Občanská smlouva

Občanskoprávní smlouva  je dohoda ( obchod ) mezi fyzickou osobou (fyzické osoby) a jinou fyzickou osobou (fyzické osoby) nebo právnickou osobou (právnické osoby) nebo mezi právnickou osobou (právnické osoby) a jinou právnickou osobou (právnické osoby), jejímž cílem je při vzniku, změně nebo zániku vzájemných práv.

Pojem se používá ve třech významech: smlouva jako právní vztah; jako právní skutečnost zakládající povinnosti; jako doklad zafixující skutečnost vzniku závazků z vůle jeho účastníků.

Ve smlouvě je obvykle požadována oboustranná spokojenost od každé strany . Smluvními stranami mohou být fyzické i právnické osoby , včetně různých veřejnoprávních právnických osob ( mezinárodní organizace , stát , obce atd.).

Podle obsahu se občanskoprávní smlouvy dělí na:

1. Majetek: smlouvy zaměřené na převod majetku (koupě a prodej, darování, směna, dodávka);
2. smlouvy o provedení práce ( smlouva o dílo );
3. smlouvy o poskytování služeb (pojištění, přeprava, skladování atd.).

Smlouvy mohou být placené a bezúplatné. Každá smlouva, podle které musí alespoň jedna z jejích stran obdržet platbu nebo jinou protihodnotu (s ohledem na takovou povinnost) kompenzaci za plnění jejích povinností, je kompenzační. Smlouva je bezúplatná, podle níž se jedna ze stran zavazuje udělat něco druhé straně, aniž by od ní obdržela protiplnění.

Na jedné ze smluvních stran je možná pluralita osob, tedy uzavření dohody mezi více osobami na jedné straně a jednou osobou nebo více osobami na straně druhé.

Smlouva může být sepsána v několika jazycích. Při napadení v takových případech je zpravidla platný jazyk smlouvy, ve kterém je řízení vedeno u příslušného soudu, není-li přednost některé jazykové verze stanovena ve smlouvě samotné.

Pod smlouvou se také často rozumí závazky vyplývající ze smlouvy, případně dokumentu , ve kterém jsou stanoveny její podmínky.

Forma smlouvy

Ve většině případů zákon nevyžaduje, aby smlouva byla vyhotovena ve formě jednoho dokumentu. Pro uzavření většiny transakcí postačuje korespondence stran. Běžná je však dohoda ve formě jediného dokumentu, protože je vhodné ji použít jako důkaz u soudu v případě sporu mezi stranami [1] .

V některých případech je navíc možná i ústní dohoda. Například při nákupu ovoce v tržnici je ústní forma smlouvy naprosto vhodná a dostačující. Ale u složitějších a dlouhodobějších vztahů, zejména když je výše smlouvy významná, je uzavření smlouvy v písemné formě (alespoň korespondencí stran) povinné [2] [3] . V některých případech lze smlouvu uzavřít provedením konečných úkonů .

Uzavření smlouvy

Ujednání mezi stranami při uzavření smlouvy se považuje za platné pouze tehdy, pokud se nakonec řídilo všemi podstatnými náležitostmi smlouvy, jakož i těmi, které strany samy uznaly za podstatné. Podle Čl. 432 občanského zákoníku Ruské federace , základní podmínky smlouvy zahrnují informace o smluvních stranách, o předmětu smlouvy, jakož i další podmínky stanovené zákony nebo právními akty v závislosti na typu smlouvy. Uzavření smlouvy zpravidla předchází jednání o podmínkách jejího uzavření, které nemá právní význam. Připojuje se až k závěrečnému aktu těchto jednání, který spočívá ve formulaci určitého návrhu ( nabídky ) jednou stranou a jejím přijetí ( akceptaci ) druhou stranou.

Dogmatičtí právníci historické školy se snažili vyřešit otázku okamžiku dohody na základě logického závěru ze samotného konceptu dohody nebo ze studia jednotlivých momentů zrání vůle protistrany. Ale taková cesta vedla pouze k nekonečným sporům o komparativní přednosti tří teorií: 1) teorie projevu vůle ( německy  Aeusserungstheorie ), podle níž je dohoda založena v okamžiku odpovědi akceptanta na otázku navrhovatele. ; 2) teorie vnímání (Vernehmungstheorie), podle níž musí navrhovatel ověřit vyjádření souhlasu ze strany akceptanta a posoudit jeho soulad s učiněným návrhem; 3) teorie obdržení odpovědi (Empfangstheorie), podle které stačí obdržet odpověď bez jejího vnímání, což může dát podnět k novým jednáním v případě nejasného pochopení souladu přijetí s nabídkou. Každá teorie má za sebou nějaké úvahy, jejichž relativní hodnotu je obtížné teoreticky stanovit.

Právníci a zákonodárci přistupují k problematice jednodušeji a praktičtěji. Uvědomit si, že není možné uvést přesný okamžik přijetí (kdy strana řekla: ano ? kdy dopis zapečeťovala? Ale ano, nikdo to neslyšel a dopis lze vytisknout; kdy byl odeslán na poštu? ale můžete si ji také vzít zpět z pošty) a vzhledem k tomu, že je obtížné určit okamžik vnímání odpovědi, uznávají, že v zájmu stran je nutné obdržet odpověď od navrhovatele pro konečné uznání dohodu za platnou a dohadovat se pouze o tom, zda odkázat fungování smlouvy na okamžik přijetí nebo obdržení odpovědi, obvykle dospět k závěru, že je správnější načasovat počátek účinnosti smlouvy do doby odpověď je přijata.

Vážné neshody mezi advokáty vyvolala otázka platnosti smlouvy v případě, kdy jedna z protistran zemřela při podání nabídky, takže odpověď již dostávají dědicové [4] .

Druhy smluv