Úmluva o zacházení s válečnými zajatci
Aktuální verze stránky ještě nebyla zkontrolována zkušenými přispěvateli a může se výrazně lišit od verze recenzované 30. září 2022; ověření vyžaduje 1 úpravu .27. července 1929 byla v Ženevě podepsána Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci . Jeho oficiální společný název je Úmluva o zacházení s válečnými zajatci . Vstoupila v platnost 19. června 1931. Byla to tato část Ženevských konvencí , která upravovala zacházení s válečnými zajatci ve druhé světové válce . Jednalo se o předchůdce „Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zacházení s válečnými zajatci“ [1] nebo Třetí ženevské úmluvy. [jeden]
Mezinárodní výbor Červeného kříže na svých stránkách uvádí, že [2]
Ženevské úmluvy a jejich dodatkové protokoly tvoří základ mezinárodního humanitárního práva, které upravuje vedení ozbrojených konfliktů a snaží se zmírnit jejich následky. Chrání ty, kteří se neúčastní nebo přestali účastnit nepřátelských akcí.
Historie
Ustanovení týkající se zacházení s válečnými zajatci jsou obsažena v Haagských úmluvách z roku 1899 a 1907 , přijatých z iniciativy Ruska a poprvé v historii mezinárodního práva přímo ukládajícím válčícím stranám povinnosti respektovat práva zajatců války, včetně práva na život [3]
Během první světové války tato pravidla odhalila řadu nedostatků a nepřesností. Tyto nedostatky a nepřesnosti byly částečně odstraněny zvláštními dohodami uzavřenými mezi válčícími stranami v Bernu v letech 1917 a 1918. V roce 1921 bylo na ženevské konferenci Mezinárodního červeného kříže vyjádřeno přání přijmout zvláštní úmluvu o zacházení s válečnými zajatci. Mezinárodní červený kříž připravil návrh úmluvy, který byl představen na diplomatické konferenci v Ženevě v roce 1929. Úmluva nenahradila, ale doplnila a spojila ustanovení Haagských pravidel. Nejdůležitějšími novinkami byl zákaz represálií a kolektivních trestů pro válečné zajatce, pravidla pro organizaci práce válečných zajatců, jmenování zástupců a kontrola ze strany ochranných mocností.
Obecná ustanovení
Článek 1: Přímý odkaz na články 1, 2 a 3 Haagské úmluvy o zákonech a zvyklostech války na zemi ze dne 18. října 1907 s cílem určit, kdo jsou zákonní bojovníci a kvalifikovat válečné zajatce. Kromě bojovníků definovaných Haagskými úmluvami jsou někteří civilisté definováni také v části Úmluvy nazvané „Aplikace úmluvy na určité třídy civilních osob“.
Články 2, 3 a 4: Definovat válečné zajatce jako zajatce moci, která je zadržuje, a nikoli jako zajatce vojenské jednotky, která válečné zajatce zajala, stanoví právo válečných zajatců na respekt k jejich osobě a cti , stanoví právo žen na zacházení přiměřené jejich pohlaví a nepřipouští rozdíly v obsahu mezi válečnými zajatci, s výjimkou udržování válečných zajatců různých hodností v různých podmínkách. Článek 4 konkrétně staví hmotnou podporu válečných zajatců na stranu zajatců: „moc, která válečné zajatce vzala, je povinna se postarat o jejich vyživování“. Ustanovení tohoto článku jsou v různých studiích často zamlčována.[ co? ] , které mají za cíl ospravedlnit smrt vězňů a jejich nedostatečné zajištění stravy, oblečení, bydlení a léčby tím, že tyto náklady nebyly hrazeny z příspěvků odpovídajícího státu, v jehož ozbrojených silách vězni v době zajetí sloužili. .
O držení v zajetí
Při zachycení
Články 5 a 6 hovoří o právech válečných zajatců při jejich zajetí, o osobních věcech, uniformách a penězích.
Úmluva z roku 1949 byla dále pozměněna, aby definovala práva válečných zajatců v případě kapitulace, a to nejen během nepřátelských akcí.
Evakuace a vyrozumění
Články 7 a 8 upravují evakuaci válečných zajatců z válečné zóny, dobu trvání denního pochodu a informování nepřítele prostřednictvím informačních kanceláří.
zajatecké tábory
Články 9 a 10 upravují požadavky na prostory, kde jsou drženi váleční zajatci, zakazují držení válečných zajatců v blízkosti válečné zóny, v nepříznivém klimatu, v nehygienických nebo požárně nebezpečných podmínkách.
Články 11, 12 a 13 stanoví, že strava válečných zajatců musí být stejná jako strava vojáků v kasárnách, povolují přípravu dalšího jídla, pokud je k dispozici, a zakazují trestání jídlem. Váleční zajatci mohou být naverbováni pro práci v kuchyni. Musí být zajištěn dostatečný přívod vody, kouření tabáku je povoleno. Zásoba oblečení leží na straně, která drží válečné zajatce, a musí být zajištěna i jeho oprava. Pro práci je třeba zajistit speciální kombinézy. V zajateckých táborech by měly být obchody s potravinami a domácími potřebami.
Články 14 a 15 zavazují mít v každém táboře ošetřovny a poskytovat měsíční lékařské prohlídky a adekvátní léčbu, včetně bezplatné protetiky.
Články 16 a 17 stanoví svobodu vykonávat náboženské obřady, které nenarušují veřejný pořádek, a podporu sportu a jiných koníčků v táboře.
Články 18 a 19 definují podřízenost odpovědnému úředníkovi, pozdrav a právo na insignie.
Články 20-23 stanoví příspěvek odpovídající hodnosti, služební personál z řad válečných zajatců odpovídající hodnosti, právo na tlumočníky nebo výslechy v rodném jazyce pro válečného zajatce. Po skončení nepřátelství musí být výživné válečného zajatce kompenzováno stranou, v jejíž službách je válečný zajatec.
Článek 24 stanoví právo válečného zajatce poslat určitou část svých finančních prostředků příbuzným.
Články 25 a 26 stanoví omezení přepravy raněných válečných zajatců, pokud to nevyžaduje vojenská situace. V případě přesunu do nového tábora musí být váleční zajatci předem upozorněni, mají právo vzít si s sebou osobní věci a musí jim být včas změněna nová poštovní adresa.
POW práce
Články 27 až 34 stanoví pracovní řád válečných zajatců. Zrovnoprávnění pracovního dne s místním obyvatelstvem, jeden den volna v týdnu, odpovědnost státu za práci pro soukromníky, nepřípustnost těžké práce pro úroveň rozvoje válečného zajatce a využití válečných zajatců v nebezpečných, popř. zdraví ohrožující práce. Práce válečných zajatců na vojenských zařízeních nebo obecně související s vojenskými operacemi není povolena. Strážníci se do práce zapojují na jejich žádost. Práce válečného zajatce musí být placena podle tarifů a je stanoven podíl na výdělku obdrženém v hotovosti.
Vnější vztahy
Články 35 až 41 stanoví právo válečných zajatců přijímat a odesílat dopisy, plné moci, závěti, telegramy a balíky, postup a normy musí být zveřejněny při vypuknutí nepřátelství.
Vztahy s úřady
Články 42 až 67 popisují vztahy válečných zajatců s úřady, jejich právo stěžovat si na podmínky vazby, včetně okamžité stížnosti zástupcům ochranných mocností. Když jsou váleční zajatci postaveni před soud nebo jsou zodpovědní, jejich práva a trest musí být určeny předpokládanou odpovědností vojenského personálu zajaté strany, avšak válečný zajatec nemůže být zbaven své hodnosti. Rovněž repatriaci válečného zajatce nelze odkládat v souvislosti s kázeňským trestem, který mu byl uložen, to je možné pouze v průběhu trestního stíhání, které je třeba předem oznámit straně, které válečný zajatec slouží. Rozsudek bude neprodleně sdělen ochranné mocnosti, v případě rozsudku smrti nenabude právní moci po dobu nejméně 3 měsíců po jeho vyhlášení. Třicetidenní vazba - maximální kázeňský trest z hlediska času a sankcí, nelze prodloužit a nemůže následovat po sobě bez minimálně třídenní přestávky.
Konec zajetí
Články 68 až 74 stanoví, že těžce ranění a vážně nemocní musí být posláni do své země v době, kdy jejich postavení umožní bezpečný transport. Stanovují složení smíšených lékařských komisí, právo na repatriaci obětí pracovních úrazů, nemožnost vojenské služby repatriovaných a postup úhrady přepravy těch, kteří podléhají repatriaci nebo převozu do neutrálních zemí.
Článek 75 stanoví, že váleční zajatci musí být repatriováni co nejdříve po uzavření smíru mezi válčícími stranami, a pokud není osud válečných zajatců stanoven v dohodě o usmíření, strany musí tuto otázku co nejdříve vyřešit. jak je to možné.
Článek 76 vyžaduje čestné pohřbení těch, kteří zemřeli v zajetí, jejich hroby musí mít všechny potřebné informace a musí být řádně udržovány.
O Help Desku
Články 77 až 80 popisují činnost Informačního úřadu pro válečné zajatce, způsob a četnost výměny informací mezi válčícími stranami, účast neutrálních zemí a charitativních organizací.
Samostatné kategorie civilistů
Článek 81 stanoví právo určitých kategorií civilistů, jako jsou korespondenti , obchodníci , dodavatelé, využívat práva válečného zajatce, když je zajat nepřítelem, pokud mají průkaz totožnosti od stejných jednotek.
Provádění úmluvy
Články 82 až 97 popisují postup implementace a fungování úmluvy, stanoví povinnost jejího provádění pro všechny země, které úmluvu podepsaly. Stanovují postup při seznamování válečných zajatců s textem úmluvy, postup při výměně překladů textu, postup při sledování plnění úmluvy ochrannými mocnostmi, postup při řešení rozporů, postup při uvádění Úmluva vstoupí v platnost po ratifikaci a nepřípustnost odmítnutí dodržovat úmluvu v případě války.
Zúčastněné a signatářské státy
Úmluvu podepsalo a ratifikovalo 53 zemí [4] [5] . Země, které úmluvu podepsaly a ratifikovaly, se nazývají smluvní strany úmluvy . Ne všechny země zapojené do druhé světové války úmluvu podepsaly; včetně úmluvy nebyla podepsána SSSR. Japonsko úmluvu podepsalo, ale neratifikovalo ji, je tedy „signatářským státem“. Takových signatářských států je 9 [6] .
SSSR
SSSR nepodepsal Ženevskou úmluvu o válečných zajatcích. Podle dokumentů podepsal SSSR v roce 1929 Úmluvu o zlepšení stavu raněných a nemocných v ozbrojených silách v poli - jednu ze dvou ženevských úmluv z roku 1929, ale nepodepsal Úmluvu o válečných zajatcích:
27. července 1929 ženevská konference vypracovala úmluvu o udržování válečných zajatců. Vláda SSSR se nepodílela na vypracování této úmluvy, ani na její ratifikaci [7] .
Místo toho, aby se Ústřední výkonný výbor a Rada lidových komisařů SSSR připojily k Úmluvě 19. března 1931, přijaly „ Řád o válečných zajatcích “, který Úmluvu obecně opakoval, ale měl také řadu rozdílů. Sovětská vláda nepovažovala za nutné podepsat Úmluvu, protože se připojila k Haagské konferenci, která obsahuje všechna nejdůležitější ustanovení, jako je Ženeva [8] .
Otázka dopadu odmítnutí SSSR připojit se k úmluvě o osudu sovětských válečných zajatců v nacistickém zajetí
Během druhé světové války jak SSSR, tak Německo na východní frontě nedodržovaly požadavky Haagské a Ženevské konvence ve vztahu k zajatému nepříteli. Ideologické pokyny a propaganda obou států dehumanizovaly obraz nepřítele a navíc využívaly obdržené informace o hrozných podmínkách pobytu v nepřátelském zajetí v naději, že tyto informace donutí vojáky bojovat, aniž by přemýšleli o možnosti kapitulace. Teprve od roku 1943 postupně začal proces výměny korespondence a další zlepšení situace válečných zajatců na obou stranách [9] : 509-519 .
Skutečnost, že SSSR nepodepsal Ženevskou úmluvu o válečných zajatcích, byla všeobecně známá, protože ji nacistické Německo využívalo k ospravedlnění nelidského zacházení se sovětskými válečnými zajatci:
Sovětský svaz nepřistoupil na dohodu z 27. července 1929 o zacházení s válečnými zajatci. V důsledku toho nejsme povinni poskytovat sovětským válečným zajatcům dodávky, které by co do množství i kvality odpovídaly této dohodě.
— Materiály norimberských procesů, dokument D-225Historik A. I. Shneer napsal, že „Odmítnutí... SSSR podepsat úmluvu umožnilo nacistům využít této skutečnosti a ponechat sovětské zajatce bez jakékoli ochrany a kontroly ze strany Mezinárodního červeného kříže a dalších organizací, které pomáhaly vězňům ze západních zemí“ [ 10] .
Ruský překlad textu článku 82 Úmluvy zní:
Vysoké smluvní strany budou za všech okolností dodržovat ustanovení této úmluvy. Pokud se v případě války ukáže, že jeden z válčících stran se úmluvy neúčastní, přesto zůstávají její ustanovení závazná pro všechny válčící strany, které úmluvu podepíší.
Původní text (fr.)[ zobrazitskrýt] Les dispositions de la présente Convention devront être respektées par les Hautes sides Contractantes en toutes okolnostem. Au cas où, en temps de guerre, un des belligérants ne serait pas partie à la Convention, ses dispositions demeureront néanmoins obligatoires entre les belligérants qui y participent [11] . Původní text (anglicky)[ zobrazitskrýt] Vysoké smluvní strany budou za všech okolností respektovat ustanovení této úmluvy. Není-li v době války jedna z válčících stran smluvní stranou Úmluvy, její ustanovení přesto zůstanou závazná mezi válčícími stranami, které jsou jejími stranami [12] . Původní text (německy)[ zobrazitskrýt] Die Bestimmungen dieses Abkommens müssen von den Vertragsparteien unter allen Umständen geachtet werden. Falls in Kriegszeiten einer der Kriegführenden nicht Vertragspartei ist, bleiben die Bestimmungen dieses Abkommens gleichwohl für die kriegführenden Vertragsparteien verbindlich [13] .Na základě textu tohoto článku a skutečnosti, že dodržování Úmluvy není založeno na principu reciprocity, převládá mezi badateli názor, že Německo mělo dodržovat ustanovení této Úmluvy bez ohledu na to, zda podepsalo či nepodepsalo. to Sovětským svazem [14] . Potřeba humánního zacházení s válečnými zajatci navíc vyplývala z obecně uznávaných principů mezinárodního práva, zvyků a tradic válčení, které nacistické vedení z ideologických důvodů záměrně odmítalo dodržovat s ohledem na sovětské válečné zajatce, a to i přes pokusy protest vojenského právního oddělení zahraniční kontrarozvědky [9] .
Falšování Yu. G. VeremejevemYu. G. Veremejev [15] argumentoval, že informace o neúčasti SSSR na Ženevské úmluvě jsou nespolehlivé a sovětská vláda 12. května 1930 oznámila, že „SSSR bez jakýchkoliv výhrad přistupuje k Ženevské úmluvě ze dne 27. , 1929“, to znamená, že pro SSSR je úmluva ratifikována podle Ústavy SSSR z roku 1922 od 25. srpna 1930. Výrok Yu.Veremejeva je považován za falzifikát [16] : zkomolil text archivního dokumentu přidáním jediného slova, v důsledku čehož se v textu začalo hovořit nikoli o „zlepšení údělu raněných a nemocných v aktivních armádách“. “ (název skutečně podepsané úmluvy), ale „o zlepšení osudu válečných zajatců, raněných a nemocných v aktivních armádách. Falšování bylo rychle odhaleno, ale stále koluje po internetu.
Dodatek k úmluvě ze dne 27. května 1929
Příloha k úmluvě ze dne 27. května podrobně popisuje proces repatriace a hospitalizace.
Zúčastněné země
Úmluvu podepsaly nebo ratifikovaly tyto země: [17]
| Země | Podpis | Ratifikace / Přistoupení |
|---|---|---|
| Argentina | 3.5.1945 | |
| Austrálie | 27.07.1929 | 23.06.1931 |
| Rakousko | 27.07.1929 | 13.03.1936 |
| Belgie | 27.07.1929 | 5.12.1932 |
| Bolívie | 27.07.1929 | 13.08.1940 |
| Brazílie | 27.07.1929 | 23.03.1932 |
| Bulharsko | 27.07.1929 | 13.10.1937 |
| Kanada | 27.07.1929 | 20.02.1933 |
| Chile | 27.07.1929 | 6.1.1933 |
| Kolumbie | 27.07.1929 | 06.05.1941 |
| Československo | 27.07.1929 | 12.10.1937 |
| Dánsko | 27.07.1929 | 8.5.1932 |
| Egypt | 27.07.1929 | 25.07.1933 |
| El Salvador | 22.04.1942 | |
| Estonsko | 27.07.1929 | 6.11.1936 |
| Fidži | 08/09/1971 | |
| Francie | 27.07.1929 | 21.08.1935 |
| Německo | 27.07.1929 | 21.02.1934 |
| Řecko | 27.07.1929 | 28.05.1935 |
| Maďarsko | 27.07.1929 | 09/10/1936 |
| Indie | 27.07.1929 | 23.06.1931 |
| Indonésie | 06.05.1959 | |
| Irák | 29.05.1934 | |
| Izrael | 08.03.1948 | |
| Itálie | 27.07.1929 | 24.03.1931 |
| Jordán | 03/09/1949 | |
| Lotyšsko | 27.07.1929 | 14.10.1931 |
| Lichtenštejnsko | 1.11.1944 | |
| Litva | 27.02.1939 | |
| Mexiko | 27.07.1929 | 8.1.1932 |
| Monako | 17.03.1948 | |
| Myanmar | 4.1.1937 | |
| Holandsko | 27.07.1929 | 10/05/1932 |
| Nový Zéland | 27.07.1929 | 23.06.1931 |
| Norsko | 27.07.1929 | 24.06.1931 |
| Pákistán | 2.2.1948 | |
| Papua-Nová Guinea | 26.05.1976 | |
| Filipíny | 4.1.1947 | |
| Polsko | 27.07.1929 | 29.06.1932 |
| Portugalsko | 27.07.1929 | 6.8.1931 |
| Rumunsko | 27.07.1929 | 24.10.1931 |
| Království Srbů, Chorvatů a Slovinců | 27.07.1929 | 20.05.1931 |
| Slovensko | 15.09.1939 | |
| Jižní Afrika | 27.07.1929 | 23.06.1931 |
| Španělsko | 27.07.1929 | 08/06/1930 |
| Švédsko | 27.07.1929 | 07.03.1931 |
| Švýcarsko | 27.07.1929 | 19.12.1930 |
| Thajsko | 27.07.1929 | 06.03.1939 |
| krocan | 27.07.1929 | 3.10.1934 |
| Velká Británie | 27.07.1929 | 23.06.1931 |
| USA | 27.07.1929 | 02/04/1932 |
| Venezuela | 15.07.1944 |
Viz také
Poznámky
- ↑ 1 2 Úmluva (III) o zacházení s válečnými zajatci. Ženeva, 12. srpna 1949 . MVČK (12. srpna 1949). — Níže podepsaní zmocněnci vlád zastoupených na diplomatické konferenci, která zasedala v Ženevě od 21. dubna do 12. srpna 1949, za účelem revize Ženevské úmluvy ze dne 27. července 1929 o zacházení s válečnými zajatci, uzavřeli následující smlouvu . Získáno 27. června 2022. Archivováno z originálu dne 21. června 2022.
- ↑ Ženevské úmluvy . ICRC . Získáno 27. června 2022. Archivováno z originálu dne 24. června 2022.
- ↑ Sajamov Jurij Nikolajevič. O haagských konferencích v letech 1899 a 1907 // Rusko a moderní svět. - Moskva, 2017. - Vydání. 3 (96) . — ISSN 1726-5223 . Archivováno 27. října 2020.
- ↑ Seznam zúčastněných zemí (nedostupný odkaz) . Získáno 30. června 2011. Archivováno z originálu 5. února 2012.
- ↑ Seznam zúčastněných zemí (v ruštině) . Datum přístupu: 25. prosince 2011. Archivováno z originálu 4. března 2016.
- ↑ Seznam signatářských států . Získáno 30. června 2011. Archivováno z originálu 7. března 2012.
- ↑ Závěr konzultanta Malického k návrhu usnesení ÚVK . Získáno 27. července 2011. Archivováno z originálu 12. října 2011.
- ↑ Ržeševskij O. A. Válka a diplomacie. Dokumenty, komentáře. M. 1997
- ↑ 1 2 MacKenzie SP Zacházení s válečnými zajatci ve druhé světové válce // The Journal of Modern History. - 1994. - Sv. 66, č. 3 . - S. 508. - Přes JSTOR .
- ↑ Shneer A. I. Cesty do pekel. (Kapitola ze zajetí) Archivováno 5. července 2009 na Wayback Machine
- ↑ Úmluva o relativní au traitement des zajatců de guerre. Ženeva, 27. července 1929 . Získáno 18. března 2016. Archivováno z originálu dne 28. března 2016.
- ↑ Úmluva o zacházení s válečnými zajatci. Ženeva, 27. července 1929 . Získáno 18. března 2016. Archivováno z originálu dne 28. března 2016.
- ↑ [alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?apm=0&aid=drb&datum=19340004&seite=00000251&zoom=2 Deutsches Reichsgesetzblatt, Nr. 21., 30. dubna 1934]
- ↑ Meron T. Humanizace mezinárodního práva. - Leiden, Boston: Martinus Nijhoff Publishers, 2006. - S. 10. - 569 s. — (monografie Haagské akademie mezinárodního práva).
- ↑ SSSR a Ženevská úmluva o válečných zajatcích . Získáno 27. července 2011. Archivováno z originálu 7. srpna 2011.
- ↑ Daniil Ivanov. Ovlivnilo nepodepsání Ženevské konvence SSSR osudy sovětských válečných zajatců? Archivováno 14. prosince 2012 na Wayback Machine
- ↑ Úmluva o zacházení s válečnými zajatci. Ženeva, 27. července 1929 . ihl-databases.icrc.org . Získáno 8. února 2020. Archivováno z originálu dne 22. března 2020.
Odkazy
- Text úmluvy z roku 1949 v angličtině na webových stránkách Mezinárodního červeného kříže
- Text Úmluvy z roku 1949 v ruštině na webových stránkách OSN
 Slovníky a encyklopedie |
|---|
| Mezinárodní zákon | |||||
|---|---|---|---|---|---|
| Obecná ustanovení | |||||
| Právní subjektivita | |||||
| Území |
| ||||
| Počet obyvatel |
| ||||
| Průmyslová odvětví |
| ||||