Projektivní metody

Projektivní metody (z latinského  projectio „hozený vpřed“) je jednou z metod psychodiagnostiky , což je skupina metod diagnostiky osobnosti, které se vyznačují spíše holističtějším, globálním přístupem k hodnocení osobnosti než zjišťováním jejích jednotlivých rysů.

Specifika metody

Projektivní techniky jsou založeny na identifikaci různých projekcí v experimentálních datech s jejich následnou interpretací . Pojem projekce k označení výzkumné metody zavedl L. Frank [1] . Projektivní metoda je charakterizována vytvořením experimentální situace, která umožňuje pluralitu možných interpretací při vnímání subjekty. Nejvýraznějším znakem projektivních metod je využívání neurčitých podnětů v nich, které si subjekt sám musí doplňovat, interpretovat, rozvíjet atd. skupina metod, odpovědi na úkoly také nemohou být správné nebo nesprávné; je možná široká škála různých řešení. Předpokládá se, že povaha odpovědí subjektu je dána charakteristikami jeho osobnosti, které se „promítají“ do jeho odpovědí. Účel projektivních technik je poměrně maskovaný, což snižuje schopnost subjektu dávat odpovědi, které mu umožňují vytvořit o sobě požadovaný dojem. Za každou takovou interpretací vzniká jedinečný systém osobních významů a rysů kognitivního stylu subjektu . Metoda je zajištěna souborem projektivních technik (také nazývaných projektivní testy), mezi nimiž jsou: asociativní (například Rorschachův test , Holtzmanův test , ve kterém subjekty vytvářejí obrazy na základě podnětů - spoty; test na dokončení nedokončených vět ); interpretační (např. tematický apercepční text, ve kterém je požadováno interpretovat společenskou situaci zobrazenou na obrázku); expresivní ( psychodrama , test kresby člověka , test kresby neexistujícího zvířete M.Z. Dukareviče . Celek využití projektivních technik se nazývá projektivní psychologie. [2]

Základní projektivní techniky

Poznámky

  1. Projektivní psychologie. Antologie. M., 2010. s. třicet
  2. Projektivní psychologie. Antologie. M., 2010. s. 29

Literatura