Stredoslovenský kulturní interdialekt (též stredoslovenský interdialekt , stredoslovenský kulturní dialekt , stredoslovenský kulturní jazyk ; slovenská kultúrna stredoslovenčina, kultúrna stredná slovenčina, stredoslovenská kultúrna slovenčina ) je jednou z krajových variet slovenské nadnářeční formy . Vyvinulo se v XVI-XVIII století na území středního Slovenska . Středoslovenský interdialekt byl distribuován současně s dalšími dvěma regionálními nadnářečními útvary - západoslovenským a východoslovenským interdialektem . Základem jeho utváření byla místní středoslovenská hovorová řeč, stýkající se s českým spisovným jazykem . Středoslovenský kulturní interdialekt se vyznačoval absencí kodifikovaných norem a širokou variabilitou [1] [2] [3] .
Středoslovenský kulturní interdialekt se v polovině 19. století stal výchozím základem pro Stuhrovu kodifikaci slovenského spisovného jazyka [4] [5] [6] .
Pro označení takových přechodných jazykových forem ve studiích o dějinách slovenského spisovného jazyka se používá termín „kulturní jazyk“ ( slovensky kultúrna slovenčina ), v sovětské a ruské lingvistice se rozšířil termín „interdialekt“ nebo „kulturní interdialekt“. [7] .
Počátek formování středoslovenského kulturního interdialektu spadá do 16. století. Středoslovenská nadnářeční forma se v tomto období vyvíjela spontánně v důsledku rozvoje mezinářečních kontaktů mezi mluvčími středoslovanského dialektu z různých oblastí středního Slovenska. Mísení různých nářečních rysů v mluvě obyvatel té či oné středoslovenské oblasti vytvořilo předpoklady pro utváření interdialektních každodenních hovorových jazykových forem. Takto smíšené hovorové formy v ústní komunikaci městských a v menší míře venkovských obyvatel středního Slovenska (především představitelů inteligence) se stýkaly s českým spisovným jazykem. V důsledku prolínání rysů českého a slovenského jazyka se vytvořil svérázný jazykový útvar nadnářečního charakteru, který byl mezistupněm mezi místními středoslovenskými nářečími a českým spisovným jazykem - středoslovenským kulturním interdialektem [1 ] [2] .
Oblast použití a struktura středoslovanského kulturního interdialektu jej výrazně odlišovala od místních dialektů. Středoslovenský interdialekt aktivně pronikl do sféry správní a obchodní spisby, beletrie, folkloristiky a dalších oblastí společenského a kulturního života středního Slovenska (znaky středoslovanského interdialektu se odrážejí v písemných památkách: v literárních dílech - v poezii a próza, v různých druzích dokumentů atd.) [8] . Součástí středoslovanského interdialektu byla každodenní hovorová středoslovenština interdialektového charakteru, prvky českého spisovného jazyka, středoslovenské ústní lidové slovesnosti a dokonce i některé rysy nářečí západoslovenského nářečí . Zvláštní zabarvení daly středoslovenskému interdialektu řečové prostředky ústní lidové slovesnosti, jazyk slovenských lidových písní, pohádek atd. Ve srovnání se západoslovenským interdialektem byl vliv českého spisovného jazyka ve střední slovenštině. méně nápadné, zřetelněji projevovalo rysy lidové hovorové řeči [2] [ 9] [10] .
Jedním z rysů formování středoslovanského interdialektu byl podle E. Pauliniho poměrně silný vliv slovenských jazykových prvků na psaní středního Slovenska. Tento rys byl důsledkem nižší intenzity jazykových kontaktů středoslovanského nářečí (ve srovnání se západoslovenským) s českou jazykovou oblastí, jakož i důsledkem nižší rozšířenosti českého spisovného jazyka na středním Slovensku oproti r. jeho prevalence na západním Slovensku. Kromě toho jazykové jevy charakteristické pro středoslovenské nářečí, již v rané fázi formování slovenského jazyka (alespoň nejpozději ve 14.-15. století), začaly překračovat hranice středoslovenské nářeční oblasti. a rozšířily se po celém slovenském jazykovém území, což vytvořilo předpoklady pro vytvoření společné slovenské nadnářeční podoby založené na nářečí středního Slovenska. Taková jazyková situace přispěla k poměrně snadnému pronikání středoslověnských nářečních prvků do slovenského písma [11] .
Počátky formování středoslověnského kulturního interdialektu spatřoval E. Paulini v šíření středoslověnských nářečních rysů za hranice středního Slovenska a jejich vlivu na jazykové systémy západoslovanských a východoslovenských dialektů. Středoslovenské jazykové jevy, pokrývající většinu slovenského jazykového prostoru, se postupně staly běžnou slovenštinou (středoslovakismy jsou zcela běžné v písemných památkách vzniklých na území západního a východního Slovenska od 15. století). Takže např. mezi jevy, které se šíří v oblasti západního Slovenska nebo jeho části, jsou formy jako rakyta „rakita“, raždie „křovina, mrtvé dřevo“, rázporok „nařezaný na šaty“ s raT- na místě Proto -slovanská kombinace *neboT- není v akutním stresu (prvotně západoslovenské formy s iniciálovou kombinací roT- - rokyta , rozparek atd.); tvary jednotného čísla ženských podstatných jmen v instrumentálním pádě jako ženou "žena" (v západní slovenštině - ženú ); střední přídavná jména jednotného čísla v nominativu jako dobruo / dobró "dobrý" (v západní slovenštině - dobré ); koncovky -ja , -ovja ( rodiče "rodiče", synovia "synové") v nominativu množného čísla živých podstatných jmen mužského rodu místo západoslovenských koncovek -é , -ové ( rodzičé / rodičé , synové ) atd. Mimo jiné střed. Nářeční rysy slovenštiny se rozšířily také v důsledku masové migrace mluvčích středoslovanského dialektu na západní Slovensko. Středoslovenské nářečí ovlivnilo nejen některé sousední slovenské dialekty, ale přispělo i k utváření společných slovenských jazykových rysů. Zejména dopad trendu vývoje středního slovenského jazyka vedl ve 14. století k vymizení opozice z hlediska tvrdosti / měkkosti r - ŕ na celém slovenském jazykovém území, v důsledku čehož na místě of ŕ ve slovenském jazyce se specifická souhláska ř známá ve většině západoslovanského jazyka nerozvinula (a v češtině se dochovala dodnes). Zároveň byl zaznamenán i opačný efekt. Od nejstarších dob utváření slovenských nadnářečních útvarů se tak do střední slovenštiny přejímaly prvky západoslovenského kulturního interdialektu [12] .
Ze západoslovenského kulturního interdialektu do oblasti středního Slovenska ve 14. století se rysy zachovaly jak ve frázích či jednotlivých slovech jako české rysy ( penize , prítel , tým obyczegem ), tak i ty, které se staly běžnými a měly již nadnářeční znaku (tvary bez slabičného l - dluh , dlužen ; tvary podstatných jmen ženského rodu v instrumentálu jednotného čísla s koncovkou -u : s sestrú svú ). Středoslovenský interdialekt si přitom nadále zachoval výrazný středoslovenský charakter [13] .
Jazykové rysy středoslověnského kulturního interdialektu se staly základem pro kodifikaci slovenského spisovného jazyka, kterou provedl jeden z předních představitelů slovenského národního obrození L. Štúr [11] . Spisovná norma zvaná „ šturovščina “ se objevila v polovině 19. století díky úsilí slovenské inteligence protestantského vyznání. Hned po svém zavedení se „šturovštině“ nedostalo uznání celé slovenské společnosti. Jediným spisovným jazykem pro všechny Slováky se stal až v důsledku tzv. jazykové reformy Goji-Gattala - po změnách a doplnění, které provedli vůdci slovenského národně osvobozeneckého hnutí M. Goja a M. Gattala a schválila skupina předních představitelů slovenské společnosti protestantského a katolického vyznání. Systém norem slovenského spisovného jazyka vzniklý v 2. polovině 19. století, který má středoslovenský základ, se v obecné rovině zachoval dodnes [6] .
Středoslovenský kulturní interdialekt je předmětem výzkumu řady odborníků na dějiny slovenského spisovného jazyka (E. Paulini, E. Yona, S. Tobik, V. Blanar , R. Oti, N. A. Kondrashov ad.). Наиболее известны в этой области работы словацкого лингвиста Э. Паулини ( Spoločenské funkcie strednej slovenčiny pred Štúrom , 1956; Čeština a jej význam pri rozvoji slovenského spisovného jazyka a našej národnej kulturý , 1956; Dejiny spisovnej slovenčiny , 1966; K prameňom štúrovskej kodifikácie , 1968; Pramene Štúrovej kodifikácie , 1975 atd.) [14] . Věnují se studiu jazykových a historických a kulturních předpokladů pro vznik středoslovanského interdialektu, identifikaci rysů užívání tohoto idiomu ve slovenské společnosti. Podle E. Pauliniho „ještě před Štúrem existovala ve slovenské společnosti určitá podoba středoslovanského kulturního jazyka, užívaného dosti širokou vrstvou vzdělaných, resp. gramotní lidé“ [15] . První, kdo navrhl, že základem Stuhrovy kodifikace je středoslověnština, byl český lingvista K. Gorálek. Tuto myšlenku podporovalo mnoho slavistů a dále ji rozvíjely ve svých studiích o dějinách slovenského spisovného jazyka. Obecně platí, že středoslovenský kulturní interdialekt (historie formace, jazykové charakteristiky atd.) zůstává méně prozkoumán než interdialekt západoslovenský [16] [17] [18] .
| Dějiny slovenského jazyka | |
|---|---|
| |