Celý tón

Celý tón  ( jinak řecky τόνος , lat.  tonus ) je základní hudební interval , na jehož základě se budují menší ( půltónové , diesa a další mikrointervaly ) a větší ( diton , triton atd.) intervaly. Celý tón je znám již od starověku jako hudebně-logická i jako matematická veličina. V různých obdobích historie se matematické hodnoty celého tónu měnily v závislosti na systému , který převládal v konkrétní době . Ve stejném temperamentu, který se od 18. století ustálil jako hlavní v západoevropské hudbě, je poměr frekvencí dvou zvuků , které tvoří celý tón, 1,122462048 (šestá odmocnina ze dvou).

Hodnota celého tónu

Nejednoznačnost pojmu „tón“ se stala pověstnou. John de Groqueio na konci 13. století. napsal: "Slovo" tón "má více významů než sníh v horách" [1] . Diatonická oktávová stupnice má pět celých tónů a dva půltóny. Matematicko-akustická hodnota celého tónu se liší v závislosti na konkrétním hudebním systému (včetně ladění hudebních nástrojů s pevnou výškou). Ve všech případech ladění používají hudební teoretici k označení tohoto intervalu stejný termín – „celý tón“.

Časový úsek Frekvenční poměr V centech
Pythagorejský apotom 8 : 9 203,9
Čistý diatonický tón 64:81 _ _ 223,46
Stejný temperamentní tón 1 : 200

V čistém ladění se rozlišuje velký celý tón (8:9) a malý celý tón (9:10). Dohromady dva takové celé tóny dávají velkou tercii (72:90 = 4:5).

V teorii hudby, vedené západoevropskou tradicí, je celý tón určen ve vztahu ke stupnicím toho či onoho intervalového typu ; například v jakékoli pentatonické stupnici počítají muzikologové tři celé tóny, v oktávové diatonické stupnici  - pět celých tónů a tak dále, aniž by brali v úvahu jejich „fyzickou“ velikost.

Problém dělení celého tónu na půltóny

Rozdělení celého tónu na části bylo problémem celé evropské hudební historie. Ve starověku pythagorejská tradice (např. Nicomachus , Boethius ) předložila matematicky spolehlivý důkaz nedělitelnosti celého tónu na dva stejné půltóny , zdůrazňující malé ( limma ) a velké ( apotom ) půltóny. K ospravedlnění nedělitelnosti celého tónu na dva stejné půltóny použil Boethius dokonce (v duchu pozdější středověké scholastiky) „ etymologický argument“. Při analýze samotného slova „půltón“ ( lat.  semitonium ) napsal:

Obě tyto části [tónu] se nazývají půltóny (semitonia) - vůbec ne proto, že půltóny jsou stejné poloviny tónu, ale slovem semum se obvykle nazývá to, co nedosahuje celistvosti. Z těchto půltónů se jeden nazývá velký a druhý malý.

— Boeth. Mus. I.16 [2]

Tento argument byl následně (s drobnými obměnami) reprodukován mnoha středověkými a renesančními hudebními teoretiky, kteří se drželi pythagorejské (boethské ) tradice: v 9. století - Hukbald St.of [4] ), ve 13. století - Mistr Lambert ("Tractatus de musica" [5] ) a Hieronymus Moravský , ve 14. století - Jakub z Lutychu ("Speculum musicae" II,60 [6] ), v 15. století - Prosdochimo ("Tractatus musicae spekulivae" [7 ] ), Gafuri ("Musica theorica" ​​​​IV,3 [8] ) a Guillaume Gerson, v 16. století - Stefano Vanneo ("Recanetum de musica aurea", 1533, f.20r [9 ] ). V. F. Odoevskij považoval v 19. století samotné slovo „půltón“ za nesprávné, preferoval před ním „půlinterval“ (tento termín se v hudební vědě neujal) [10] .

Aristoxenus , na rozdíl od Pythagorejců, rozdělil tón na dva stejné půltóny „hudebně“, přičemž nepovažoval za nutné takové empirické rozdělení podepřít jakýmikoli matematickými „argumenty“. Stejné postavení zastávali i tzv. „aristoxenikové“ (např. Kleonides ) – četní stoupenci Aristoxenovy školy.

Problém dělení celého tónu neztratil na ostrosti a s objevem čistého systému (a středotónového temperamentu ) v renesanci se počet nestejnoměrných půltónů ještě zvýšil. S nastolením stejného temperamentu , ve kterém jsou všechny půltóny stejné, problém dělení celého tónu na stejné části přestal existovat.

Celý tón v základní hudební teorii

V základní hudební teorii , orientované na klasicko-romantickou tonalitu , je celý tón popisován (v závislosti na modálním kontextu) jako „velká sekunda “ (například cd ) nebo „redukovaná tercie “ (například his-d ). Znázornění hudebních intervalů řadovými číslovkami se rozvinulo v západoevropském středověku, v souvislosti s rychlým rozvojem polyfonie v této době a vznikem kontrapunktických pomůcek (secunda / tertia [vox] - zvuk na druhém / třetím kroku, počítání z „nastavení“ tenoru [11] ). V původním učení gregoriánské monodie , v pojednáních o hudbě řeckého a římského starověku a v monodických tradicích Východu byl celý tón jako takový popisován. V posttonální hudbě 20.-21. století (psané např. na základě techniky dodekafonie ) je volba, jak zaznačit celý tón jako durovou sekundu nebo zmenšenou tercii, konvencí, protože není žádný major-moll kontext v takovém pitch systému a samotná otázka módu (klíčový koncept, který definuje "stupňovaný" zápis intervalů) v "atonální" hudbě je předmětem vášnivé diskuse.

Zvuk

Poznámky

  1. ↑ Článek „Tón“ ve Velké ruské encyklopedii (2016).
  2. ↑ Sed utraque semitonia nuncupantur, non quod omnino semitonia ex aequo sint media, sed quod semum dici solet, quod ad integritatem usque non pervenit. Sed inter haec unum maius semitonium nuncupatur, aliud minus. Cit. od: Boethius. Základy hudby. M., 2012, s.37.
  3. ↑ Estque semitonium nuncupatum, non quia toni sit medietas, sed quod semum dici solet unaquaelibet pars rei alicuius, in duo licet non aequa divisae: ut si dividas tres in unum et duo. Semitonium vero est, cum sibi duae voces brevissimo valde iunguntur spatio, ut vix aliquando discrimen inter eas sentiri possit. Aliquando autem dictum propter minus semitonium: maius etenim quamvis et ipsum valde sibi propinquas habeat voces, aliquantulum tamen differentius inter eas percipitur intervallum. Cit. od TML .
  4. ↑ Sonum vero tono minorem veteres quidem semitonium vocare voluerunt, sed non ita accipiendum est, ut dimidius tonus putetur, quia nec semivocalis in literis pro medietate vocalis accipitur; sed semum dicebant antiqui quod ad integritatem non pervenit, imperfect quasium. Cit. od TML .
  5. ↑ Semitonium est imperfectum spatium duarum vocum quod secundum vocem hominis non licet dividi, vel ponere medium. Unde sciendum est quod nunquam fit semitonium, nisi de mi in fa, vel e converso. Et dicitur semitonium a semus. sema, semum, quod est imperfectum, et tone, quasi imperfectus tone. Cit. od TML .
  6. ↑ Semitonia, secundum Boethium, nuncupata sunt, non quod sint verae et integrae toni medietates, sed quia non sunt integri toni, et, secundum hoc, semitonium dicitur non a "semi", quod est dimidium, et tonus tonus tonus sd "semus, sema, semum", což je "imperfectus, ta, tum". Cit. od TML .
  7. ↑ Et dicitur semitonium non a semi Řecko quod est medium latine sic quod semitonium dicatur quasi medietas toni quoniam tonus musicus per medium diuidi non potest ut infra patebit. Sed dicitur semitonium a semi quod est imperfectum siue semum siue incompletum ita quod semitonium tantum sonat quantum imperfectus siue semus siue incompletus toneus et hoc respektu toni musici. Cit. od TML .
  8. ↑ Ipsorum namque semitoniorum unum minus est, aliud maius. Idcirco non proprie dicta sunt semitonia quasi rectum toni dimidium tenentia: sed quia ad integrum usque tonum non prodeant, cum neque semivocalis in litteris pro media vocali accipi solet. Quod enim semum dicitur imperfectum servari decet: nam semus, a, um idem est quod imperfectus, ta, tum. Cit. od TML .
  9. ↑ Nec dicitur semitonus minor ut quidam ignari profitentur, quod sit toni dimidium, immo quod eam non attingat mensuram. Exemplo semiuocalium , non quod sint mediae uocales, sed quasi dimidiatum uocalium sonum habentes, aeque dicimus semitonium quasi dimidiatum toni quantitatem habere. Dicitur ergo una omnium musicorum sententia, a semus, ma, um , id est imperfectus, ta, tum , et tonus, ni , quod eius sonus ita plene non proferatur, sicut tonus. Vel ab hoc uerbo semo, as, quod idem est quod diminuo , et semitonium constat diminutum, nec dimidiatum tonum pertingere, ut latius sequenti capite agetur. Cit. autor: TML .
  10. ↑ „Velmi často se celé intervaly nazývají celé tóny a poloviční intervaly se nazývají půltóny . Ale názvy celý tón a půltón jsou velmi nesprávné a nejednotné, protože tón není nic jiného než zvuk , a proto jsou výrazy půltón nebo půltón stejně absurdní jako například polobarva nebo polobarva ; mezitím se tato hudební jména stala vžitou, a proto je nutné pochopit jejich význam “( Hudební gramotnost aneb základy hudby pro nehudebníky, 1868. Citace: V. F. Odoevsky. Hudební a literární dědictví. Moskva: Gosmuzizdat, 1956 , str. 352). V téže učebnici Odoevskij později ještě jednou reprodukuje hodnocení slova půltón jako „nesprávné“ (ib., s. 355).
  11. ↑ „Tenor“ (tenor) se v těchto naukách nazýval hlas, který byl interpretován jako základ/základ vícehlasé skladby (z latinského  tenere – držet, držet).

Literatura

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie
V bibliografických katalozích