Albánizace ( Alb. Shqiptarizimi ) je jedním z typů jazykové a etnokulturní asimilace , což je proces přechodu nealbánského obyvatelstva k albánskému jazyku nebo přijetí albánské etnické identity . Albánizace byla zaznamenána v různých dobách především v Albánii , v Srbsku (Kosovo a Metohija) a také v některých oblastech Severní Makedonie .
Po porážce Srbů na Kosovském poli v roce 1389 od vojsk Osmanské říše ztratilo Srbsko část svých zemí a následně ztratilo nezávislost. Výsledkem toho bylo zintenzivnění migračních procesů na území obývaném Srby , včetně Kosova a Metohije. Srbové se stěhovali buď do severních oblastí za Dunajem a Sávou , nebo do bezpečnějších horských oblastí. Země na pláních, opuštěné po odlivu Srbů, obsadili zástupci jiných národů. Albánci, částečně Turci a Vlaši , se tak začali usazovat v údolích Kosova . Začátek masového přílivu Albánců do regionu byl na přelomu XVII-XVIII století. Proces albánizace srbského obyvatelstva začal v 18. století – v mnoha ohledech jej napomohlo dlouhé období pobytu Albánců a Srbů v těsné blízkosti, během něhož se oba národy kulturně sblížily, a začaly mezi nimi etnické a náboženské hranice. rozmazat [1] . Proces albánizace Slovanů v Kosovu a Metohiji je úzce spjat s procesem islamizace . Slované, kteří konvertovali k islámu, byli Albánci asimilováni rychleji. Malé skupiny muslimských Slovanů byly zase intenzivněji podrobeny albanizaci , zatímco ve velkých skupinách nebyly asimilační procesy prakticky pozorovány. Do dnešního dne tedy nepřijali albánskou etnickou identitu a zachovali si jihoslovanské dialekty poměrně velkých skupin Gorani a částečně Sredchanů (zhuplyanů) v Jižní Metohiji [2] [3] . Albánizaci nepodléhali pouze Srbové – do dominantního albánského etnika přešli i Turci, Cikáni , Čerkesové [4] .
Na státní úrovni začal proces albánizace v Kosovu během 2. světové války , kdy se region Kosovo a Metohije staly součástí Velké Albánie pod italskou okupací, a po válce pokračoval jako součást autonomní provincie Kosovo , ve které Albánci tvořil většinu populace. Nejprve se dotkl muslimů nealbánského původu. Došlo například k opakovaným pokusům zavést vzdělávání v albánském jazyce pro všechny nealbánské muslimské skupiny. Poprvé byl organizován v provincii v roce 1946, ale později byl nahrazen vzděláváním v srbštině . Další pokus o zavedení vzdělávání v albánštině byl zaznamenán v 80. letech a po roce 1999. Úřady regionu Kosovo a Metohija se opakovaně pokusily přiřadit muslimské Slovany k albánské národnosti a nahradit jejich příjmení podle albánského onomastického modelu [5] .
Proces albánizace v Kosovu se týkal celých regionů, např. celé slovansko-muslimské obyvatelstvo opolského regionu jižně od Prizrenu [6] bylo albánizováno . Muslimští Černohorci , kteří se do Kosova přistěhovali především po druhé světové válce, se částečně připojili k albánskému etnu [7] . Příkladem nedokončeného procesu albánizace je etnická skupina Rafchanů – muslimové z vesnice Orahovac (jižní Metohija , oblast Podrim), jejichž jazyková příslušnost je slovanská a etnická identita albánská [8] .
Na území Albánie byla řecká etnická menšina podrobena albánizaci (v oblasti Severního Epiru ).
Procesy albánizace částečně ovlivňují nealbánskou populaci v západních oblastech Severní Makedonie, především Torbesh (makedonští muslimové) . Je to dáno zejména tím, že z historických důvodů zde má větší význam konfesní opozice než etnická [9] .
| Kulturní asimilace | |
|---|---|
| Náboženství |
|
| Globalizace |
|
| Příběh |
|
| Modernost |
|