Předminulý čas

Pluperfektum (z lat . plus quam perfectum  - „více než dokonalé “ nebo „více než dokonalé“; v řadě popisů také dlouhý minulý čas a předminulý čas , stejně jako preteriteperfektum [1] [2] ) je slovesný tvar , za jehož hlavní význam se obvykle považuje přednost ve vztahu k nějaké situaci v minulosti. Relativní čas.

Vzdělávání

podobně v hindštině , tatarštině , udmurštině a řadě dalších jazyků Evropy a Asie.

Pluperfekt je často tvořen pomocí speciálního indikátoru irelevantní minulosti, který se přidává do slovní formy minulého času: například v turečtině , korejštině a mnoha jazycích Afriky a Oceánie .

Sémantika

Předchozí priorita

Podíval jsem se na něj a odešel.

Irelevantní minulost

Zrušený výsledek

Starý ruský jazyk :

V ruském jazyce:

Chystal jsem se na snídani , ale přemýšlel jsem o tom.

Byl jsem pryč, ano (ale) se vrátil.

Zkušenostní význam

Modalita

Na rozdíl od jiných jazyků se v ruštině používá ve významu úvodního slova (větného druhu) stejně jako slova „již“, „li“, stejně jako opakování pro zvýšení účinku (mnoho, mnoho, a dávno, sotva, kousek po kousku), bez vědomého použití k označení sledu akcí, to znamená, že se používá spíše jako zastaralá frazeologická jednotka nebo rčení, a ne jako striktní gramatické pravidlo pro označování časů sloves, tedy bez zvláštní sémantické zátěže. Můžete například říci: „Byl jsem pryč, ale vrátil jsem se“ a zároveň můžete říci: „Byl jsem pryč, ale zapomněl jsem klíče“ – to znamená, že „zapomněl jsem klíče“ se stalo dříve, ale modal sloveso „byl“ se stále používá jako úvodní slovo, i když neoznačuje žádnou předchozí (v minulosti provedenou) akci před jinou .


Diskurzivní funkce

Metafora pluperfekta v žurnalistice

V žurnalistice a ve filozofických esejích se slovo „pluperfektní“ často používá ve smyslu „irelevantní starověk“, „předmět nostalgie“.

Poznámky

  1. Die Grammatik (= Duden. Band 4). Hrsg. von der Dudenredaktion. 8., uberarbeitete Auflage. Dudenverlag, Mannheim/Curych 2009, S. 463 bzw. Rn. 656. Die Dudengrammatik stützt sich hier auf Thieroff 1992, Eisenberg 2006 und Zifonin et al. 1997.
  2. Hoffmann, Ludger: Deutsche Grammatik. Grundlagen für Lehrerausbildung, Schule, Deutsch als Zweitsprache und Deutsch als Fremdsprache. Erich Schmidt, Berlín 2016, S. 251.
  3. Lomonosov M. Ruská gramatika. Sekce 268