Filioque

Filioque ( lat.  Filioque  - „ a od Syna “) je dodatek k latinskému textu Nicejsko-cařihradského vyznání víry , vytvořený v 7. století západní ( římskou ) církví v dogmatu o Trojici : o procesí sv. Duch svatý nejen od Boha Otce, ale „ od Otce a Syna “ [1] a oficiálně jím přijat v XI. století . Stala se jedním z důvodů rozdělení Univerzální církve [2] .

Učení Velkých Kappadočanů o Trojici

Ve 4. století vedla křesťanská církev ideologický boj proti Ariánům a Doukhoborům . Během konfrontace velcí Kappadočané Basil Veliký , Řehoř Theolog a Řehoř Nysský ve svých spisech vysvětlili křesťanskou triadologii (nauku o Trojici).

Učení je následující: Bůh Otec , Bůh Slovo (Bůh Syn) a Bůh Duch Svatý  jsou tři hypostázy neboli tři osoby jedné podstaty  - Bůh Trojice . Hypostázy neboli osoby Trojice se navzájem liší svým postojem. Otec je jediným počátkem ( řecky ἀρχὴ ) nebo jediným zdrojem ( πηγή ) všeho, co existuje na světě, včetně Slova a Ducha svatého, jak o tom napsal například Aurelius Augustin :

On (Duch Svatý) totiž nedluží to, co je, nikomu kromě Otce, „od něhož je všechno“ ( Řím.  11:36 ), takže nezavádíme dva principy bez počátku ( principia sine principio ) , která je v nejvyšší míře falešná a absurdní a charakteristická nikoli pro univerzální víru, ale pro mylné mínění některých heretiků [3] [4] .

Bůh Slovo a Bůh Duch svatý mají věčný počátek — Bůh Otec. Bůh Otec je „jednomuž“ nebo „monarcha“ ( μόν-αρχος ) v Trojici. Bůh Slovo je věčně „zplozeno“ pouze z Otce a Duch svatý věčně „vychází“ pouze z Otce, jako od jediného počátku. „Narození“ a „postup“ jsou dva různé pojmy, které se navzájem neshodují. Pokud mají na mysli totéž, pak se ukazuje, že Bůh Otec má dva syny: Boha Slovo a Boha Ducha svatého. Ale Bůh Otec má jen jednoho syna – Boha Slovo [5] [6] . Gregory Theolog o tom napsal:

Ale ctíme jednotu velení ( μοναρχία ); nikoli však ta jednota velení, která je určena jednotou osoby (a jedna, je-li v rozporu sama se sebou, vytvoří množství), ale ta, která tvoří rovnost jednoty, jednomyslnost vůle, identitu pohybu a směřování k jednomu z těch, kteří jsou z jednoho (což je ve stvořené přírodě nemožné), takže ačkoli se liší počtem, nejsou rozděleni v moci. Proto se Jednota, která od počátku přecházela do duality, zastavila na trojici. A máme Otce i Syna i Ducha svatého. Otec je rodič a otec, rodí a zabíjí nezaujatě, nadčasově a nehmotně; Syn - narozený; Duch je vyčerpaný.

Proto, aniž bychom opustili meze, které nám byly dány, představujeme Nezrozeného, ​​Zrozeného a Odcházejícího Otce, jak říká sám Bůh, Slovo, na jednom místě ( Jan  15:26 ) [7] .

Druhý ekumenický koncil

Učení Velkých Kappadočanů bylo přijato na Druhém ekumenickém koncilu , bylo stanoveno v Nicejsko-caregradském vyznání víry v roce 381, které se od 5. do 11. století stalo nezměněnou a společnou doktrinální definicí pro celou křesťanskou církev na ekumenické a místních radách jej svatí otcové četli v řečtině a latině jako dogmatickou a neměnnou formuli, jak v řečtině, tak v latině.

Krédo uvádí nauku o Duchu svatém:

Καὶ εἰς τὸ Πνεῦμα τὸ Ἅγιον, τὸ κύριον, τὸ ζωοποιόν, τὸ ἐκ τοῦ Πατρὸς ἐκπορευόμενον, τὸ σὺν Πατρὶ καὶ Υἱῷ συμπροσκυνούμενον καὶ συνδοξαζόμενον, τὸ λαλῆσαν διὰ τῶν προφητῶν. Et in Spiritum Sanctum, Dominum et vivificantem: qui ex Patre procedit. Qui cum Patre et Filio simul adoratur et conglorificatur: qui locutus est per prophetas. A v Duchu svatém Pán, dárce života, vycházející z Otce, uctíval a oslavoval stejně jako Otec a Syn, kteří mluvili skrze proroky.

Řeckému slovu „ἐκπορευόμενον“ odpovídá latinské slovo „procedit“, označující věčné procesí Ducha svatého z jediného počátku: Boha Otce, přesně v souladu s naukou o Trojici Velkých Kappadočanů. Učení přijaté na 2. ekumenické radě bylo potvrzeno na následujících ekumenických a místních radách. Například na nejvíce zaplněném čtvrtém ekumenickém koncilu , poté, co bylo přečteno vyznání víry druhého ekumenického koncilu spolu s dogmatem o Chalcedonu , biskupové jednomyslně potvrdili:

To je víra otců. Metropolitové nechť podepíší hned, nechť hned podepíší v přítomnosti hodnostářů sami, dobře rozhodnuti, ať se to neodkládá. To je apoštolská víra. Všichni s ní souhlasíme. Všichni jsme tak filozofičtí [8] .

Před Konstantinopolským koncilem byla komunikace mezi Západem a Východem pozastavena kvůli dominanci herezí na Východě. Na druhém ekumenickém koncilu byli pouze řečtí světci a nebyli tam žádní latinští. Rozhodnutí Konstantinopolského koncilu byla zveřejněna a roku 382 zaslána do Říma papeži Damasovi a západním biskupům. Za tímto účelem východní otcové vyslali zvláštní delegaci tří biskupů: Cyriaca, Eusebia a Prisciona. V epištole východních otců „nejctihodnějším pánům a nejdobrotivějším bratřím a spoluslužebníkům Damasovi, Ambrožovi, Brittonovi, Valeriánu, Ascholiovi, Anemiovi , Basilovi a ostatním svatým biskupům shromážděným ve velkém městě Římě“ se píše:

Navíc ve vztahu k ní [naší víře] můžete poznat naše duše, pokud se odhodláte číst to v tom svitku, který sepsal koncil v Antiochii, nebo v tom, který loni vydal Ekumenický koncil. Konstantinopole. V nich jsme obšírněji vyznávali svou víru a písemně anathematizovali hereze, které nedávno vznikly [9] .

List Konstantinopolského koncilu byl zahrnut do svých „Církevních dějin“ Theodoretem z Kýru . Západní otcové v čele s papežem Damasem přečetli dokumenty Konstantinopolského koncilu, které východní biskupové přinesli do Říma, včetně hlavního dokumentu Konstantinopolského koncilu – Vyznání víry a zjistili, že náboženství východních otců bylo v r. v souladu s Kristovým učením a evangeliem, po němž byla obnovena jednota a společenství mezi východními a západními církvemi. Význam konstantinopolského koncilu potvrzuje skutečnost, že jak na Západě, tak na Východě je uznáván jako ekumenický. Vyznání víry Konstantinopolského koncilu se až do 11. století stalo všeobecnou doktrinální formulí.

O těch, kteří překrucují učení o Duchu svatém, papež Damasus napsal:

Kdo smýšlí dobře o Otci a Synu, ale zastává nesprávné učení o Duchu svatém, je heretik, protože všichni heretici, kteří filozofují o Božím Synu a Duchu svatém, jsou usvědčeni z nevíry Židů a pohanů [10] .

Dokumenty třetího ekumenického koncilu obsahovaly úvahy otců o procesí Ducha svatého od Syna, toto je deváté vyvrácení svatého Theodoreta z Kýra :

Pokud jde o to, zda je Duch charakteristický pro Syna, jestliže on (Cyril) říká, že (Duch) je stejné přirozenosti jako On (Syn) a pochází od Otce (πορευόμενον), pak to spolu s ním vyznáváme a přijmout to jako zbožné slovo. Jestliže říká, že je ze Syna a skrze Syna má bytí (ὕπαρξιν), pak to odmítáme jako rouhavé a bezbožné. Věříme totiž slovům Páně: Duchu, který vychází od Otce (Jan 15,26) - a podobným slovům svatého Pavla: Nepřijali jsme ducha tohoto světa, ale Ducha, který je z Boha (1 Korinťanům 2:12).

a obrana a odpověď sv. Cyrila Alexandrijského :

Duch svatý pochází podle Spasitele od Boha Otce [11] [12] .

Latinští otcové o dvojitém postupu nebo průvodu Ducha

Latinští otcové církve tradičně učili o účasti Syna v procesí nebo o prosazování Ducha na základě Janova evangelia ( Jan  15:26 ), kde Ježíš Kristus říká: „Až přijde Utěšitel, kterého já pošle vám od Otce Ducha pravdy, který od Otce přichází, bude o mně svědčit."

Tato doktrína byla dále dogmatizována řadou místních rad a dogmatických poselství papežského stolce na přelomu pozdní antiky a středověku .

Tertullianus zaujímá v dějinách latinské trinitární teologie zvláštní místo, protože zavedl latské formule.  una substantia (jedna látka) a lat.  tres personae (tři osoby) do jazyka latinské teologie a již v textu Tertulliana je zmínka o účasti Syna v průvodu Ducha:

Duch nemá jiný zdroj než Otce skrze Syna [13] .

Svatý Hilarius z Poitiers , tradičně označovaný jako „Athanasius Západu“, komentující tento fragment Janova evangelia, podrobně popisuje spojení Otce a Syna v průvodu Ducha:

Pokud někdo věří, že je rozdíl mezi brát od Syna a vycházet (procedere) od Otce, pak je jisté, že brát od Syna a brát od Otce je jedno a totéž [14] . Tvůj Svatý Duch je od Tebe skrze Něho (Syna), i když tomu nerozumím ani svou myslí, ale přesto to zachovávám ve svém svědomí [15] .

Svatý Ambrož Milánský ve svém eseji „O Duchu svatém“ (kol. 381) [16] píše o procesí Ducha od Otce a Syna:

Stejně tak Duch svatý, vycházející z Otce a Syna, není oddělen ani od Otce, ani od Syna [17] [18] .

Nauka o Trojici od Aurelia Augustina

Před chalcedonským koncilem se text nicejsko-cařihradského vyznání víry nenachází mezi latinskými křesťanskými autory, včetně Augustina [19] .

Blahoslavený Augustin znal Tertullianovy texty a četl pojednání o Trojici od sv. Hilaria z Poitiers , kterého cituje. Byl také obeznámen s křesťanským platonismem Maria Victorina . Augustin komunikoval s Ambrožem z Milána a četl jeho text o Duchu svatém, jak dokazují interpolace v Augustinově textu o Trojici ( lat.  De Trinitate , započatý v roce 399 a dokončený v roce 420 [20] .

Ve vývoji nauky o Trojici od blahoslaveného Augustina lze rozlišit několik období. V komentáři k Nicejské víře ( lat.  De Fide et Symbolo , 393) Augustin poukazuje na nedostatek podrobností o pneumatologii u dřívějších autorů:

Znalci a významní vykladači Písma svatého však neprobírali Ducha svatého tak podrobně a důkladně, aby usnadnili pochopení jeho zvláštní vlastnosti, díky níž můžeme říci, že není ani Otcem, ani Synem, ale pouze Duch svatý [21] .

Ale již v tomto textu cituje názor Ducha jako vzájemnou lásku Otce a Syna a odsuzuje ty, kdo tento názor popírají [21] .

Později v pojednání lat.  „De Trinitate“ Augustine rozvíjí nauku o Trojici v návaznosti na Ambrože z Milána. Augustin při popisu průvodu Ducha od Otce a Syna používá pojem lat.  procedit , tradiční pro latinský teologický diskurs a znamenající široký podstatný původ, nejen procesí ( lat.  spiratio ) Ducha svatého, ale i narození ( lat.  generatio ) Syna. Poprvé byl tento koncept aplikován Tertullianem ( lat.  Adversus Praxean ) na Syna jako Stvořitele látek, který sám pochází z podstaty Boha Otce [22] .

Augustin ve stejném textu odkazuje na Otce a Syna jako na jeden Princip ( latinsky  principum ) Ducha, což je důležitý rys latinského teologického diskurzu v kontextu sporu s řeckými teology v následujících staletích:

Je třeba uznat, že Otec a Syn jsou jedním principem Ducha svatého, a nikoli dvěma [23] ... Syn je věčně zplozený z Otce a Duch svatý je přímo od Otce (principal), a protože je udělován bez přestávky, Duch vychází společně z obou [24] .

V komentáři k Janovu evangeliu (15:26, 20:22) Augustin poukazuje na spojení poselství Ducha od Krista v čase, po vzkříšení, a věčného procesí ( lat .  processio ) Ducha od Syna. , používající stejné sloveso, které je zmíněno v samotném evangeliu Otci:

Proč bychom tedy neměli věřit, že Duch svatý vychází ze Syna, když je to vždy Duch Syna? Neboť kdyby od něho po vzkříšení nevyšel, nebyl by řekl: Přijměte Ducha svatého [25] .

Augustin, který nedokázal vysvětlit samotný pojem „procedit“, zavedl rozlišení pro Ducha svatého, pokud Duch postupuje nebo vychází z Otce: zejména, převážně, imperiálním způsobem – „principaliter“ [26] , pak prostě vzniká, resp. zálohy od Syna - „postup » [27] [28] .

Toledské katedrály a "Afanasievského" vyznání

První doložené církevní uznání Filioque je 589 na Třetím koncilu v Toledu. Mělo to v očích ariánů potvrdit rovnocennou trojici důstojnosti Syna a Otce [29] . Na tomto koncilu se ariánští Vizigóti hromadně připojili ke sjednocené španělské církvi, vedené katolickými křesťany spolu s jejich biskupy a kněžími. V dokumentech třetího toledského koncilu se v dlouhém synodálním výkladu říká: „Duch svatý musí být námi vyznán a musí být prohlášeno, že pochází z Otce a Syna“, pak následuje Krédo. v dokumentech, ale Filioque v ní není [30] .

Důkaz o výskytu Filioque v západní církvi nalézáme také v tzv. Athanasiánském vyznání víry (Symbolum Quicumque), o kterém se po dlouhou dobu mylně soudilo, že jej napsal sv . Athanasius Alexandrijský . Vzhledem k tomu, že řecký světec Athanasius zemřel v roce 373 a dokument koloval pouze v latině a mnohem později než Athanasiova smrt, existuje domněnka, že se dokument objevil na Západě spíše mezi latinskými než byzantskými teology, kteří obvykle psali v často ne rodná řečtina i přes zachování latiny jako státního jazyka v Byzanci až do konce 7. století [3] .Přesná doba a autorství není známo, nenachází se ani v koncilních definicích, ani v citacích latinských otců církve (zejména řecké), podle nejsmělejších předpokladů počátek 5. stol. Nejstarší rukopis Symbolum Quicumque je z 9. století. Zejména Symbolum Quicumque říká:

"Spiritus Sanctus a Patre et Filio: non factus, nec creatus, nec genitus, sed procedens."

Duch svatý je z Otce a Syna, není stvořen, není stvořen, není zplozen, ale pochází.

Existuje hypotéza, že ve Španělsku, kde církev musela aktivně bojovat proti ariánům-vizigótům , bylo v 7. století vyhlášeno Symbolum Quicumque a zřejmě později bylo Filioque interpolováno analogií s „athanasijským“ vyznáním [31 ] [32] .

Na potvrzení správnosti Filioque apologeti citují různé texty latinských autorů, nikoli samotné Krédo s Filioque. Řecké sloveso: "ἐκπορεύω" - "vyjít" [33] však není totožné s latinským slovesem "procedo". Latinské sloveso má širší rozsah významů: „vyjít“, „přijít“, „minout“, „plynout“, „pokračovat“, „postoupit“ [34] . Proto v různých latinských testech není překlad tohoto slova totožný s řeckým „ἐκπορεύω“.

Kombinace „Filioque“ + „procedo“ má pro různé latinské autory v jejich textech pestrou škálu významů. Filioque tedy není žádné použití tohoto slova v kombinaci se slovesem „procedo“, ale doplněk k přísně dogmatickému textu Konstantinopolského vyznání :

Καὶ εἰς τὸ Πνεῦμα τὸ Ἅγιον, τὸ κύριον, τὸ ζῳοποιόν τὸ ἐκ ΠτοῦςμḽτοῦςμḐτοῦςςΠατοῦς A v Duchu svatém, Pánu, životodárném, který vychází z Otce Et in Spiritum Sanctum, Dominum, et vivificantem: qui ex Patre + postup "Filioque"

kde slovo „procedit“ má pouze jeden význam: hypostatickou vlastností Ducha svatého je věčné procesí od věčného počátku: Bůh Otec.

Patnáctý koncil v Toledu ve svých dokumentech naznačuje, že se přidržuje učení Augustina. Když bylo v 7. století ve Španělsku zavedeno vyznání víry Filioque, byly smíšeny dvě terminologie: 1) velcí Kappadoci, ve kterých Duch vychází výhradně z Otce jako z jediného primárního zdroje, a 2) Augustinova terminologie, ve které Duch „procedit“ („pochází“) od Otce a Syna. Vizigóti zároveň smazali augustiniánský rozdíl mezi „principaliter procedit“ a „procedit“, když zavedli Filioque do Kréda. V dokumentech toledských rad není tento rozdíl nikde zmíněn [28] .

Karolinská říše a germánská teologie

Až do 11. století byla teze Filioque považována za pozici tzv. germánské teologie. Svatý Maxim Vyznavač dospěl k závěru, že „četnými svědectvími dokázali, že nedělají Syna příčinou Ducha svatého, protože vědí, že Otec je tentýž princip Syna i Ducha – Ten, který se narodil, ostatní přes průvod. Ale jejich formulace má ukázat, že Duch vychází skrze Syna, a tak ustavuje jednotu a identitu podstaty. V této definici svatého Maxima, pro kterého byla tehdy latina státním jazykem a jazykem Byzance jako jeho rodným jazykem, najdeme v řečtině poněkud nejednoznačnou formulaci „skrze Syna“ namísto obvyklého filioqueského překladu „ze Syna“. Také sv. Jan z Damašku napsal, že "Bůh byl vždy Otcem, má své Slovo od sebe samého a skrze své Slovo z Něho vychází Jeho Duch." To znamená, že Bůh Otec je hlavní příčinou procesí Ducha svatého [29] .

V důsledku tažení Karla Velikého ve Španělsku pronikla Filioque ze Španělska do státu Karolinů , kde se císař Karel Veliký aktivně snažil vnutit papežům tento dodatek . Za jeho vlády přijal frankfurtský koncil v roce 794 formuli „a ze Syna“ a odsoudil konstantinopolského patriarchu Tarasia za používání formule „per Filium“ („skrze Syna“). Byl to Karel, kdo v roce 809 svolal koncil v Cáchách , který rozhodl, že „Duch svatý nesestupuje pouze z Boha Otce, ale také ze Syna“ [35] .

Karel Veliký svolal dva koncily: v roce 796 ve Friuli a v roce 809 v Cáchách a na základě jejich rozhodnutí požadoval, aby papež Lev III . zahrnul slova „a ze Syna“ do dogmatu víry, ale bez úspěchu [36] . Ale v roce 808 došlo k případu s franskými poutními mnichy, kteří dorazili do Jeruzaléma. Při slavení liturgie zpívali Vyznání víry s Filioque, což upoutalo pozornost místních mnichů a posloužilo jako záminka pro druhý soud (po soudu se svatým Maximem). Je pozoruhodné, že i přes odmítnutí používat Filioque na východě jeruzalémská církev sama Frankům neuložila zákazy, jako předtím Maximus Vyznavač, ačkoli poslala dopis papeži [29] [31] .

Nejednoznačný postoj Říma: 9.-10. století

Dokonce i v 9.–10. století byl postoj Říma k Filioque přinejmenším nejednoznačný. Tak například rok před katedrálou v Cáchách obdržel papež Lev III . poselství od jeruzalémského patriarchy, ve kterém si stěžoval, že francouzští benediktinští mniši na Olivové hoře přidávají do vyznání víry Filioque. Vzhledem k tomu, že mnichy podporoval Karel Veliký , papež mu předal stížnost, v níž uvedl, že ačkoli on sám považuje tento dodatek z teologického hlediska za nesporný a více v souladu se západní tradicí, je nesprávné odchýlit se od složení vyznání víry, které je přijímáno v celém křesťanském světě. Také, když papež Lev III. nařídil, aby bylo vyznání víry vepsáno na stříbrné desky do Svatého Petra , toto slovo vynechal.

Během 9. století bylo Filioque přijato církvemi Německa a Lotrinska , stejně jako mnoho kostelů ve Francii . Tehdejší germánští představitelé církve přinesli tento dodatek do Říma, kde jej přijal i papež Formosus . Formosus zase zavedl dodatek v Bulharsku, čehož si všiml patriarcha Photius , který okamžitě vyjádřil svůj protest. Patriarcha Photius napsal v roce 867 oblastní písmo, ve kterém odsuzoval ty, kteří zahrnuli Filioque do Kréda:

Ale koneckonců nejen v tom ukázali [ti, kteří zahrnuli Filioque do Kréda] své šílenství, ale pokud existuje nějaká hranice zla, spěchali k němu. Neboť ve skutečnosti kromě zmíněných absurdit zasahovali do samého posvátného a svatého Kréda, nezničitelně schváleného všemi koncilními a ekumenickými dekrety – ach, tyhle intriky padoucha! — falšovat falešnými spekulacemi a připsanými slovy, vymýšlet v přílišné drzosti inovaci, že Duch svatý nepochází jen z Otce, ale i ze Syna [37] .

Ve Velké katedrále sv. Sofie bylo zavádění jakýchkoli dodatků k vyznání víry odsouzeno. Tehdejší papež Jan VIII uznal rozhodnutí koncilu, nicméně mohl zaujmout přibližně stejný postoj jako Lev III . Po vyznání víry se v dokumentech Velké katedrály Hagia Sophia uvádí toto:

Všichni si to myslíme. Pokud někdo zformuluje jinou formulaci nebo přidá k tomuto Symbolu slova, která pravděpodobně vymyslel, pokud to pak předloží jako pravidlo víry nevěřícím nebo konvertitům, jako jsou Vizigóti ve Španělsku, nebo pokud se odváží překroutit starý a uctívaný Symbol v slova , nebo dodatky nebo vynechání vycházející z něj samotného, ​​pokud je člověk duchovní – to podléhá odflákňování; a laik, který si na to troufne, podléhá anathemě [27] [38] [39] [40] .

Papež Kryštof (903-904), později uznaný jako vzdoropapež , údajně podpořil tezi Filioque v diskusi s konstantinopolským patriarchou, ale dokument s tímto prohlášením obsahuje anachronismy[ co? ] [41] .

Za vlády byzantského patricijského rodu Theophylacts v Římě v 10. století nebyla otázka Filioque nastolena. Teprve poté , co Ota I. Saský donutil v roce 962 papeže Jana XII . korunovat jej císařem, začal německý vliv (včetně německé teologie) v Římě opět narůstat. Následujících čtyřicet let byl Řím dějištěm boje mezi německou šlechtou v čele s rodem Crescentiiů a místní šlechtou v čele s Theofylakty, který skončil vítězstvím německé strany.

Filioque bylo poprvé přidáno ke Krédu v Římě během slavnostního zpěvu Kréda při korunovaci německého císaře Jindřicha II . v roce 1014 za papeže Benedikta VIII ., což je považováno za jeho konečné uvedení do římské církve.

Transformace představ o Filioque: XI století

Papež Sergius IV ., který zastával papežský trůn v letech 1009 až 1012, poslal okresní poselství do Konstantinopole , avšak patriarcha, zvaný také Sergius , odmítl uvést jméno nového papeže do diptychu , tedy do seznamů jména připomínaná během liturgie. Následně jméno papeže v konstantinopolském diptychu dlouhou dobu chybělo.

V 11. století se tedy Filioque definitivně proměnilo v jedinou pravou - z pohledu římské církve - teologickou tezi, respektive odmítnutí Filioque se přetransformovalo z přijatelné praxe starověkých církví (jako tomu bylo např. uvěřil na počátku 9. století) v blud. Tím byl položen základ pro další tragický vývoj událostí v polovině 11. století, to znamená, že se stal jedním z důvodů rozdělení církve.

Rozkol křesťanské církve (1054)

V roce 1054 papežoví legáti v čele s kardinálem Humbertem uvalili na trůn chrámu Hagia Sophia v Konstantinopoli anathemu proti těm, kdo se staví proti Římskému stolci, nazývajíce je: „prosimita a nový Antikrist“. O průvodu Ducha svatého se o Řekech říkalo:

jako Doukhobors a theomachy odřízli od symbolu procesí Ducha svatého od Syna [42]

V reciproční anathemě synod Konstantinopolského patriarchátu odpověděl:

A kromě toho všeho, také zcela neochotného přemýšlet, prohlašují, že Duch nepochází z Otce [pouze], ale také ze Syna - jako by o tom neměli svědectví evangelistů, a jako by měli nemít dogma ekumenického koncilu ohledně této pomluvy. Neboť Pán, náš Bůh, říká: "Duch pravdy, který vychází od Otce." Ale rodiče této nové špatnosti mluví o Duchu, který vychází z Otce a Syna.

Unie Lyonu a Florencie

Po schizmatu roku 1054 došlo k opakovaným pokusům sjednotit pravoslavné a katolíky na základě společné náboženské definice, včetně hlavní divergence – filioque.

V roce 1274 byla podepsána Lyonská unie , která přijala následující definici o Duchu svatém [43] [44] :

Πιστεύομεν δε καὶ τὸ πνεῦμα τὸ ἅγιον, πλήρη καὶ τέλεον θεὸν, ἀ…

Credimus et Spiritum Sanctum, plenum et perfectum verumque Deum ex Patre Filioque procedentem. Věříme také v Ducha svatého, plného, ​​dokonalého a pravého Boha, který vychází z Otce a Syna.

V roce 1439 byla podepsána Florentská unie [45] , ve svých dokumentech:

τὸ πνεῦμα τὸ ἅγιον ἐκ πατρὸς καὶ υἱοῦ ἐκπορεύεσθαι.

Spiritum Sanctum ex Patre Filioque procedere. Duch svatý vychází z Otce a Syna.

V originále byly dokumenty obou svazů sepsány a podepsány v obou jazycích - řečtině a latině.

Řečtí císaři Michael VIII Palaiologos a John VIII Palaiologos vstoupili do odborů z politických důvodů, takže oba byly krátké: prvních 8 let, do roku 1282; druhých 14 let, do roku 1453. Výraz „Duch svatý vychází ze Syna“ byl cizí řecké teologii a triadologii velkých Kappadočanů, relativně přijatelná byla pouze kompromisní definice svatého Maxima „skrze Syna“.

Doktrinální dokumenty Lyonského koncilu (Union of Lyon) a Florentského koncilu (Union of Florence) jsou oficiální dokumenty katolické církve, podepsané a ratifikované papeži, a samotné katedrály jsou katolíky považovány za univerzální.

Vztah katolické teologie k Filioque

Postavení katolické teologie ve vztahu k Filioque se postupem času měnilo. V 11. století je legáti římského papeže v anathemě proti Řekům obvinili, že ve vyznání víry odřízli procesí Ducha svatého od Syna i od Doukhoborů . Tento názor se stal jedním z hlavních důvodů pro rozkol křesťanské církve . Po staletí byli katolíci považováni za hlavní viníky rozkolu křesťanské církve výhradně Řekové a nazývali je schizmatiky .

Následné změny nastaly: v katolické teologii bylo uznáno, že Filioque ve Vyznání víry je pozdější vložení latinských teologů, které se nikdy neobjevilo v původním Krédu, sestaveném ve starověké řečtině. Při přidávání Filioque k vyznání víry , podle názoru katolické církve, stanovené v bule papeže Evžena IV .  do latinského překladu [47] Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry , přijaté římskou církví v XI století v dogmatu o Trojici : procesí Ducha svatého nejen od Boha Otce, ale „od Otce a Syna. "

Navzdory skutečnosti, že Filioque je pozdní, čistě latinská vložka, obvinění Řeků z vytvoření schizmatu v roce 1054 zůstalo v platnosti. Například v katolickém katechismu Tyszkiewicze z roku 1942 je uveden následující důvod pro přidání Filioque k vyznání víry: Řekové odpadli od jednoty církve, protože začali vyznávat „herezi – procesí Ducha sv. pouze od Otce“, a proto bylo nutné přidat Filioque:

Starověké Krédo zmiňuje pouze procesí Ducha svatého od Otce, protože Krédo bylo sestavováno postupně, aby se zabránilo velkým herezím; hereze o procesí Ducha svatého pouze od Otce, s výjimkou Syna, se objevila až později, v souvislosti s odpadnutím Řeků z jednoty církve. Evangelium (Jan 15) říká „od Otce“ a neříká „jen od Otce“ [48] .

V Katechismu katolické církve , vytvořeném rozhodnutím mimořádného biskupského synodu v roce 1985 a schváleném papežem Janem Pavlem II . dne 25. června 1992, s papežským poselstvím Laetamur magnopere , je téma Filioque zvažováno v odstavcích. 243-248. Snad nejvýstižněji je oficiální názor katolické církve vyjádřen v odstavci 248:

Východní tradice odráží především povahu Otcovy první příčiny ve vztahu k Duchu. Vyznává Ducha jako toho, kdo „vychází od Otce“ (J 15,26), a potvrzuje, že Duch vychází z Otce skrze Syna. Západní tradice vyjadřuje především jednopodstatné společenství mezi Otcem a Synem, když říká, že Duch vychází z Otce a Syna (Filioque). Říká to „podle zákona a rozumu“, protože věčný řád božských osob v jejich soupodstatném společenství znamená, že Otec je první příčinou Ducha jako „počátek bez počátku“, ale také to, že jako Otec Jednorozený Syn, On spolu s Ním tvoří „jeden princip, z něhož vychází Duch svatý. Tato legitimní komplementarita, pokud se nestane předmětem zhoršení, neovlivňuje podstatu víry v realitu téhož přiznaného tajemství [49] .

Dne 6. srpna 2000 byla katolickou církví zveřejněna deklarace „Dominus Iesus“ („Pán Ježíš “). Autorem tohoto prohlášení byl kardinál Joseph Ratzinger (papež Benedikt XVI. od 19. dubna 2005 do 28. února 2013). V tomto dokumentu, ve druhém odstavci první části [50] , je text Kréda uveden ve vydání bez Filioque:

"Et in Spiritum Sanctum, Dominum et vivificantem, qui ex Patre procedit, qui cum Patre et Filio simul adoratur et conglorificatur, qui locutus est per prophetas."

"A v Duchu svatém, Pán, dárce života, který vychází z Otce, jemuž je spolu s Otcem a Synem klanění a sláva, který mluvil skrze proroky."

Katolíci východního obřadu mohou číst vyznání víry bez Filioque, proto je v řeckokatolické církvi akceptována jako hlavní varianta bez Filioque [51] .

Pohled pravoslavné církve

Pravoslavná církev zdůrazňuje, že otázka Filioque je z jejího pohledu zásadním a nejvýznamnějším důvodem pro odluku pravoslavných od katolíků, přičemž je uznává za heretiky.

Tomos z Konstantinopolské katedrály z roku 1285:

Uznává se, že sám Utěšitel září a je věčně manifestován skrze Syna, jako světlo slunce svítí skrze paprsek, ... ale to neznamená, že přijímá svou [hypostatickou] bytost skrze Syna nebo od Syna. [52] [53] [54] .

Singillion konstantinopolské katedrály z roku 1583:

Ten, kdo jako dítě pokřtěné ve východní pravoslavné církvi nevyznává srdcem a ústy, že Duch svatý vychází pouze z Otce, bytostně a hypostaticky, jak říká Kristus v evangeliu; v čase od Otce a Syna; takoví budou exkomunikováni z naší církve a prokletí [55] [56] .

Místní rada ruské církve v roce 1620 :

... Všechny heretické víry, podle svatého pravidla svatých otců, špinavci a loutníci jsou latiníci papeže (katolíci) [57] [58] .

Velká moskevská katedrála z let 1666-1667 (patriarchové Alexandrie, Antiochie, Moskvy a všichni ruští hierarchové):

Hlavní herezí Latinů (katolíků) je procesí Ducha svatého od Otce a Syna [59] .

Definice rady čtyř řeckých patriarchů a dalších hierarchů:

Proto jedna, svatá, katolická a apoštolská církev, následujíc svaté Otce Východu a Západu, jak hlásala za starých časů za našich otců, tak nyní hlásá koncilně, že tento nově zavedený názor, že Duch svatý vychází z Otec a Syn, je čirá hereze, a jeho následovníci, ať jsou kýmkoli, jsou heretici, podle výše zmíněné koncilní definice nejsvětějšího papeže Damase; společnosti, které se z nich skládají, jsou heretické společnosti a jakékoli duchovní liturgické společenství s nimi ze strany pravoslavných dětí katolické církve je nezákonné. ( Obvodový dopis všem ortodoxním křesťanům 1848 ) [60]

Hlavní obvinění, která řečtí otcové vznesli proti latinské doktríně Filioque:

Viz také: 1484 Konstantinopolský koncil .

Vztah k dogmatu Filioque v protestantismu

Protestantské církve, které jsou členy Světové rady církví, přijímají Apoštolské vyznání víry , které neřeší otázku procesí Ducha svatého [64] .

Poznámky

  1. ↑ NIE, 2003 , Filioque ( lat.  Filioque - „a od syna“), dodatek učiněný v 7. století západní křesťanskou církví ke křesťanskému vyznání víry ze 4. století, v dogmatu o Trojici: o sestupu Ducha svatého nejen od Boha Otce, ale "a od Syna", str. 76.
  2. ↑ NIE, 2003 , Filioque nebyl přijat pravoslavnou církví, což později posloužilo jako jeden z důvodů rozdělení církví. 76.
  3. ↑ 1 2 Blahoslavený Aurelius Augustin. O Krédu. Ch. IX. O víře v Ducha svatého. 19 Archivováno 10. února 2013. .
  4. ↑ Aurelius Augustinus. De fide et symbolo. Kapitola IX. 19 . Archivováno 29. července 2013 na Wayback Machine  (lat.)
  5. ↑ Spassky A. A. Historie dogmatických hnutí v éře ekumenických koncilů. Filosofie nauky o Nejsvětější Trojici . Archivováno 9. července 2013 na Wayback Machine .
  6. ↑ Kartashev A.V. Ekumenické rady . Archivováno 15. května 2013 na Wayback Machine .
  7. ↑ Řehoř Teolog. Rozhovor 29 . Archivováno 1. února 2014 na Wayback Machine
  8. ↑ Akty ekumenických rad. - T. 4. - S. 48. . Datum přístupu: 30. května 2013. Archivováno z originálu 6. září 2013.
  9. ↑ Theodoret z Kýru. Církevní dějiny. Rezervovat. 5. Kap. 9 . Archivováno 24. září 2013 na Wayback Machine
  10. ↑ Theodoret z Kýru. Církevní dějiny. Rezervovat. 5. Kap. 11 . Získáno 11. června 2013. Archivováno z originálu 24. září 2013.
  11. ↑ Svatý Cyril Alexandrijský . Dvanáct kapitol proti těm, kteří se odvažují hájit názory Nestoria jako správný 9. anathematismus. . Získáno 23. června 2013. Archivováno z originálu 6. února 2013.
  12. ↑ Mansi JD Sacrorum Conciliorum Nova Amplissima Collectio Vol 005 (1692-1769) col. 123 . Získáno 23. června 2013. Archivováno z originálu 2. května 2013.
  13. ↑ Tertullianus. Adversus Praxean, IV, 1 . Získáno 14. června 2013. Archivováno z originálu 22. března 2013.
  14. ↑ Hilarius Pictaviensis. De Trinitate. VIII, 20 . Získáno 15. června 2013. Archivováno z originálu 1. května 2013.
  15. ↑ Hilarius Pictaviensis, De Trinitate, ΧΙΙ, 56 . Získáno 15. června 2013. Archivováno z originálu 1. května 2013.
  16. ↑ Yves Congar, St. Augustinova teologie Nejsvětější Trojice . Získáno 13. června 2013. Archivováno z originálu 31. října 2010.
  17. ↑ Ambrosius Mediolanensis. De Spiritu Sancto, Ι, 11 . Získáno 15. června 2013. Archivováno z originálu 8. srpna 2014.
  18. ↑ Augustu Gratianovi, tři knihy o Duchu svatém. Kniha 1 k přečtení, stažení - Svatý Ambrož Milánský . Získáno 14. června 2016. Archivováno z originálu 14. srpna 2016.
  19. ↑ Kartashev A.V. Historie ekumenických koncilů. Symbol Nikeo-Caregradského . Získáno 15. června 2013. Archivováno z originálu 28. července 2012.
  20. ↑ Yves Congar. Svatý. Augustinova teologie Nejsvětější Trojice . Získáno 13. června 2013. Archivováno z originálu 31. října 2010.
  21. ↑ 1 2 Augustin. O Krédu. . Získáno 13. června 2013. Archivováno z originálu 5. února 2013.
  22. ↑ Tertullianus. Adversus Praxean, VII, 6 . Získáno 14. června 2013. Archivováno z originálu 22. března 2013.
  23. ↑ Augustin. De Trinitate, V, 14
  24. ↑ Augustin. De Trinitate, XV, 26 . Získáno 13. června 2013. Archivováno z originálu 15. října 2015.
  25. ↑ Augustin. In Evangelium Ioannis tractatus centum viginti quatuor, 99, 7 . Získáno 13. června 2013. Archivováno z originálu 13. prosince 2010.
  26. ↑ Velký latinsko-ruský slovník online . Získáno 16. června 2013. Archivováno z originálu 13. března 2016.
  27. ↑ 1 2 Hefele/Leclercq, Conciliengeschichte/Histoire des conciles t.4 Par. (odstavec) 498
  28. ↑ 1 2 Archimandrite Plakida (Deseus) Blahoslavený Augustin a filioque . Získáno 13. června 2013. Archivováno z originálu 28. března 2013.
  29. ↑ 1 2 3 Vasechko V. N. Srovnávací teologie. Doktrína římskokatolické církve. . Získáno 15. 8. 2018. Archivováno z originálu 11. 5. 2017.
  30. ↑ Synodus Toletana tertia . Získáno 19. 5. 2013. Archivováno z originálu 19. 6. 2017.
  31. ↑ 1 2 Runciman S. Východní schizma. byzantská teokracie. — M .: Nauka, 1998. — S. 35.
  32. ↑ Steven Runciman. Východní schizma. S. 29 (nepřístupný odkaz) . Získáno 19. 5. 2013. Archivováno z originálu 24. 8. 2011. 
  33. ↑ Dvoreckého starověký řecko-ruský slovník (nepřístupný odkaz) . Datum přístupu: 19. května 2013. Archivováno z originálu 31. prosince 2013. 
  34. ↑ Velký latinsko-ruský slovník . Získáno 19. května 2013. Archivováno z originálu dne 21. července 2013.
  35. ↑ Lozinsky S. G. Historie papežství. - M .: Politizdat , 1986. - S. 87.
  36. ↑ Lozinsky S. G. Historie papežství. - M .: Politizdat , 1986. - S. 66.
  37. ↑ Okresní poselství sv. Fótius, patriarcha konstantinopolský (867) . Získáno 5. června 2013. Archivováno z originálu dne 4. listopadu 2016.
  38. ↑ Lebedev A. P. T. 5: Historie rozdělení církví v 9., 10. a 11. století: S podrobnostmi. dekret. ruština lit. týkající se tohoto tématu, od roku 1841 do roku 1900. SPb.: Tuzov, M.: Tisk Snegirevoy str.293
  39. ↑ Sacrorum conciliorum nova et amplissima collectio. Tomáš 17(1) kol. 516 . Získáno 7. října 2013. Archivováno z originálu 31. října 2013.
  40. ↑ Archimandrite Plakida (Deseus). Blahoslavený Augustin a Filioque . Získáno 13. června 2013. Archivováno z originálu 28. března 2013.
  41. ↑ Po. Græca ad Photium relevantní. S. 160, ed. Hergenröther , Ratisbon, 1869.
  42. ↑ Překlad řecké anathemy z roku 1054 . Získáno 29. 5. 2013. Archivováno z originálu 22. 12. 2015.
  43. ↑ Mansi 1692-1769, Mansi JD, Sacrorum Conciliorum Nova Amplissima Collectio Vol 024 s.69 . Získáno 30. května 2013. Archivováno z originálu 2. června 2013.
  44. ↑ Credo Lyon II . Datum přístupu: 1. června 2013. Archivováno z originálu 22. února 2014.
  45. ↑ Dokumenty florentské katedrály (lat.). S. 461 (nepřístupný odkaz) . Získáno 30. 5. 2013. Archivováno z originálu 13. 8. 2011. 
  46. ↑ Bula „Laetentur coeli“ papeže Evžena IV z 6. července 1439 . Získáno 13. června 2013. Archivováno z originálu 18. října 2007.
  47. ↑ 1995 Papežská rada pro podporu jednoty křesťanů Oficiální objasnění otázky Filioque . Datum přístupu: 28. května 2013. Archivováno z originálu 20. února 2014.
  48. ↑ Stručný katechismus ŘÍM - 1942. Ch. VIII. Osmý článek Kréda. (kněz S. Tyškevič) . Datum přístupu: 18. června 2013. Archivováno z originálu 3. února 2014.
  49. ↑ Katechismus katolické církve, 248 . Získáno 25. dubna 2016. Archivováno z originálu dne 23. července 2012.
  50. ↑ Deklarace Dominus Iesus  (nepřístupný odkaz) (ruština)
  51. ↑ Pastorační instrukce řeckokatolického episkopátu 31. května 1973 . Získáno 25. října 2007. Archivováno z originálu 31. prosince 2007.
  52. ↑ Prot. John Meyendorff . Život a učení sv. Gregory Palamas. . Získáno 15. června 2013. Archivováno z originálu 17. října 2013.
  53. ↑ ΡG ​​​​142 "Ἔκθεσις τοῦ Τόμου τῆς πίστεως κατὰ τοῦ Βέκκου" col. 240 5 . Získáno 3. října 2017. Archivováno z originálu dne 27. prosince 2017.
  54. ↑ Prohlášení svitku víry proti Veccovi, kyperskému patriarchovi Řehořovi II. 4. oddíl
  55. ↑ Τὸ "Σιγγίλιον" τοῦ 1583 κατὰ "τοῦ καινοτομηθέντος καλενταρίου πατὰ νταρίου παρὰν πατὰ " Získáno 8. prosince 2013. Archivováno z originálu 12. prosince 2013.
  56. ↑ ῞Οποιος δὲν ὁμολογεῖ καρδίᾳ καὶ στόματι ὅτι εἶνε τέκνον τῆς ᾿Ανατολικῆς ᾿Εκκλησίας ᾿Ορθοδόξως βαπτισμένος, καὶ ὅτι τὸ Πνεῦμα τὸ ῞Αγιον ἐκπορεύεται ἐκ τοῦ Πατρὸς μόνον, οὐσιωδῶς καὶ ὑποτακτικῶς, καθὼς λέγει ὁ Χριστὸς εἰς τὸ Εὐαγγέλιον, χρονικῶς δὲ ἐκ Πατρὸς καὶ a
  57. ↑ Velký Potrebník. — Kapitola 70 . Datum přístupu: 15. června 2013. Archivováno z originálu 25. ledna 2014.
  58. ↑ 1620 koncilní výklad o latinském křtu . Získáno 15. června 2013. Archivováno z originálu 14. března 2016.
  59. ↑ Dodatky k historickým aktům. - T. 5. - Petrohrad. , 1853. - Akta koncilu z roku 1667. — Kapitola 6. . Získáno 15. června 2013. Archivováno z originálu 4. září 2014.
  60. ↑ Okresní list všem pravoslavným křesťanům, 1848 . Získáno 19. 5. 2013. Archivováno z originálu 4. 3. 2016.
  61. ↑ Na což katolíci oponují s argumentem, že 3. ekumenický koncil zakázal přidávat cokoliv pouze k Nicejskému vyznání víry a koncil obecně zakázal používat nicejsko-cařihradské vyznání víry jako vyznání víry ekumenické církve.
  62. ↑ Cyril Alexandrijský byl však podle katolíků zastáncem nauky filioque, ačkoli ji nemohl zařadit do Kréda, které bylo z jeho iniciativy zakázáno. Kromě toho vidět ve svatém Cyrilovi přiblížení se augustiniánské myšlence průvodu Ducha a přiblížit jeho řecké δι'υιξυ latinskému filioque by bylo podle názoru pravoslavných porušením myšlenkové spojení. A to je přímo podpořeno jeho vlastním svědectvím. V anathematismu IX proti Nestoriovi svatý Cyril odsoudil ty, „kteří říkají, že jediný Pán Ježíš Kristus je oslaven Duchem, používající svou vlastní moc, jako cizí ( άλλξτρία ) Tobě, a když od Něj přijal moc přemáhat nečisté duchy a dílo Božská znamení v lidech, a neříká naopak, že Duch, skrze kterého stvořil Boží znamení, je Jeho vlastní ( ϊδιξς ) Duch „Požehnaný (uznávaný katolíky a jinými pravoslavnými církvemi, na rozdíl od ruské pravoslavné Církev, jako světec, navzdory jeho zdůvodnění dvouprstosti). Theodoret z Kýru namítl: „Jestliže Cyril nazývá Ducha vlastního Syna v tom smyslu, že je v souladu se Synem a vychází z Otce, pak s ním souhlasíme a uznáváme jeho výrazy jako pravoslavné. Jestliže (volá) v tom smyslu, že Duch je ze Syna nebo skrze Syna (což souvisí s úhlem pohledu sv. Maxima Vyznavače na komparativní přijatelnost překladu „skrze Syna“, pak odmítáme tento výraz jako rouhačský a bezbožný.“ Svatý Cyril ve své odpovědi potvrdil, že měl na mysli „bezbožný“ názor, který Theodoret vůbec nepředpokládal, ale chtěl zdůraznit, že Duch „není Synovi cizí, protože Syn má vše společné s Otcem,“ to znamená, že souhlasil s Theodorite . Life archivován 20. srpna 2018 na Wayback Machine
  63. ↑ Sestoupení Ducha svatého . Archivní kopie ze dne 22. července 2013 na Wayback Machine // Hilarion (Alfeev) , metropolita. Pravoslaví. - T. 1.
  64. ↑ Protestantské noviny. . Staženo 1. ledna 2020. Archivováno z originálu 1. ledna 2020.

Literatura

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie
V bibliografických katalozích