Sylabometrická versifikace (také slabiková metrická z jiné řečtiny συλλαβή - zvuková kombinace, slabika; μέτρον - délka, délka, velikost) - versifikační systém založený na slabičných a metrických principech:
V západní poezii zabývající se Antikou je běžnější termín Liparské poezie (například anglický Aeolský verš ) nebo „Liparská metrika“ ( italsky metrica eolica ). Starožitné poetické metry, související se slabičně-metrickým typem veršování, se obvykle nazývají „liparské“ (například německy äolisches Versmaß ).
Sylabometrický verš je verš, ve kterém:
Změna kteréhokoli z těchto tří parametrů (až na některé jasně definované výjimky) porušuje jedinečnost verše a vede k vytvoření nového verše. Toto je hlavní rozdíl mezi sylabometrickým veršem a metrickým veršem .
Pro metrický verš je důležitý sled ikts , rytmických přízvuků; v tomto případě záleží pouze na množství prozodického času mezi ikts [1] . Pro sylabometrický verš je důležitý sled dlouhých/krátkých slabik; jak jsou slabiky uspořádány vůči sobě navzájem. Nahrazení dvou krátkých slabik jednou dlouhou a naopak je ve slabičných metrikách nepřijatelné. Například alkájská oddělitelná slabika -UU-UU-U-U nemůže mít tvar ---UU-U-U , nebo -UU---U-U , nebo -UU-UU-UUUU atd.
Sylabometrické verše tedy nebyly brány v úvahu[ kým? ] jako sestávající z jakýchkoli zastávek ; samotný verš ve slabičné metrice byl strukturní rytmickou jednotkou, z níž se tvořila sloka . Členění slabičně-metrického verše na kroky vzniklo v pozdější době[ objasnit ] pro usnadnění metrické analýzy a byl do určité míry podmíněný.
Podle této (pozdější) metody lze velký safický verš -U-U-UU-U-U považovat za ditrocheus + daktyl + ditrocheus ( -U¦-U|-UU|-U¦-U , daktylský princip), a jako ditrocheus + horiyamb + jambický katalektický metr ( —U¦—U|—UU—|U—¦U , choriambický princip), a jako amfimakr + amfibrachické dipodium + trocheus ( —U—|U—U|U—U|— U ) atd. Nejpoužívanější je horiyambický princip, protože horiyamb -UU- nejjasněji vyčleňuje rytmické jádro slabičného metrového verše. Například velký asklepiádský verš je rozložen na trocheus / spondeus + tři choriamb + iamb / pyrrhic a rytmické pauzy, které při takovém dělení vznikají, zpravidla nejsou cézury , ale diereze (to znamená, že se neřežou chodidlo, ale oddělují sousední chodidla), což nejúplněji charakterizuje rytmické vlastnosti verše: —X|—UU—||—UU—||—UU—|UX .
Ikt ve slabičné metrice není funkčním rytmickým prvkem a při rozboru poezie se s ním zpravidla neuvažuje.
Slabičná metrická poezie patří k druhému stupni vývoje řeckého veršování a je přechodná od rané slabičné k pozdní téměř zcela metrické. V 7. - 6. století byly vyvinuty slabičně-metrické verše . před naším letopočtem E. na asi. Lesbos , básníci, kteří psali v liparském dialektu (nejznámější jsou Alkey , Sapfó ) a vycházeli z tradice veršů lidových písní, které se k nám nedochovaly. Proto se slabičná-metrická poezie nazývala aiolská poezie (v Horaciovi: lat. Aeolium carmen ), nebo „liparská metrizovaná slabičná“ (moderní termín).
Sylabometrická poezie se často nazývá logaedická [2] a sylabometrická poezie se často nazývá logaedická nebo jednoduše logaedická . Soubor raných logaedických metrů (tedy veršů a strof) doplnili pozdější řečtí básníci (např . Asclepiades , Peleg ); ještě později, logaedes byly reprodukovány v latinské poezii Catullus , Horace (on říkal “liparská píseň”, lat. aeolium carmen ), Martial .
Logaedes, které nebyly rozloženy na nohy a byly považovány za nezávislou jednotku rytmu, byly pojmenovány podle jmen básníků, kteří je používali dříve nebo více než ostatní: alcaeus verse , asclepiad verse , glycone , sapfic verse , faleki jedenáct-slabičné (falekiy ), ferekratei . Nejkratší z logaedů, adonium , byl pojmenován podle rytmu rituálního refrénu - ὦ τὸν Ἄδωνιν .
Moderní teorie veršování sleduje původ liparských metrů od starověkých védských veršů. Krátký 8slabičný anushtubh se vyvinul v 8slabičný glukon, který zase vytvořil rodinu podobných logaedů:
anushtubh XXXXU - UX glykon XX - UU - UX ferekratei XX - UU - X adonium - UU - X malý Asklepiades XX - UU - - UU - UX Bol. Asklepiad XX - UU - - UU - - UU - UXDlouhý 11slabičný trishtubh se vyvinul do rodiny 11slabičných logaedů:
trishtubh XXXXUUX - U - X XXXXXXUU-U-X safický 11slabičné - U - X - UU - U - X Alkájské 11slabičné X - U - X - UU - UX Falekov 11slabičný XX - UU - U - U - XVe vývoji logaeda jsou dvě fáze, řečtina a latina.
V Liparské poezii bylo mnoho pozic, ve kterých byla povolena ankeps (libovolná slabika); tyto charakteristické dvě libovolné slabiky na začátku verše se ve vlastní metrice nazývají „Liparský základ“. Césura byla také svévolně vykládána; jestliže v indoevropském dlouhém verši byla césura povinná, protože bez ní ucho nepokryje celou dlouhou řadu, pak po metrizaci slabičného verše bylo snazší pokrýt řádek uchem a bylo potřeba přísná césura zmizela. V eolském sapfickém verši není césura ani ve falecii, v alkájském verši je často přerušená a stabilní pouze tam, kde mohou být dvě dlouhé slabiky za sebou uprostřed verše atd.
Při adaptaci logaedes z řečtiny do latiny byly všechny libovolné slabiky fixovány jako dlouhé (u Catulla to nebylo zcela stabilní, u Horacea a Martiala konečně); uvnitř dlouhých 11-složitých veršů se stala césura povinná. V latinském sapfickém verši a felécii je místo césury určeno pravidlem: pokud první půlčára začíná vzestupným rytmem (od slabého k silnému), pak druhá, pocesurová půlčára musí začínat sestupně jeden (od silného k slabému) a naopak. V latinské poezii začínají sapfický verš i pelecium dvěma dlouhými slabikami, tzn. césura je téměř vždy nastavena tak, že druhá hemistiše začíná krátkou slabikou.
Logaeds byly použity stroficky. Většina slok kombinovala verše různých velikostí. Při navlékání veršů stejné velikosti („řádky“) byly použity pouze tři strofické logaedy – velký asklépiádský verš, malý asklépiádní verš, falek jedenáctslabičný.
Většina logaedes pochází z Aeolie, s výjimkou 8slabičného anakreontského verše (podle lyrického básníka Anacreona ), který se vyvinul v iónské zemi (obvykle ve formě ˘ ˘ ¯ ˘ ¯ ˘ ¯ ¯). Na rozdíl od liparských veršů byly anakreonské verše navlečeny na sebe, aniž by tvořily sloku:
? _ _ _ |
Moje hlava zbělá, Kudrny na spáncích šediví, Mé bývalé mládí pominulo, Zuby se mi uvolnily v dásních... (A. S. Puškin) |
Tradice překládání Liparské poezie do ruštiny byla založena na počátku 20. století. : dlouhé slabiky se v této tradici přenášejí jako přízvučné slabiky, krátké slabiky jako nepřízvučné, nepřízvučné jako přízvučné i nepřízvučné, dva dlouhé verše na začátku verše lze přenášet nepřízvučné. Například:
-X—UU—||—UU—UX → ÚUÚUUÚ||ÚUUÚUÚ nebo ÚUÚUUÚ||ÚUUÚUU , nebo UUÚUUÚ||ÚUUÚUU atd.
Glykon (Hor. Carm. III IX 1):
dōnēc grātus erām tibī
Byl jsem drahý, když jsi
Therecrataeus (Hor. Carm. III XIII 3):
crās dōnāberis hāedō
zítra jako oběť dítěte
Adonius (Hor. Carm. II X 4):
lītus inīquūm
k pobřežním skalám
Malé Asklepiady (Hor. Carm. III IX 2):
nēc quīsquam potiōr || brācchia cāndidāe
a ani jeden se neodvážil || bílá mládež
Velká Asklepiades (Hor. Carm. I XI 1):
tū nē quaesierīs, || scīre nefas, || quēm mihi, quēm tibī
nezkoušej hádat, || vědět, že je to hřích, || já a ty co
Malý safík (Hor. Carm. II X 1):
rēctiūs vīvēs, || Licinī, neque āltūm
kdybys jen žil, || nesnaž se, Licinie
Alkeev 11slabičný (Hor. Carm. I XXVI 1):
mūsīs amīcūs trīstitiā[me]t metūs
oblíbená z múz, smutek a vzrušení
Falekov 11slabičný (Mart. I LXXII 2):
Fīdēntīne, putās || cupīsque crēdi
Fidentin a přejděte na || a přát si být
Alkey sloka , dva Alkey jedenáctislabičný verš + Alkey devítislabičný verš + Alkey desetislabičný verš:
X ¦ —U ¦ —— | —UU— | UX
X ¦ —U ¦ —— | —UU— | UX
U — ¦ U— | X— ¦ U— | X
—UU | —UU— | U— ¦ X
Alcaeus, Bergk 335, přel. Gasparov M.:
Οὐ χρὴ κάκοισι θῦμον ἐπιτρέπην
προκόψομεν γαρ οὐδèν ἀσάμενοι,
ὦ βύκχι, φάρμακον δ᾽ ἀριστον
ἶνοἶικαμαμαμας μεθύσθη.
Nevzdávejte se duchu v neštěstí!
Jaký zisk máme z duševního trápení?
Ne, Bickhide: nejlepší lék je
cvaknout víno a opít se.
Horatius, Carmina I 26, 1-4; přel. Sever G.:
Mūsīs amīcūs trīstitiā[me]t metūs
trādām protērvīs īn mare Crēticūm
portāre vēntīs, quīs sub Ārctō
rēx gelidāe metuātur ōrāe…
Люби́мец му́з, печа́ль и волне́ния
отда́м я де́рзким мо́ря Эге́йского разве́ять ве́трам
— в по́луно́чном кра́е не стра́шен влады́ка
гро́зный…
Malá safická sloka , tři 11slabičné safické verše + adonium:
-U ¦ -X | —UU— | U— ¦ X
—U ¦ —X | —UU— | U— ¦ X
—U ¦ —X | —UU— | U— ¦ X
—UU— | X
Sapfó, Bergk 31, 1-4; přel. Veresaev V.:
Φαίνεταί μοι κῆνος ἴσος θέοισιν
ἔμμεν ὤνηρ, τστις ἐενεντίος τοαύίοσ
τοαύναπφζναντίοσ τοαϻν
πφζνηρ
Zdá se mi, že Bůh je rovný štěstím
Muž, který
sedí tak blízko, blízko Před tebou, tvůj jemný zvuk
Poslouchá tvůj hlas
Horatius, Carmina I 38, 1-4; přel. Severní G.
Pērsicōs odī, puer, ādparātus,
dīsplicēnt nexāe philyrā corānāe,
mītte sēctarī, rosa quō locōrum
sēra morētur.
Nemůžu vystát perské triky, chlapče.
Nemám ráda věnce proplétané lýkem.
Přestaňte hledat, kde
vykvete poslední růže.
Asclepiades sloka dva, tři malé Asclepiades verše + glykon:
-X | -UU- || —UU— | UX
-X | -UU- || —UU— | UX
-X | -UU- || —UU— | UX
-X | —UU— | UX
Horatius, Carmina I 24, 1-4; přel. Sever G.:
Quīs dēsīderiō sīt pudor aūt modūs
tām cārī capitīs? prāecipe lūgubrīs
cāntūs, Mēlpomenē, cuī liquidām patēr
vōcēm cūm citharā dedīt.
Je na tom nějaká hanba nebo míra zármutku, kdo
byl nám všem tak drahý? Veď mě smutně,
Melpomené, veršovanou písní, jemuž Otec
dal znělý hlas citharou.