Obrnění kozáci ( polsky Chorągiew kozacka , polsky Towarzysz pancerny , polsky Jazda pancerna ) - druh středního jezdectva v armádě Commonwealthu , pojmenované podle obrněnce - obrněná řetězová pošta .
Úplnou obdobou obrněných kozáků byl litevský Pjatigorsk a obrnění bojaři , kteří se pak sami stali součástí polsko-litevské armády.
Hlavním účelem je podpora těžké jízdy ( polských husarů ), pronásledování nepřítele a střežení hranic. Byli zvláště efektivní ve střetech s kavalérií Krymského chanátu, udržovali si vysokou manévrovatelnost v bitvě, ale lépe chránili. Obrnění kozáci se do konce 17. století stali nejpočetnějším typem pravidelné jízdy v Commonwealthu, v roce 1665 byli přejmenováni z obrněných kozáků na obrněné.
V ruské armádě existovala také těžce vyzbrojená kozácká jízda, například město Kaširskij kozáci .
Obrnění kozáci se účastnili téměř všech válek Commonwealthu, v bitvách u Klushinu, Moskvy, Zhovti Vody, Vídně.
Zbroj se skládala z pancéřové řetězové pošty a prilbity , později se jako alternativa k prilbitě objevila misyurka , dále šišak a štít . Oštěp měl i litevský Pjatigorsk .
V polovině 16. století byla běžnou výzbrojí obrněných kozáků šavle, luk a kopí . Koncem 16. století začal být luk stále více nahrazován karabinou a párem pistolí a ze zbraní popsaných očitými svědky zmizel roh a jeho místo zaujala štika .
Husarská reforma , kterou na konci 16. století provedl Stefan Batory , se dotkla i kozáků: v roce 1580 zavedl hejtman J. Zamoyskij kozácké prapory, plně vyzbrojené místo luků karabinami a pistolemi. Standardní výzbroj tak začala tvořit šavle, štika, karabina a pistole.