Tristanův akord

Akord Tristan je akord f -h-dis 1 - gis 1 , který hraje roli leitharmonie v opeře Richarda Wagnera Tristan und Isolda . Akord Tristan je charakteristickým znakem Wagnerova harmonického stylu a symbolem pozdně romantické harmonie vůbec.

Stručný popis

Zvláštnost struktury této konsonance ( malý sedmý akord ) činí její tónový kontext neurčitým, nejednoznačným. Wagner používá v opeře od prvních taktů Tristanův akord (viz hudební ukázka) a s využitím strukturální neurčitosti a fonické měkkosti této disonance jej záměrně ponechává bez rozlišení [1] . Toto charakteristické „zpochybňování“ nebo „podceňování“ nebo „emoce malátnosti“, soustředěné v nevyřešeném Tristanově akordu, je dále využito v celé skladbě, zahrnuto (kromě jiných prostředků hudebního vyjádření) v holistickém hudebně-dramatickém pojetí jako symbolický a snadno identifikovatelný sluchový prvek.

Hudebně-teoretická interpretace

Podle Yu. N. Kholopova je Tristanův akord nejdůležitější strukturou pro realizaci „funkční inverze“ ve Wagnerově opeře, stejně jako technika dodatečného strukturálního prvku (DCE) [2] . Kholopov interpretuje samotnou konsonanci (viz analytické číslování v hudební ukázce) jako periferní konsonanci a-moll, konkrétně třetí čtvrtinový akord (druhá inverze) dvojité dominanty s appoggiatura ( gis 1 je neakordový zvuk, který přechází v akord a 1 ) [3] . Jinde v partituře Tristana je stejná konsonance záměrně umístěna do jiného harmonického kontextu a má jiný modální a funkční význam.

Půjčky

Akord Tristan byl opakovaně (i ironicky) používán v dílech skladatelů zejména ve 20. století - A. Berg (6. část Lyrické suity pro smyčcové kvarteto, 1926), H. Eisler , B. Britten (opera "Albert Herring", dějství II) atd.

Poznámky

  1. ↑ Kolísání sonantního napětí při přechodu z jedné měkké disonance do druhé, charakteristické pro Wagnerovu harmonii jako celek , uvažuje Yu .
  2. ↑ V klasické tónině mají všechny harmonie přímo nebo nepřímo sklon ke středové tónice. V rozšířené tonalitě pozdních romantiků se projevuje tendence akcentovat modální nestabilitu (fonicky - měkká disonance) až k tomu, aby získala status naprosté autonomie. Kholopov nazývá tento trend „funkční inverzí“, tedy „převrácením“ tonální gravitace, otočením opačným směrem. Viz Kholopov Yu. N. Harmony. Teoretický kurz. M.: Hudba, 1988, str. 375 et passim.
  3. ↑ Viz Kholopov Yu. N. Tristan-accord // Hudební encyklopedický slovník . M.: Sovětská encyklopedie, 1990, str. 553.

Literatura