Brežněv, Leonid Iljič

Leonid Iljič Brežněv
Předseda prezidia Nejvyššího sovětu SSSR
16. června 1977  – 10. listopadu 1982
Předseda vlády Alexey Kosygin (1964-1980)
Nikolaj Tichonov (1980-1985)
Předchůdce Nikolaj Podgornyj
Nástupce Vasilij Kuzněcov (úřadující)
Jurij Andropov
7. května 1960  – 15. července 1964
Předseda vlády Nikita Chruščov (1958-1964)
Předchůdce Kliment Vorošilov
Nástupce Anastas Mikojan
Generální tajemník ÚV KSSS
14. října 1964  – 10. listopadu 1982
Předchůdce Nikita Chruščov
Nástupce Jurij Andropov
do 8. dubna 1966 se funkce jmenovala
„první tajemník ÚV KSSS“
První tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Kazachstánu
6. srpna 1955  - 6. března 1956
Předchůdce Panteleimon Ponomarenko
Nástupce Ivan Jakovlev
První tajemník Ústředního výboru Komunistické strany (b) - Komunistická strana Moldavska
26. června 1950  - 25. listopadu 1952
Předchůdce Mykola Koval
Nástupce Dmitrij Gladky
První tajemník Dněpropetrovského regionálního výboru KS(b) Ukrajiny
21. listopadu 1947  - červen 1950
Předchůdce Pavel Naidenov
Nástupce Andrej Kirilenko
První tajemník Záporožského regionálního výboru Komunistické strany (b) Ukrajiny
30. srpna 1946  - 22. listopadu 1947
Předchůdce Fedor Matyushin
Nástupce Georgy Enyutin
Narození 6.    prosince [ 19 ] , 1906 _ _ _
_ _ _ _
Smrt 10. listopadu 1982 (75 let)
Zarechye , Moskevská oblast , RSFSR , SSSR
Pohřební místo Nekropole u kremelské zdi
Otec Ilja Jakovlevič Brežněv (1874-1930)
Matka Natalya Denisovna Brežněva (Mazalová) (1886-1975)
Manžel Victoria Petrovna Brežněva (Denisova) (1907-1995)
Děti syn: Yuri (1933-2013)
dcera: Galina (1929-1998)
Zásilka VKP(b) / CPSU
Vzdělání Dněprodzeržinský metalurgický institut
Profese topenář _
Postoj k náboženství ateista
Autogram
Ocenění
Hrdina Sovětského svazu - 1966 Hrdina Sovětského svazu - 1976 Hrdina Sovětského svazu - 1978 Hrdina Sovětského svazu - 1981 Hrdina socialistické práce - 1961
jiný
Leninův řád - 1947 Leninův řád Leninův řád Leninův řád
Leninův řád Leninův řád Leninův řád Leninův řád
Řád Říjnové revoluce Řád Říjnové revoluce Řád rudého praporu - 1942 Řád rudého praporu - 1944
Řád Bohdana Chmelnického II stupně - 1945 Řád vlastenecké války 1. třídy - 1943 Řád rudé hvězdy - 1943 Medaile „Za vojenské zásluhy“
Jubilejní medaile „Za statečnou práci (Za vojenskou statečnost). U příležitosti 100. výročí narození Vladimíra Iljiče Lenina“ SU medaile Za obranu Oděsy ribbon.svg Medaile „Za obranu Kavkazu“ Medaile „Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce v letech 1941-1945“
SU medaile Dvacet let vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941-1945 ribbon.svg SU medaile Třicet let vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941-1945 ribbon.svg SU medaile za osvobození Varšavy ribbon.svg SU medaile Za osvobození Prahy stuha.svg
SU medaile Za statečnou práci ve Velké vlastenecké válce 1941-1945 ribbon.svg SU medaile Za posílení bratrstva ve zbrani ribbon.svg SU medaile za obnovu podniků černé metalurgie na jihu ribbon.svg SU medaile za rozvoj panenských zemí ribbon.svg
SU medaile 40 let ozbrojených sil SSSR ribbon.svg SU medaile 50 let ozbrojených sil SSSR stuha.svg SU medaile 60 let ozbrojených sil SSSR stuha.svg SU medaile na památku 250. výročí Leningradské stuhy.svg
SU medaile na památku 1500. výročí Kyjeva ribbon.svg
Leninova cena - 1979 Mezinárodní Leninova cena "Za posílení míru mezi národy" - 1973 Ctihodný Hulk města Kyjeva.png
Drženo na DDR.png Drženo na DDR.png Drženo na DDR.png Hrdina Kuby pro template.png Hrdina zlaté hvězdy CSSR.png Hrdina zlaté hvězdy CSSR.png Hrdina zlaté hvězdy CSSR.png
Medaile Hrdina Bulharské lidové republiky.png Medaile Hrdina Bulharské lidové republiky.png Medaile Hrdina Bulharské lidové republiky.png Hrdina MNR.jpg Hero Work Mongolia.png Hrdina práce (Vietnam) Medalla de Oro de la Nación (Laos).svg
Rytířský velkokříž Řádu znovuzrození Polska Řád "Kříž Grunwald" II POL Medal za Odrę Nysę i Baltyk BAR.svg
Medaile "Vítězství a svoboda" Velký kříž Řádu slunce Peru Rytířský velkokříž Řádu za zásluhy (Guinea)
Cs2okg.png Cs2okg.png Cs2okg.png
Cs2okg.png Řád bílého lva 1. třídy Řád praporu Maďarska s diamanty
Řád praporu Maďarska s diamanty velkokříž Řádu bílé růže Řád jugoslávské velké hvězdy
Orden slobode.png Vyznamenán dvěma československými vojenskými kříži 1939 PRK Řád státní vlajky - 1. třída BAR.png
Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem Rib.png Medaile za posílení bratrstva ve zbrani 1 kl.png Vojenská pamětní medaile s lištou "SSSR"
CUB Řád Playa Giron 2. typu (1972-1979) ribbon.svg Kavalír Národního řádu "Jose Marti" Kavalír Národního řádu „Carlos Manuel de Cespedes“
Řád hvězdy Indonéské republiky 1. třídy Řád hvězdy Indonéské republiky 1. třídy Rytířský velkokříž Řádu máje
Řád zlaté hvězdy Ho Či Minův řád Rytířský velkokříž Řádu za zásluhy Polské republiky
NDR Marks-order bar.png NDR Marks-order bar.png NDR Marks-order bar.png Rytířský velkokříž Řádu hvězdy Etiopie
Řád Georgiho Dimitrova - Bulharsko.png Řád Georgiho Dimitrova - Bulharsko.png Řád Georgiho Dimitrova - Bulharsko.png Řád Victoria Socialismului rib.png
OrdenSuheBator.png OrdenSuheBator.png OrdenSuheBator.png OrdenSuheBator.png
Med 30. výročí vítězství nad japonskem.PNG Med XXX. výročí křídového golového vítězství rib.PNG Medaile 40 let vítězství Khalkhin Gol stuha.png 50 let výročí mongolské revoluce rib.PNG
Med 50. výročí mongolské lidové armády rib.PNG 100th AnniversaryOfLiberationRibbon.jpg Ord star afg rib.PNG
Kavalír Řádu hvězdy Rumunské socialistické republiky 1. třídy


( viz úplný seznam ocenění )
Vojenská služba
Roky služby  SSSR (1935-1954)
Afiliace rudá armáda sovětská armáda
Hodnost Maršál Sovětského svazu
přikázal vedoucí politického oddělení 18. armády ,
vedoucí politického ředitelství 4. ukrajinského frontu
bitvy Velká vlastenecká válka ,
operace Barvenkovo-Lozovskaya ,
Malajská zem , operace
Novorossijsk ,
Druhá světová válka ,
Studená válka
 Mediální soubory na Wikimedia Commons

Leonid Iljič Brežněv ( 6. prosince  [19]  1906 [1] [2] , podle jiných zdrojů 19. prosince 1906 [ 1. ledna 1907 ] [2] [3] [4] , Kamenskoje , Jekatěrinoslavské gubernie , Ruská říše  - 10. listopadu 1982 , Zarechye , Odintsovsky okres , Moskevská oblast , RSFSR , SSSR ) - sovětský státník a vůdce strany, který 18 let zastával nejvyšší vedoucí funkci v KSSS (od roku 1964 do své smrti v roce 1982). Člen Velké vlastenecké války , účastník Přehlídky vítězství na Rudém náměstí 24. června 1945 ( zástupce důstojníka [5] spojeného pluku 4. ukrajinského frontu ).

Předseda prezidia Nejvyššího sovětu SSSR v letech 1960-1964 a 1977-1982. První tajemník ÚV KSSS v letech 1964-1966. Generální tajemník Ústředního výboru KSSS od roku 1966 do roku 1982. Předseda předsednictva Ústředního výboru KSSS pro RSFSR od roku 1964 do roku 1966.

Zástupce Rady Svazu Nejvyššího sovětu SSSR z Dněpropetrovské oblasti (3. svolání, 1950-1954) [6] , Kazašská SSR (4. svolání, 1954-1958) [7] , Kujbyševská oblast (5. svolání, 1958-1962) ) [8] a Moskvě (6.-10. svolání, 1962-1982) [9] [10] [11] [12] [13] . V letech 1974-1977 byl členem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR [12] . Maršál Sovětského svazu (1976) [14] . Člen Svazu novinářů SSSR a Svazu spisovatelů SSSR [15] [16] .

Hrdina socialistické práce (1961) [17] , čtyřikrát Hrdina Sovětského svazu (1966 [18] , 1976, 1978, 1981), držitel osmi Leninových řádů . Laureát Mezinárodní Leninovy ​​ceny „Za posílení míru mezi národy“ (1973) a Leninovy ​​ceny za literaturu (1979). V roce 1978 mu byl udělen Řád vítězství (v roce 1989 bylo toto vyznamenání v rozporu se statutem řádu zrušeno výnosem podepsaným předsedou Nejvyššího sovětu SSSR M. S. Gorbačovem [19] ). Celkem měl Brežněv 117 sovětských a zahraničních státních vyznamenání [20] .

Životopis

Raná léta v Kamenskoye

Leonid Iljič Brežněv se narodil 19. prosince 1906 [pozn. 1] ve vesnici Kamenskoje , Jekatěrinoslavské provincii Ruské říše (dnes stejnojmenné město [Poznámka 2] Dněpropetrovská oblast na Ukrajině ) v rodině dědičných dělníků Ilji Jakovleviče Brežněva (1878-1937 [21] [22] ) a Natalia Denisovna Mazalová (1886-1975).

Otec pochází z vesnice Brežněvo , Kurská oblast, rodiče Leonidovy matky jsou z Enakieva [23] . Brežněvův otec byl technickým dělníkem v hutnickém závodě – „fabrikantem“. Bratr - Jakov Iljič Brežněv [24] (1912-1993). Sestra - Vera Ilyinichna Brežněva [25] (1910-1997).

V různých úředních dokumentech, včetně pasu , byla národnost Leonida Brežněva uvedena jako velkoruská [26] [27] [28] nebo ukrajinská [29] [30] [31] nebo ruská [32] . Brežněv ve svých pamětech napsal, že se narodil v rodině dělníka – rodáka z Kurské gubernie, z vesnice Brežněvo, okres Streltsy, a byl ruského původu: „Takže národností jsem Rus, původem - rodilý proletář, dědičný metalurg“ [33 ] .

V roce 1915 byl přijat na klasické gymnázium (které se v roce 1918 stalo Jednotnou pracovní školou) města Kamenskoye, které absolvoval v roce 1921 [34] .

Od roku 1921 pracoval v kurské olejně jako dělník [22] , v roce 1923 nastoupil do Komsomolu (č. 3297) [27] .

Práce jako zeměměřič (Kursk, Bělorusko, Ural)

V letech 1923-1927 studoval na Kurské pozemkové a meliorační technické škole [35] . Po získání kvalifikace zeměměřič III. kategorie pracoval jako zeměměřič-zeměměřič: několik měsíců v obci. Terebreno , Krasnojaružskij volost , okres Graivoronskij, provincie Kursk [36] (nyní okres Krasnojaružskij v oblasti Belgorod ), poté v okrese Kokhanovskij okresu Orsha v Běloruské SSR (nyní obec Bogdanovka , okres Toločinskij , Vitebská oblast , Bělorusko [37] ) [38] .

V roce 1927 se oženil s Victorií Denisovou .

V březnu 1928 [39] byl Brežněv převelen na Ural , kde pracoval jako zeměměřič , vedoucí okresního pozemkového oddělení [40] , místopředseda výkonného výboru okresu Bisert Uralské oblasti (1929-1930). Dne 13. února 1930 byl schválen do funkce přednosty oddělení pozemkového hospodářství Sverdlovské okresní pozemkové správy (okrzu) [40] [41] [42] .

9. října 1929 byl přijat jako kandidát na člena KSSS (b) s 2letou praxí [43] [44] .

Dněprodzeržinsk. Zabajkalsko. Dnepropetrovsk

V září 1930 opustil Ural a vstoupil do Moskevského inženýrského institutu [45] [46] a v září 1931 přešel na večerní fakultu ( dělnická fakulta ) Kamenského metalurgického institutu pojmenovaného po Arsenichevovi [45] [46]. . Souběžně se studiem pracoval jako mechanik v Dněperské huti F. E. Dzeržinského .

Člen KSSS (b) od 24. října 1931.

5. května 1935 obdržel diplom s kvalifikací „tepelný energetik“ [46] [47] .

V roce 1935 po absolvování ústavu pracoval jako směnový dozorce energetického oddělení v závodě Dzeržinskij [22] [48] .

Od října 1935 [49] sloužil v Rudé armádě na Dálném východě : kadet a politický instruktor tankové roty v obrněné škole (vesnice Peschanka (Chita-II), 15 km jihovýchodně od města Chita ), v Transbajkalském vojenském okruhu . Studoval na motorizačních a mechanizačních kurzech Rudé armády, poté získal svou první důstojnickou hodnost nadporučíka . V roce 1982, po smrti L. I. Brežněva, dostal jeho jméno Peščanský tankový výcvikový pluk .

V letech 1936-1937 byl ředitelem hutnické technické školy v Dněprodzeržinsku .

V roce 1937 pracoval jako inženýr v Dněprovském metalurgickém závodě pojmenovaném po F. E. Dzeržinském .

V květnu 1937 byl zvolen místopředsedou výkonného výboru města Dněprodzeržinsk [50] .

V Dněprodzeržinsku bydlel Leonid Brežněv ve skromném dvoupatrovém čtyřbytovém domě č. 40 na třídě G. P. Pelina [51] , nyní se nazývá „Leninův dům“. Podle bývalých sousedů velmi rád pronásledoval holuby z holubníku, který stál na dvoře (nyní je na jeho místě garáž). Naposledy navštívil svůj rodný dům v roce 1979 a vyfotil se s jeho obyvateli na památku [52] .

Od 14. května 1938 působil jako vedoucí oddělení Dněpropetrovského oblastního výboru Komunistické strany Ukrajiny ( KP(b)U ) [53] [54] .

Od 7. února 1939 - třetí tajemník krajského výboru KS (b) U pro propagandu [50] [55] .

Dne 23. května 1939 byl jmenován tajemníkem dněpropetrovského oblastního výboru KS (b) U pro propagandu a agitaci [56] [57] .

Dne 10. března 1940 byl zvolen členem předsednictva Krajského výboru CP(b)U [58] [59] .

25. března 1941 byl zvolen tajemníkem Dněpropetrovského oblastního výboru CP (b) U pro obranný průmysl [60] [61] .

Válečná léta ( komisař  - plukovník  - generál )

Se začátkem Velké vlastenecké války se podílel na mobilizaci obyvatelstva v Rudé armádě, zabýval se evakuací průmyslu. Podruhé byl do Rudé armády povolán 28. června 1941 vojenským komisariátem města Dněpropetrovsk [62] . Byla mu udělena vojenská hodnost plukovního komisaře v záloze.

23. července 1941 byl L. I. Brežněv jmenován do čela skupiny zvláštního určení v rámci ozbrojených sil jižního frontu (1. formace) [63] [64] . Poté sloužil v politických funkcích v armádě: od 16. září 1941 zástupce vedoucího politického oddělení jižní fronty [65] [66] , 26. prosince 1941 mu byla udělena vojenská hodnost brigádního komisaře , od srpna 10. 1942, zástupce vedoucího politického oddělení Severokavkazské fronty [ 67] [68] , zástupce vedoucího politického oddělení Černomořské skupiny sil Severokavkazské fronty (1943) [69] , vedoucí odd. politické oddělení 18. armády (1.04.1943) [70] [71] .

Brigádní komisař Brežněv byl 27. března 1942 vyznamenán Řádem rudého praporu [72] za účast pod velením R. Ja. Malinovského v útočné operaci Barvenkovo-Lozovský na jihu Charkovské oblasti .

16. března 1943 byl plukovník Brežněv vyznamenán Řádem rudé hvězdy [73] .

Jako brigádní komisař byl při zrušení institutu vojenských komisařů v říjnu 1942 místo hodnosti generála certifikován plukovníkem [74] [75] .

V roce 1943 se podílel na osvobození Novorossijska . Během přípravy operace k osvobození města opakovaně navštívil s obojživelným útokem předmostí Malajské země , obklopené ze země nepřítelem , na západním břehu zálivu Tsemess . Za osvobození Novorossijska mu byl udělen Řád vlastenecké války I. stupně [76] .

Velitel politického oddělení 18. armády plukovník Leonid Iljič Brežněv se čtyřicetkrát plavil do Malajské země, což bylo nebezpečné, protože některé lodě na silnici byly vyhozeny do povětří a zahynuly přímými střelami a leteckými bombami. Jakmile nevod, na kterém plul Brežněv, narazil na minu, plukovníka hodili do moře ... námořníci ho vyzvedli ...

- S. A. Borzenko v článku „225 dní odvahy a odvahy“ („Pravda“, 1943) [77]

„Na odražení německé ofenzívy se aktivně podílel náčelník politického oddělení 18. armády plukovník soudruhu. Brežněv. Výpočet jednoho kulometu (vojín Kadyrov, Abdurzakov, z doplňování) byl zmatený a nezahájil včas palbu. Dvě čety Němců, které toho využily, se připlížily k našim pozicím, aby hodily granát. Tov. Brežněv fyzicky ovlivňoval kulomety a donutil je zapojit se do bitvy. Po značných ztrátách se Němci stáhli a na bojišti zanechali několik zraněných. Na příkaz soudruha Brežněvova posádka na ně vedla cílenou palbu, dokud ji nezničila. V roce 1943 byl plukovník Brežněv zraněn a byl léčen v nemocnici [78] .

Dne 28. května 1944 byl náčelníkovi politického oddělení 18. armády plukovníku Brežněvovi udělen Řád rudého praporu [79] .

3. listopadu 1944 byl plukovník Brežněv za osvobození Mukačeva a Užhorodu vyznamenán Řádem Bogdana Chmelnického II stupně [80]

Vojenská hodnost generálmajora byla Leonidu Iljiči Brežněvovi udělena 2. listopadu 1944 [81] [82] [83] .

Od června 1945 byl Leonid Brežněv vedoucím politického oddělení 4. ukrajinského frontu [84] , od 1. září 1945 - vedoucím politického oddělení Karpatského vojenského okruhu [85] [86] [87] .

Na Přehlídce vítězství 24. června 1945 na Rudém náměstí v Moskvě byl generálmajor Brežněv zástupcem velitele pro politickou část konsolidovaného pluku 4. ukrajinského frontu [88] [89] [90] , kráčel v čele tzv. kolony spolu s velitelem fronty generálem armády A I. Eremenko .

13. června 1946 byl generálmajor Brežněv L. I. zbaven funkce náčelníka politického ředitelství Karpatského vojenského okruhu a poslán k dispozici Ústřednímu výboru Všesvazové komunistické strany bolševiků Ukrajiny [91] .

Poválečná rekonstrukce (Záporoží, Dněpropetrovsk)

Od 28. srpna 1946 do 22. listopadu 1947 první tajemník Záporožského oblastního výboru KS (b) Ukrajiny (jmenován na doporučení N. S. Chruščova ) [92] .

Dohlížel na obnovu podniků zničených během války a Dneproges .

7. prosince 1947 byl L. I. Brežněv za úspěch při obnově Záporožského hutního závodu vyznamenán prvním Leninovým řádem [93] .

17. dubna 1948 byl schválen na post prvního tajemníka městského výboru Dněpropetrovsk KS (b) Ukrajiny [94] [95] .

Od 13. ledna 1949 působil jako první tajemník krajského výboru strany Dněpropetrovsk [96] [97] . Udělal mnoho pro poválečnou obnovu města a průmyslových podniků.

V roce 1948 mu byla udělena medaile „Za obnovu podniků hutnictví železa na jihu“ .

Dne 16. června 1950 byl zproštěn funkce prvního tajemníka Dněpropetrovského oblastního výboru CP(b) Ukrajiny a poslán jako inspektor ÚV KSSS(b).

"Vzhledem k velkým chybám v práci s personálem na ministerstvu automobilového a traktorového průmyslu pošlete Brežněva L.I. a Shatalina N.N. do organizace Moldavské strany, aby se podíleli na práci pléna Ústředního výboru (b) Moldavska." [98] [99] .

Na hlavních vedoucích pozicích (Moldavsko, Politická správa armády a námořnictva, Kazachstán)

Jmenovaný tajemník ÚV KSČ (b) Moldavska [100] . 2. dubna 1951 - zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ (b) Moldavska [101] [102] . V této funkci působil do října 1952, kdy byl po osobním setkání s Josifem Stalinem na 19. sjezdu KSSS poprvé zvolen členem ÚV a na posjezdovém plénu ÚV výboru byl zvolen tajemníkem ÚV a kandidátem na člena předsednictva ÚV strany [103] [104] . Byl také členem stálých komisí při předsednictvu ÚV  - pro zahraniční věci a pro otázky obrany [105] (ve druhém od 19. listopadu 1952).

Po Stalinově smrti v březnu 1953 byl Brežněv zproštěn obou funkcí a jmenován vedoucím politického oddělení námořního ministerstva [106] . V souvislosti se sjednocením vojenského a námořního ministerstva, které následovalo ve stejném měsíci, došlo také ke sloučení jejich politických agentur do ministerstva obrany a Brežněv zůstal bez práce.

Brežněv 3. května 1953 napsal předsedovi Rady ministrů SSSR G. M. Malenkovovi s žádostí o jeho vyslání pracovat do stranické organizace Ukrajiny [107] [108] .

Předsednictvo ÚV KSSS schválilo dne 20. května 1953 generálmajora Brežněva jako zástupce vedoucího Hlavního politického ředitelství MO SSSR [107] , a rozkazem ministra obrany SSSR č. SSSR [ 109] [110] .

Podle P. A. Sudoplatova [111] a generála K. S. Moskalenka [112] byl L. I. Brežněv mezi 10 ozbrojenými generály předvolanými 26. června 1953 do Kremlu k zatčení L. P. Beriju .

Od 21. května 1953 do 27. února 1954 [113]  - zástupce vedoucího Hlavního politického ředitelství sovětské armády a námořnictva. Generálporučík (08.04.1953) [114] [115] .

V roce 1954 byl na návrh N. S. Chruščova převelen do Kazašské SSR , kde nejprve působil jako druhý (od 19. února 1954 [116] , s propuštěním z práce na Ministerstvu obrany SSSR od 27. února 1954 [117] ), a od 6. srpna 1955 - první tajemník ÚV Komunistické strany Kazachstánu [118] [119] . V tomto období žije v domě čestného občana Golovizina v Alma-Atě [120] Dohlíží na rozvoj panenských zemí , za což dne 29. dubna 1957 výnosem Nejvyšší vojenské rady Kazašské SSR byl oceněn medailí č. 733535 „ Za rozvoj panenských zemí “ [121] . Podílí se na přípravě výstavby "Research Test Site No. 5" Ministerstva obrany SSSR (současný kosmodrom Bajkonur ) v jižním Kazachstánu.

V sekretariátu ÚV KSSS

tajemník ÚV KSSS pro obranný průmysl od 27. 2. 1956 [122] do 7. 1960, v letech 1956-1957 kandidát na Předsednictvo ÚV KSSS, od 29. 6. 1957 člen prezidium (od roku 1966 - politbyro) ÚV KSSS [123] .

Od ledna do března 1958 místopředseda a člen předsednictva Ústředního výboru KSSS pro RSFSR .

Od 4. května 1960 [124] do 15. července 1964 [125]  - předseda prezidia Nejvyššího sovětu SSSR. Zároveň od června 1963 do října 1964 - tajemník ÚV KSSS.

V únoru 1961 došlo k incidentu s letadlem, ve kterém byl Brežněv, za účasti francouzského letectva [126] [127] .

19. října 1961 pronesl projev na XXII. sjezdu KSSS [128] .

Účast na vesmírném programu

L. I. Brežněv se jako první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Kazachstánu podílel na výstavbě "Výzkumného zkušebního místa č. 5" Ministerstva obrany SSSR (kosmodrom Bajkonur ), seznámil se s postupem výstavby startovacích komplexů. Napsal:

Odborníci dobře chápali: usadit se v Černých zemích by bylo rychlejší, jednodušší a levnější . Je tu železnice, dálnice, voda a elektřina, celá oblast je obydlená a klima není tak drsné jako v Kazachstánu. Takže kavkazská verze měla mnoho příznivců. Musel jsem tehdy nastudovat spoustu dokumentů, projektů, certifikátů, to vše probrat s vědci, obchodními manažery, inženýry, specialisty, kteří měli v budoucnu vypouštět raketovou techniku ​​do vesmíru. Postupně se v mé mysli formovalo dobře podložené rozhodnutí. Ústřední výbor strany vyšel vstříc první variantě – kazašské. ... Život potvrdil účelnost a správnost takového rozhodnutí: země severního Kavkazu jsou zachovány pro zemědělství a Bajkonur proměnil další oblast země. Raketovou střelnici bylo potřeba zprovoznit rychle, termíny byly napjaté a rozsah prací byl obrovský.

- L. I. Brežněv. vzpomínky [129]

L. I. Brežněv jako tajemník ÚV KSSS dohlížel na problematiku vojensko-průmyslového komplexu , včetně rozvoje vesmírných technologií. Za přípravu prvního pilotovaného letu do vesmíru ( Yu. A. Gagarin , 12. dubna 1961) mu byl udělen titul Hrdina socialistické práce (dekret ze 17. června 1961 nebyl zveřejněn) [130] .

V čele KSSS

První cesta na Západ

Volbě Brežněva prvním tajemníkem ÚV KSSS předcházela událost, která se později odrazila na sovětsko-italských vztazích . V srpnu 1964 vedl Brežněv sovětskou delegaci do Itálie , která se zúčastnila pohřbu generálního tajemníka Italské komunistické strany Palmira Togliattiho (který zemřel na dovolené na Krymu). Po pohřbu Togliattiho, který se konal 25. srpna, si Leonid Iljič přál setkat se v Římě s italským premiérem Aldem Morem . Mohlo by jít o první Brežněvovo osobní setkání s předsedou vlády vlivného západního státu. Brežněv chtěl s největší pravděpodobností na italského premiéra udělat příznivý dojem, aby po chystané Chruščovově rezignaci mohl jeden z předních evropských vůdců pozitivně představit nového vůdce SSSR na Západě. Křesťanský demokrat Moreau však ve strachu ze zapojení do hlučné propagandistické kampaně, která se proměnila v pohřeb šéfa PCI v Itálii, využil toho, že do čela strany dorazil Brežněv , a nikoli stát. delegaci, a aniž by porušil diplomatický protokol , jednání se vyhnul a vysvětlil mu nemožnost jeho odjezdu z Říma. O šest dní později, 31. srpna, byl do Moskvy zaslán omluvný dopis Mora Brežněvovi, který italské velvyslanectví předalo adresátovi až 12. září. Frustrovaný Brežněv ani neodpověděl a dopis odepsal do archivu. O měsíc později se šéfem strany stal Leonid Iljič. A když v červenci 1971 Moro jako ministr zahraničních věcí Itálie přijel na oficiální návštěvu SSSR, Brežněv již odmítl italského hosta v Moskvě přijmout s odkazem na jeho nepřítomnost v hlavním městě. K jedinému setkání Brežněva a Moreaua došlo 25. července 1974 při jeho druhé a poslední návštěvě SSSR u příležitosti 50. výročí navázání diplomatických vztahů mezi SSSR a Itálií. Existují důkazy, že schůzka v Kremlu se konala po naléhavých žádostech italské strany pozdě večer a probíhala ve formální, chladné atmosféře. Brežněv sám, který se stal generálním tajemníkem, nikdy nenavštívil Itálii po dobu 18 let; podle historiků se ze své zášti vůči této zemi nikdy nedostal [131] [132] .

Depozice Chruščova

V roce 1964 se podílel na organizaci odsunu N. S. Chruščova . Podle člena politbyra, předsednictva ÚV KSSS (1964-1973), prvního tajemníka ÚV Komunistické strany Ukrajiny (1963-1972) P. E. Shelesta , navrhl předsedovi Leonid Brežněv KGB SSSR V. E. Semichastnyj při přípravě říjnového pléna ÚV KSSS v roce 1964 fyzicky zbavit N. S. Chruščova:

Řekl jsem Podgornému, že jsem se setkal v Železnovodsku s V.E. Semichastny mi řekl, že Brežněv mu nabídl, aby se fyzicky zbavil N. S. Chruščova tím, že zařídí leteckou nehodu, autonehodu, otravu nebo zatčení. Podgorny to vše potvrdil a řekl, že Semichastny a on odmítli všechny tyto „možnosti“ pro odstranění Chruščova ...

To vše se jednou dozví! A jak bude v tomto světle vypadat „náš vůdce“? [133]

14. října p. Konalo se plénum ÚV KSSS. Plénum ÚV KSSS vyhovělo žádosti N. Chruščova o uvolnění z funkce prvního tajemníka ÚV KSSS, člena předsednictva ÚV KSSS a předsedy Rady ministrů KSSS. SSSR z důvodu pokročilého věku a zhoršujícího se zdraví. Plénum ÚV KSSS zvolilo prvním tajemníkem ÚV KSSS soudruha L. I. Brežněva.

— Informační zpráva o plénu ÚV KSSS dne 14. října 1964 [134]

Na plénu ÚV KSSS 14. října 1964 byl Brežněv zvolen prvním tajemníkem ÚV KSSS [135] a předsedou předsednictva ÚV KSSS pro RSFSR .

1964-1976

Formálně byl v roce 1964 vyhlášen návrat k „leninským principům kolektivního vedení“. Spolu s Brežněvem hráli důležitou roli ve vedení A. N. Shelepin , N. V. Podgornyj a A. N. Kosygin .

Faktem je, že zpočátku nebyla postava Brežněva jako generálního tajemníka považována za stálou. A on to moc dobře věděl.

- A. P. Biryukova [136]

Začátek Brežněvova vedení připadl na osmý pětiletý plán (1966-1970), v důsledku čehož se blahobyt sovětských občanů výrazně zlepšil. Většina rodin dostala možnost pořídit si ledničky, televize, pračky a rádia. To je z velké části způsobeno implementací Kosyginovy ​​ekonomické reformy . Pětiletý plán se stal nejúspěšnějším v sovětské historii a byl nazýván „zlatým“. V roce 1967 země přešla na pětidenní pracovní týden .

22. ledna 1969 při slavnostním setkání posádek kosmických lodí Sojuz-4 a Sojuz-5 došlo k neúspěšnému pokusu o Leonida Brežněva. Mladší poručík sovětské armády Viktor Iljin , převlečený do cizí policejní uniformy, vstoupil pod rouškou ochranky do Borovické brány a zahájil palbu ze dvou pistolí na auto, ve kterém měl, jak předpokládal, generální tajemník. jít. Ve skutečnosti byli v tomto voze kosmonauti Leonov , Nikolaev , Těreškovová a Beregovoy . Řidič Ilja Žarkov byl zabit výstřely a několik lidí bylo zraněno, než doprovodný motocyklista srazil střelce k zemi. Sám Brežněv jel v jiném autě (a podle některých zdrojů dokonce jinou trasou) a zraněn nebyl.

V roce 1967 Brežněv podnikl oficiální návštěvy v Maďarsku, v roce 1971 ve Francii, v roce 1973 v Německu a v roce 1974 na Kubě [137] .

Dne 9. dubna 1971 se konalo Plénum ÚV KSSS. Generálním tajemníkem ÚV KSSS byl opět jednomyslně zvolen L. I. Brežněv.

22. března 1974 byla Brežněvovi udělena vojenská hodnost armádního generála (obchází hodnost generálplukovníka ) [138] .

Boj uvnitř přístroje

Brežněvovi se v průběhu aparátnického boje podařilo zlikvidovat A. Šelepina a N. Podgorného a dosadit na klíčové pozice osoby jemu osobně oddané ( N. A. Tichonova , N. A. Ščeloková , K. U. Černěnko , S. K. Tsvigun [Pozn. 3] ). Kosygin nebyl zlikvidován, ale jeho hospodářskou politiku systematicky sabotoval Brežněv.

My, lidé blízcí tehdejšímu nejvyššímu vedení země, jsme věděli, že mezi nimi existují určité třenice. A Brežněv nejednou v rozhovorech s námi, tajemníky krajských výborů, mluvil nesouhlasně o činnosti vlády. Že to prý dost dobře nefunguje a mnoho věcí se musí řešit v ÚV, to znamená, že zdůraznil nedostatky v práci Rady ministrů. A všem bylo naprosto jasné, že tyto šípy mířily na Kosygina.

— V. I. Vorotnikov [139]

Kolem Brežněva se postupně vytvořilo „malé“ politbyro (ve složení Ju. V. Andropov , K. U. Černěnko, M. A. Suslov , A. A. Gromyko a D. F. Ustinov ), které dělalo všechna nejdůležitější rozhodnutí ve státě.

Stranický aparát Brežněvovi věřil a považoval ho za svého chráněnce a ochránce systému. Podle Roye Medveděva a L. A. Molchanova stranická nomenklatura odmítala jakékoli reformy, snažila se udržet režim, který jí poskytoval moc, stabilitu a široká privilegia, a právě v době Brežněva si stranický aparát zcela podrobil stát, ministerstva a exekutivu. výbory se staly pouhými vykonavateli stranických rozhodovacích orgánů a nestraníci prakticky zmizeli [140] [141] .

Politická reforma

V roce 1966 byl místo prvního tajemníka ÚV KSSS zaveden post generálního tajemníka ÚV KSSS, kterého se ujal Brežněv, navíc předsednictvo ÚV KSSS bylo přejmenováno na politbyro KSSS. ústředního výboru.

V roce 1967 Brežněv formuloval koncept „rozvinutého socialismu“, který byl v oficiálních dokumentech interpretován jako povinná etapa na cestě ke komunismu.

V roce 1977 byla přijata nová ústava SSSR , která upevnila myšlenku „rozvinutého socialismu“ a legitimizovala roli KSSS jako jádra politického systému.

16. června 1977 nastoupil Brežněv na post předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR [142] .

Zdravotní problémy

V roce 1952 prodělal v Moldávii infarkt myokardu . Ráno se probudil se silnou bolestí na hrudi. Byl urgentně hospitalizován. V nemocnici byl měsíc [143] . V roce 1968, po sérii mezistátních jednání za účasti hlav socialistických zemí (kromě Rumunska), Brežněv a jeho spolupracovníci v politbyru ÚV KSSS rozhodli o vyslání vojáků do Československa k potlačení Pražského jara . Dne 18. srpna se v Moskvě uskutečnilo setkání vedoucích představitelů SSSR, NDR, Polska, Bulharska a Maďarska, kde byla dohodnuta vojensko-politická opatření, jejichž realizace začala o 2 dny později [144] . Brežněv byl brzděn, jeho reakce byly neadekvátní a během vyjednávání ztrácel generální tajemník svou dikci. Pobočníci požadovali odpověď, zda Brežněv bude moci pokračovat v jednání. Brežněv sám něco zamumlal, pokusil se vstát a vznikla reakce, která vyděsila celé politbyro. Kosygin seděl vedle Brežněva a viděl, jak postupně začíná ztrácet nit rozhovoru.

„Jeho jazyk se začal proplétat,“ řekl Kosygin, „a najednou ruka, kterou si podpíral hlavu, začala padat. Měli bychom ho mít v nemocnici. Nic hrozného by se nestalo." To byl pro nás první signál slabosti Brežněvova nervového systému a v souvislosti s tím i zvrácená reakce na prášky na spaní.

- E. I. Chazov [145] .

Existuje prohlášení, že v listopadu 1972 Brežněv utrpěl mrtvici s vážnými následky. Akademik Chazov , který Brežněva léčil, to však vyvrací:

Ve svém životě [Brežněv] pouze jednou, jako první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Moldavska, prodělal infarkt myokardu. V roce 1957 došlo k mírným změnám na srdci, ale byly pouze ohniskové povahy. Od té doby neprodělal infarkt ani mrtvici [146] .

Než princ Philip navštívil SSSR v roce 1973 , ministerstvo zahraničí mu poskytlo krátké profily osob, s nimiž se měl setkat. Leonid Brežněv tam byl popsán jako „muž se silnou vůlí, vyzařující sebevědomí a kompetence, aniž by měl oslnivý intelekt . I přes rozkvetlý vzhled utrpěl několik infarktů. Má rád lov, fotbal a řízení; nemluví anglicky“ [147] .

Na začátku roku 1976 utrpěl klinickou smrt . Poté se už nikdy nemohl fyzicky vzpamatovat a jeho vážný stav a neschopnost strategicky řídit zemi byly rok od roku zjevnější. Brežněv trpěl asténií (nervově-psychickou slabostí) v důsledku otřesu mozku za Velké vlastenecké války a jeho bezohledná jízda na dovolené na Krymu v posledních letech života jen zázrakem neskončila smrtí a aterosklerózou mozkové cévy. Mnohdy mohl pracovat jen hodinu až dvě denně, poté spal, koukal na televizi atd. Stal se závislým na prášcích na spaní - Nembutal , který mu předepisovala sestra místo lékařů a v rozporu s jejich pokyny [148] [149] .

Stačí injekční stříkačka – a generální tajemník se stává loutkou v něčích rukou. Mám podezření, že právě lékařský zásah udělal z Brežněva parodii na Brežněva...

— F. T. Morgun

Brežněv v posledních letech svého života pravidelně jezdil odpočívat a zlepšovat své zdraví do státní chaty na Krymu , přičemž raději používal dopisní vlak než letadlo [150] [151] . Generální tajemník také v mladším věku rád cestoval po zemi vlakem, jak sám řekl svým partnerům. Zejména Brežněv cestoval dopisovým vlakem po celé zemi z Moskvy do Vladivostoku [152] .

Setkání s prezidenty USA

Ve dnech 22. až 30. května 1972 se uskutečnila první oficiální návštěva amerického prezidenta v Moskvě v historii sovětsko-amerických vztahů. Při jednání Brežněva s Richardem Nixonem , Smlouva mezi SSSR a USA o omezení systémů protiraketové obrany (ABM Treaty) [153] , Prozatímní dohoda mezi SSSR a USA o některých opatřeních v oblasti Omezení strategických útočných zbraní (SALT-1), Základy vztahů mezi SSSR a USA [154] .

Ve dnech 18.–26. června 1973 provedl Brežněv opětovnou návštěvu USA, jednal ve Washingtonu s R. Nixonem, v důsledku čehož byla podepsána dohoda o předcházení jaderné válce, nepoužití jaderných zbraní a smlouva o omezení strategických zbraní. Nixon dal Brežněvovi jménem amerických obchodníků auto v hodnotě 10 000 $ [155] . Brežněv pobýval několik dní v Nixonově vile v San Clementu (Kalifornie). Brežněvova návštěva se odehrála v těžké chvíli pro Nixona, připomněl velvyslanec SSSR ve Spojených státech Anatolij Dobrynin , jeho vliv a autorita ve Spojených státech procházely krizí, která skončila 9. srpna 1974 jeho rezignací. Během Brežněvovy návštěvy byla na týden přerušena slyšení ve Watergate , která byla vysílána po celých státech . O Brežněvově návštěvě USA byl natočen film „Ve jménu míru na zemi“ [156] .

27. června 1974 přijel do Moskvy na oficiální návštěvu americký prezident Richard Nixon a jeho manželka . Nixona doprovázel ministr zahraničí H. Kissinger , prezidentovi asistenti A. Haig a R. Ziegler [157] .

Ve dnech 23. – 24. listopadu 1974 se v oblasti Vladivostoku uskutečnilo pracovní setkání Brežněva s americkým prezidentem Geraldem Fordem . Během jednání bylo podepsáno Společné sovětsko-americké prohlášení, ve kterém strany potvrdily svůj záměr uzavřít novou dohodu o SALT na období do konce roku 1985 [158] .

18. června 1979 podepsali Brežněv a americký prezident Jimmy Carter ve Vídni Smlouvu mezi SSSR a Spojenými státy o omezení strategických útočných zbraní (smlouva SALT-2) [159] .

Po vstupu sovětských vojsk do Afghánistánu v prosinci 1979 došlo k omezení kontaktů na nejvyšší úrovni mezi SSSR a USA. Další setkání se konalo až v listopadu 1985, kdy se Michail Gorbačov stal generálním tajemníkem ÚV KSSS .

Přesto do Moskvy na Brežněvův pohřeb v listopadu 1982 dorazila americká státní delegace v čele s viceprezidentem Georgem W. Bushem a ministrem zahraničí Georgem Shultzem [160] .

  • S Nixonem v roce 1973
    během návštěvy USA
  • S Geraldem Fordem
    v roce 1974 ve Vladivostoku
  • S Jimmym Carterem v roce 1979,
    podpis dohody SALT-2, Vídeň

Détente v 70. letech

V sedmdesátých letech došlo na mezinárodní scéně k částečnému usmíření obou systémů („ détente “). Právě v této době (1973) Brežněv obdržel Leninovu cenu za posílení míru mezi národy.

V květnu 1973 Brežněv uskutečnil oficiální návštěvu Německa, kde se poprvé od podpisu Moskevské smlouvy na nejvyšší úrovni objevilo téma nenarušitelnosti hranic v Evropě. Spolkový kancléř Willy Brandt Brežněvovi odpověděl vyhýbavě, a jak se ukázalo, mazaně: "Věčné hranice neexistují, ale nikdo by se neměl snažit je změnit silou." Byla podepsána dohoda mezi SSSR a NSR. Úspěch Brežněvovy návštěvy v Německu napomohla operace tajné služby Stasi NDR spolu se sovětskou zahraniční rozvědkou za účelem podplacení několika poslanců Spolkového sněmu , která zabránila porážce kancléře Brandta v parlamentu při hlasování . důvěry v něj 27. dubna 1972. To zajistilo následnou ratifikaci smluv NSR se Sovětským svazem, Polskem a NDR, které stanovily východní hranice NSR vzniklé po druhé světové válce [161] .

1. srpna 1975 podepsal Brežněv v Helsinkách Helsinské dohody , které potvrdily nedotknutelnost hranic v Evropě [162] . Předtím Německo neuznávalo Postupimské dohody , které změnily hranice Polska a Německa, a neuznávalo existenci NDR . SRN vlastně ani neuznala připojení Kaliningradu a Klajpedy k SSSR [163] .

V hlavním městě Finska Brežněv také uspořádal řadu bilaterálních jednání. Během rozhovoru s britským premiérem Haroldem Wilsonem , podle osobního fotografa Vladimira Musaelyana , který generálního tajemníka doprovázel, došlo k vtipné epizodě, ve které Leonid Iljič ukázal svůj mimořádný smysl pro humor. Wilson si zapálil dýmku a nemohl přijít na to, kam dát pouzdro. Brežněv mu okamžitě pomohl a zároveň žertoval: "Všechna tajemství Anglie jsou v mých rukou!" [137] .

Na počátku 80. let Brežněv tvrdil, že kapitalistické země přešly od ideologie „zadržování komunismu“ navržené Harrym Trumanem k myšlence „konvergence dvou systémů“ a „mírového soužití“. Ronald Reagan , který se stal americkým prezidentem v roce 1981, protestoval a brzy, po vojenských cvičeních Shield-82 , které SSSR provedl v létě 1982, Reagan 8. března 1983 nazval SSSR „ říší zla “ .

O Brežněvově chování a jeho vyjednávací taktice na jednáních „na vrcholu“ se velmi chvályhodně vyjádřil ministr zahraničních věcí SSSR Andrej Gromyko . Podle Gromykových memoárů se Leonid Iljič choval benevolentně, ale zdrženlivě, nevyvíjel nátlak na partnera, ale nepodléhal jeho euforii a trikům, mluvil málo, ale závažně, generalizovaně, vyjadřoval strategické úvahy, přesouval vážné podrobné diskuse na profesionálové sedící poblíž. Vždy věděl, jak napjatou situaci uklidnit vtipným vtipem. V řadě případů, zejména pokud byl host znatelně podřadný, dal Brežněv účastníkovi rozhovoru jasně najevo, že ho pouze přijímá, a ne s ním vyjednává, ochotně přešel z oficiální části setkání na neformální rozhovor v večeře [164] [165] .

1977-1982

Od 20. června do 22. června 1977 Brežněv uskutečnil oficiální návštěvu Francie a jednal s prezidentem Valerijem Giscardem d'Estaingem , v důsledku čehož podepsal společné prohlášení o uvolnění mezinárodního napětí , sovětsko-francouzskou deklaraci o nešíření jaderných zbraní a další dokumenty [166] .

Celkem Brežněv za 18 let v čele strany a státu navštívil Spojené státy jednou, čtyřikrát - ve Francii, třikrát - v Německu [131] . Podle jeho příbuzných se Brežněv v posledních letech svého života málo podílel na vládě země. Podle vnuka Leonida Iljiče Andreje Brežněva:

Vzpomínám si na rozhovor mezi Leonidem Iljičem a jeho ženou někde v letech 1977-1978. A moje babička řekla, a později se objevilo v tisku, že chce jít do důchodu, do důchodu...nepustili ho. Řekli: Leonide Iljiči, jak je to v zemi bez tebe. Přesvědčil, aby zůstal.

— RIA Novosti//Rozhovor s Andrejem Brežněvem Řád vítězství

února 1978 mu byl udělen Řád vítězství za, jak je uvedeno v dekretu, „...velký příspěvek k vítězství sovětského lidu a jeho ozbrojených sil ve Velké vlastenecké válce, vynikající zásluhy o posílení obranyschopnost země, za rozvoj a důsledné provádění zahraniční politiky sovětského světa stát, který spolehlivě zajišťuje rozvoj země v mírových podmínkách , “která byla udělena pouze ve válečné době za vynikající služby ve frontovém velení při vítězstvích, která zajistila radikální změna strategické situace [167] . Vyznamenání bylo zrušeno předsedou Nejvyššího sovětu SSSR M. S. Gorbačovem dne 21. září 1989 v rozporu se statutem řádu [19] [168] .

Knihy vzpomínek

Skupina známých sovětských novinářů byla pověřena sepsáním Brežněvových memoárů ("Malajská zem", "Renesance", "Vselina"), které měly posílit jeho politickou autoritu. Jak zdůraznil Leonid Mlechin , „ Sám Brežněv se nejen neúčastnil práce na svých vlastních pamětech, ale ani neřekl nic lidem, kteří je napsali. Našly se k nim nějaké dokumenty v archivech a našli se Brežněvovi kolegové “ [169] . Brežněvův honorář činil díky milionům výtisků 179 241 rublů [170] . Zařazením pamětí generálního tajemníka do školních a univerzitních osnov a jejich povinnou „pozitivní“ diskuzí ve všech dělnických kolektivech dosáhli straničtí ideologové přesně opačného výsledku – L. I. Brežněv se stal za svého života hrdinou četných vtipů [171] . Vjačeslav Tichonov , lidový umělec SSSR, četl paměti v celounijním rádiu podle Brežněvova přání [172] .

Afghánská válka

10. prosince 1979 se Brežněv a jeho nejbližší spolupracovníci rozhodli pro speciální operaci s cílem změnit moc v Afghánistánu a přivést sovětské jednotky do této země , což byl začátek dlouhodobé účasti Sovětského svazu ve vnitroafghánském konfliktu. Existují názory, že Brežněv neočekával vývoj tak rozsáhlého konfliktu:

... můj strýc každý den volal Dmitriji Ustinovovi a pomocí obecně uznávaného lidového dialektu se zeptal: "Kdy tato ... válka skončí?" Rozzlobený a červenající se generální tajemník zakřičel do telefonu: „Dimo, slíbil jsi mi, že to nebude na dlouho. Naše děti tam umírají!"

- Ljubov Brežněv, neteř L. I. Brežněva [173]

Po sovětské invazi do Afghánistánu, o které rozhodl Brežněv, uvalil Západ na SSSR sektorové sankce, z nichž nejcitlivější postihly exportní plynárenský průmysl: Sovětský svaz již nebyl zásobován velkoprůměrovými potrubími a kompresory pro plynovody . která podle posledního předsedy Rady ministrů SSSR Nikolaje Ryžkova (1985-1991) dala podnět k výstavbě válcoven trub a výrobě dovozu nahrazujících domácích produktů pro plynovody a ropovody [174] .

Olympijské hry 1980

Na podzim roku 1974 byla Moskva vybrána jako hlavní město XXII. letních olympijských her . Hry se konaly od 19. července do 3. srpna 1980, zahájil je Leonid Iljič Brežněv. Vítězství v neoficiálním pořadí medailí získal tým SSSR, který získal 195 medailí, z nichž 80 bylo zlatých.

Hry jsou mimo jiné známé tím, že více než 50 zemí (včetně USA ) bojkotovalo olympiádu v souvislosti se vstupem sovětských vojsk do Afghánistánu v roce 1979 [175] [176] [177] .

Nedávná ocenění

V roce 1981, v předvečer 50. výročí působení L. I. Brežněva v KSČ, byl jen jemu samotnému odlit zlatý odznak „50 let pobytu v KSSS“ [178] (pro ostatní veterány KSSS tento odznak byl vyroben ze stříbra se zlacením [179] ).

Čtvrtou Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu získal Brežněv v prosinci 1981 u příležitosti svých 75. narozenin [180] .

Zranění v Taškentu

23. března 1982 v Taškentu , když Brežněv prohlížel budovy letecké továrny , se na něj zhroutil paprsek kvůli skutečnosti, že chodníky kolem letadla byly přeplněné lidmi a spadl na delegaci, která ho následovala. Stráže rychle zvedly chodníky a u ostatních členů delegace nebyla hlášena žádná vážná zranění. A Brežněv utrpěl vážná zranění - zlomeninu klíční kosti , která pak nesrostla, zlomeninu pěti žeber , krvácení do jater. Po tomto incidentu bylo zdraví generálního tajemníka zcela podlomeno [181] [182] . Druhý den měl Brežněv promluvit na slavnostním setkání v Taškentu. Byl vyzván, aby se okamžitě vrátil do Moskvy na ošetření, ale Brežněv odmítl, zůstal a začal pronášet řeč. Přítomným v sále a divákům se zdálo, že Brežněv den předtím pil - byl poněkud brzděn. Jen lidé, kteří ho doprovázeli, věděli, že i nepatrný pohyb pravé ruky pro něj byl extrémně bolestivý, a tak mu lékaři dali lék proti bolesti [183] . Poté šel odměnit Republiku Uzbekistán a během vyznamenání ztratil vědomí, protože účinek léku proti bolesti skončil [184] . Nezemřel hned na traumatický zápal plic, ale podle akademika A. G. Chuchalina zemřel na následky zranění v listopadu téhož roku L. I. Brežněv [185] .

Smrt a pohřeb

Leonid Iljič Brežněv zemřel ve spánku v noci 10. listopadu 1982 ve státní dači Zarechye-6. Podle závěru lékařského vyšetření nastala smrt mezi 8. a 9. hodinou ráno na náhlou zástavu srdce [186] [187] . Podle zetě generálního tajemníka Jurije Churbanova Brežněv zemřel okamžitě a tiše v noci: utrhla se z něj krevní sraženina , která zasáhla přímo srdce [188] . Ze zveřejněných materiálů a důkazů zůstává nejasné, proč té noci a v době, kdy bylo tělo objeveno, Brežněvův osobní lékař Michail Kosarev (který obvykle vždy sedával u stolu s generálním tajemníkem i během jídla) byl nepřítomen v dači, nebylo žádné lékařské stanoviště, kvůli čemu provádět resuscitaci asi hodinu měl pouze strážný Vladimir Sobačenkov [188] . Na tuto podivnou a nevysvětlitelnou okolnost i s více než třiceti lety později upozorňuje zejména historik a publicista Leonid Mlechin [169] [189] [190] . Na výzvu šéfa bezpečnosti, generálmajora KGB SSSR Vladimira Medveděva , brzy dorazil Jevgenij Chazov , který si podle svých vzpomínek, sotva pohlédl do modré tváře generálního tajemníka, uvědomil, že resuscitace je již zbytečná. Chazov, který pečlivě zvážil všechny okolnosti a důsledky, se rozhodl nejprve všechny informovat o smrti Jurije Andropova , druhé osoby ve straně a státu. Andropov jako první z politických osobností dorazil na místo smrti, okamžitě vzal Brežněvův osobní kufřík s digitálním zámkem, který sám Leonid Iljič řekl svým příbuzným se smíchem, jako by obsahoval kompromitující důkazy o všech členech politbyra [ 169] [191] . O Brežněvově smrti média informovala až o den později, 11. listopadu v 10 hodin dopoledne. Mnoho zkušených lidí v SSSR i v zahraničí však i v den smrti generálního tajemníka tušilo, že se v zemi stalo něco neobvyklého: ve všech rozhlasových stanicích zněla drobná klasická hudba, televize zrušila vysílání slavnostního koncertu věnovaného Dni policie (vystřídalo ho promítání filmu o Leninovi „ Muž s pistolí “), večer na Rudém náměstí byla nezvyklá koncentrace černých vládních limuzín – „nosičů péřů“, což přitáhlo pozornost západních korespondentů, kteří v rádiu učinili první veřejné domněnky [169] [192] [193 ] .

Brežněv byl pohřben 15. listopadu na Rudém náměstí v Moskvě u kremelské zdi . Podle zveřejněných svědectví šlo o nejvelkolepější a nejpompéznější pohřeb po Stalinově v březnu 1953, zúčastnili se jich hlavy států a vlád více než 35 zemí světa [160] .

Mezi těmi, kdo se dorazili rozloučit s Brežněvem, byl nečekaně pákistánský prezident generál Zia-ul-Haq , který aktivně podporoval afghánské mudžahedíny ve válce proti sovětským vojskům , a proto byl v SSSR vnímán jako nepřátelská osobnost. Andropov a Gromyko využili nepředvídané příležitosti a uspořádali schůzku se Zia-ul-Haq v Kremlu a byla to první přímá jednání sovětského vedení o vyřešení konfliktu v Afghánistánu [160] [194] .

Personální politika

Podle badatele sovětské nomenklatury M. S. Voslenského začal Brežněv po obdržení funkce generálního tajemníka ÚV KSSS aktivně prosazovat členy nomenklatury z řad svých krajanů v Dněpropetrovské oblasti a kolegů z Moldavska na seniory. vedoucí pozice. Mezi nimi [195] :

  • člen politbyra ÚV KSSS, předseda Rady ministrů SSSR N. A. Tichonov  - absolvent Dněpropetrovského metalurgického institutu , byl hlavním inženýrem závodu v Dněpropetrovsku, předsedou Hospodářské rady Dněpropetrovska;
  • člen politbyra ÚV KSSS, tajemník ÚV KSSS A.P. Kirilenko  - byl prvním tajemníkem regionálního stranického výboru Dněpropetrovsk;
  • člen politbyra ÚV KSSS, první tajemník ÚV Komunistické strany Ukrajiny V. V. Ščerbitskij  - byl prvním tajemníkem Dněpropetrovského regionálního stranického výboru;
  • místopředseda Rady ministrů SSSR IT Novikov  , absolvent Dněpropetrovského metalurgického institutu;
  • N. A. Shchelokov , ministr vnitra SSSR  , absolvent Dněpropetrovského metalurgického institutu;
  • První místopředseda KGB SSSR G. K. Tsinev  - absolvent Dněpropetrovského metalurgického institutu;
  • asistent generálního tajemníka ÚV KSSS AI Blatov  , absolvent Dněpropetrovského metalurgického institutu;
  • Vedoucí sekretariátu generálního tajemníka G. E. Cukanov  , absolvent Hutnického institutu v Dněprodzeržinsku, pracoval několik let jako inženýr v Dněpropetrovsku;
  • Generální tajemník ÚV KSSS K. U. Černěnko  - pod vedením Brežněva byl vedoucím oddělení propagandy a agitace ÚV Komunistické strany Moldavska;
  • vedoucí oddělení vědy ÚV KSSS S. P. Trapeznikov  - byl ředitelem Vyšší stranické školy při moldavském ústředním výboru;
  • První místopředseda KGB SSSR generál armády S. K. Tsvigun  - byl místopředsedou KGB Moldavské SSR

MS Voslensky vyjadřuje názor, že výběr vedoucích pracovníků na základě osobní známosti a komunity měl za cíl posílit Brežněvův osobní vliv v řadách nomenklatury [195] .

Dalším charakteristickým rysem Brežněvovy personální politiky byla neodstranitelnost personálu: případy, kdy vůdci zastávali své posty několik desetiletí, se staly běžnými.

Přidělené vojenské hodnosti

  • poručík tankových vojsk - viz tento článek,
  • plukovní komisař zálohy - 16. září 1941 [65] [66] [196] ,
  • Brigádní komisař - 26. prosince 1941 [197] ,
  • plukovník - 15. prosince 1942 [198] [199] ,
  • generálmajor - 2. listopadu 1944 [200] [201] ,
  • generálporučík - 4. srpna 1953 [114] [115] ,
  • Armádní generál - 21. března 1974 [202] ,
  • Maršál Sovětského svazu – 7. května 1976 [203]

Leonid Brežněv a veteráni

V roce 1965, kdy země slavila výročí vítězství, se 9. květen stal dnem pracovního klidu. Postupně se Den vítězství stal druhým státním svátkem po Dni Velké říjnové socialistické revoluce . Z iniciativy Brežněva se v roce 1965 na Rudém náměstí konala vojenská přehlídka a byla otevřena Hrobka neznámého vojína . Kromě toho došlo k výraznému rozšíření výhod pro veterány Velké vlastenecké války a rozšířil se i okruh osob, které byly zařazeny mezi veterány [204] .

Ceny a čestné tituly

Rodina

Leonid Iljič byl od 11. prosince 1927 až do své smrti ženatý s Viktorií Petrovnou Brežněvou (rozená Denisova, 1907-1995, rodačka z Belgorodu ).

Po absolvování školy vstoupila Victoria Petrovna na Kursk Medical College. V roce 1925 se při tanci na vysokoškolské koleji seznámila se svým budoucím manželem Leonidem Brežněvem. V té době byl ve třetím ročníku na vysoké škole zeměměřičské a rekultivační a Victoria byla prvním rokem na lékařské fakultě. Následně si Brežněvova vdova vzpomněla, že nejprve pozval její přítelkyni k tanci, ale odmítla, protože mladý muž nevěděl, jak tančit, a Victoria souhlasila. Na konci roku 1927 se Leonid a Victoria vzali.

Jejich prvním dítětem byla dcera Galina (1929-1998) a druhý syn Jurij (1933-2013), který měl syna Andreje (1961-2018), vnuka Leonida Iljiče.

Dcera - Galina Leonidovna Brežněva - byla jednou z nejskandálnějších postav sovětské elity. Její manželé byli: cirkusový umělec, provazochodec a akrobat Jevgenij Milaev , iluzionista Igor Kio (manželství trvalo 10 dní), náměstek ministra vnitra SSSR Jurij Churbanov . Mluvili o blízkém vztahu Galiny Brežněvy s baletkou, lidovou umělkyní SSSR Maris Liepou . Ale spojení Galiny s cikánským hercem a zpěvákem Borisem Ivanovičem Burjatsem (1946-1987) je považováno za nejvíce skandální. Jedinou dcerou Galiny Brežněvy z prvního manželství s Jevgenijem Milajevem je Victoria Milajevová (Filippova; 1952-2018). Dcera Viktorie Evgenievny Galiny Filippové (nar. 1973) je pravnučkou L. I. Brežněva.

Publikace

  • L. I. Brežněv . Vzpomínky („ Malaja Zemlya “, „ Renesance “, „ Tselina “). - deník. " Nový svět ", 1978, č. 2, 5, 11.
  • L. I. Brežněv . Vzpomínky (Kapitola 1 „Život u tovární píšťaly“. Kapitola 2 „Pocit vlasti“. Kapitola 3 „Malá země“. Kapitola 4 „Renesance“. Kapitola 5 „Moldavské jaro“. Kapitola 6 „Panenské země“. Kapitola 3 7 "Kosmický říjen" Kapitola 8 "Slovo o komunistech"). M.: IPL , 1983.
  • L. I. Brežněv . Pracovní a deníkové záznamy: Ve 3 svazcích / svazek 1: L. I. Brežněv . Práce a deníkové záznamy. 1964-1982; T. 2: L. I. Brežněv . Záznamy tajemníků recepce L. I. Brežněva. 1965-1982; T. 3: L. I. Brežněv . Práce a deníkové záznamy. 1944-1964 / Federální archivní agentura , Archiv prezidenta Ruské federace , Ruský státní archiv soudobých dějin , Ruská historická společnost , Německý historický institut v Moskvě ; resp. vyd. S. V. Kudrjašov; sestavili: A. S. Stepanov, A. V. Korotkov, za účasti S. A. Melchin, M. Yu. Prozumenshchikov, Z. K. Vodopyanova, T. V. Domračeva, Yu. N. Muravyov. M.: Historická literatura, 2016. Svazek 1. - 1264 s. - ISBN 978-5-9908943-1-0 ; T. 2. - 1232 p. - ISBN 978-5-9908943-2-7 ; T. 3. - 1072 s. - ISBN 978-5-9908943-3-4 .

Názory a hodnocení

V Brežněvově éře lze rozlišit dvě etapy, z nichž první byla velmi úspěšná. Většina období vlády Leonida Iljiče Brežněva se nazývá „rozvinutý socialismus“, protože v té době došlo k úspěšné částečné realizaci reformy Kosygin (1964-1976), která dala ekonomice SSSR významný impuls. V 60. - 70. letech vzrostl hrubý sociální produkt o cca 350 %, průmyslová výroba - o 485 %, zemědělská - o 171 %. Pracovní dny na JZD byly nahrazeny měsíčními hotovostními platbami. Za Brežněva byla v SSSR realizována řada rozsáhlých infrastrukturních a energetických projektů. Průmyslově byl zatížen první hydraulický blok vodní elektrárny Sajano-Šušenskaja , do provozu byly uvedeny desítky dalších vodních elektráren, jaderné reaktory, nové silnice a železnice, chemické, hutní a strojírenské závody [205] .

Druhá etapa Brežněvovy vlády byla nazývána „ obdobím stagnace “ (1977-1982). V tomto období docházelo k postupné stagnaci , nárůstu nedostatku zboží , nárůstu úmrtnosti a alkoholizace obyvatelstva a nepokojům. Zvýšil se tlak na ostatní socialistické země (zejména vojenské potlačení afghánské války (1979-1989)), perzekuce inteligence (zejména nucená emigrace I. Brodského a M. Šemjakina z Leningradu , vyhnání A. Solženicyn (1974) a exil akademičky A. Sacharové ).

Podle průzkumů Centra Levada , provedených v dubnu 2013, hodnotili občané Ruska L. I. Brežněva lépe než ostatní vůdci země ve 20. století. 56 % respondentů na něj reagovalo pozitivně, 29 % - negativně. Na druhém místě je Lenin (55 % a 28 %). Následuje Stalin (50 % a 38 %), Mikuláš II . (48 % a 21 %), Chruščov (45 % a 35 %), Jelcin (22 % a 64 %) a Gorbačov (22 % a 65 %) [ 206] [207]

Navzdory zjevné slabosti a astenii , která se jasně projevila v posledních letech Brežněvova života [208] , někteří pamětníci představují Brežněva v jiném světle. Tedy podle hlavního konstruktéra SPRN a SKKP v letech 1970-1987. V. G. Repin Brežněv byl jediným ze všech nejvyšších velitelů , s nímž se setkal během let práce hlavního konstruktéra, který „ pro sebe považoval za nutné osobní rozhovor s hlavním konstruktérem “. Brežněv také podle Repina " projevil skutečný zájem, položil mnoho otázek, ponořil se do podstaty problémů a během schůzky provedl změny v připraveném návrhu rozhodnutí ." Podle Repina „ [Brežněvovo] aktivní chování silně kontrastovalo s chováním ostatních členů Rady obrany . » [209]


Po nástupu M.S. Gorbačova k moci v roce 1985 se Brežněvově éře začalo říkat „ stagnace “ a konec 70. let, kdy Brežněv dostával jedno státní vyznamenání za druhým, byl nazýván „rozkvětem éry stagnace“, projevem nafukovací autority. Na rozdíl od stalinského „kultu osobnosti“ byla Brežněvova éra nazývána „ kultem bez osobnosti “. Oficiální obrat řeči, rozšířený v Brežněvových letech, běžně používaný v tisku, televizi a rozhlase, byl kritizován: „Děkuji za to domácímu ústřednímu výboru a osobně soudruhu Brežněvovi. S nástupem krize a rozpadem SSSR v 90. letech však vlna kritiky vůči Brežněvovi a „éra stagnace“ prudce opadla [19] .

Ve skutečné praxi Brežněvovy éry nedošlo k žádnému „návratu ke Stalinovi“, na rozdíl od názorů rozšířených v západní a moderní ruské literatuře. A co do rozsahu politických represí vůči disidentům má Chruščovův režim ke Stalinovi nesrovnatelně blíž než Brežněvův. Jestliže za Chruščova bylo za „protisovětskou“ agitaci a propagandu odsouzeno mnoho tisíc lidí, pak za Brežněvovy éry desítky [210] .

Paměť

Nařízení o zachování paměti

18. listopadu 1982 byla vydána společná rezoluce ÚV KSSS, Prezidia Nejvyšší rady SSSR a Rady ministrů SSSR „O uchování památky Leonida Iljiče Brežněva“ [211] . V souladu s ní byla řada objektů (město Naberezhnye Chelny, městské části, náměstí, podniky a organizace, vojenské jednotky, lodě atd.) přejmenována nebo obdržela dodatečné jméno na počest Brežněva [212] .

Město Naberezhnye Chelny [211] ( Tatar ASSR ), kde se nachází KamAZ , bylo přejmenováno na Brežněv . V roce 1988 byl městu vrácen dřívější název [213] [214] .

Dva městské obvody ( Čerjomuškinskij obvod v Moskvě a Zavodskojský obvod v Dněprodzeržinsku ) byly přejmenovány na Brežněvský obvod [211] . Cheryomushkinsky okres vrátil jeho bývalý název v roce 1988 [214] a Zavodskoy - v 90. letech [215] .

Brežněvovo jméno dostalo Hvězdné město (tedy jeho oficiální název byl „Hvězdné město pojmenované po L. I. Brežněvovi“) [211] . Od roku 1988 přestalo Hvězdné město nést jméno Brežněv [216] .

Výrobní podniky: Elektrometalurgický závod Oskol , PO "Jižní strojírna" , cementárna Novorossijsk, Výrobní sdružení jaderné energetiky Volgodonsk , VE Nurek .

Zemědělské podniky: panenský sovchoz oblasti Kustanai Kazašské SSR (do roku 1982 a od roku 1988 státní statek "Borovskoy" okresu Borovsky) a JZD "Vyatsanoue" okresu Orhei Moldavské SSR.

Vzdělávací organizace: Dněpropetrovský metalurgický institut , Vyšší vojenská škola Ministerstva obrany ; výcviková tanková divize, kde sloužil L. I. Brežněv (vojenská jednotka 21250, nyní 212. gardový okresní výcvikový vídeňský řád Lenina a Kutuzov Výcvikové středisko pro mladší specialisty (tanková vojska) pojmenované po generálporučíkovi I. N. Russiyanovovi); střední škola číslo 1 města Dněprodzeržinsk.

Námořní plavidla: jaderný ledoborec „Arktika“ , loď námořnictva , námořní osobní loď (do roku 1982 a od roku 1989 „Karelia“.

Ulice a náměstí

Podle usnesení ÚV KSSS, Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR a Rady ministrů SSSR ze dne 18.11.1982 byly na Brežněvovu počest přejmenovány na „jedno nové náměstí ve městech hl. Moskva , Leningrad , Kyjev , Alma-Ata a Dněpropetrovsk “ [211] .

  • V Moskvě bylo Brežněvovo náměstí pojmenováno jako křižovatka ulic Profsojuznaya a Garibaldi [217] . Dne 23. prosince 1987 bylo předsednictvem moskevského městského výboru KSSS vydáno usnesení obsahující podporu návrhu moskevské městské rady lidových poslanců „O zrušení názvu „Náměstí Leonida Iljiče Brežněva“ v Moskvě a demontáž pamětní stély a tabulí s vysvětlujícím textem“ a žádost ÚV KSSS, aby se touto otázkou také zabýval [218] . Od roku 1988 tento název zmizel z map a značek a z náměstí byla odstraněna pamětní cedule Brežněvovi.
  • V Leningradu tento název dostalo náměstí Krasnogvardejskaja (v roce 1988 se původní název vrátil) [214] .
  • V Kyjevě se Brežněvovo náměstí stalo bývalým Uritským náměstím (v roce 1988 se vrátil název Solomenskaya ).
  • V Alma-Atě bylo Nové náměstí přejmenováno na Brežněvovo náměstí (v roce 1988 se mu vrátil původní název [219] , od roku 1990 se oficiálně jmenuje Náměstí Republiky ).

Ostatní

Pomníky a plakety

  • Na Brežněvově hrobě u kremelské zdi byla vztyčena žulová busta [180] .
  • Busty byly vztyčeny v Moskvě a Vladimiru [180] .
  • Ve městě Kamenskoje (v letech 1936-2016 - Dněprodzeržinsk), kde se L. I. Brežněv narodil a prožil svá mladá léta, je na náměstí Osvoboditelů (dříve Okťabrskaja) bronzová busta generálního tajemníka ÚV KSSS [ 228] , dosazený v roce 1976 ve své vlasti dvakrát Hrdina (Sovětského svazu a Socialistické práce), jak se předpokládalo v SSSR.
  • Na budově Státní technické univerzity Dněpr podél Gymnasichesky Prospekt (bývalá Pelina), kde L. I. Brežněv v letech 1931 až 1935 studoval, byla instalována pamětní deska s odpovídajícím textem a basreliéf generálního tajemníka.
  • 16. září 2004 byl v Novorossijsku na křižovatce ulic Sovětské a Novorossijské republiky otevřen pomník L. I. Brežněva . Autorem pomníku je krasnodarský sochař Nikolaj Bugajev. Novorossijské úřady poznamenávají, že Leonid Iljič kdysi pro město, přístav a lodní společnost udělal hodně. Sochař ztvárnil mladého, energického generálního tajemníka procházejícího se městem v obleku, bez ocenění, s pláštěm přehozeným přes záda. Pracovní název sochy byl „Man Walking in the City“ [229] .

  • Památník Brežněva v Novorossijsku

  • Pamětní deska z domu na Kutuzovském prospektu v Moskvě, kde Brežněv žil. Muzeum Berlínské zdi

  • Pamětní deska na Dněprské univerzitě v Kamianske

  • Pamětní deska v Dněpru na sestupu Krutogorny

  • V roce 2006 byla ve městě Dněpropetrovsk u příležitosti 100. výročí narození Brežněva instalována pamětní deska na zeď domu v ulici Rogaleva, 1, kde žil koncem 40. let - začátkem 50. let [ 230] . Od roku 1982 neslo jméno Brežněv v Dněpropetrovsku jedno z náměstí v centru města, Hutní ústav , a také výrobní sdružení Južnyj strojírna (všechna jména byla koncem 80. let zrušena). Dne 25. ledna 2012 byla na zasedání městské rady pojmenována ulice po Brežněvovi. V roce 2016 byla v souvislosti s dekomunizací ulice přejmenována.
  • 19. prosince 2013 byla na Kutuzovském prospektu 26 v Moskvě, kde Brežněv žil asi 30 let, obnovena pamětní deska, demontovaná v roce 1991 [231] .

Filatelie

V umění

Filmové inkarnace

Dokumentární filmy

  • Memory forever, 1975. Režisérka a scenáristka D. Firsová . Provozovatelé: operátoři TSSDF, hlasatel: Khlebnikov A. [3]
  • Dokumentární film Romana Karmena " Velká vlastenecká válka ", v americké pokladně byl tento film uveden pod názvem "Neznámá válka"
    (epizody).
  • "Hrdinové město Novorossijsk" (1974). Provozovatelé: Akkuratov E., Mikosha V., Leongardt Yu.
  • Dokumentární film "Leonid Brežněv" ze série " Sovětské biografie ", NTV (2011).
  • Historické kroniky s Nikolajem Svanidzem, 68. série. "1966 - Leonid Brežněv"
  • "Druhá ruská revoluce" - BBC (1991)

Dokumenty

  • Osobní list pro kádrovou evidenci L. I. Brežněva 25.10.1942

  • Vyznamenání z 27. března 1942 o udělení L. I. Brežněva Řádem rudé hvězdy

  • Udělovací arch ze dne 18. září 1943 o vyznamenání L. I. Brežněva Řádem vlastenecké války I. stupně

  • Pas Leonida Brežněva, 1947

  • Stranický průkaz L. I. Brežněv 1973

Viz také

Poznámky

Komentáře
  1. ↑ Od 1. března 1918 se při přechodu ze starého slohu na nový měla do dokladů zapisovat (přepisovat) nová data narození, ale v praxi často ponechávali ta data narození, která se zapisovala do matrik narozených. .
  2. ↑ V letech 1936-2016 - Dněprodzeržinsk
  3. ↑ Tyto osoby působily svého času současně s Brežněvem v Moldavsku a Dněpropetrovsku a tvořily v nomenklatuře tzv. „ Dněpropetrovsko-moldavský klan “ . Podle známého badatele sovětské nomenklatury M. S. Voslenského je to právě tato okolnost, která vysvětluje jejich jmenování do vysokých funkcí ve vedení SSSR s nástupem Brežněva na post generálního tajemníka ÚV KSSS. ( Michail Voslensky. " Nomenklatura " Kapitola 6).
Prameny
  1. ↑ Brežněv Leonid Iljič  // Brasos - Vesh. - M  .: Sovětská encyklopedie, 1971. - S. 17. - ( Velká sovětská encyklopedie  : [ve 30 svazcích]  / šéfredaktor A. M. Prochorov  ; 1969-1978, v. 4).
  2. ↑ 1 2 Velká ruská encyklopedie , M., Velká ruská encyklopedie , 2006, sv. 185.
  3. ↑ Maršálové Sovětského svazu. Osobní záležitosti jsou řečeno. M., nakladatelství "Oblíbená kniha", 1996, str. osmnáct.
  4. ↑ Leonid Iljič Brežněv . Získáno 7. prosince 2019. Archivováno z originálu dne 9. listopadu 2013.
  5. ↑ Výnosem PVS SSSR z 9. října 1942 a nařízením NPO č. 307 ze dne 9. října 1942 byla zlikvidována instituce komisařů, místo ní byla zavedena funkce politického úředníka.
  6. ↑ Seznam poslanců Nejvyššího sovětu SSSR 3. svolání
  7. ↑ Seznam poslanců Nejvyššího sovětu SSSR 4. svolání
  8. ↑ Seznam poslanců Nejvyššího sovětu SSSR 5. svolání
  9. ↑ Seznam poslanců Nejvyššího sovětu SSSR 6. svolání (nepřístupný odkaz) . Získáno 21. dubna 2015. Archivováno z originálu 5. prosince 2012. 
  10. ↑ Seznam poslanců Nejvyššího sovětu SSSR 7. svolání
  11. ↑ Seznam poslanců Nejvyššího sovětu SSSR 8. svolání
  12. ↑ 1 2 Seznam poslanců Nejvyššího sovětu SSSR 9. svolání
  13. ↑ Seznam poslanců Nejvyššího sovětu SSSR 10. svolání . Získáno 18. dubna 2020. Archivováno z originálu 10. července 2013.
  14. ↑ Na návrh D. F. Ustinova, bezprostředně po jeho jmenování ministrem obrany, dekret nebyl zveřejněn [1] Archivní kopie ze dne 20. března 2007 na Wayback Machine
  15. ↑ "Výsledky" č. 43 (10/30/01) Neznámý Brežněv
  16. ↑ Triumf spisovatele Brežněva
  17. ↑ Za účast ve vesmírném programu byl udělen titul Hrdina socialistické práce.
  18. ↑ V souvislosti s 60. výročím.
  19. ↑ 1 2 3 Brežněv získal Řád vítězství zpětně . radiovesti.ru. Staženo: 7. prosince 2019.
  20. ↑ Záhady cen maršála Brežněva
  21. ↑ Z autobiografie L. I. Brežněva, napsané v roce 1945 „... Otec pracoval 42 let v závodě ve válcovnách, zemřel v roce 1937 ...“. RGANI. F. 80. Op. 1. D. 1197. L. 6.
  22. ↑ 1 2 3 Autobiografie L.I. Brežněv. [1945 | Brežněv. Ke 110. výročí jeho narození.] . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  23. ↑ Leonid Iljič Brežněv Život podle tovární píšťaly - Život podle tovární píšťaly . www.e-reading.klub. Staženo: 7. prosince 2019.
  24. ↑ Z autobiografie L. I. Brežněva, napsané v roce 1945, „... bratr [pracuje] jako tajemník městského výboru v Dněprodzeržinsku ...“. RGANI. F. 80. Op. 1. D. 1197. L. 6.
  25. ↑ Z autobiografie L. I. Brežněva, kterou napsal v roce 1945, „Moje sestra pracuje v továrně ...“. RGANI. F. 80. Op. 1. D. 1197. L. 6.
  26. ↑ V "Účetní knize předzávorce L. I. Brežněva" ze dne 5.10.1928 v paragrafu 6 "Národnost a rodný jazyk" je napsáno - " Velká ruština ". GASO. F. R-160. Op. 1l. D. 103. L. 6. A v registračním průkazu člena KSSS (b) ze dne 18. 11. 1929 také v odstavci 4. "Národ" je napsáno "velkoruský " a v odstavci 5." Mateřský jazyk“ – „Ukrajinština“ je přeškrtnuta a nahoře je napsáno „Ruština“. TsDOOSO. F. 4. Op. 17. D. 22. L. 256.
  27. ↑ 1 2 Matrika předodvedenců L.I. Brežněv. 5. října 1928 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  28. ↑ Registrační průkaz člena KSSS (b) Brežněva Leonida Iljiče. | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  29. ↑ neznámý. Čeština: Pas Brežněva LI z roku 1947 (11. června 1947). Staženo: 7. prosince 2019.
  30. ↑ https://upload.wikimedia.org/wikipedia/ru/a/ac/Brezhnev_LI_ListKadr_1942.jpg
  31. ↑ https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/db/Brezhnev_LI_OrKrZn_NagrList_1942.jpg?uselang=ru
  32. ↑ "Novinky ÚV KSSS", č. 7 (306) červen 1990
  33. ↑ L. I. Brežněv. Vzpomínky: život na tovární píšťalce. Polit. literatura, M., 1981. S. 7.
  34. ↑ Devjatov S. V., Kotelenets E. A., Savrusheva K. Ts . Historie Ruska. Krátký kurz. Tutorial. Nakladatelství "Prospect", 2015 - 123 s.
  35. ↑ RGANI. F. 80. Op. 2. D. 277. L. 18.
  36. ↑ Neznámý Brežněv | Kronika z Belogorye . Staženo: 7. prosince 2019.
  37. ↑ Brežněvova stopa ve Vitebské oblasti (Anketa) . Noviny "Vitebský kurýr" (27. srpna 2014). Staženo: 25. února 2019.
  38. ↑ V rozumných mezích . Bělorusko dnes (13. února 2009). Staženo: 7. prosince 2019.
  39. ↑ "Výpis z objednávky č. 28 pro Sverdlovskou oblastní pozemkovou správu ze dne 31. března 1928, s. 8. Gr.: Annenkova I.F., Brežněva L.I. , Kameneva [], Silaeva A.L., Ukhina Yu T. Dne 1. dubna tohoto roku zvážit přijaté na pozici zeměměřičů s platem údržby přiděleným podle funkce náměstek Zamzavokrza Golovachev. F. R-160. Op. 1l. D. 103. L. 5.
  40. ↑ 1 2 Zápis č. 85 ze schůze předsednictva okresního výboru Sverdlovsk Všesvazové komunistické strany bolševiků, odstavec č. 9 o schválení L.I. Brežněva jako vedoucího odboru pozemkového hospodářství okresní pozemkové správy (OKRZU). 13. února 1930 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  41. ↑ Z výpisu Protokolu č. 85 předsednictva okresního výboru Sverdlovsk Všesvazové komunistické strany bolševiků „9“. Schválit Head. Katedra pozemkového hospodářství OKRZU soudruh. Brežněv, který ho odvolal z oblasti Bisert. Tajemník OK KSSS (b) - Narimanov. 13.02.1930 TsDOOSO. F. 6. Op. 1. D. 1992. L. 114.
  42. ↑ Telegram okresního výboru Sverdlovsk Všesvazové komunistické strany bolševiků okresnímu výboru Bisert Všesvazové komunistické strany bolševiků o vyslání L.I. Brežněva pracovat v okresní pozemkové správě. 20. února 1930 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  43. ↑ Z evidenčního průkazu člena KSSS (b) Brežněva ze dne 18. 11. 1929 č. 2871 „... 9). čas vstupu do kandidátek - 9.10.1929 10). Jaká zkušenost byla přijata - dva roky ... ". TsDOOSO. F. 4. Op. 17. D. 22. L. 256.
  44. ↑ Zápis č. 44 ze schůze předsednictva okresního výboru Bisert Všesvazové komunistické strany bolševiků, odstavec č. 9 o přijetí do RCP (b) L.I. Brežněv s dvouletou kandidátskou praxí. | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  45. ↑ 1 2 Z diplomu vydaného gr. Brežněva Leonida Iljiče tím, že byl v září 1931 přeložen z Moskevského strojírenského institutu a v lednu 1935 promoval na Kamenském metalurgickém institutu pojmenovaném po Arsenichevovi v oboru tepla a elektřiny a 5. května 1935 získal kvalifikaci - inženýrsko-tepelná elektrárna. Val-Kamensky. RGANI F. 80. Op. 1. D. 1196. L. 2.
  46. ↑ 1 2 3 Kopie diplomu o promoci L.I. Brežněvův metalurgický institut. Arsenichev ve městě Kamenskoye a udělení mu kvalifikace tepelného energetika. 5. května 1935 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  47. ↑ Z diplomu Brežněva L. I. vydaného mu 5. května 1935 „... gr. L. I. Brežněv byl kvalifikován jako tepelný energetik. RGANI. F. 80. Op. 1. D. 1196. L. 2-2v.
  48. ↑ Z autobiografie L. I. Brežněva, kterou napsal v roce 1945. „V roce 1935 absolvoval ústav a pracoval jako vedoucí směny v Power Shop v závodě pojmenovaném po něm. Dzeržinský“. RGANI. F. 80. Op. 1. D. 1197. L. 6.
  49. ↑ Ze služebního záznamu pro L. I. Brežněva z evidenční karty politického složení SA. „V říjnu 1935 povolán Dneprodzeržinským GVK a sloužil do října 1937... Politický instruktor roty tankového pluku DVK...“
  50. ↑ 1 2 Životopis Leonida Iljiče Brežněva . RIA Novosti (20121110T0900+0400). Staženo: 7. prosince 2019.
  51. ↑ Grigorij Petrovič Pelin (1881-1919) - svářeč hutnického závodu Dněpr, z námořníků Černomořské flotily, bolševik, šéf místního oddílu Rudých gard, za vraždu teenagera, místní obyvatelé lynčováni Pelin a zabil ho. Po smrti G. P. Pelina po něm místní sovětské úřady pojmenovaly Gymnazichesky Prospekt, v roce 2016 byl původní název Gimnasichesky vrácen do třídy.
  52. ↑ V Dněprodzeržinsku si Leonid Brežněv uklidil životopis . Získáno 7. prosince 2019. Archivováno z originálu 12. září 2014.
  53. ↑ Rozhodnutím předsednictva krajského výboru KP (b) U ze dne 14.5.1938 byl odborem Oblastního výboru KP (b) U jmenován vedoucím Sovtorg a dne 7. /20/1938 byl schválen. RGANI. F. 80. Op. 108. D. 4. L. 83.
  54. ↑ Osvědčení o schválení L.I. Brežněvova hlava. sektoru oblastního výboru Komunistické strany (b) Ukrajiny. 20. července 1938 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  55. ↑ Výtah ze zápisu z pléna Dněpropetrovského oblastního výboru Komunistické strany (b) Ukrajiny „O tajemníkovi Oblastního výboru Komunistické strany (b) Ukrajiny pro propagandu“. 7. února 1939 RGANI | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  56. ↑ Výpis z protokolu č. 3 ze schůze politbyra Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany bolševiků ze dne 23. května 1939 „... str. 26. ... soudruh Brežněv L. I. - tajemník Dněpropetrovského oblastního výboru pro propagandu a agitaci. RGANI. F. 80. Op. 1. D. 1200. L. 4.
  57. ↑ Usnesení politbyra Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany bolševiků „O tajemníkech Dněpropetrovského oblastního výboru“. 23. května 1939 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  58. ( _ b) U: soudruhu. Brežněv L. I. - tajemník Oblastního výboru KS (b) U pro propagandu a agitaci. RGANI. F. 5. Op. 108. D. 4. L. 86.
  59. ↑ Výňatek ze zápisu ze schůze pléna Oblastního výboru Dněpropetrovsk KS (b) U „O tajemníkovi Oblastního výboru KS (b) U pro propagandu a agitaci“. 10. března 1940 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  60. ↑ Na 6. plénu Dněpropetrovské CP (b) U, konaném ve dnech 24. – 25. března 1941, v protokolu „O tajemníkovi Oblastního výboru CP (b) U pro obranný průmysl“ bylo napsáno - "Zvolte soudruhu." BREZHNEV Leonid Iljič tajemníkem regionálního výboru CP(b)U pro obranný průmysl, čímž byl zbaven funkce třetího tajemníka regionálního výboru CP(b)U. TAJEMNÍK REGIONÁLNÍHO VÝBORU CP(b)U (ZADIONCHENKO).“ RGANI. F. 5. Op. 108. D.4. l. 87.
  61. ↑ Výňatek ze zápisu ze zasedání pléna Oblastního výboru Dněpropetrovsk KS (b) U „O tajemníkovi Oblastního výboru Komunistické strany (b) Ukrajiny pro obranný průmysl“. 24. března 1941 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  62. ↑ Ze služebního záznamu pro L.I. Brežněva z evidenční karty politického složení SA: „... TsAMO.
  63. ↑ „Rozkaz o velitelství jižní fronty dne l/s č. 003 ze dne 23.7.1941 o jmenování Brežněva L. I. nemá vojenskou hodnost - je náčelníkem skupiny zvláštního určení, plat 1600,- rublů. ... Zápis z 10.VII.1941 Důvod: Rozkaz k Předním vojskům č. 0012 ze dne 19.7.1941. TsAMO. F. 228. Op. 718. D. 6. L. 57-58.
  64. ↑ Rozkaz velitelství jižního frontu k personálu č. 003 ze dne 23. července 1941 o jmenování Brežněva Leonida Iljiče do funkce náčelníka skupiny zvláštního určení při Vojenské radě jižního frontu | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  65. ↑ 1 2 Rozkaz NPO SSSR č. 02714 ze dne 16.09.1941 „Jmenován Brežněv, Leonid Iljič - plukovní komisař zálohy, bývalý 3. tajemník Oblastního výboru Dněpropetrovska (b)U. Zástupce vedoucího politického ředitelství jižní fronty. Zástupce NKO SSSR armádní komisař 1. pozice L. Mekhlis. TsAMO. F. 33. Op. 11484. D. 82. L. 119.
  66. ↑ 1 2 Rozkaz lidového komisaře obrany SSSR č. 02714 ze dne 16. září 1941 o jmenování plukovního komisaře v záloze Brežněva Leonida Iljiče zástupcem vedoucího politického oddělení jižní fronty | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  67. ↑ Rozkaz náčelníka hlavního politického oddělení Rudé armády Ščerbakova č. 0708 ze dne 8. 10. 1942 TsAMO. F. 32. Op. 11296. D. 221. L. 8.
  68. ↑ Rozkaz náčelníka Hlavního politického ředitelství Rudé armády č. 0708 ze dne 10. srpna 1942 o jmenování brigádního komisaře Brežněva Leonida Iljiče do funkce zástupce vedoucího Politického ředitelství Severokavkazské fronty. | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  69. ↑ Frontový rozkaz č. 53/n ze dne 16.3.1943 ozbrojených sil Severokavkazského frontu. Archivováno z originálu 13. března 2012. TsAMO f. 33, op. 686044, jednotka hřbet 1781, č. záznamu: 19183611
  70. ↑ Rozkaz NPO SSSR č. 02297 ze dne 1. dubna 1943 „Brežněv L. I. - plukovník, bývalý zástupce. brzy PU ChGV SKF, je jmenován vedoucím PO 18 A. TsAMO Ruska. F. 33. Op. 11484. D. 205. L. 589.
  71. ↑ Rozkaz lidového komisaře obrany č. 02297 o jmenování plukovníka L.I. Brežněva jako náčelníka politického oddělení 18. armády. 1. dubna 1943 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  72. ↑ Brežněv Leonid Iljič, Řád rudého praporu :: Dokument o udělení :: Paměť lidu . pamyat-naroda.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  73. ↑ Brežněv Leonid Iljič, Řád rudé hvězdy :: Dokument o udělení :: Paměť lidu . pamyat-naroda.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  74. ↑ Pravděpodobně důvodem byla výpověď E. A. Aizona. Viz [2]  (downlink) .
  75. ↑ Výnosem PVS SSSR z 9. října 1942 a nařízením NPO č. 307 ze dne 9. října 1942 byla zrušena instituce komisařů a místo ní byla zavedena funkce politického úředníka. Ti vojáci, kteří zůstali v jednotkách, během certifikace, snížili svou hodnost o jeden krok.
  76. ↑ Brežněv Leonid Iljič, Řád vlastenecké války I. stupně :: Dokument o udělení :: Paměť lidu . pamyat-naroda.ru. Datum přístupu: 20. dubna 2020.
  77. ↑ Rudá hvězda, 19. prosince 2006 Rozkaz generálního tajemníka Archivováno 18. dubna 2010 na Wayback Machine
  78. ↑ RGANI má fotku z roku 1943, kde je Brežněv L.I. v nemocnici. RGANI. F. 80. Op. 2. D. 278. L. 22.
  79. ↑ Brežněv Leonid Iljič, Řád rudého praporu :: Dokument o udělení :: Paměť lidu . pamyat-naroda.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  80. ↑ Brežněv Leonid Iljič, Řád Bogdana Chmelnického II. stupně :: Dokument o udělení :: Paměť lidu . pamyat-naroda.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  81. ↑ Brežněv Leonid Iljič - životopis politika (nepřístupný odkaz) . www.biografii.ru. Datum přístupu: 7. prosince 2019. Archivováno z originálu 19. února 2008. 
  82. ↑ 100 let otce stagnace / Životní styl / Nezavisimaya Gazeta . www.ng.ru Staženo: 7. prosince 2019.
  83. ↑ Příručka  (nepřístupný odkaz)
  84. ↑ Od června 1945 byl přednostou PU 4. UkrF a dne 7. 9. 1945 byl rozkazem SVGK č. 140 do této funkce schválen. RGANI. F. 80. Op. 1. D. 1199. L. 41.
  85. ↑ Karpatský vojenský okruh - stránka klubu "Memory" Voroněžské státní univerzity . samsv.narod.ru. Staženo: 7. prosince 2019.
  86. ↑ Usnesení sekretariátu ÚV Všesvazové komunistické strany bolševiků o jmenování L. I. Brežněva do čela PU Prikarpa. VO (protokol č. 229, položka 342). RGASPI. F. 17. Op. 116. D. 226. L. 78.
  87. ↑ Usnesení sekretariátu Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany bolševiků o jmenování L.I. Brežněva jako vedoucího politického ředitelství Karpatského vojenského okruhu. Protokol č. 229 str. 342 1. září 1945 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  88. ↑ TsAMO Ruska. F. 135. Op. 12776. D. 1289. L. 272-273.
  89. ↑ Seznam stranických organizátorů konsolidovaného pluku 4. ukrajinského frontu, kteří mířili do Moskvy na Přehlídku vítězství. 30. května 1945 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  90. ↑ Seznam pro získání propustek na Rudé náměstí v den Přehlídky od spojeného pluku 4. ukrajinského frontu. 8. června 1945 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  91. ↑ Usnesení ÚV Všesvazové komunistické strany bolševiků č. 264 ze dne 13.6.1946 RGASPI. F. 17. Op. 163. D. 1484. L. 55.
  92. ↑ Výpis ze zápisu ze schůze politbyra ÚV KSČ (b) U „Dne tt. Brežněv L.I. a Matyushina F.S. o schválení L.I. Brežněva jako prvního tajemníka Záporožského regionálního výboru Komunistické strany (b) Ukrajiny. 28. srpna 1946 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  93. ↑ Obecně ramenní popruhy k rodnému popelu - Brežněv . www.e-reading.life. Staženo: 7. prosince 2019.
  94. ↑ Z výpisu z protokolu předsednictva Dněpropetrovského oblastního výboru Komunistické strany (b) Ukrajiny. „O soudruhovi. Brežněv L. I. Schvaluj soudruhu. Brežněv Leonid Iljič jako první tajemník městského výboru Dněpropetrovsk CP(b)U., zvolený na plénu městského výboru Dněpropetrovsk CP(b)U. tajemník krajského výboru CP(b)U. Kudinov. RGANI. F. 80. Op. 1. D. 1199. L. 15.
  95. ↑ Výňatek ze zápisu ze schůze předsednictva Oblastního výboru Komunistické strany Dněpropetrovsk (b) U „O soudruhu Brežněvovi L.I.“ o schválení L.I. Brežněv jako první tajemník městského výboru Dněpropetrovsk CP(b)U. 16. dubna 1948 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  96. ↑ Zvolen prvním tajemníkem regionálního výboru Dněpru KS (b) U na 8. konferenci strany . RGAPI. F.5. Op. 108. D. 4. L. 101.
  97. ↑ Výpis ze zápisu ze schůze předsednictva Dněpropetrovského regionálního výboru KP (b) U „Volba tajemníků regionálního výboru KP (b) U“ o volbě L.I. Brežněva jako prvního tajemníka Dněpropetrovského regionálního výboru CP(b)U. 13. ledna 1949 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  98. ↑ Z protokolu č. 511 ze dne 16. 6. 1950 - paragrafy 256 a 257. RGASPI. F. 17. Op. 116. D. 517. L. 55.
  99. ↑ Usnesení sekretariátu Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany bolševiků o L.I. Brežněva (protokol č. 511 str. 256), o přidělení N.N. Shatalin a L.I. Brežněva Moldavské stranické organizaci (protokol č. 511 str. 257). 16. června 1950 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  100. ↑ Dotazník L.I. Brežněv, delegát III. sjezdu Komunistické strany (b) Moldavska s právem rozhodujícího hlasu. 1. března 1951 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  101. ↑ Výpis ze zápisu ze schůze prvního pléna Ústředního výboru (b) Moldavska ze dne 2. dubna 1951 „Volte soudruhu. Brežněv Leonid Iljič. Tajemník ústředního výboru Komunistické strany (b) Moldavska Gorban. RGANI. F. 80. Op. 1. D. 1199. L. 33.
  102. ↑ Výtah z jednání pléna ÚV KSČM „O prvním tajemníkovi ÚV KSČ (b) Moldavska“. 2. dubna 1951 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  103. ↑ Z výpisu protokolu č. 1 Pléna ÚV KSSS ze dne 16.10.1952 „10 Volit: ... b) kandidáta na člena předsednictva ... Brežněva L. I .. 3) Sekretariát ÚV KSSS ... Brežněv L. I ... ". RGANI. F. 80. Op. 1. D. 1200. L. 23.
  104. ↑ Usnesení Pléna ÚV KSSS „Volby výkonných orgánů ÚV KSSS“. 16. října 1952 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  105. ↑ Protokol č. 1 ze zasedání Předsednictva ÚV KSSS „O rozdělení povinností mezi tajemníky ÚV KSSS“. 18. října 1952 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  106. ↑ Zápis č. 13 ze schůze předsednictva Předsednictva ÚV KSSS „O předsednictvu ÚV KSSS a tajemníkech ÚV KSSS“. 4.–5. března 1953 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  107. ↑ 1 2 Archiv prezidenta Ruské federace. F. 3. Op. 50. D. 13. L. 185-188.
  108. ↑ Brežněv - Leonid Mlechin, s. 139 . Získáno 2. března 2013. Archivováno z originálu 9. března 2013.
  109. ↑ Rozkaz Ministerstva obrany SSSR č. 01607 ze dne 21. května 1953. Ze služebního záznamu. TsAMO Ruska. Karta politického štábu SA.
  110. ↑ Rozkaz ministra obrany SSSR č. 01607. 21. května 1953 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  111. ↑ Sudoplatov P.A. Speciální operace. Lubjanka a Kreml 1930-1950 . militera.lib.ru. Staženo: 7. prosince 2019.
  112. ↑ Z memoárů Moskalenkových.  (nedostupný odkaz)
  113. ↑ „Propuštěn z funkce v souvislosti se svým zvolením druhým tajemníkem ÚV Komunistické strany Kazachstánu se zbývajícími v kádrech Sovětské armády“, Rozkaz Ministerstva obrany SSSR č. 01181 ze dne 03/ 05/1954.Ze služebního záznamu TsAMO Ruska. Mapa politického složení SA.
  114. ↑ 1 2 Výnos Rady ministrů SSSR č. 02064 ze dne 8. 4. 1953 Ze služebního protokolu. TsAMO Ruska. Mapa politického složení SA.
  115. ↑ 1 2 Vyhláška Rady ministrů SSSR č. 2064 "O přidělení vojenské hodnosti generálporučíka soudruhu Brežněvovi L.I." 4. srpna 1953 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  116. ↑ Výtah ze zápisu ze schůze pléna Ústředního výboru Komunistické strany Kazachstánu k volbě druhého tajemníka ÚV Komunistické strany Kazachstánu. 19. února 1954 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  117. ↑ Usnesení předsednictva ÚV KSSS "O soudruhu Brežněvovi L.I." 27. února 1954 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  118. ↑ Výtah ze zápisu z Pléna ÚV KSČ ve dnech 2. – 6. srpna 1955 „... Zvolit prvního tajemníka ÚV KSS L. I. Brežněva s jeho propuštěním z povinnosti druhého tajemníka.“ RGANI. F. 5. Op. 108. D. 4. L. 114.
  119. ↑ Výtah ze zápisu z pléna ÚV Komunistické strany Kazachstánu „O prvním tajemníkovi ÚV Komunistické strany Kazachstánu“. srpna 1955 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  120. ↑ 150 let města Verny. House of Golovizin (nepřístupný odkaz) . Staženo 5. listopadu 2018. Archivováno z originálu 5. listopadu 2018. 
  121. ↑ L.I. Brežněva k medaili „Za rozvoj panenských zemí“. 1957 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  122. ↑ Výpis z Protokolu č. 1 ze zasedání Pléna ÚV KSSS ze dne 27. února 1956, RGANI. F. 80. Op. 1. D. 1200. L. 39-40.
  123. ↑ Z informační zprávy z Pléna ÚV KSSS (22.-29.6.1957) - zvolení L. I. Brežněva členem Předsednictva ÚV KSSS. RGANI. F. 80. Op. 1. D. 1200. L. 44.
  124. ↑ Výpis z protokolu Předsednictva ÚV KSSS č. 279 „O předsedovi Předsednictva ozbrojených sil SSSR“ ze dne 5. 4. 1960 „... k uspokojení žádosti soudruha Vorošilova K. E. do ho ze zdravotních důvodů uvolnit z funkce předsedy Prezidia OS SSSR ... zvolit soudruha Brežněva L. I. předsedou prezidia OS SSSR. RGANI. F. 80. Op. 1. D. 1200. L. 49.
  125. ↑ Právě odvolání Brežněva z funkce předsedy PVS SSSR urychlilo přípravy na odvolání Chruščova z funkce.
  126. ↑ „Útok francouzského letadla na letadlo L. I. Brežněva“. GA RF. F. R-7523. Op. 78. D. 66. L. 1.2.
  127. ↑ Výňatky z dopisů zaslaných Prezídiu Nejvyššího sovětu SSSR v souvislosti s útokem francouzského letadla na letadlo L.I.Brežněva. února 1961 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  128. ↑ Projev L. I. Brežněva na XXII. sjezdu KSSS
  129. ↑ L. I. Brežněv. Vesmírný říjen. Kapitoly z knihy "Vzpomínky" // Duel. - 2006. - č. 51.
  130. ↑ Goryannikova V. F. V. D. Kalmykov - konstruktér, vědec, ministr
  131. ↑ 1 2 Jevgenij Žirnov. Iljičovo přepadení . Kommersant (17. dubna 2006). Staženo: 5. ledna 2016.
  132. ↑ Alexej Bogomolov. Viz SSSR ... A zemři (nepřístupný odkaz) . Přísně tajné (20. června 2011). Získáno 8. prosince 2015. Archivováno z originálu 10. prosince 2015. 
  133. ↑ Pyotr Shelest. "Skutečný soud dějin teprve přijde." Memoáry, deníky, dokumenty, materiály / Ed. Y. Shapoval . - Kyjev: Geneza, 2004. - S. 417. - ISBN 966-504-341-2
  134. ↑ Informační zpráva o Plénu ÚV KSSS dne 14. října 1964
  135. ↑ Výpis z protokolu č. 9 ze zasedání Pléna ÚV KSSS ze dne 14.10.1964 „...zvolit L. I. Brežněva prvním tajemníkem ÚV KSSS ... přijat jednomyslně. ". RGANI. F. 2. Op. 1. D. 752. L. 6-21.
  136. ↑ Oksana Khimich. Sjezd, který obrátil Stalina vzhůru nohama // Moskovsky Komsomolets . - 2006. - č. 2036.   (Datum ošetření: 24. září 2010)
  137. ↑ 1 2 Musaelyan Vladimir . www.musaelian.ru Staženo: 7. prosince 2019.
  138. ↑ Maršálové a admirálové Sovětského svazu
  139. ↑ Pavel Korobov. Vitalij Vorotnikov: Mezi Brežněvem a Gorbačovem . Databáze "Moderní Rusko", 18. října 2004.   (Datum přístupu: 24. září 2010)
  140. ↑ Medveděv R. A. Osobnost a doba. Politický portrét Leonida Brežněva. - M., 1991. - Princ. jeden.
  141. ↑ L. A. Molčanov L. I. Brežněv. Archivováno 28. prosince 2007 na Wayback Machine Encyclopedia of Cyril and Methodius .  (Přístup: 24. září 2010)
  142. ↑ 24.05.1977 Předseda Nejvyšší rady SSSR N.V.Podgornyj napsal dopis politbyru ÚV KSSS „...Vzhledem k věku a zdravotním důvodům... vás žádám o zproštění mé funkce jako člen politbyra ÚV KSSS a předseda prezidia Nejvyššího sovětu SSSR v souvislosti s odchodem do důchodu…“. AP RF. F. 3. Op. 67. D. 255. L. 14.
  143. ↑ L. I. Mlechin. Brežněv.
  144. ↑ Vstup sovětských vojsk do Československa. srpna 1968 (nedostupný odkaz) . Datum přístupu: 28. září 2014. Archivováno z originálu 22. července 2015. 
  145. ↑ Chazov Jevgenij Ivanovič. JAK VEDOUCÍ ODEŠLI. POZNÁMKY HLAVNÍHO LÉKAŘE KREMLÍNA.
  146. ↑ Chazov E. Zdraví a síla. Vzpomínky na "kremelského lékaře"
  147. ↑ Princ, špióni a KGB . Echo Moskvy (26. dubna 2004). Staženo: 7. prosince 2019.
  148. ↑ Valery Boldin, Viktor Golikov . Generální tajemník Brežněv Archivováno 27. září 2007 na Wayback Machine // Tomorrow. - 2002. - č. 48.   (Datum ošetření: 24. září 2010)
  149. ↑ [ http://www.humer.info/bibliotek_Buks/History/chazov/02.php  (nepřístupný odkaz) E. I. Chazov. Zdraví a síla.]
  150. ↑ Dopisový vlak Leonida Brežněva. Memoáry veteránů moskevské železnice. Gudok, 11. ledna 2019
  151. ↑ Od energetika k hlavnímu inženýrovi. Moskevský centrální kruh je hlavním projektem pohnutého života Sergeje Vjazankina. Plná verze . Bez známek (3. 3. 2019). Staženo: 4. března 2019.
  152. ↑ Neustále vpřed. Gennady Fadeev: "Pro moskevskou železnici je hlavní věcí cestující" . Gudok (29. března 2019). Staženo: 29. března 2019.
  153. ↑ Smlouva mezi Svazem sovětských socialistických republik a Spojenými státy americkými o omezení systémů protiraketové obrany. 26. května 1972 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  154. ↑ Základy vztahů mezi Svazem sovětských socialistických republik a Spojenými státy americkými. 29. května 1972 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  155. ↑ Brežněvova návštěva ve Spojených státech uklidnila situaci na mezinárodní scéně . radiovesti.ru. Staženo: 7. prosince 2019.
  156. ↑ Film Ve jménu míru na zemi (Návštěva L. I. Brežněva v USA) .. (1973) . www.net-film.ru Staženo: 7. prosince 2019.
  157. ↑ „Sedni a poslouchej“: jak Nixon přišel k Brežněvovi . Newspaper.Ru . Datum přístupu: 5. července 2019.
  158. ↑ První návštěvy amerických prezidentů v SSSR / Ruské federaci. Pomoc . RIA Novosti (20090706T0930+0400). Staženo: 7. prosince 2019.
  159. ↑ Dohoda SALT-2. Pomoc . RIA Novosti (20090618T1135+0400). Staženo: 7. prosince 2019.
  160. ↑ 1 2 3 Pohřeb L.I. Brežněv. Jak to bylo - Články, poznámky, rozhovory - Katalog článků - Leonid Iljič Brežněv . leonidbrezhnev.ucoz.ru. Staženo: 7. prosince 2019.
  161. ↑ Tajemství Stasi. Historie slavné tajné služby NDR . www.universalinternetlibrary.ru. Staženo: 7. prosince 2019.
  162. ↑ Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě . bse.scilib.com. Staženo: 7. prosince 2019.
  163. ↑ Nikolaj Platoškin. Platoškin Nikolaj Nikolajevič. Horké léto 1953 v Německu . - OLMA Media Group, 2004. - 410 s. — ISBN 978-5-94849-577-4 .
  164. ↑ S. Rybas, 2011 , s. 490-505.
  165. ↑ Mlechin L. M. Brežněv. M .: Mladá garda, 2008. - 624 s., ill. (série "Život pozoruhodných lidí"). ISBN 978-5-235-03114-2
  166. ↑ Sovětsko-francouzské dokumenty podepsané během návštěvy generálního tajemníka ÚV KSSS, předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR ve Francii | Projekt "Historické materiály" . istmat.info. Staženo: 7. prosince 2019.
  167. ↑ Dekret Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „O udělení ceny generálnímu tajemníkovi ÚV KSSS, předsedovi Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, Prezidiu Rady obrany SSSR maršálovi Sovětského svazu Brežněvovi L.I. Řád vítězství. 1978 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 23. dubna 2020.
  168. ↑ Výnos Předsednictva Nejvyššího sovětu SSSR „O zrušení Výnosu Předsednictva Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 20. února 1978“ O udělení ceny generálního tajemníka ÚV KSSS, Předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR, Prezídium Rady obrany S | Brežněv. Ke 110. výročí jeho narození. / liders.rusarchives.ru Staženo 23. dubna 2020.
  169. ↑ 1 2 3 4 Mlechin Leonid Michajlovič. Život pozoruhodných lidí - Brežněv (Celý text) - ModernLib.Net . modernlib.net. Staženo: 7. prosince 2019.
  170. ↑ 8.-14. listopadu // Časový limit. - 2004. - č. 41.   (Datum ošetření: 24. září 2010)
  171. ↑ Joseph Raskin . Encyklopedie ortodoxních chuligánů. Brežněv Leonid Iljič - "hluboce lidský senilní" Archivní kopie ze dne 15. dubna 2012 na Wayback Machine .  (Přístup: 24. září 2010)
  172. ↑ Eseje o soukromém životě Permians - Journal Hall . časopisy.gorky.media. Staženo: 7. prosince 2019.
  173. ↑ Archivní kopie v souhvězdí Iljiče z 30. srpna 2008 na Wayback Machine // Novaya Gazeta . - 2002. - č. 83.   (Datum ošetření: 24. září 2010)
  174. ↑ Nikolaj Ryžkov: „Země nepřežije bez nového skoku vpřed“ (nepřístupný odkaz) . Datum přístupu: 27. září 2014. Archivováno z originálu 27. září 2014. 
  175. ↑ Kenan Alijev. Organizátor bojkotu her v roce 1980: „Olympiáda je vždy politika“ . Rádio Liberty (31. března 2008). Získáno 18. července 2010. Archivováno z originálu 25. srpna 2011.
  176. ↑ Gennadij MEDVEDĚV | Web Komsomolskaja Pravda. Tallinn je olympijské město . Web KP.RU - Komsomolskaja Pravda (19. července 2010). Staženo: 7. prosince 2019.
  177. ↑ Olympiáda-80: Sport, který porazil politiku
  178. ↑ Komsomolskaja pravda | Web Komsomolskaja Pravda. Leonid Iljič se téměř stal „matkou-hrdinkou“ . Web KP.RU - Komsomolskaja Pravda (19. prosince 2001). Staženo: 7. prosince 2019.
  179. ↑ Naryshkin B.V. KSSS v revolucích a rozhodnutích kongresů, konferencí a plén Ústředního výboru Archivováno 7. listopadu 2011 na Wayback Machine . - 1986. - Ed. 9. - V. 14. - S. 219.   (Přístup: 24. září 2010)
  180. ↑ 1 2 3 Brežněv Leonid Iljič . www.warheroes.ru Staženo: 7. prosince 2019.
  181. ↑ Jak to bylo. Před čtvrt stoletím Leonid Brežněv málem zemřel na informačním webu Taškent - Čerepovec . www.cpv.ru Staženo: 7. prosince 2019.
  182. ↑ Khinshtein A.E. Kapitola 8. Ruské nemovitosti // Jelcin. Kreml. Historie onemocnění. - M .: Olma Media Group, 2007. - ISBN 978-5-373-00357-5 .
  183. ↑ Mlechin L. M. Brežněv. Ruské zklamání. - Petrohrad. : Petr, 2012. - S. 337.
  184. ↑ Z Čerňjajevova deníku: Brežněva vytáhli z letadla, které přiletělo z Taškentu, nemohl se postavit na nohy a rovnou do sanitky, na Granovského. Všichni byli překvapeni: odjezd z Taškentu byl zobrazen v televizi („Čas“), ale příjezd do Moskvy nikoli. Říká se, že v době, kdy měl být převezen z Vnukova do nemocnice, byli kolemjdoucí na ulicích „žádáni“, aby vešli do dvorů, vchodů atd. Proč je pro mysl nepochopitelné.
  185. ↑ Černěnkův osobní pneumolog: aby mohl generální tajemník dýchat, použili jsme vesmírné technologie . TASS . Staženo: 7. prosince 2019.
  186. ↑ 1982: smrt Leonida Brežněva . InoSMI (12. listopadu 2008). Získáno 20. dubna 2011. Archivováno z originálu 29. července 2012.
  187. ↑ Lékařská zpráva o nemoci a příčině smrti L.I. Brežněv. 11. listopadu 1982 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 21. dubna 2020.
  188. ↑ 1 2 Pavel Kotlyar. Před 35 lety zemřel Leonid Brežněv . Gazeta.ru (10. listopadu 2017). Staženo: 10. listopadu 2017.
  189. ↑ L. I. Brežněv. Smrt jedné éry . www.ntv.ru Staženo: 7. prosince 2019.
  190. ↑ Byzantské intriky v Kremlu . www.stoletie.ru Staženo: 7. prosince 2019.
  191. ↑ „Vyznání hrdiny dne“. K výročí Jevgenije Chazova . www.ntv.ru Staženo: 7. prosince 2019.
  192. ↑ Valerij Legostajev. Jak Brežněv zemřel? (nedostupný odkaz) . Získáno 4. dubna 2011. Archivováno z originálu 4. září 2011. 
  193. ↑ Alexander GAMOV | Web Komsomolskaja Pravda. O tom, kdo bude příštím generálním tajemníkem, se rozhodovalo nad tělem zesnulého Brežněva . Web KP.RU - Komsomolskaja Pravda (8. listopadu 2007). Staženo: 7. prosince 2019.
  194. ↑ Zia-Ul-Haq Mohammad (1924–1988). Igor Musskij. 100 velkých diktátorů. Knihy o historii online. Elektronická knihovna . historylib.org. Staženo: 7. prosince 2019.
  195. ↑ 1 2 Michail Voslenskij. "Nomenklatura" Kapitola 6
  196. ↑ Na začátku války měl L. I. Brežněv titul „komisař záložního pluku“. V této hodnosti byl minimálně do konce října 1941 již zástupcem. brzy Politické oddělení jižní fronty. zprávy politického oddělení jižní fronty
  197. ↑ Rozkaz NPO č. 04452 / n ze dne 26.12.1941. Ze servisní karty. CA MO Ruska. Karta politického štábu SA.
  198. ↑ Objednávka NPO č. 07380 / n ze dne 15. 12. 1942. Ze služebního záznamu. CA MO Ruska. Mapa politického složení SA.
  199. ↑ Khinshtein A.E. Osobní list pro osobní záznamy L.I. Brežněva // Proč se Brežněv nemohl stát Putinem. Příběh o ztraceném čase. - M. : OLMA, 2011. - S. 635.
  200. ↑ Výnos Rady lidových komisařů SSSR ze dne 2. listopadu 1944. Ze služebního protokolu. TsAMO Ruska. Karta politického štábu SA.
  201. ↑ Karta účetní služby pro L.I. Brežněv z kartotéky politického složení sovětské armády. | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 23. dubna 2020.
  202. ↑ Usnesení Rady ministrů SSSR ze dne 21. března 1974. Ze služebního protokolu. TsAMO Ruska. Mapa politického složení SA.
  203. ↑ Výnos PVS SSSR ze dne 5. 7. 1976. Nad záznamem tužkou je napsáno: "(vyhlášeno pr-z Ministerstva obrany SSSR č. 053 ze dne 22.3.1974)". Ze servisní karty. TsAMO Ruska. Karta politického štábu SA.
  204. ↑ Denis Babičenko. Toto jsou dny vítězství . Výsledky, č. 19/465 (10. května 2005).
  205. ↑ „Lidé jsou zvyklí žít dobře“: jak Leonid Brežněv změnil Sovětský svaz . RT v ruštině . Datum přístupu: 11. dubna 2021.
  206. ↑ Postoj Rusů k hlavám ruského státu různých dob | Levada Center  (nepřístupný odkaz)
  207. ↑ Rusové označili Brežněva za nejlepšího vůdce 20. století, za nejhoršího Gorbačova - RT ruská politika.  (Angličtina)
  208. ↑ Kissinger G. , Brpandt V. , Giscard d'Estaing V. Místo předmluvy // Brežněv. Odejděte včas . - M .: Algoritmus. — 246 s. - ISBN 978-5-4438-0120-9 .
  209. ↑ V. G. Repin, „Události a lidé“ , poprvé publikováno v knize „Linie obrany – ve vesmíru a na Zemi. Eseje o historii raketové a vesmírné obrany. Autor-komp. N. G. Zavaliy. - M.: Veche, 2003, s. 433-472
  210. ↑ Kozlov V. A. Neznámý SSSR. Konfrontace mezi lidmi a úřady 1953-1985.  - M. : Olma-press, 2006. - 448 s.
  211. ↑ 1 2 3 4 5 O zvěčnění památky Leonida Iljiče Brežněva . Získáno 7. prosince 2019. Archivováno z originálu dne 7. listopadu 2016.
  212. ↑ Usnesení ÚV KSSS, Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR a Rady ministrů SSSR „O uchování památky L.I. Brežněv“. 18. listopadu 1982 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 23. dubna 2020.
  213. ↑ V roce 2007 začala v Naberezhnye Chelny vysílat rozhlasová stanice Brežněv FM ; v blízkých oblastech Tatarstánu je slyšet na 90,9 MHz .
  214. ↑ 1 2 3 Usnesení politbyra ÚV KSSS „O obnovení názvů města Naberežnyje Čelnyj, moskevského Čerjomuškinského obvodu, náměstí Krasnogvardějskaja v Leningradě a zrušení názvu náměstí L.I. Brežněva v Moskvě. 28. prosince 1987 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. / . leaders.rusarchives.ru. Datum přístupu: 23. dubna 2020.
  215. ↑ Ke stému výročí narození L. I. Brežněva se městská rada Dněprodzeržinsku zabývala otázkou přidělení jeho jména městskému parku kultury a rekreace, ale toto rozhodnutí nikdy nepadlo.
  216. ↑ Výňatek ze zápisu ze schůze stranických aktivistů Centra přípravy kosmonautů „O přejmenování Hvězdného města pojmenovaného po L.I. Brežněva do Star City. 22. ledna 1988 | Brežněv. Ke 110. výročí narození. . leaders.rusarchives.ru. Staženo: 7. prosince 2019.
  217. ↑ „O přidělení jména L. I. Brežněva náměstí ve městě Moskva“. (nedostupný odkaz) . www.mosclassific.ru _ Získáno 8. listopadu 2016. Archivováno z originálu 8. listopadu 2016.   Rozhodnutí výkonného výboru moskevské městské rady lidových zástupců ze dne 25. listopadu 1982 č. 3309.
  218. ↑ Usnesení předsednictva moskevského městského výboru KSSS „O zrušení názvu „Náměstí Leonida Iljiče Brežněva v Moskvě“ . liders.rusarchives.ru . Datum přístupu: 22. května 2020.
  219. ↑ Kazachstánská kronika „P“: Hlavní události roku 1988 . lyakhov.kz . Staženo: 22. května 2020.
  220. ↑ V Novorossijsku se objeví Brežněvova ulice . Kommersant (5. dubna 2002). Staženo: 7. prosince 2019.
  221. ↑ Federal Information Address System (nepřístupný odkaz) . Získáno 11. března 2013. Archivováno z originálu 14. listopadu 2011. 
  222. ↑ KLADR Gamurzievsky okres Území města Nazran Ingušské republiky . kladr-rf.ru. Staženo: 7. prosince 2019.
  223. ↑ Rusko, Krasnojarské území, okres Balachtinskij, vesnice Izhulskoye . all-zip.ru . Staženo: 22. května 2020. . Poštovní směrovací čísla Ruska "All-Zip".
  224. ↑ Rusko, Dagestán, okres Karabudakhkentsky, vesnice Kakashur . kladr-rf.ru _ Staženo: 22. května 2020.
  225. ↑ Rusko, Nižnij Novgorod, Šatkovský okres, obec Novoje Ivancevo (nedostupný odkaz) . post-zip.ru _ Získáno 11. prosince 2012. Archivováno z originálu 11. prosince 2012.   . Poštovní směrovací čísla Ruska "All-Zip".
  226. ↑ Rusko, Volgogradská oblast, Něchajevský okres, obec Solonka (nedostupný odkaz) . post-zip.ru _ Získáno 12. prosince 2012. Archivováno z originálu 12. prosince 2012.   . Poštovní směrovací čísla Ruska "All-Zip".
  227. ↑ Velvyslanectví Ruské federace v Zimbabwe. O ambasádě
  228. ↑ L. I. Brežněv // Feat of the people: Památníky Velké vlastenecké války, 1941-1945. / Comp. a obecné vyd. V. A. Golíková. - M  .: Politizdat , 1980. - S. 176-178. — 318 s.
  229. ↑ Vzpomínají na Brežněva v jeho rodném městě? . tribuna-ua.narod.ru. Staženo: 7. prosince 2019.
  230. ↑ Nejstarší domy: panství, kde žil Brežněv, a unikátní náměstí, na kterém se nacházela mateřská škola, věznice a divadlo . www.segodnya.ua. Staženo: 7. prosince 2019.
  231. ↑ V Moskvě byla obnovena pamětní deska L.I. Brežněvovi. 19. 12. 2013 . webground.su. Staženo: 7. prosince 2019.

Literatura

  • Volkogonov D. A. Sedm vůdců. Galerie vůdců SSSR ve dvou knihách / A. V. Korotkov. - M . : Novinky , 1995. - 349 s. — 30 ​​000 výtisků.  - ISBN 5-7020-1031-0 .
  • Brežněv Leonid Iljič // Ivanyan E. A. Encyklopedie rusko-amerických vztahů. XVIII-XX století. - Moskva: Mezinárodní vztahy, 2001. - 696 s. — ISBN 5-7133-1045-0 .
  • Brežněv: ke 109. výročí narození: katalog historické a dokumentární výstavy / autor-sestavovatel: N. G. Tomilina [a další]. - M. : Kuchkovo pole, 2016. - 255 s. — ISBN 978-5-9950-0684-8 .
  • Generální tajemník Leonid Brežněv. 1964-1982. - M. , 2006. - 239, [1] str. — (Věstník prezidentova archivu. Zvláštní vydání).
  • Mlechin L. M. Brežněv. M .: Mladá garda, 2008. - 624 s., ill. (série "Život pozoruhodných lidí"). ISBN 978-5-235-03114-2
  • Svjatoslav Rybas . Gromyko. Válka, mír a diplomacie. — M. : Mladá garda, 2011. — 530 [14] s. - (ZhZL). - 5000 výtisků.  — ISBN 978-5-235-03477-8 .
  • Shattenberg S. Leonid Brežněv. Velikost a tragédie člověka a země / Per. s ním. V.A. Brun-Tsekhovy. — M .: Politická encyklopedie , 2018. — 623 s. - ISBN 978-5-8243-2244-6 .
  • Brežněv, Leonid Iljič // Zlaté hvězdy: Kniha o dvakrát Hrdinové a Hrdinové Sovětského svazu, rodáci z Dněpropetrovské oblasti / komp. N. S. Golovin , V. N. Petrishcheva  ; za účasti F. A. Matyushka , A. I. Posadneva  ; vyd. M. A. Stein. - Dněpropetrovsk  : Promin, 1967. - S. 98-100. — 432 s. - (Hrdinové Sovětského svazu).
  • Brežněv, Leonid Iljič // Generál i vojín ...: Eseje o hrdinech Sovětského svazu, rodákech z Dněpropetrovské oblasti / N. I. Vorobjov , S. A. Gerasimenko , V. L. Golovko a další; komp. A. F. Snitko  ; vyd. G. V. Nikolenko, K. K. Černyšev. - Dněpropetrovsk  : Promin, 1983. - S. 3-5. — 567 s. - (Hrdinové Sovětského svazu). - LBC 63,3 (2 UK) 722,78 . 
v cizích jazycích
  • Brežněv recenzovaný / ed. od Edwina Bacona a Marka Sandlea. - Basingstoke (Hants.); New York: Palgrave Macmillan, 2002. VIII, 233 s. — (Studie ruských a východoevropských dějin a společnosti). — ISBN 0-333-79463-X .
  • Bilousov M. M. Brežněv Leonid Illich // ukrajinská diplomatická encyklopedie  : [ ukr. ]  : při 2 tunách  / Redakce: L. V. Gubersky (hlava) ta v .. - K .  : Poznání Ukrajiny, 2004. - T. 1. - 760 s. — ISBN 966-316-039-X .
  • Shapoval Y. Brežněv Leonid Illich // Politická encyklopedie: [ ukr. ]  / Redakční rada: Yu. Levenets (vedoucí), Yu. Shapoval (zast. vedoucí) a v .. - K .  : Parlamentní vidavitstvo, 2011. - S. 74. - ISBN 978-966-611-818-2 .

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Foto, video a zvuk
Tematické stránky
Slovníky a encyklopedie
Genealogie a nekropole
 Leonid Iljič Brežněv
 Vedoucí představitelé
RSDLP(b) - RCP(b) - VKP(b) - CPSU
Skutečný vůdce strany [1]
generální tajemník [2]
sekretariát ústředního výboru [3]
První tajemníci [4]
generální tajemníci [5]
Poznámky
  1. ↑ Lenin byl vůdcem bolševické strany od okamžiku, kdy byla vytvořena jako samostatná strana v roce 1917. Před tím, od roku 1898, vedl bolševickou frakci v RSDLP , aniž by zastával formální vedoucí pozice.
  2. ↑ Funkce generálního tajemníka ÚV byla zavedena v roce 1922 na XI. kongresu ; přitom to nebylo zakotveno v zakládací listině a formálně nebyl generální tajemník vůdcem strany. V roce 1925, na XIV kongresu , byla strana přejmenována na VKP(b). Stalin tuto pozici zastával od okamžiku jejího vzniku, avšak suverénním vůdcem strany a SSSR se stal až začátkem 30. let.
  3. ↑ V roce 1934 byla na 17. kongresu zrušena funkce generálního tajemníka. Formálně se nejvyšším orgánem strany stal sekretariát ÚV, jehož všichni členové si byli rovni. Jeden z tajemníků, Stalin, byl ve skutečnosti vůdcem strany a státu; v březnu 1953 jej vystřídal další tajemník Malenkov. V roce 1952 na 19. sjezdu byla strana přejmenována na KSSS. Řada zde zastoupených tajemníků zastávala funkce v sekretariátu před rokem 1934 a po roce 1953, v tomto období však nebyli formálními vůdci strany.
  4. ↑ V roce 1953 byla zřízena funkce prvního tajemníka; charta byla změněna, což jí dalo oficiální status nejvyšší ve straně.
  5. ↑ V roce 1966 na XXIII. kongresu byla pozice přejmenována.
  6. ↑ 24. srpna 1991 Gorbačov rezignoval na funkci generálního tajemníka. Jeho zástupce Ivashko zastával tuto funkci až do zákazu KSSS
 Maršálové Sovětského svazu

1 zbaven hodnosti      2 Obnoven v hodnosti      3 Následně obdržel titul generalissima Sovětského svazu

 armádní generálové (SSSR)
  • 1 Následně obdržel titul maršála Sovětského svazu
  • 2 Bez názvu
  • 3 degradován na generálplukovníka
  • 4 degradován na generálporučíka
  • 5 degradován na generálmajora
  • 6 Obnoveno v hodnosti
  • 7 Povýšen z generálmajora
  • 8 Následně povýšen na vrchního maršála dělostřelectva
  • 9 Nyní žije
 Vedoucí představitelé Ústředního výboru Komunistické strany Moldavska
 První tajemníci Záporožského regionálního výboru komunistické strany (1939-1991)
 První tajemníci Dněpropetrovského regionálního výboru Komunistické strany Ukrajiny

Vladimir Černiavskij (1932) → Vasilij Stroganov (1932-1933) → Mendel Chatajevič (1933-1937) → Natan Margolin (1937) → Demjan Korotčenko ( herectví , 1937-1938) → Semjon Zadiončenko ( 1941938) → Semjon Zadiončenko ( 1941938 ) → , 1941) → Nikolaj Staškov (1941-1942, underground ) → Dmitrij Sadovničenko (1942-1943, underground ) → Georgij Dementijev (1943-1944) → Pavel Naidenov (1944-1947) → Leonid Brežněv ) -1947) -1947 Kirilenko (1950-1955) → Vladimir Shcherbitsky (1955-1957) → Anton Gaevoy (1957-1961) → Nikita Tolubeev (1961-1963, 1963, průmyslový ) → Alexey Vatchenko (1963-1964, Vladimir S1cherh 6bit ) → Vladimir S1cherhsky 1964, průmyslový , 1964-1965) → Alexey Vatchenko (1965-1976) → Evgeny Kachalovsky (1976-1983) → Viktor Bojko (1983-1987) → Vladimir Ivashko (1987-1988) → Nikolai Zado9ya ) → 198 Nikolai Zado Nikolay Omelchenko (1990-1991)