Pátá Veda

Pátá véda ( IAST : pañcama veda ) je termín , který odkazuje na řadu povédských textů hinduismu , které nepatří ke čtyřem kanonickým védám , ale navzdory tomu mají status podobný Védám. [1] Myšlenka páté Védy je velmi starodávná a poprvé se s ní setkáváme v jedné z raných upanišad  – „ Čhandogja upanišad “ (7.1), [2] která pátou védu nazývá „ Itihasas a Puranas “. Později se termín „pátá Veda“ začal vztahovat na jiné texty (nebo skupiny textů) jak v sanskrtu, tak v indických jazycích.

Jedna z itihas se nazývá Pátá véda - " Mahabharata ". [3] Mahábhárata o sobě také mluví jako o nové védě nové éry, na stejné úrovni se čtyřmi kanonickými védami (a v některých ohledech dokonce stojí nad nimi) a je určena všem lidem. [4] Další hinduistický epos, Ramayana , se také nazývá pátou Vedou. [1] Podobné výroky najdeme i v Puránách, které o sobě mluví jako o páté Védě, jako o „Puraná Védě“ nebo jako o páté Védě, kam patří i itihásy. [5] Bhagavata Purana vysvětluje prohlášení Chandogya Upanishad o páté Vede. Říká, že poté, co se čtyři Védy vynořily ze čtyř úst Brahmy , se ze všech jeho úst současně vynořila pátá Veda, Itihasa Purana. [6] Potom se Bhagavata Purana prohlašuje za nejdůležitější z Puranas, což ospravedlňuje tím, že to byl poslední text napsaný Vjásou . [5] Skanda Purana také uvádí, že Puranas jsou pátou Vedou. [7] [1]

Pojednání o hudbě a divadelním umění Natya Shastra (1.4), které je součástí Gandharva Vedy , Sama Veda Upaveda , se také nazývá Pátá Veda . Natya Shastra uvádí, že jejím autorem je Brahma a že absorbovala prvky z ostatních čtyř Ved, ale na rozdíl od nich je otevřená zástupcům všech kast. [8] Stojí za tím myšlenka, že divadelní a hudební představení založená na příbězích z posvátných textů jsou duchovní a povznášejí vědomí účinkujících i diváků na transcendentální úroveň. [9] Pátá véda se také nazývá pojednání o tradiční indické medicíně Ájurvéda . [deset]

Pátá véda je také označována jako řada textů v indických jazycích. Příkladem je hindská báseň ze 17. století „ Ramacharitamanas “ , která je adaptací eposu „ Ramajana “ a někteří hinduisté ji považují za rovnocennou v autoritě čtyřem Vedám v době Kali Yuga . [11] [12]

V jižní Indii byl status páté védy udělen řadě posvátných textů v tamilštině, které se nazývají tamilská véda nebo drávidská véda. Pátá véda se nazývá báseň tamilských vaišnavských svatých Alvarů " Tiruvaimoli " [13] a obecně celý " Dívya-prabandham ", jehož "védský" status je uznáván, včetně sekulárního pojednání ze 14. století. " Lilatilakam “, jehož autorem je keralský gramatik Manipravalam . [14] Stejně jako v případě Natya Shastra [15] autoři, kteří básni Tiruvaimoli přidělili status páté védy, tvrdili, že na rozdíl od čtyř kanonických véd určených ke studiu bráhmanů byla tato nová tamilská véda k dispozici všem varnám hinduistické společnosti. [16] Podobně dali tamilští Šaivité status „tamilské védy“ zpěvníku „ tevaram “. [17] Tamilští Šaivité, prohlašující „Tevaram“ za „Tamilskou Védu“, se z něj pokusili udělat alternativu k sanskrtským Védám, zatímco tamilští vaišnavové v podobném případě prezentovali hymny Alvarů nikoli jako alternativu k původním Védám, ale jako posvátný text jim podobný. [18] V díle „ Tiruvalluvamalai “ (možná pocházející z 10. století) je pojednání „ Tirukkural “ nazýváno pátou Vedou. [19] [20]

Viz také

• Upaveda

Poznámky

1. ↑ 1 2 3 Smith, Brian K. Exorcising the Transcendent: Strategies for Defining Hinduism and Religion  //  History of Religions: journal. - 1987. - Srpen ( roč. 27 , č. 1 ). - str. 32-55 . - doi : 10.1086/463098 . u p. 46.
2. ↑ Lidova, Natalia R. Recenze: The Vernacular Veda: Revelation, Recitation and Ritual Vasuda Narayanan  //  Journal of the American Academy of Religion  : journal. - 1997. - Podzim ( roč. 65 , č. 3 ). - str. 681-684 . u p. 684
3. ↑ Fitzgerald, James. India's Fifth Veda: The Mahabharata's Presentation of Itself  (anglicky)  // Journal of South Asian Literature: journal. - 1985. - Sv. 20 , č. 1 . - S. 125-140 .
4. ↑ Sullivan, Bruce M. The Religious Authority of the Mahābhārata: Vyāsa and Brahmā in the Hind Scriptural Tradition  (anglicky)  // Journal of the American Academy of Religion  : journal. - 1994. - říjen ( roč. 62 , č. 2 ). - S. 377-401 . - doi : 10.1093/jaarel/LXII.2.377 . u p. 385.
5. ↑ 1 2 Holdrege, Barbara A. Mysticism and Sacred Scripture  (anglicky) / Katz, Steven T. - New York: Oxford University Press , 2000. - S. 184-209. u pp. 193-196.
6. ↑ Bhágavata Purána, 3.12.37-3.12.39.
7. ↑ Skandapurana 5.3.1.18 Archivováno 3. března 2016 na Wayback Machine : IAST : purāṇaṃ pañcamoveda iti brahmānuśasanaṃ
8. ↑ Ley, Graham. Aristotelova poetika, Bharatamuniho Natyasastra a Zeamiho pojednání: Teorie jako diskurs  // Asian Theatre  Journal : deník. - 2000. - Sv. 17 , č. 2 . - S. 191-214 . - doi : 10.1353/atj.2000.0020 . u pp. 194-195.
9. ↑ Bahm, Archie J. Comparative Aesthetics  // The  Journal of Aesthetics and Art Criticism  : journal. - 1965. - Sv. 24 , č. 1 . - str. 109-119 . - doi : 10.2307/428253 . u p. 110.
10. ↑ Larson, Gerald James. Ájurvéda a hinduistické filozofické systémy  //  Filosofie Východu a Západu : deník. - 1987. - Červenec ( roč. 37 , č. 3 ). - str. 245-259 . - doi : 10.2307/1398518 .
11. ↑ Jehněčí, Ramdas. Many Ramayanas: The Diversity of a Narrative Tradition in South Asia  (anglicky) / Richman, Paula. - Berkeley: University of California Press , 1991. - S. 235-251. u pp. 237-238.
12. ↑ Lutgendorf, Filip. The Power of Sacred Story: Ramayana Recitation in Contemporary North India  //  Ritual and Power: Special issue of Journal of Ritual Studies: journal. - 1990. - Sv. 4 , ne. 1 . - S. 115-147 . .
13. ↑ Clooney, Francis X. Rozšíření kánonu: Některé důsledky hinduistického argumentu o Písmu  //  The Harvard Theological Review : deník. - 1992. - Duben ( roč. 85 , č. 2 ). - str. 197-215 . .
14. ↑ Freeman, Rich. Rubies and Coral: The Lapidary Crafting of Language in Kerala  (anglicky)  // The Journal of Asian Studies : deník. - 1998. - únor ( roč. 57 , č. 1 ). - str. 38-65 . - doi : 10.2307/2659023 . u p. 57.
15. ↑ Na podobnost mezi védicizací Tiruvaymozhi a dřívějšími kroky k prohlášení sanskrtských textů za „pátou vedu“ poukázala Lidova, Natalia R. Recenze: The Vernacular Veda: Revelation, Recitation and Ritual od Vasuda Narayanan   // Journal of Americká akademie náboženství  : časopis. - 1997. - Podzim ( roč. 65 , č. 3 ). - str. 681-684 . u pp. 683-684.
16. ↑ Narayanan, Vasudha. Lidová véda : Zjevení, recitace a rituál  . – University of South Carolina Press, 1994. - str  . 26 . — (Studie srovnávací religionistiky). — ISBN 0872499650 .
17. ↑ Peterson, Indira V. Zpěv místa: Pouť jako metafora a motiv v Tēvāram Songs of the Tamil Śaivite Saints  //  Journal of the American Oriental Society : deník. - 1982. - Sv. 102 , č. 1 . - S. 69-90 . - doi : 10.2307/601112 . u p. 77.
18. ↑ Cutler, Norman; Peterson, Indira Viswanathan; Piḷḷāṉ; Carman, John; Narayanan, Vasudha; Pillan. Tamil Bhakti in Translation  //  Journal of the American Oriental Society : deník. - 1991. - Sv. 111 , č.p. 4 . - str. 768-775 . - doi : 10.2307/603406 . u p. 770.
19. ↑ Blackburn, Stuart. Corruption and Redemption: The Legend of Valluvar and Tamil Literary History  (anglicky)  // Moderní asijská studia : deník. - 2000. - Květen ( roč. 34 , č. 2 ). - str. 449-482 . - doi : 10.1017/S0026749X00003632 . u p. 454.
20. ↑ Cutler, Norman. Interpreting Tirukkuṟaḷ: The Role of Commentary in the Creation of a Text  //  Journal of the American Oriental Society : deník. - 1992. - Sv. 112 , č. 4 . - str. 549-566 . - doi : 10.2307/604470 . u p. 550.