Dědeček Arkhip a Lyonka

" Dědeček Arkhip a Lenka " je příběh Maxima Gorkého , napsaný v roce 1893 . Poprvé publikován v novinách Nižnij Novgorod „Volgar“ v roce 1894. Příběh byl natočen na gramofonovou desku, nastudoval S. Shilovsky a namluvil V. Sperantova (Lyonka), N. Plotnikov (dědeček Arkhip). [jeden]

Děj

Autor nás seznamuje s jedenáctiletým chlapcem Lyonkou a jeho dědečkem Arkhipem. Naši hrdinové se schoulili na břehu řeky Kuban a čekali na trajekt. Obrazy hrdinů: „kostnatý“, „křehký“, „roztrhaný“ [2] kreslí před nás dva žebráky. Dostanou se do vesnice prosit o almužnu. Od samého začátku příběhu nás autor ponoří do atmosféry nemoci a nevyhnutelné smrti: "...dědeček Arkhip, pociťuje tupou, tlačí bolest v hrudi." [2] A autor používá vhodné barvy: tmavě hnědou, hnědou, žlutou. Dědeček zase myslí na smrt a stěžuje si, že nemá vnuka komu přenechat.

Poté se hrdinové na trajektu přesunou na druhou stranu a kozák je přiveze do vesnice. Kozáci jsou v příběhu na rozdíl od našich hrdinů popisováni jako silní a dobře živení, neutíkající z práce. Ve vesnici se dědeček s Lenkou oddělují, aby žebrali odděleně. Lenka tento podnik nemá ráda. Dědečkovo sténání se mu nelíbí: "když slyšel dědovy žádosti, cítil se nepříjemně a jaksi smutný." [2] Ano, a děda lže, aby více sloužili: „v Rusku umírají lidé na ulicích a jen tak se povalují a nemá to kdo uklízet, protože všichni lidé byli omráčeni hladem ... Nic z toho u svého dědečka nikde neviděli.“ [2] Lyonka si proto lehla vedle silnice pod třešně a podřimovala.

A náš malý hrdina se probudil, protože uslyšel hořký pláč. Byl to pláč dívky, která mu řekla, že ztratila svůj nový kapesník. Lyonka ji uklidňoval, jak jen mohl, a šel za dědečkem na smluvené místo, do chrámu. Ale jakmile se setkali u brány chrámu, kozák, který jim řekl, aby šli s týmem. Pak si Lyonka uvědomil, že dědeček něco ukradl, protože je jednou vyhnali z vesnice za dědovu krádež. Děda podstrčil Lence tašku, když ji kozák neviděl, a řekl, ať ji zahoď, jen si vzpomeň, kde ji sebrat. Tak to udělal vnuk.

Prohledáni byli propuštěni. Dědečka jeho krádež potěšila: drahá stříbrná dýka a úplně nový dámský šátek, ale Lyonku to štvalo. V žáru zakřičel na dědečka: „Ty jsi starý zloděj!... Páni! Ukradl dítě... Ach, dobře!.. Starý, ale tam... Tohle ti v příštím světě neodpustí!...» [2] Počasí se zvedlo se silnou bouřkou. Lyonka požádal dědečka, aby se vrátil do vesnice, ale dědeček se z místa zášti nehnul: „Nepůjdu... neodpustím... sedm let jsem tě kojil! .. Všechno je pro tebe ... a já jsem žil ... pro tebe ... “ [2] , a pak zavyl hrozné zavytí. Ano, Lenku tak vyděsil: „Lenka dohnána tím vytím téměř k šílenství, utekla mu, vyskočila na nohy a jako šíp se řítila kamsi vpřed.“ [2]

Tak byli nalezeni: dědeček, který zemřel večer, pod stromem, a Lyonka ve stepi v tekutém bahně. A společně je pohřbili pod stromem.

Kritika

A.A. Volkov o Gorkém píše: „Emeljan Piljaj“, „Dědeček Arkhip a Lenka“, „Utekl“, „Žbrák“, „Čelkash“, „Jednou na podzim“ a další příběhy vyvolaly buržoazní kritiku, která Gorkého nazývala zpěvák barbarství. Touto definicí se kritici, kteří ve větší či menší míře trpěli sociální hluchotou a slepotou, snažili zlehčit společenský význam Gorkého expozice. Viděli nebezpečí Gorkého děl pro buržoazii, ale nechápali jejich hluboký význam .

Odkazy

Celý text příběhu

Zvuková verze příběhu Archivováno 11. května 2021 na Wayback Machine

Poznámky

1. ↑ Zvuková verze příběhu . Získáno 11. května 2021. Archivováno z originálu dne 11. května 2021. (neurčitý)
2. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 Celý text příběhu
3. ↑ A.A. Volkov. "Ruská literatura XX století. Období před říjnem." Nakladatelství "Osvícení", Moskva, 1964 . Získáno 13. května 2021. Archivováno z originálu dne 13. května 2021. (neurčitý)