Etnokracie (z jiného řeckého ἔθνος - lid a κράτος - moc) - společenský systém, ve kterém moc patří elitě , tvořená představiteli určitého lidu [1] , systém generovaný [2] dominancí elit jakéhokoli etnické skupiny [3] nad individuálními právy a zájmy jednotlivce [4] .
Podle některých politologů je na začátku 21. století svět po rozpadu koloniálních říší ve svém vrcholu, do roku 2050 se počet národních států v OSN může zdvojnásobit na 400-500 [5] .[ význam skutečnosti? ]
Historické příklady projevů etnokracie jsou: nacistické Německo, Jižní Afrika v době apartheidu [6] .
Také Izrael [7] , Uganda [8] , Malajsie , Thajsko , Barma , Filipíny , Estonsko , Lotyšsko [9] Indie , Pákistán a Bangladéš [5] jsou někdy uváděny jako etnokracie .
Státní strukturu Ruska charakterizoval Alexandr Salagajev jako „asymetrickou etnofederaci“. [deset]
Potíž při definování etnokracie spočívá ve skutečnosti, že téměř všechny moderní politické režimy mají určité etnokratické instituce. Příkladem je „zvláštní zacházení“ s muslimy již při vstupu do Spojených států amerických, což se vysvětluje možnými teroristickými hrozbami. Se stejným postojem se však setkali Číňané ve Spojených státech již na konci 19. století, ačkoli moderní terorismus ještě nebyl znám [11] .
Z hlediska institucionálního přístupu jsou etnokracie nestabilními politickými režimy. Postoj k významným historickým událostem, korelující s etnicitou, může být vnímán veřejností jako deviantní, kdy politický režim diskriminuje některá etnika z etnických důvodů. Poskytují zvýšené sociální příležitosti pro titulární etnickou skupinu a zároveň diskriminují ostatní etnické skupiny z ekonomických a/nebo politických důvodů.
Etnodiskriminační normy se objevují jako důsledek rozpadu obecné instituce (například institutu „rovnosti všech před zákonem“) na výjimky, funkčně zaměřené na přerozdělování zdrojů (například administrativní nebo veřejné funkce, které může být „odejmut“ zástupcům jiných etnických skupin). V podmínkách etnodiskriminace se jedinci s marginálním etnikem potýkají s potřebou změnit teritoriální příslušnost, přijmout nové náboženství nebo dokonce ovládat jiný jazyk než svůj, aby se mohli zapojit do veřejného života etnicky nepřátelské společnosti.
Etnokracie jsou typem společenské organizace, ve které nepřevládají institucionální (normativní) či byrokratické mechanismy administrativní kontroly, ale lidský, tedy osobní mechanismus kontroly. [12] Jedním z předpokladů rozvoje etnokratického režimu je omezené množství sociálních zdrojů státu.
Nedostatky etnokracií se projevují v jejich neschopnosti efektivně sloužit cílům modernizace. Přílišná koncentrace na neekonomické faktory – vnitroklanová loajalita, etnická či rasová příslušnost, případně na příliv zdrojů „zvenčí“ – to jsou příčiny strukturální nestability a nedostatečného „infrastrukturního pokrytí“. Silná závislost etnokracií na charismatických vůdcích není vůbec náhodná. Takovou společnost lze zachovat pouze za podmínek neustálého přílivu vnějších zdrojů, případně stigmatizace určitých podskupin [11]