Res judicata

Res judicata ( lat.  res judicata - vyřešená věc) - v římském právu ustanovení, podle kterého konečné rozhodnutí příslušného soudu, které nabylo právní moci, je pro strany sporu závazné a nelze jej revidovat.

V moderním mezinárodním právu je toto ustanovení zakotveno ve statutu Mezinárodního soudního dvora [1] :

Článek 59


Rozhodnutí soudu je závazné pouze pro zúčastněné strany případu a pouze v tomto případě.
Článek 60

Rozhodnutí je konečné a nelze se proti němu odvolat. V případě sporu ohledně smyslu nebo rozsahu rozsudku jej Soud na žádost kterékoli strany vyloží .

Res judicata se uplatňuje i v tak specifických institucích, jako je Evropský soud pro lidská práva . V souladu s odstavci 1-2 článku 44 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 je rozhodnutí velkého senátu Soudu a v některých případech kteréhokoli z jeho senátů konečné. V tomto případě je však rozhodnutí exekučně závazné pouze ve vztahu ke státům.

Zásada res judicat je vlastní i rozhodčím nálezům . Článek 81 Úmluvy o mírovém řešení mezinárodních sporů (Haagská úmluva z roku 1907) tedy obsahuje toto ustanovení:

arbitráž rozhodne spor s konečnou platností a kategoricky

Vzorová pravidla rozhodčího řízení, která byla přijata Komisí pro mezinárodní právo OSN , rovněž obsahuje ustanovení o res judicata. Zejména článek 34 obsahuje formulaci, že „ nález je konečným rozhodnutím sporu “.

Bibliografie

Višněvskij G.A. Fungování zásady res judicata jako nezbytná podmínka zajištění spravedlnosti // Moderní právo. 2013. č. 11. S.76-84.

Poznámky

  1. Statut Mezinárodního soudního dvora (nepřístupný odkaz) . Získáno 29. srpna 2009. Archivováno z originálu dne 7. dubna 2012.