Nicejsko-caregradské vyznání

Nicejsko-caregradské vyznání
Otcové prvního ekumenického koncilu (325) s textem vyznání víry (381)
Datum prvního zveřejnění	381
Předchozí	Nicejské vyznání
Text práce ve Wikisource

Нике́о -Царегра́дский Си́мвол ве́ры , Константинопо́льский Си́мвол ве́ры ( др.-греч. Σύμβολον τῆς Κωνσταντινουπόλεως , лат . Symbolum  Constantinopolitanum ), Нике́о - Константинопо́льский Си́мвол ве́ры , известный также как « Credo » или « Верую » — строгая догматическая формула вероисповедания, введённая на Втором Ekumenický koncil v roce 381, schválený na Čtvrtém ekumenickém koncilu v roce 451 jako úplné odhalení nauky o Trojici , která byla založena na terminologii a dílech Velkých Kappadočanů anicejské vyznání víry ; používané při uctívání ve většině historických kostelů .

Historie

Na prvním ekumenickém koncilu v Nicaea v roce 325 bylo vypracováno Nicejské vyznání víry .

Na jejím základě bylo již zřejmě na 2. ekumenickém koncilu v roce 381 v Konstantinopoli přečteno další krédo, které se formálně neshodovalo, ale ve smyslu idejí pouze rozšiřovalo a doplňovalo - později známé jako Konstantinopolské, resp. 2. ekumenický koncil, i když jej koncil neschválil jako závazný. Na třetím ekumenickém koncilu (Efesu) v roce 431, za předsednictví Cyrila Alexandrijského , který byl kritický vůči Velkým Kappadočanům , shromáždění požadovali, aby bylo opuštěno jakékoli vyznání, kromě Nicejské . Zesnulý sv. Cyril Alexandrijský a blahoslavený Augustin byli považováni za otce čtvrtého ekumenického koncilu (Chalcedon) a právě na tomto koncilu bylo schváleno a přijato nejen chalcedonské vyznání víry nepoužívané v liturgii , ale také vyznání víry, které bylo zavedeno k širokému použití, nyní známý jako Niceo-Caregrad. V souladu s učením blaženého Augustina o nepřipomínání nadarmo na nejposvátnější vyznání víry postupně nahradil v liturgii nicejské vyznání, které zůstalo v teologii pravoslavné církve [1] .

Čtvrtý ekumenický koncil z roku 451 v Chalcedonu nezrušil nicejský symbol, neupravil jej, ale považoval konstantinopolský symbol za nezbytný: tito svatí a požehnaní otcové, kteří se shromáždili v Nikáji se zbožnou vzpomínkou na Konstantina, bývalého císaře, ale aby moc by mělo i to, co určilo 150 svatých otců v Konstantinopoli zničit tehdy vzniklé hereze.

Obě vyznání víry (nicejská a konstantinopolská) byla dlouhou dobu používána společně; oba se jeden po druhém slavnostně četly na ekumenických a místních zastupitelstvech až do 10. století. Vyznání víry 2. ekumenického koncilu v té době mělo větší dogmatický či doktrinální obsah než nicejské vyznání víry, v boji proti herezím, které v době nicejského koncilu nebyly, a některé jeho depresivní sv. Řehoře Teologa , kompromis ve srovnání s Nicejským vyznáním víry vedl k opětovnému sjednocení s konstantinopolskou církví mnoha ariánů a poloariánů, kteří zbloudili v různých proudech, ačkoli před chalcedonským koncilem celý Západ v čele s Římem a Alexandrijská církev, včetně Cyrila Alexandrijského, neuznávala konstantinopolský symbol [2 ] . Na církevních koncilech od 10. století se Konstantinopolské vyznání víry stalo jediným vyznáním, které bylo čteno. Postupně mu byl přidělen nový název - Nicejsko-cařihradské (Niceo-Cargradsky) vyznání víry, nebo bývá nesprávně nazýváno nicejským vyznáním (jelikož jde o vyznání víry křesťanů nicejského vyznání používané v liturgii).

Vyznání víry byla věnována díla mnoha vynikajících teologů, nejznámější je traktát blahoslaveného Augustina [3] , pozdějšího biskupa z Hippa. Ačkoli popsal nicejské vyznání víry, s mírnou modifikací, přijatou v jeho africké církvi, je to v jeho díle pravoslavné učení o vyznání obecně [4] . První slovo latinského textu symbolu "Credo" ("Věřím") se stalo běžným slovem.

Použití

Nicejsko-cařihradské vyznání víry se čte (zpívá) na liturgických bohoslužbách v pravoslaví (jako součást liturgie věřících před hymnem „ Milosrdenství světa “ a eucharistickým kánonem ) a katolicismu (jako součást liturgie slova ). Symbol je zahrnut v Knize společných modliteb anglikánské církve . Je také používáno jako jediné vyznání víry čtené v liturgii téměř všemi církvemi, včetně těch, které neuznávají chalcedonský koncil, s výjimkou arménské apoštolské církve, kde se místo něj stále mnoho dní čte Nicejské vyznání víry s některými dodatky a v některých dnech přesto četli pouze Nicejsko-caregradské vyznání víry.

Po půlstoletém boji s arianismem bylo Nicejské vyznání přijato většinou církve a jeho základní definice byly zahrnuty do místních křestních formulí. Nicejské vyznání víry je spojeno s křestní formulí používanou v Konstantinopoli, která se možná datuje od Meletia z Antiochie , který zahájil svou činnost jako umírněný poloariánský (Doukhobor) , a jeho zastánce, přítele velkých Kappadočanů , Diodora z Tarsu a , pravděpodobně potvrzena Prvním konstantinopolským koncilem (počáteční název pro Druhý ekumenický koncil) v roce 381, ve kterém vynikali, pro použití v hlavním městě říše, a ne v celé církvi. Toto nicejsko-caregradské (cařihradské) vyznání víry 2. ekumenického koncilu obsahuje dogma o rovnosti Ducha svatého . Není to změna a doplnění Nicejského vyznání víry, zakázané posvátné tradice svatých otců, rozhodnutí třetího a čtvrtého ekumenického koncilu. Nicejsko-caregradské (cařihradské) vyznání víry, schválené chalcedonským koncilem v boji proti monofyzitům jako vyznání víry celé církve, pomocí trochu jiné terminologie opakuje téměř všechny myšlenky nicejského vyznání víry, kromě myšlenky tzv. Konsubstancionalita Ducha svatého, a přestože je uznávána i na Západě, je Právě v pravoslavné teologii je myšlenka „Bůh Otec je Světlo a Syn je Světlo ze Světla“ ústřední v pravoslavné teologii. Doplňuje a rozšiřuje většinu myšlenek Nicejského vyznání víry o řadu dalších pravd obecně uznávaných křesťany, které jsou relevantní pro odpor proti většině těch herezí, které během nicejského koncilu neexistovaly, zejména obsahuje rozšířenou třetí část, která hlásá božství Ducha svatého a jeho rovnost s Otcem a Synem, ale zároveň zřejmě proto, aby se vrátila do lůna církve stoupenců konstantinopolského biskupa Makedonie - Doukhoborů - Makedonců, konsubstancionalita Ducha svatého Bohu Otci a Bohu Synu mlčí.

Vynechává anathematizaci odpůrců, zřejmě na znamení, že křesťané souhlasí s Nicejským vyznáním víry. Právě symbol Nicejsko-caregradský, který přijala chalcedonská katedrála, používá v liturgii drtivá většina křesťanů, včetně těch, kteří si říkají předchalcedonité a miafyzité – a církve a dokonce sekty. Konstantinopolské vyznání víry se objevilo později než Nicejské vyznání víry, které, stejně jako chalcedonské vyznání víry, v současnosti křesťané v liturgii nepoužívají (s výjimkou Arménské apoštolské církve, kde byly provedeny dodatky, zejména přidání ustanovení Nicejsko-cařihradského vyznání víry) . Postupně byl cařihradskému symbolu přidělován nový název - nicejsko-cařihradské (Niceo-cargradské) vyznání víry, nebo často nesprávné, zřejmě podle konstantinopolského arcibiskupa Nestoria , který jako první vyslovil tento mylný názor, se nazývá nicejské vyznání víry. (protože je to Symbol používaný v liturgické víře křesťanů nicejského vyznání).

Z iniciativy Nestoria císař uzavřel Makedonské chrámy a zrušením používání Nicejské víry v pravoslavné liturgii Nestorius zajistil, že se většina Makedonců znovu sjednotila s pravoslavnou církví. Slabinou nicejsko-caregradského symbolu je, že se v něm Duch svatý nenazývá Konsubstanciální, což je používáno v polemikách různými moderními Doukhobory, kteří popírají Nicejské vyznání víry. Proto svatý Cyril Alexandrijský považoval všechny, kteří popírali Nicejské vyznání víry, za nestoriány a Nestória za nevzdělané a vyjadřující zcela nekřesťanské názory. Pravoslaví, katolicismus a většina protestantských církví vyznává oba symboly: Nicejský, který podle rozhodnutí chalcedonského koncilu září, a Nicejsko-caregradský, společný téměř všem moderním křesťanům (katolíci a protestanti uznávají i Apoštolský a athanasijská vyznání víry, která pravoslavná církev nezná) [ 5] .

Obsah

Obsahuje 12 členů. Znovu potvrzuje víru:

• v Bohu Otci, Všemohoucím a Stvořiteli (1. člen);
• v Ježíši Kristu - konsubstančním Bohu Synovi, věčně narozenému z Boha Otce (2. člen), který se vtělil z Panny Marie a Ducha svatého (3. člen), zemřel za lidi na kříži za Pontského Piláta (4. člen) a vstal třetího dne (5. člen), vystoupil na nebesa a má slávu rovnou slávě Boha Otce (6. člen), který přijde podruhé, aby soudil živé i mrtvé, a vládl navěky (7. člen člen);
• v životodárném Duchu svatém , který mluvil skrze proroky (8. termín);
• do jedné (jedné) svaté katolické ( katolické ) a apoštolské církve (9. člen);
• při očištění od hříchů křest , proveden pouze jednou (10. člen);
• ke všeobecnému vzkříšení mrtvých (11. volební období) a novému věčnému životu (12. období) .

Text

1. πιστεύω εἰς ἕνα θεόν, πατέρα, παντοκράτορα, ποιητὴν οὐρανοῦ γῆhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhorda ῆς, ὁρατῶν πάντων καὶ ἀοράτων.
2. Καὶ εἰς ἕνα Κύριον Ἰησοῦν Χριστόν, τὸν Ὑιὸν τοῦ Θεοῦ τὸν μονογενῆ, τὸν ἐκ τοῦ Πατρὸς γεννηθέντα πρὸ πάντων τῶν αἰώνων· φῶς ἐκ φωτός, Θεὸν ἀληθινὸν ἐκ Θεοῦ ἀληθινοῦ, γεννηθέντα, οὐ ποιηθέντα, ὁμοούσιον τῷ Πατρί, δι᾿ οὗ τὰ πάντα ἐγένετο.
3. Τὸν δι᾿ ἡμᾶς τοὺς ἀνθρώπους καὶ διὰ τὴν ἡμετέραν σωτηρίαν κατελθόντα ἐκ τῶν οὐρανῶν καὶ σαρκωθέντα ἐκ Πνεύματος ἁγίου καὶ Μαρίας τῆς Παρθένου καὶ ἐνανθρωπήσαντα.
4. Σταυρωθέντα τε ὑπὲρ ἡμῶν ἐπὶ Ποντίου Πιλάτου καὶ. παθόνταζθόντα καϭνντα
5. Καὶ ἀναστάντα τῇ τρίτῃ ἡμέρᾳ, κατὰ τὰς Γραφάς.
2
a
8. Καὶ εἰς τὸ Πνεῦμα τὸ Ἅγιον, τὸ κύριον, τὸ ζωοποιόν, τὸ ἐκ τοῦ Πατρὸς ἐκπορευόμενον, τὸ σὺν Πατρὶ καὶ Υἱῷ συμπροσκυνούμενον καὶ συνδοξαζόμενον, τὸ λαλῆσαν διὰ τῶν προφητῶν.
9. Εἰς μίαν, Ἁγίαν, καθολικὴν καὶ ἀποστολικὴν Ἐκκλησίαν.
10. Ὁμολογῶ ἕν βάπτισμα εἰς ἄφεσιν ἁμαρτιῶν.
11. Προσδοκῶ ἀνάστασιν νεκρῶν.
12. Καὶ ζωὴν τοῦ μέλλοντος αἰῶνος. Ἀμήν.

Výše uvedený text používá tvary sloves v 1. osobě jednotného čísla, jak je obvyklé v liturgické praxi církve; text přijatý na Radě používal tvary první osoby množného čísla (Πιστεύομεν, ὁμολογοῦμεν atd.)

Text přijatý ruskou pravoslavnou církví

Toto vydání překladu do církevní slovanštiny bylo přijato Radou Ruské pravoslavné církve v roce 1654 v důsledku především stylistických úprav Hieromonka Epiphania (Slavinetského) . Úpravou překladu došlo k následujícím upřesněním a změnám textu:

• Dřívější spojka-opozice „a“ ve slovech o víře v Syna Božího byla z druhého členu odstraněna: výraz „ narozený, nestvořený “ byl nahrazen výrazem „ narozený, nestvořený “.
• Ve třetím termínu je výraz „ vtělil se z Ducha svatého a Marie Panna se stal člověkem “ nahrazen výrazem „ vtělil se z Ducha svatého a Marie Panny a stal se člověkem “.
• V sedmém termínu bylo znění „ Jeho království nebude mít konce “ změněno na „ Jeho království nebude mít konce “.
• V osmém členu bylo slovo „ pravda “ vyloučeno z fráze „ A v Duchu svatém, pravý a životodárný Pán, který vychází z Otce “
• V jedenáctém termínu bylo „ mrtvé “ opraveno na „ mrtvé “; Bylo provedeno několik dalších drobných úprav.

Nový překlad vyznání víry, pořízený během reforem patriarchy Nikona , byl částí ruské pravoslavné církve vnímán jako útok na základy víry (viz starověrci ).

Moderní katolický text

1. Credo in unum Deum. Patrem omnipotentem, factórem cœli et terræ, visibílium ómnium et invisibílium.
2. Et in unum Dominum Iesum Christum, Filium Dei unigénitum. Et ex Patre natum ante omnia sǽcula. Deum de Deo, lumen de lumine, Deum verum de Deo vero. Genitum, non factum, consubstantiálem Patri: per quem omnia facta sunt.
3. Qui propter nos hómines et propter nostram salútem descéndit de cœlis. Et incarnátus est de Spíritu Sancto ex María Virgine: Et homo factus est.
4. Crucifixus étiam pro nobis: sub Póntio Piláto passus, et sepúltus est.
5. Et resurrexit tértia die, secundum Scripturas.
6. Et ascendit in cœlum: sedet ad déxteram Patris.
7. Et terum venturus est cum glória iudicare vivos et mórtuos: cuius regni non erit finis.
8. Et in Spíritum Sanctum, Dominum et vivificántem: qui ex Patre Filióque procédit. Qui cum Patre et Fílio simul adorátur et conglorificátur: qui locutus est per Prophétas.
9. Et unam sanctam cathólicam et apostolicam Ecclesiam.
10. Confiteor unum baptisma in remissionónem peccatorum.
11. Et expecto resurrectionem mortuorum.
12. †Et vitam venturi sǽculi. Amen. [7]

Ruský katolický text s Filioque:

1. Věřím v jednoho Boha, Všemohoucího Otce, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného.
2. A v jednoho Pána Ježíše Krista, Jednorozeného Syna Božího, narozeného z Otce přede všemi věky, Boha z Boha, Světla ze Světla, pravého Boha z pravého Boha, zplozeného, ​​nestvořeného, ​​jednopodstatného s Otcem, skrze něhož bylo všechno vytvořené.
3. Kvůli nám, lidem, a kvůli naší spáse, sestoupil z nebe a vtělil se z Ducha svatého a Marie Panny a stal se člověkem;
4. ukřižován za nás pod Pontským Pilátem, který trpěl a byl pohřben,
5. vzkříšen třetího dne podle Písma,
6. vstoupil do nebe a sedí po pravici Otce,
7. přijde znovu se slávou soudit živé i mrtvé a jeho království nebude mít konce.
8. A v Ducha Svatého, Pána, Dárce života, který vychází z Otce a Syna , který si spolu s Otcem a Synem zaslouží uctívání a slávu, který mluvil skrze proroky.
9. A do jedné, svaté, ekumenické a apoštolské církve.
10. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů.
11. Čekání na vzkříšení mrtvých
12. a život příštího století. Amen [8] .

Vyznání víry a velké schizma křesťanské církve

Jedním z dogmatických zdůvodnění rozdělení ekumenické křesťanské církve na západní katolickou a východní pravoslavnou bylo doplnění Nicejsko-caregradského vyznání víry o tzv. filioque [9] .

Viz také

• Nikeo-Tsaregrad Creed in the Languages ​​of the World na Wikisource
• Filioque

Poznámky

1. ↑ Kartashev A.V. Symbol Niceo-Caregrad / Ekumenické koncily. II ekumenický koncil v Konstantinopoli 381
2. ↑ Savvin A. V. Teologické problémy II. ekumenického koncilu v Konstantinopoli . Archivní kopie ze dne 8. prosince 2014 na Wayback Machine // Bulletin Astrachanské státní technické univerzity. - 2006. - č. 5.
3. ↑ Augustin. "On the Creed"  (nepřístupný odkaz)
4. ↑ Vyznání. Jeho původ a shrnutí . Archivováno 6. března 2016 na Wayback Machine / Ed. V. P. Erokhin.
5. ↑ Kartashev A. V. Nikeo-Caregrad Creed . Archivováno 18. ledna 2012 na Wayback Machine
6. ↑ Citováno. Citace: Archpriest Magister Pyotr Lebedev. Průvodce porozuměním pravoslavné bohoslužbě. - Petrohrad, 1898. - S. 10-11.
7. ↑ Citováno. in: Cathechismus Catholicae Ecclesiae . Archivováno 20. července 2019 na Wayback Machine
8. ↑ Citováno. od: o. Štefan Katinel . S požehnáním hlavy katolického episkopátu Ruska metropolity Tadeusze Kondrusiewicze. Krátký katechismus. - SPb., 1999. - S. 99-100.
9. ↑ Vyznání  / Archpriest V. Tsypin // Velká ruská encyklopedie  : [ve 35 svazcích]  / kap. vyd. Yu. S. Osipov . - M  .: Velká ruská encyklopedie, 2004-2017.

Literatura

• Gezen A. Historie slovanského překladu symbolů víry. - Petrohrad, 1884. - S. 57-67.
• Arcibiskup Vasilij (Krivoshein) . Symbolické texty v pravoslavné církvi // Teologická díla . - 1968. - So. 4. - S. 5-36.
• Nicejsko-konstantinopolské vyznání  // Ortodoxní encyklopedie . - M. , 2018. - T. XLIX: " Nepein  - Nikodém ". — S. 470-472. — 752 s. - 39 000 výtisků.  - ISBN 978-5-89572-056-1 .

Odkazy

• Dlouhý křesťanský katechismus ortodoxních katolických východních církví, revidovaný a schválený Svatým řídícím synodem (upravené vydání)
• Symbol víry
• Krédo a jeho výklad