Pillnitzská deklarace ( německy Pillnitzer Deklaration ) je dokument podepsaný 27. srpna 1791 na saském zámku Pillnitz , který se stal základem rakousko-pruské spojenecké smlouvy (únor 1792) a sjednocení evropských panovníků proti francouzské revoluci [ 1] .
Po zatčení krále Ludvíka XVI . 21. června 1791 začala jednání mezi velmocemi. 25. srpna 1791 přijel do Pillnitzu, letního sídla saských kurfiřtů , císař Leopold II . Ve stejné době se tam objevil i pruský král Fridrich Vilém II . a 26. srpna na hrad dorazil hrabě d'Artois (budoucí Karel X ) s diplomaty a emigranty, mezi nimiž byli Condé , Calonne , Polignac , Bouillet [1]. .
Hrabě d'Artois navrhl, aby panovníci zveřejnili Francouzům manifest protestující proti vzbouřenému národnímu shromáždění a proti všem rozhodnutím, se kterými byl král nucen souhlasit. To mělo jmenovat hraběte Provence (budoucí Louis XVIII ) jako regent; princům mělo být usnadněno verbování vojsk v rámci říše. V případě pokusu o život krále měly hrozit obyvatelům Paříže nejpřísnější popravy a samotné Paříži zničení. Panovníci reagovali opatrně na požadavky Comte d'Artois [1] .
Aby se zbavili otravných emigrantů, bylo rozhodnuto svolat konferenci k projednání manifestu. 27. srpna se konala konference, které se zúčastnil hrabě z Artois - Calonne, od císaře - Shpilman , ze strany pruského krále - Bischofswerder. Jimi sepsaná deklarace byla podepsána králem a císařem [1] .
Prohlásili, že považují postavení francouzského krále za věc společného zájmu všech evropských panovníků, a vyjádřili naději, „že mocnosti neodmítnou použít spolu s císařem a králem nejúčinnější prostředky, úměrně k jejich síle, umožnit francouzskému králi zcela svobodně posílit základy monarchické vlády, odpovídající právům panovníků a blahu Francie. Císař a král – bylo řečeno dále – se rozhodli jednat neprodleně a na základě společné dohody, v podobě dosažení společného cíle. V očekávání toho vydají rozkazy vojákům, aby byly připraveny k akci [1] .
Podle ESBE :
V této deklaraci byly jasně odhaleny charakteristické rysy situace v Evropě: nejistota a nepořádek. Výhrůžka a zároveň bázlivost P. byla vágní, nejednoznačná a postrádala jakýkoli praktický význam. Francii neděsila, ale jen dráždila. Revolucionáři v tom viděli důkazy zrady ze strany dvora, jeho vztahů s emigranty a cizími mocnostmi. Emigranti jen zhoršovali situaci krále i svou.