Franz II

Franz II
Němec  Franz II
Císař
Svaté říše římské
5. července 1792  - 6. srpna 1806
František II
Korunovace 14. července 1792 , Frankfurt nad Mohanem , Svatá říše římská
Předchůdce Leopold II
Nástupce titul zrušen
Král uherský ,
král český ,
král Chorvatska a Slavonie ,
král Haliče a Lodomeria
5. července 1792  - 2. března 1835
Franz I
Předchůdce Leopold II
Nástupce Ferdinand I
1. císař rakouský
11. srpna 1804  – 2. března 1835
František I
Předchůdce titul zřízen
Nástupce Ferdinand I
1. prezident Německé konfederace
8. června 1815  – 2. března 1835
Předchůdce postavení ; _ Napoleon I. jako protektor Rýnské konfederace .
Nástupce Ferdinand I
Narození 12. února 1768( 1768-02-12 ) [3] [4] [5]
Florencie [1] ,Toskánsko
Smrt 2. března 1835( 1835-03-02 ) [3] [4] [6] […] (ve věku 67 let)
Vídeň [2] ,Rakouské císařství,Německá konfederace
Pohřební místo Imperiální krypta
Rod habsbursko-lotrinské dynastie
Jméno při narození Františka Josefa Karla
Otec Leopold II
Matka Maria Luisa ze Španělska
Manžel

1) Alžběta Württemberská (21. 4. 1767 - 18. 2. 1790)
2) Marie Terezie Bourbonsko-neapolská (6. 6. 1772 - 13. 4. 1807)
3) Marie Luisa z Modeny (14. 12. 1787 – 04/07/1816 )

4) Caroline Augusta Bavorská (02/08/1792 - 02/09/1873)
Děti

Z 1. manželství:
Ludovika Elisabeth
Z 2. manželství:

Maria Luisa , Ferdinand , Maria Leopoldina , Maria Clementina , Maria Carolina , Franz Karl , Maria Anna
Postoj k náboženství katolický kostel
Autogram
Ocenění
Lišta s červenou stuhou - obecné použití.svg Rytířský velkokříž Vojenského řádu Marie Terezie Rytířský velkokříž královského maďarského řádu svatého Štěpána
Rytířský velkokříž rakouského řádu Leopolda Řád železné koruny 1. třídy Řád podvazku UK ribbon.svg
Rytířský velkokříž Řádu čestné legie rytíř Řádu Ducha svatého Rytíř Řádu slonů
Velitel velkokříže Řádu meče IT TSic Objednávka Santo Gennaro BAR.svg Velký kříž Řádu svatého Ferdinanda a za zásluhy
Rytířský velkokříž Řádu svatého Josefa Velitel společného odznaku portugalských Řádů Krista, Santiaga a meče, Benedikt z Avis Rytíř Řádu Pedra I
RUS Císařský řád svatého Ondřeje ribbon.svg Kavalír Řádu svatého Alexandra Něvského DE-BY Orden des Heiligen Hubertus BAR.svg
 Mediální soubory na Wikimedia Commons
Logo Wikisource Pracuje ve společnosti Wikisource

Franz II (Franz Joseph Karl) ( Němec:  Franz II Joseph Karl ; 12. února 1768 , Florencie  - 2. března 1835 , Vídeň ) - poslední císař Svaté říše římské od 7. července 1792 do 6. srpna 1806 prvním rakouským císařem od 11. srpna 1804 let před svou smrtí. Jako císař rakouský, král český a uherský , vládl pod jménem František I.

Celý název: Milostí Boží, římský císař, věčný Augustus, dědičný císař rakouský . Vládl během napoleonských válek , po sérii porážek byl nucen zrušit Svatou říši římskou a provdat svou dceru Marii-Louise za Napoleona I. V domácí politice byla jeho vláda reakcí proti liberálním reformám jeho bezprostředních předchůdců.

Před nástupem k moci

Syn arcivévody Leopolda, budoucího císaře Leopolda II ., a Marie Luisy Španělské , dcery španělského Karla III .

Dětství prožil ve Florencii; od roku 1784 vyrůstal ve Vídni na dvoře svého strýce Josefa II ., který ho považoval za mladého muže málo zdatného a velmi tvrdohlavého. V roce 1788 se oženil s Elisabeth Wilhelminou, princeznou z Württemberska.

Ve válce s Turky objevil osobní odvahu; v tažení roku 1789 byl dokonce vrchním velitelem, ale jen nominálně; ve skutečnosti ji vedl polní maršál Loudon .

Po smrti Josefa II. (20. února 1790) byl Franz až do příjezdu svého otce Leopolda do Vídně (12. března) regentem státu; v čele vlády byl stále Kaunitz . V roce 1791 se zúčastnil Pilnitzského sjezdu panovníků, který vypracoval plán akce proti francouzské revoluci ; zde se úzce spřátelil s pruským korunním princem, pozdějším králem Fridrichem Vilémem III . Všechny nejdůležitější události svého života měl Franz ve zvyku podrobně zapisovat do svých deníků.

Boj proti revoluční Francii a rozdělení Polska

1. března 1792 ho smrt Leopolda II. povolala na rakouský trůn; poté byl zvolen císařem a korunován 14. července ve Frankfurtu nad Mohanem; Byl také korunován uherskou korunou v Ofenu a Bohémou v Praze. Během těchto korunovací objevil Franz velkou zálibu v jednoduchosti a touhu po hospodárnosti, která se u něj později změnila v lakomství.

I Leopold II. uzavřel v únoru 1792 spojeneckou smlouvu s Pruskem proti Francii; v dubnu začal Franz válku a bojoval v ní ne bez vytrvalosti jako monarcha Rakouska i Svaté říše římské, dokonce i poté, co Prusko uzavřelo separátní mír s Francií v Basileji (5. dubna 1795). V roce 1794 odešel Franz do polní armády, která poté získala dvě menší vítězství u Cato a Landrecy, připisovaná jeho přítomnosti. Po nerozhodné bitvě u Tournai se v červnu 1794 Franz vrátil do Vídně. Vítězství generála Bonaparta v Itálii donutila Františka k nepříznivému míru v Campoformiu (17. října 1797), podle kterého Rakousko ztratilo Nizozemsko a Lombardii, ale dostalo Benátky, Istrii a Dalmácii.

Během třetího dělení Commonwealthu (1795) získalo Rakousko Krakov a část Malopolska mezi Pilicou, Vislou a Bugem, část Podlasí a Mazovska s celkovou rozlohou 47 tisíc km² a populací 1,2 milionu lidí. .

V roce 1799 se Franz připojil k druhé koalici (s Ruskem a Anglií) proti Francii, ale porážky u Marenga a Hohenlindenu ho donutily souhlasit s mírem z Luneville , který byl pro Rakousko extrémně těžký .

Napoleonův nepřítel a tchán. Pád Svaté říše římské

Když Napoleon začal jasně usilovat o prohlášení Francie za říši, ještě předtím, než k tomu došlo, prohlásil se Franz za rakouského císaře (11. srpna 1804). V té době bylo Rakousko jádrem habsburské monarchie a německé státy byly prakticky nezávislé na císaři.

V roce 1805 se rád připojil ke Třetí koalici Ruska , Švédska a Anglie proti Francii . Přiblížení Francouzů k Vídni jej přimělo uprchnout odtud nejprve do Pressburgu , poté do Brunnu , poté do vojenského tábora v Olmutzu a přenechat hlavní město Francouzům. 23. září Francouzi obsadili Vídeň a 29. září s nimi Franz zahájil mírová jednání, aniž by však zastavil nepřátelství. 2. prosince 1805 se odehrála slavná bitva tří císařů u Slavkova , které se osobně zúčastnil i císař František, který, jak se ukázalo, byl stejně málo schopen rozumět Napoleonovým strategickým úvahám jako jeho generálové. 26. prosince 1805 uzavřel Pressburgský mír , kterým musel obětovat Tyrolsko a Benátky . 6. srpna 1806 se vzdal koruny Svaté říše římské .

Poškození Rakouska v poslední válce bylo tak těžké, že se Franz nemohl zúčastnit nového spojenectví Pruska s Ruskem a války v letech 1806-1807 , přestože jeho nenávist k Francii a Napoleonovi jako nositeli revolučních principů se vůbec nesnížilo. Příležitost k uspokojení tohoto pocitu našel v roce 1809 vyhlášením války Francii počtvrté ( válka páté koalice ), ale porážka u Wagramu ho donutila uzavřít schönbrunský (vídeňský) mír (14. října 1809), podle kterým Rakousko ztratilo Illyrii a dosáhlo vrcholu svých neštěstí.

Franz osobně utrpěl další ponížení: Napoleon požadoval ruku své dcery Marie-Louise a Franz musel souhlasit s tímto vztahem s Napoleonem , kterého považoval za prostého dobrodruha. Franz se na tento sňatek díval jako na velkou oběť vlasti, ale politická situace země se nezlepšila. Po osobních jednáních s Napoleonem v Drážďanech v květnu 1812 byl Franz nucen vyslat svá vojska proti Rusku ; ale v červenci 1813 se připojil k šesté spojenecké koalici bojující proti Napoleonovi. Podle prvního pařížského míru získal zpět většinu ztracených zemí.

Od roku 1815 až do smrti Franze vládl v Rakousku mír, přerušený až v roce 1821 povstáními v Itálii, která byla poměrně snadno potlačena.

Reakce

Rakouská politika, v této době vedená Metternichem , byla jednou z extrémních reakcí, a to jak uvnitř, tak vně Rakouska (zejména v Itálii). Uvnitř dominoval drsný policejní systém; tisk a všechny další projevy veřejného mínění byly ztrapněny do posledního extrému; špionáž byla velmi vytrvale podporována. Sám Franz se nejvíce zajímal o případy politických zločinů; měl plány s věznicemi, staral se o všechny detaily života politických vězňů, nařídil jejich přemístění z jedné věznice do druhé, usiloval o to, aby ani jeden politický prohřešek nezůstal bez odplaty. Režim, který vytvořil, nebo alespoň posílil, se vyznačoval extrémně malichernou krutostí (popis jeho a Franzovy osobní role viz Miei prigioni (Moje kobky) Silvia Pellica a jejich dodatky od Maroncelliho a Andriana). V zahraniční politice byl Franz zcela strážcem Svaté aliance .

Daron Acemoglu a James Robinson v knize „ Proč jsou některé země bohaté a jiné chudé “ zastávají názor, že František II., stejně jako Mikuláš I. , ostře vystupoval proti rozvoji průmyslu a výstavbě železnic, protože věřil, že mohou ohrozit existující řád věcí, a tedy jeho absolutní moc. Když ho zástupci provincie Tyrolsko požádali o ústavu, odpověděl [7] :

Aha, vy chcete ústavu!.. No poslouchejte: mě je to jedno, já vám dám ústavu, jen mějte na paměti, že mě vojáci poslouchají, a já se vás nebudu dvakrát ptát, jestli potřebuji peníze. .. V každém případě vám radím, abyste si to dobře rozmysleli, než promluvíte.

Státní radu rozpustil František II. Feudální systémy, monopoly a nevolnictví byly za jeho vlády srdcem ekonomických institucí. Mobilita pracovních sil byla výrazně omezena. Ekonomiku měst řídily profesionální cechy, které neumožňovaly řemeslům cizí. V roce 1802 zakázal František II. výstavbu továren a manufaktur ve Vídni . Do roku 1811 byl zakázán dovoz průmyslového vybavení. Když byl císaři nabídnut projekt na stavbu Severní dráhy, odpověděl [7] :

Ne, ne, to neudělám, protože touto cestou může do země přijít revoluce!

Rakouská vláda neudělila koncese podnikatelům na stavbu železnic. Četné návrhy zahraničních podnikatelů na stavbu železnic byly stále znovu odmítány. A i když byla konečně postavena první železnice mezi městy Linz a Budějovice , byla to koněspřežná dráha [7] .

Osobní život

Přes krutost a malichernost ve vztahu k protivníkům chtěl být Franz považován za upřímně laskavého člověka, který při udělování trestů vykonával jen těžkou povinnost; při jednání s lidmi měl nádech patriarchální jednoduchosti; ovládal mnoho jazyků, ochotně mluvil s prostým lidem vídeňským lidovým nářečím.

V roce 1790 zemřela Franzova první manželka Alžběta Württemberská ; po 7 měsících se oženil s Marií Terezií Sicilskou , která mu porodila 13 dětí, mezi nimi Ferdinanda , pozdějšího císaře, a Marii Louise , manželku Napoleona. Také zemřela v roce 1807; O 8 měsíců později se Franz potřetí oženil s Marií Ludovikou Beatrice, princeznou z Modeny , která zemřela v dubnu 1816. V listopadu téhož roku se počtvrté oženil s Caroline-August , dcerou krále Maxmiliána-Josefa Bavorského , rozvedenou manželkou korunního prince, pozdějšího krále Viléma I. Württemberského . Poslední dvě manželství, stejně jako to první, zůstala bezdětná. Navzdory rychlosti nových manželství byl Franz považován za dobrého rodinného muže a zjevně miloval všechny své ženy. Pomníky mu byly postaveny ve Vídni , Praze , Grazu a Františkových Lázních .

  1. Alžběta Württemberská (1767-1790). Od roku 1788.
    1. Louis Elisabeth (1790-1791)
  2. Marie Terezie Bourbonsko-Neapolská (1772-1807). Od roku 1790.
    1. Marie Louise (1791-1847), v prvním manželství s Napoleonem Bonapartem , ve druhém s hrabětem z Neippergu , ve třetím s hrabětem z Bombel;
    2. Ferdinand I. (1793-1875), rakouský císař
    3. Maria Leopoldina (1797–1826), provdaná za brazilského císaře Pedra I .;
    4. Maria Clementina (1798–1881), provdaná za svého strýce Leopolda, prince ze Salerna ;
    5. Maria Carolina (1801–1832), provdaná za prince Friedricha Augusta II .
    6. Franz Karl (1802–1878), ženatý se Sofií Bavorskou ;
    7. Maria Anna (1804–1858), zemřela neprovdána.
  3. Marie Ludovika z Modeny (1787-1816). Od roku 1808
    1. Žádné děti
  4. Caroline Augusta Bavorská (1792-1873). Od roku 1816
    1. Žádné děti

Ocenění

Obrázek filmu

Poznámky

  1. ↑ Německá národní knihovna , Berlínská státní knihovna, Bavorská státní knihovna, Rakouská národní knihovna Záznam #118534955 Archivováno 22. října 2020 ve Wayback Machine // Obecná regulační kontrola (GND) – 2012–2016.
  2. ↑ K. W. von Tannenberg Habsburg, Franz I. {{{1}}} Biografický slovník rakouského císařství : enthaltend die Lebensskizzen der denkwürdigen Personen, welche seit 1750 in den österreichischen Kronländern geboren Wurden oder 185 - sv. 6. - S. 208.
  3. ↑ 1 2 Lundy D. R. Franz II Joseph Karl von Österreich, císař Svaté říše římské // šlechtický titul 
  4. ↑ 1 2 Franz II./I. // Encyklopedie Brockhaus  (německy) / Hrsg.: Bibliographisches Institut & FA Brockhaus , Wissen Media Verlag
  5. ↑ Wurzbach D.C.v. Habsburg, Franz I.  (německy) // Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich : enthaltend die Lebensskizzen der denkwürdigen Personen, welche seit 1750 in den österreichischen Kronländern geboren wurden oder darin gelebt Wirkt . - und . 6. - S. 208.
  6. ↑ Databáze českého národního úřadu
  7. ↑ 1 2 3 Acemoglu, Robinson, 2016 , str. 302-309.
  8. ↑ Karabanov P.F. Seznamy pozoruhodných ruských tváří / [Dodatek: P.V. Dolgorukov ]. (Z 1. knihy „Čtení v O-vě historie a starožitností vyrostlo na Moskevské univerzitě 1860“) - M .: Univ. typ., 1860. - 112 str.
  9. ↑ Sök bland svenska dagstidningar . tidningar.kb.se . Získáno 2. března 2021. Archivováno z originálu dne 6. října 2021.

Literatura

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Tematické stránky
Slovníky a encyklopedie
Genealogie a nekropole
 Lucemburští vládci