Kniha Judith

Kniha Judith
Ἰουδίθ
Judith ukazuje hlavu Holoferna. Ilustrace Gustave Doré
Původní jazyk	hebrejština nebo aramejština
terén	Judea
Žánr	Historické knihy
Související postavy	Judith, Holofernes
Předchozí (pravoslaví)	Kniha Tobit
další	Kniha Ester
Text ve Wikisource
Mediální soubory na Wikimedia Commons

Kniha Judith  (hebr. יהודית) je kniha, která je součástí Starého zákona v pravoslaví a katolicismu , ale není v hebrejské Bibli ( Tanakh ) a není součástí Starého zákona v protestantismu [1] . V ruské pravoslavné církvi se to odkazuje na nekanonické knihy, v katolicismu - deuterokanonické , v judaismu a protestantismu - apokryfní . V katolicismu je uznáván jako inspirovaný Bohem, v pravoslaví - ne inspirovaný (ale užitečný a poučný).

Popisuje příběh o záchraně krásné a zbožné izraelské Judith z její vlasti z Holofernes , velitele Nabuchodonozora .

Kniha byla napsána v hebrejštině nebo aramejštině [2] , pravděpodobně ve 2.–1. století před naším letopočtem. [3] Slovanské a ruské synodální překlady jsou vyrobeny z Alexandrijského zákoníku Septuaginty .

Autenticita a autorství

Autenticita knihy a historická přesnost byly předmětem značné kontroverze ve vědě, kvůli značnému počtu historických, archeologických, geografických a dalších důležitých chyb, které se v knize dopustily. Blahoslavený Jeroným ze Stridonu připsal tuto knihu, stejně jako všechny, které v židovském kánonu chybí, apokryfům, ale považoval ji za užitečnou pro lid [4] . Blahoslavený Augustin a celá africká církev však uznali tuto knihu za kanonickou. Obecně však kanonicitu textu mnozí zpochybňovali. V katolické církvi je kniha označována jako deuterokanonická .

Autor knihy je neznámý, i když někteří badatelé se na ni odvolávají jménem. Knihu tedy podle Jeronýma napsala sama Judith, podle jiných byl autorem knihy velekněz Eliakim, jiní ji připisují Achiorovi Ammonitovi, zmiňovanému v knize, nebo Ježíšovi, synovi Josedekova , Zerubábelův společník při návratu ze zajetí v Babylóně a tak dále. Z různých verzí textu knihy jsou nejznámější: řečtina - Sedmdesát tlumočníků (LXX ), starověké překlady - syrština a latina, známá pod názvem italština (Vetus Latinus) a jím vyrobený Jeroným ve Vulgátě (Jerome) z nyní ztraceného chaldejského textu. Původní text knihy byl podle úřadů napsán v hebrejštině.

Dobu napsání knihy určují badatelé jen přibližně a dvojím způsobem - podle toho, jak se vyřeší zmatek způsobený nejdůležitějším historickým lapsusem knihy, který poskytuje takové či jiné osvětlení celého průběhu jejího vyprávění. kdo: to znamená, nebo po návratu z babylonského zajetí (Judita, 4:3), a v tomto případě jméno Nabuchodonozora, a dokonce nazývaného králem Assyrie, by mělo být z příběhu vypuštěno nebo opraveno, nebo pokud uznáváme nedotknutelnou moc a věrohodnost toho druhého, pak je možné připsat napsání knihy době před zajetím a rozpoznat v tomto případě nevhodné náznaky vyprávění do pozdější doby po zajetí, jak je uvedeno výše místo Judith. Není snadné říci, který z těchto názorů má pro sebe nejzávažnější argumenty a měl by být upřednostněn, stejně jako nelze označit krále, který by uspokojil všechny extrémně matoucí detaily podání případu autorem spisu. rezervovat.

Přesněji řečeno, mnozí badatelé připisují dobu napsání knihy době Makabejských a další zpracování dokonce a ještě pozdější době raných křesťanů. Je tedy jasné, proč sláva Judity v písemných památkách starověku začíná poněkud pozdě. Filón Alexandrijský , Josephus a další autoři Starého zákona o této knize nic neříkají. První zmínka o knize patří Klementovi Římskému (v První epištole Korinťanům, kap. 55). Následující otcové a učitelé Církve - Klement Alexandrijský , Origenes , Tertullianus , Ambrož z Milána , Augustin a další, i když Knihu Juditinu používají k osvětovým účelům, neuvádějí žádné zprávy ani tradice o jejím původu.

Pokud jde o samotnou událost, která je obsahem knihy, někteří ji chápali jako jednoduchou metaforu – obraz vítězství judaismu nad pohanským mnohobožstvím. Jiní považovali příběh Judith za zbožnou báseň, směs reality a fikce a psanou s cílem ovlivnit náboženské a vlastenecké cítění Židů. Konečně jiní souhlasí s uznáním skutečné historickosti celého incidentu – ovšem – pouze pod podmínkou, že všechna mylná jména a nepřesnosti ve vyprávění pozmění a událost odkážou na dobu nadvlády syrských králů (období r. Maccabees).

Celek a detaily příběhu v každém případě nesou nesmazatelný otisk skutečné historie události, bez ohledu na jednotlivé nepřesnosti v popisu. Příběh vypráví mnoho cenných informací o historii, geografii, chronologii, podává podrobnou genealogii Judith, zmiňuje svátek ustanovený na památku vítězství této hrdinky. Konečně i starověké židovské modlitby o první a druhé sobotě svátku zasvěcení, které jsou zkráceným shrnutím podstaty knihy Judit, také ukazují, že Židé věřili v realitu skutečností v ní sdělovaných. K tomu musíme přidat existenci několika starověkých midrašim v židovské tradici, nezávisle na Knize Judith, které vyprávějí o stejných událostech. Univerzální tradice odnepaměti umožňovala přísně historický charakter knihy a nikdo před Lutherem o tom nepochyboval.

Obsah

Kniha začíná popisem války mezi perským královstvím vedeným Arfaxadem a asyrským královstvím vedeným Nabuchodonozorem . Nabuchodonozor vyhlásil Arfaxadovi válku a vyrazil s velkou mnohonárodní armádou. Obyvatelé některých zemí však s připojením k jeho armádě nesouhlasili. Nabuchodonozor se velmi rozhněval a přísahal, že se pomstí obyvatelům těchto zemí, včetně Židů. Po porážce Arfaxada zavolal Nabuchodonozor Holoferna , který byl po něm druhý v království, a nařídil mu, aby se připravil na tažení na západ. Nabuchodonozor také nařídil Holofernovi, aby vyhladil všechny bohy této země, aby všechny národy sloužily jednomu Nabuchodonozorovi. Většina obyvatel se vzdala Holofernovi, ale obyvatelé Judeje, obávající se Jeruzaléma a svého Pána Boha, se začali připravovat na obranu. Velký kněz Joachim napsal obyvatelům Vetilui a Vetomesthemu, „aby obsadili východ slunce v hornaté krajině, protože přes ně byl vstup do Judeje a bylo pro ně snadné zabránit těm, kteří přišli, protože průchod byl úzký i pro dva lidi."

Holofernes svolal koncil, ve kterém se snažil zjistit, v čem jsou Židé tak odlišní od ostatních národů a jaké je tajemství jejich úspěchu, k čemuž Achior, vůdce Ammonitů , řekl, že jejich blaho závisí na zbožnosti a věrnosti jejich Bůh, a je-li s nimi, pak je žádná moc nemůže porazit. Holofernes mu nevěřil a nařídil ho svázat a nechat u hradeb Vetilui, jehož obyvatelé přivedli Achiora do města. Achior vyprávěl rozhovor s Holofernem, po kterém byl odveden na hostinu pro starší, kde „celou noc volali Boha Izraele o pomoc“.

Následujícího dne zahájil Holofernes obléhání Vetilui a zablokoval všechny zdroje vody pro obležené. Obyvatelé požadovali, aby se hlava města Uziáš vzdal, ale Uziáš je požádal, aby bránili město dalších 5 dní a čekali na Boží pomoc.

Mladá a zbožná vdova Judita zavolala Uziáše a starší do svého domu a odsoudila jejich rozhodnutí pokoušet Boha. Řekla, že měla v úmyslu zachránit Vetilaya před nepřáteli, ale neřekla které, dokud se tento záměr nesplní, pouze požádala, aby ji pustili z města se svou služebnou. Judita se obrací k Bohu v modlitbě (kapitola 9), po které se obléká do luxusních šatů a zdobí se, aby „oklamala oči mužů, kteří ji vidí“. Říká asyrským strážím, že jim řekne, jak porazit Izraelity. Judith říká Holofernovi, že Izraelité budou za své hříchy vydáni Asyřanům a slíbili mu, že ho provedou celou horskou krajinou do Jeruzaléma. Olfern její slova velmi potěšila a líbila se mu její krása, nabídl jí své jídlo a víno, ale Judith podle předpisů zákona jedla jen to, co si přinesla. Zůstala v táboře a každou noc vycházela do údolí Vetilui, aby se modlila.

4. den Holofernes uspořádal hostinu a pozval na ni Juditu, „toužil se s ní setkat a hledal příležitost, jak ji svést hned od dne, kdy ji uviděl“. Judith pozvání přijala a Holofernes na hostině vypil víc vína než kdy jindy. Pozdě večer služebníci Holoferna odešli, on a Judith zůstali sami ve stanu. Holofernes od vína "spadl na postel" a Judita mu usekla hlavu mečem. Ona, vzala hlavu Holoferna a závěs ze sloupů jeho postele, odešla se služkou s tím, že půjde jako předtím k modlitbě, načež se vrátila do Vetilaya. Ukázala obyvatelům města, udiveným jejím příchodem, hlavu Holoferna, načež Achior „upřímně věřil v Boha, obřezal si předkožku a připojil se k domu Izraele“. Druhý den ráno Izraelité na radu Judith vyšli z města, jako by se připravovali k boji. Když to Asyřané viděli, chtěli Holoferna probudit a našli jeho tělo. Asyřané v panice uprchli a Uzzijáš poslal do jiných měst, aby řekl, co se stalo, a shromážděná armáda Izraelitů pronásledovala Asyřany, dokud neprošli Damašek .

Izraelský lid požehnal Juditu, zpívala píseň díkůvzdání Bohu. V závěru knihy je vyprávěn Juditin pozdější život – znovu se nevdala, získala velkou slávu a dožila se sto pěti let.

Poznámky

1. ↑ [ D. G. Dobykin . Přednášky o úvodu do Písma svatého Starého zákona. - Petrohrad.: Petrohradská ortodoxní teologická akademie, 2012. - C. 23, 24]
2. ↑ Jungerov P. A. Úvod do Starého zákona. nekanonické knihy. Kniha Judith . Archivováno 26. dubna 2017 na Wayback Machine
3. ↑ Coogan M.D. The New Oxford Anotated Bible. - Oxford, 2007. - S. 32 . Získáno 25. dubna 2017. Archivováno z originálu 26. dubna 2017. (neurčitý)
4. ↑ Profesor P.A. Jungerov. Úvod do Starého zákona. Druhé období (IV-V století) . Archivováno 11. dubna 2017 na Wayback Machine

Slovníky a encyklopedie	biblický Velká dánština Brockhaus a Efron Židovský Brockhaus a Efron Stručná hebrejština Malý Brockhaus a Efron Britannica (online) katolík (1997-…) Universalis
V bibliografických katalozích	J9U : 987007257703605171 LCCN : n83018770 VIAF : 174195875 WorldCat VIAF : 174195875