšířeného rekordu Barbadosské hladiny moře (Abstrakt  ) . Quaternary Science Reviews, svazek 25, vydání 23-24, 3322-3337. Elsevier BV (7. srpna 2006). Staženo: 5. září 2009.  (nedostupný odkaz)
6. ↑ Chang JC a kol. Chironomid odvozená letní rekonstrukce teploty ze subtropické Austrálie během posledního ledovcového maxima (LGM) a poslední deglaciace // Quaternary Science Reviews. - 2015. - T. 122. - S. 282-292.
7. ↑ Annan JD, Hargreaves JC Nová globální rekonstrukce teplotních změn na posledním ledovcovém maximu // Klima minulosti. - 2013. - V. 9, č. 1.
8. ↑ Morozova P. A. Vliv skandinávského ledovce na klimatické podmínky Východoevropské nížiny podle numerického modelování projektu PMIP II // Led a sníh . - 2014. - V. 54, č. 1. - S. 113-124.
9. ↑ Redakce časopisu Science and Life. MANSIYSK LAKE-SEA STARŠÍ, než se myslelo . www.nkj.ru _ Získáno 29. června 2020. Archivováno z originálu dne 20. července 2021. (Ruština)
10. ↑ Velichko, A. A., Faustova, M. A., Pisareva, V. V., Karpukhina, N. V. Historie skandinávského ledového štítu a okolní krajiny v době ledové Valdai a na začátku holocénu // Led a sníh. - 2017. - V. 57, č. 3. - S. 391-416. - doi : 10.15356/2076-6734-2017-3-391-416 .

Slovníky a encyklopedie	velká čínština Britannica (online)

Odkazy

• Pazynych V. Revize měřítka posledního severoamerického zalednění 1. část. Jižní Skalisté hory