| Romance o růži | |
|---|---|
| Roman de la Rose | |
| Ilustrace k rukopisu Romance o růži (asi 1420-1430). Rakouská národní knihovna | |
| Autor | Guillaume de Lorris a Jean de Main |
| Původní jazyk | stará francouzština |
| datum psaní | XIII století |
| Mediální soubory na Wikimedia Commons | |
„Romance o růži“ ( „Romance o růži“ , francouzsky Roman de la Rose ) je francouzská alegorická báseň (ve staré francouzštině) ze 13. století, jedno z nejznámějších a nejoblíbenějších děl středověké literatury v r. svůj čas .
Kniha se skládá ze dvou nezávislých částí, které napsali různí autoři v různé době a liší se duchem. Z 22 817 veršů básně bylo prvních 4 028 napsáno kolem roku 1225-1230 Guillaume de Lorris . Zbytek přidal kolem roku 1275 Jean de Meun .
Dílo Guillauma de Lorrise lze v mnoha ohledech považovat za kodex dvorské lásky k aristokratické společnosti, i když obsahuje určité odchylky od dvorské doktríny. Kniha je ovlivněna Macrobiovým snem Scipia ( je zmíněn v Guillaumeově textu) a také díly Ovidia a Chrétiena de Troyes . Kromě toho Guillaume čerpal z románu Jeana Renarda Romance of the Rose , vytvořeného dekádu a půl před jeho knihou , a výrazně ji proměnil. Jean Renard i Guillaume de Lorris vděčí za mnohé tradice lyrické poezie (z formálního hlediska - pastvinám , z tematického hlediska - canzones ).
Vyprávění Guillauma de Lorrise je rozděleno do dvou částí:
Kniha je postavena v podobě alegorického snu: básník se probouzí v krásné jarní zahradě (květen je ve středověké literatuře zcela tradičním časem lásky). Zahrada (vypadá jako pozemský ráj se všemi charakteristickými atributy: nádherná příroda, ptačí zpěv, nádherná hudba) je obehnána plotem, na kterém jsou uplatněny alegorické obrazy neřestí: Nenávist, Nízkost, Akvizice, Lakomost atd. zahradě se básník setkává i s alegorickými postavami: Odpočinkem, Radostí, Krásou, Bohatstvím, Zdvořilostí atd. a také s Amorem, který okamžitě použije svůj luk a šípy. V zrcadle Narcise básník vidí odraz Poupátka a zamiluje se do něj. Celá další zápletka je založena na básníkově pátrání po Růži (alegorii milovaného). Alegorická postava s názvem Krásné přijetí umožňuje básníkovi přiblížit se k Rose a políbit ji, ale nakonec je sám uvězněn ve věži. Tím (přímo uprostřed monologu) končí první část románu. Zapadá do tradice teoretických diskusí o lásce ve 12. století, jejichž nejznámějším příkladem je Pojednání o lásce Andrewa Chaplana .
Pro Guillauma de Lorrise je láska neoddělitelná od utrpení a nebezpečí; cesta k němu je dlouhá a obtížná. Zároveň je formulováno jakési desatero dokonalého milence: měl by se vyhýbat nízkosti, pomluvám a hrubosti, projevovat zdvořilost, ctít a chránit ženy, hlídat svůj vzhled, překonávat pýchu , vždy ukazovat vysokou náladu, rozvíjet v sobě přirozené nadání. , buďte velkorysí.
Jak oslnivě vypadala
Ta stvoření, která se setkala:
Oba vznešení a krásní
Jejich tvář - jako anděl.
On, držel se za ruce, lidé
přátelsky tančili.
A jejich Joy byla sólistka.
Jak skvělou herečkou
je tato zpěvačka známá,
jak skvěle vedla sbor!
Nikdo jiný by
do refrénu tak dovedně nevložil: Joy zpívala
Tak čistě a snadno,
Ten vítězný mír
S tím zpěvem vylitým do srdce.
(přeložil I. B. Smirnova )
Pokračování románu napsal Jean Clopinel , rodák z města Myon (Myung, Meung-sur-Loire ). Důkladný znalec scholastické vědy středověku vytvořil jakousi poetickou encyklopedii , souhrn znalostí své doby. Jean de Meun dobře znal starověkou a středověkou filozofii , astronomii , astrologii , alchymii a optiku . V druhé části Romance o růži cituje z Aristotela , Platóna , Vergilia , Ovidia , Horatia , Juvenala , Lucretia . Nepochybně závislost Jeana de Meuna na Alanovi z Lille a především na jeho knize „Nářek přírody“, z níž Jean de Meun čerpal svou hlavní myšlenku: Příroda zamýšlela, aby se Venuše rozmnožila, vše ostatní je od té zlé. Jean de Meun zachovává obecné schéma nastíněné „předchůdcem“ (hledání Růže a zpomalení jejich konfliktů) a vytváří svou dvojku, nesmírně umocněnou didaktickými odbočkami. V druhé části "Romance o růži" se zaměřujeme na přírodu a místo člověka v ní, vztah mezi přírodou a Bohem.
Pro Guillauma de Lorrise alegorie plnila technickou funkci a umožňovala přenést jazyk lyrické písně do narativního diskurzu. Pro Jeana de Meun je alegorie důležitá sama o sobě jako metoda výkladu. Vědec a myslitel, buržoazní , autor má nekonečně daleko od „ dvořanské lásky “ Guillauma de Lorrise . Román nabírá nový, více zakořeněný v každodenním směru: místo Amora vystupuje do popředí Venuše , ztělesňující kosmickou sílu.
Tento navenek neuspořádaný text, který se však vyznačuje silným a přímočarým postojem a neodolatelnou verbální silou, které mu dodávají „dokumentovaný“ a celistvý charakter, je průsečíkem většiny básnických tradic 13. století. [jeden]
Velmi zdlouhavý projev Stařenky, adresovaný Krásné recepci a obsahující podrobnou fenomenologii milostného chování ve středověku, předjímá pozdější, vytvořenou na přelomu XIV-XV století, památník francouzské literatury - " Patnáct Radosti z manželství “.
A je-li žena hezká,
Její kůže je bílá a jemná, -
Ať řekne svému krejčímu , aby jí udělal
takový výstřih,
To jí odvážně rozevře ramena,
Odhalí její hruď na půl stopy.
Koneckonců, pokud je hrudník nahý,
pak je atraktivnější!
Je-li dáma široká v ramenou, -
Aby byla na plesech krásnější,
Nechte si od krejčího ušít šaty tak,
aby tato vada skryla,
Aby silueta nebyla hrubá.
Tady ve světlé látce je celé tajemství.
(přeložil I. B. Smirnova )
Pokračování Jean de Meun vyvolalo na počátku 15. století živou diskusi. Jean Gerson z kazatelny odsoudil druhý díl „Romance o růži“ a na jeho obranu se postavil Jean de Montreuil , jeden z prvních francouzských humanistů . Ostře zaútočila na knihu Jean de Meun Christina z Pisy , pobouřená jejím antifeministickým (připomínajícím tradici fablio ) patosem. Podle Christiny z Pisy měla být kniha (nebo v každém případě její jednotlivé pasáže) zapálena. Odpůrci Kristýny z Pisy jí zase vyčítali povrchní čtení Romance o růži (proto nezákonné ztotožňování pozice Jeana de Meuna s výroky jeho postav) a její neochotu vážně uvažovat o otázkách souvisejících s sexuální život.
Popularita románu o růži byla tak velká, že je důvod považovat knihu za jakýsi středověký bestseller . Dochovalo se asi 250 jeho rukopisů. Romance o růži byla přeložena do italštiny, vlámštiny a angličtiny ( Chaucerem ) a během renesance byla mnohokrát vytištěna. V roce 1503 sestavil básník Jean Molinet prozaickou verzi Romance o růži; Clement Marot během svého pobytu ve vězení provedl vlastní revizi knihy. První tištěná vydání textu se objevila na konci 15. století. Od roku 1481 do roku 1538 vyšlo 21 vydání knihy, poté byla znovu vydána až v roce 1735.
Vliv The Romance of the Rose se ukázal jako extrémně silný a trvalý. Podle jeho vzoru bylo postaveno značné množství básnických děl 13.-15. století, odkazujících k němu jako k samotné realitě poezie; až na vzácné výjimky z něj čerpají téměř všichni básníci individuální postupy a dokonce i hlubokou strukturu svého jazyka. Tento vliv je však cítit nejen v celé milostně-alegorické tradici pozdního středověku a renesance (včetně lyrické poezie a pojednání o lásce , mezi nimi knihy Evrarda de Contiho „Nauka o šachu lásky“ ). , ale také v barokní kultuře ("Astrea" Honore d'Urfe , "Adonis" Marino ), romantismu a dokonce XX století. Nepřímo ovlivnil Romance z růže tak slavné filmy jako Kolo Abela Hanse a Občan Kane od Orsona Wellese a také první z románů Umberta Eca , který se v mládí specializoval na dějiny středověké estetiky , Jméno . z růže .