Zvonar ( řecky κωδωνοκρούστης z κώδων , κώδωνος - zvonek + κροῦσις , κροῦσεως - hra na hudební nástroj v kostele ) - hra na ortodoxní kostel ten, kdo jej obývá, je povinen při bohoslužbách zvonit nebo bít v kostelech .
Ve starověkém kostele tento samostatný úřad neexistoval. V první kapitole „ Obřadu malých nešpor “ Typikonu Lávry Savvy Posvěceného , který se v současnosti používá jako Listina v pravoslavné církvi, se píše:
Před sobotním západem slunce přichází paraekklisirkh [jinými slovy kandilovzhigatel] k zástupci a vytváří mu uctívání a pojmenovává příchod jeho doby strhující. A vӡem b҃goslovénїe, iӡshéd kleplet v malé kampani [1]
Podle církevních pravidel je tato pozice ztotožňována s povinnostmi paraeclisiarch , jinak paramonar (hovorově - sexton ).
Jedním z mála mistrů zvonařů v SSSR byl Vladimír Ivanovič Maškov .
Nejznámějšími ruskými zvonaři 20. století byli hegumen Mikhey (Timofeev), zvoník Trojicko-sergijské lávry v letech 1963-2009, a Konstantin Saradzhev , který měl absolutní hlas. Spisovatelka Anastasia Cvetaeva věnovala Saradzhevovi článek „Příběh moskevského zvoníka“ [2] . Později společně s Konstantinovým bratrem Nilem Konstantinovičem Saradževem napsala knihu „Mistr kouzelného zvonění“ [3] .
Tajemství zvonařských dovedností v Rusku se předávalo z generace na generaci, ale ve 20. století bylo toto umění téměř ztraceno. V současné době existuje v Moskvě několik zvonařských škol, které oživují staré tradice, Sibiřské centrum zvonařského umění v metropoli Novosibirsk a škola pravoslavných zvonařů v Kuzbassu v Kuzněcku.
Zvonění mohou být nejen muži, ale i ženy ve věku 12 až 65 let [4] .
Slovníky a encyklopedie |
|
---|
Ortodoxní duchovenstvo | |||||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| |||||||||
|