Baratynskij, Jevgenij Abramovič

Jevgenij Baratynský
Datum narození 19. února ( 2. března ) 1800 [1] [2] [3] […]
Místo narození
Datum úmrtí 11. července 1844( 1844-07-11 ) [1] [2] [3] […] (ve věku 44 let)
Místo smrti
občanství (občanství)
obsazení básník ,
Jazyk děl ruština
Autogram
baratynskiy.lit-info.ru
Funguje na webu Lib.ru
Logo Wikisource Pracuje ve společnosti Wikisource
 Mediální soubory na Wikimedia Commons
Logo wikicitátu Citace na Wikicitátu

Jevgenij Abramovič Baratynskij ( Boratynskij [6] [* 1] ; 19. února [ 2. března ]  1800 [9] [10] [11] (v některých zdrojích 7. března  ( 19 ),  1800 ) [12] [13] [14 ] [ 15] [* 2] , vesnice Vjažlja , okres Kirsanovskij , provincie Tambov  - 29. června [ 11. července ]  1844 , Neapol ) - ruský básník , překladatel [17] .

Dětství a mládí

Jevgenij Baratynskij pocházel z haličského šlechtického rodu Boratynských [18] [19] [20] , který koncem 17. století odešel do Ruska . Boratynskij je příjmení z hradu Boratyn [21] v gmině Chlopice , Jaroslavl v Podkarpatském vojvodství v Polsku [22] [23] , ve staré ruské zemi Przemysl .

Básníkův dědeček Andrej Vasilievič Baratynskij (asi 1738-1813) - statkář , titulární poradce ; v mládí sloužil (od hodnosti svobodníka až po poručíka ) u pluku smolenské šlechty . Babička - Avdotya Matveevna, rozená Yatsyna (nebo Yatsinina), dcera statkáře z vesnice Podvoisky , která přešla do rodiny Baratynských jako věno [24] .

Otec Abram Andrejevič Baratynskij (1767-1810) - generálporučík ve výslužbě , účastník rusko-švédské války (1788-1790) , byl v družině císaře Pavla I. , byl velitelem pluku záchranných granátníků a inspektorem divize Estland [24] . Matka Alexandra Fedorovna Čerepanová (1776-1852) - dcera velitele Petropavlovské pevnosti Fjodora Stěpanoviče Čerepanova († před rokem 1812) a jeho manželky Avdotyi Sergejevny (asi 1746 - asi 1814); absolvent Smolného institutu , družička císařovny Marie Fjodorovny [21] .

V roce 1796 Abram Andreevich a jeho bratr Bogdan Andreevich Paul I udělili rozsáhlé panství s dvěma tisíci dušemi [21]  - vesnici Vjazhlya v Kirsanovském okrese provincie Tambov, kde se budoucí básník narodil [16] .

V březnu 1804 se Abram Andreevich se svou ženou a dětmi přestěhoval z Vjazhly na panství Mara poblíž ve stejném okrese Kirsanov [25] . Baratynského rané dětství prošlo na panství Mara [7] .

Evgenyho strýc byl Ital Giacinto Borghese, takže se chlapec brzy seznámil s italštinou . Mluvil také francouzsky [21] , přijat v domě Baratynských, - od osmi let psal francouzsky dopisy. V roce 1808 [7] [* 3] byl Baratynskij poslán do soukromé německé internátní školy v Petrohradě , aby se připravil na přijetí do Sboru stránek . V penzionu se seznámil [26] s německým jazykem [7] .

V roce 1810 Abram Andrejevič zemřel a jeho matka [7] se ujala výchovy Jevgenije , chytré, laskavé, energické, ale také poněkud despotické ženy - její hyperláskou trpěl básník až do svatby [21] .

Na konci prosince [21] 1812 vstoupil Baratynskij do Corps of Pages [27]  - nejprestižnější vzdělávací instituce Ruské říše , která měla za cíl poskytnout synům šlechtických šlechtických rodin příležitost dosáhnout vojenských hodností I-III třída [28] . V dopisech své matce Eugene psal o své touze věnovat se námořní službě [21] .

Až do jara 1814 bylo vše v pořádku. Pak se postup a chování Baratynského stanou nerovnoměrnými [21] . Vnitřní odpor k rozkazům sboru vede k jeho opuštění na jaře 1814 na druhý rok [21] . Společnost soudruhů, do které se Baratynskij ve sboru dostal, se bavila legračními triky, otravnými šéfy a učiteli a pod vlivem Schillerových „ Loupežníků “ vytvořila „Spolek mstitelů“ [29] .

Myšlenka, že se na nic nedívám, že svrhnu každé nutkání, mě potěšila; radostný pocit svobody vzrušoval mou duši… [29]

Nakonec v únoru 1816 nezbední teenageři Baratynskij a jeho přítel Dmitrij Chanykov ukradli z kanceláře komorníka Priklonského, otce jednoho ze spolupachatelů (sám poskytl klíč), tabatěrku se zlatým okrajem a pět set rublů, které v době jejich zajetí téměř úplně utratili [21] [24] . Tento incident vyvolal ve společnosti hlasitý skandál, který se dostal až k císaři. Rozkazem ze dne 26. února 1816 byli Baratynskij a Chanykov vyloučeni ze Sboru Pages a předáni svým příbuzným, „aby nebyli přijati ani do civilní, ani do vojenské služby, pokud si nebudou chtít zasloužit své prohřešky a nežádají vojáky“ [7] [21] [30] . Toto neštěstí vedlo ke změně v celé linii života a k těžkému psychotraumatu , které se promítlo do jeho básní: jednou z cenných vlastností jeho poezie je zvláštní podtext tajného smutku [31] .

Šestnáctiletý Baratynskij byl po vyloučení ze sboru tak bolestně znepokojen tím, co se stalo, že byl dokonce blízko sebevraždě. .

Po odchodu z hlavního města žil Baratynskij několik let buď se svou matkou v Mary , nebo se svým strýcem z otcovy strany, penzionovaným viceadmirálem Bogdanem Andreevičem Baratynským ve vesnici Podvoisky , provincie Smolensk [21] .

Ve vesnici svého strýce našel Baratynsky malou komunitu veselé mládeže [7] [21] , začal psát poezii (zájem o literární tvorbu se objevil ve Corps of Pages) [7] . Jako mnoho jiných lidí té doby psal francouzská dvojverší, ale k nám se dostaly i ruské básně z roku 1817 (podle V. Ja. Brjusova ještě slabé) [7] .

Vojenská služba

V únoru 1819 vstoupil Baratynskij do jaegerského pluku Life Guards jako vojín .

Jednou mě dali na hlídku v paláci za pobytu zesnulého suverénního císaře Alexandra Pavloviče . Zřejmě mu hlásili, kdo stál na hlídce: přistoupil ke mně, zeptal se na mé příjmení, poplácal mě po rameni a odhodlal se láskyplně říci: „Podávejte! [33] .

Přítel ve sboru Krenitsyn [29] [* 4] představil Baratynského baronu Delvigovi . Jako šlechtic měl Baratynsky více svobody než prosté nižší hodnosti . Mimo službu nosil frak , nebydlel ve společném baráku . S Delvigem si pronajali malý byt a společně složili báseň :

Kde Semjonovskij pluk , v páté rotě, v nízkém domku,
žil básník Boratynskij s Delvigem, také básníkem.
Žili v klidu, platili za byt málo,
dlužili obchodu, málokdy stolovali doma...

Jágerský pluk v té době obsadil Semjonovského kasárna na Zvenigorodské ulici (později zvané Staroygerskij) [34] .

Prostřednictvím Delviga se Baratynskij rychle sžil s Puškinem [7] . Podle Vyazemského ,

byla to zábavná společnost: vysoký, nervózní, se sklonem k melancholii Baratynskij, hbitý, nízký Puškin a tlustý, impozantní Delvig.

Pak už to byli jen talentovaní , neposední mladíci, kteří neustále mluvili o poezii a každý si v ní hledal svou cestu [35] .

Puškin, Delvig, Baratynskij jsou dvojčata ruské múzy.

— Petr Vjazemskij

Baratynsky se setkal s Küchelbekerem (Kühley) [7] , Gnedichem a dalšími spisovateli , začal publikovat: vzkazy „ Krenitsinovi “, „ Delvig “, „ Küchelbeckerovi “, elegie , madrigaly , epigramy . Navštěvoval přátelské poetické večery (později popsané v „Svátcích“), Ponomarevův salon, Pletněvova literární „prostředí“ , Žukovského „Soboty“ [29] .

V roce 1819 Baratynsky zcela ovládl svou poetickou techniku. Jeho básně začaly získávat onen „neobecný výraz“, který později sám rozpoznal jako hlavní přednost své poezie [7] . Baratynskij se svými lyrickými díly rychle prosadil mezi „ romantickými “ básníky.

V lednu 1820 byl Baratynskij povýšen na poddůstojníka a převelen od gardy k Neishlotskému pěšímu pluku , který byl umístěn ve Finsku v opevnění Kyumen [* 5] a okolí [7] . Pluku velel podplukovník [* 6] Georgij Alekseevič Lutkovskij, příbuzný Baratynského [* 7] .

Život ve Finsku, mezi drsnou přírodou a daleko od společnosti, posílil romantický charakter Baratynského poezie a dodal jí koncentrovanou elegickou náladu. Finské dojmy vyústily v několik jeho nejlepších lyrických básní („Finsko“, „Vodopád“). Se zvláštním jasem se odrážely v Baratynského první básni „Ed“ [7] (1826), o níž Pushkin napsal:

... dílo pozoruhodné svou originální jednoduchostí, půvabem příběhu, živostí barev a obrysem postav, lehce, ale mistrovsky podepsané.

Zpočátku vedl Baratynsky ve Finsku klidný, odměřený život. Jeho rota byla omezena na dva nebo tři důstojníky, které potkal s velitelem pluku [7] . Baratynskij žije jako blízký člověk v domě Lutkovského, přátelí se s velitelem roty Nikolajem Konšinem , který píše poezii [* 8] , má možnost odjet do Petrohradu, je zatížen ne službou, ale nejednotnost situace, ve které se nachází. Baratynskij očekává změnu osudu, kterou může přinést důstojnická hodnost [29] .

Později se spřátelil s pobočníky generálního guvernéra Finska A. A. Zakrevského Nikolajem Putjatou a Alexandrem Muchanovem [7] . Putyata, s nímž Baratynskij zůstal celoživotním přítelem, popsal vzhled básníka, když ho poprvé viděl: „Byl hubený, bledý a jeho rysy vyjadřovaly hlubokou sklíčenost“ [7] .

Během své služby ve Finsku Baratynsky nadále publikuje. Jeho básně se objevují v Bestuzhevově a Ryleevově almanachu " Polar Star " [37] .

Decembrističtí básníci nebyli s Baratynského básněmi zcela spokojeni, protože postrádaly sociální témata a cítili vliv klasicismu . O originalitě Baratynského přitom nebylo pochyb. Brzy projevený sklon k sofistikované analýze duševního života přinesl Baratynskému slávu jemné a bystré „ dialektiky “ [29] .

Na podzim roku 1824 dostal Baratynskij díky petici Putyaty povolení být v velitelství sboru generála Zakrevského v Helsingforsu . Tam se Baratynskij ponořil do bouřlivého společenského života [38] . On má rád generálovu manželku, Agrafena Zakrevskaya , kdo později měl poměr s Pushkin [7] [39] .

Tato vášeň přinesla Baratynskému mnoho bolestných zkušeností. Obraz Zakrevské se v jeho básních odrážel více než jednou - především v obrazu Niny, hlavní postavy básně „Ball“, a také v básních: „Pro mě se znatelným nadšením“, „Víla“, „ Ne, fáma vás oklamala“, „Ospravedlnění“, „Pijeme sladký jed v lásce“, „Jsem lehkomyslný a není divu ...“, „Kolik je vám za pár dní“ [7] . V dopise Putyatovi Baratynsky píše:

spěchám k ní. Budete mít podezření, že jsem poněkud unesen: několik, opravdu; ale doufám, že první hodiny samoty mi vrátí zdravý rozum. Napíšu pár elegií a klidně spím [7] .

A pak napsal:

Jakým neblahým plodem předčasné zkušenosti je srdce, které prahne po vášni, ale není již schopno oddávat se jedné neustálé vášni a ztrácí se v davu bezmezných tužeb! Takový je postoj M. a můj [7] .

Z Helsingforsu se měl Baratynskij vrátit k pluku v Kyumenu. Tam mu na jaře 1825 Putyata přinesl rozkaz k povýšení na důstojníky (Baratynskij byl povýšen na praporčíka 21. dubna). Podle Putyaty byl Baratynskij „velmi potěšen a oživen“ [7] .

Baratynskij z Rochensalmu si koncem května objednal v Helsingforsu přes Muchanova modré nárameníky s vyšitou šifrou „23“ (číslo divize). Brzy byl Neishlotův pluk přidělen do Petrohradu, aby vykonával strážní službu. Pluk se vydal na tažení a v hlavním městě byl 10. června [33]  - Praporčík Baratynskij obnovil své literární známosti [7] .

V září se Baratynskij vrátil s plukem do Kyumenu. Krátce cestoval do Helsingforsu a poté, co obdržel zprávu o nemoci své matky [33] , 30. září 1825 odjel na dovolenou do Moskvy . Baratynsky se do Finska nikdy nevrátil [29] [33] .

Z dopisu Baratynského Putyatovi je známo, že ještě v listopadu 1825 měl Baratynskij kvůli nemoci své matky v úmyslu přestoupit k jednomu z pluků umístěných v Moskvě [40] . 13. listopadu se v domě Muchanovových [* 9] setkal Baratynskij s Denisem Davydovem , který ho přesvědčil k rezignaci a nabídl mu svou účast. Davydov 10. prosince napsal Zakrevskému s žádostí, aby v případě Baratynského petice neprodleně rozhodl [33] . 31. ledna 1826, po vyřízení záležitosti poštou [33] , Baratynsky odešel do důchodu [29] .

Básník

V Moskvě čeká Baratynského útrapy spojené se zvládnutím světského života [29] . Píše Putyatovi:

Moje srdce vyžaduje přátelství, ne zdvořilost, a dovádění shovívavosti ve mně vyvolává těžký pocit... Moskva je pro mě nový exil [29] .

Denis Davydov přivedl Baratynského do domu svého příbuzného, ​​penzionovaného [40] generálmajora Lva Nikolajeviče Engelhardta (Davydov byl ženatý s generálovou neteří Sofyou Nikolajevnou Chirkovou). Brzy se Baratynskij oženil s nejstarší dcerou Engelhardta Anastasie (1804-1860 [40] ). Svatba se konala 9. června 1826 [7] v kostele Khariton v Ogorodnikách [41] .

Jeho žena nebyla považována za krasavici [31] , ale byla chytrá a měla jemný vkus. Její nervózní povaha přinesla Baratynskému mnoho utrpení a přispěla k tomu, že se od něj mnoho přátel odstěhovalo [7] .

Baratynského sláva začala po vydání jeho básní v roce 1826 „ Eda “ a „ Hostiny “ (jedna kniha, s předmluvou autora) a první sbírky lyrických básní v roce 1827 - výsledek první poloviny jeho tvorby [* 10] . V roce 1828 vyšla báseň „ Míč “ [* 11] , v roce 1831 – „ Konkubína “ („Cikán“) [7] .

Básně byly pozoruhodné svým pozoruhodným zvládnutím formy a výrazností elegantních veršů, které nebyly horší než Puškinovy ​​[42] . Bylo zvykem dávat je pod Puškinovy ​​lyrické básně, nicméně podle moderního názoru Alexandra Kushnera Baratynského „Svátky“ napsané dříve „předběhly „Eugena Oněgina“ o půl kroku“ [43] . Kushner zaznamenává neobvykle živou, lehkou a „správnou“ slabiku v „Fastech“, od nichž pak Baratynsky záměrně odchází [44] .

Múza

Nejsem zaslepený svou Múzou: Neřeknou
ji kráskou
A mladí muži, když ji uvidí,
nepoběží za ní S davem zamilovaných.
Lákat nádherným oděvem,
hrou očí, brilantní konverzací,
nemá sklon ani dar;
Ale někdy je světlo
Její tváře zasaženo neobecným výrazem,
Její řeči jsou klidnou prostotou;
A on ji spíše než sžíravým odsouzením
poctí nedbalou chválou.

Jevgenij Baratynskij, 1830

Memoáry jednoho z obyvatel Moskvy pocházejí z roku 1827 : „Viděli jsme Puškina ze sboru šlechtického sněmu . Dole byla početná společnost, mezi kterou se náhle objevil zvláštní druh pohybu. Do sálu vstoupili dva mladíci. Jeden byl blond a vysoký; druhá brunetka je střední postavy, s černými kudrnatými vlasy a výrazným obličejem. Podívejte, řekli nám: ten blondýn je Baratynskij, bruneta je Puškin. Šli vedle sebe, ustupovali jim“ [45] . Jde o poměrně jasný dotek, který ukazuje, jak velké lásce a popularitě se oba básníci těšili [46] .

Baratynskij byl obecně mlčky uznáván jako jeden z nejlepších básníků své doby a stal se vítaným přispěvatelem do nejlepších časopisů a almanachů, navzdory skutečnosti, že kritika zacházela s jeho básněmi povrchně [7] [47] . Literární nepřátelé Puškinova okruhu (časopis Blagomerennyj aj.) napadli údajně „přehnaný romantismus Baratynského“ [7] . V básni „Eda“ přitom část současníků nenašla očekávaný „vysoko romantický obsah“ a „vysokoromantický hrdina“ [48] .

Manželství přineslo Baratynskému materiální blahobyt a pevné postavení v moskevské společnosti [40] . V rodinném životě se vše, co v něm bylo násilné, vzpurné, postupně zahlazovalo [7] . V roce 1828 napsal Putyatovi:

Žiji tiše, mírumilovně, spokojený se svým rodinným životem, ale... Moskva se mi nelíbí. Představte si, že nemám jediného soudruha, jediného člověka, kterému bych mohl říct: Pamatujete si? se kterými mohl otevřeně mluvit ... [29]

V roce 1828 vstoupil Baratynskij do státní služby v Zeměměřickém úřadu [7] v hodnosti kolegiátního registrátora (odpovídající jeho armádní hodnosti praporčíka), v roce 1830 obdržel další hodnost zemského tajemníka , v roce 1831 odešel do výslužby [49] [ 50] [51] a již nesloužil - zabýval se správou panství a poezií.

V Moskvě se Baratynsky setkal s princem Petrem Vjazemským [40] , s okruhem moskevských spisovatelů: Ivan Kireevskij , Nikolaj Jazykov , Alexej Chomjakov , Sergej Sobolevskij , Nikolaj Pavlov [7] . Baratynskij však komunikuje hlavně s Vjazemským, občas navštěvuje salon Zinaidy Volkonské , je publikován v Delvigově almanachu „ North Flowers “ a Polevoyově časopise „ Moskevský telegraf “ [40] .

V roce 1831 se Kireevsky ujal vydávání časopisu „ Evropský “ [7] . Baratynskij pro něj napsal mimo jiné povídku „Prsten“ a drama [26] [* 12] . Připravoval se také na vedení debaty s časopisy v „evropském“. Když byl The European zakázán, Baratynsky napsal Kireevskému:

Spolu s vámi jsem ztratil silnou motivaci k verbálním pracem... Co dělat!... Přemýšlejme v tichosti a přenechme literární pole Polevoyovi a Bulgarinovi [26] .

Vjazemskij tlačil Baratynského, aby pracoval na próze, s podporou Kireevského. Baratynského další experimenty v próze po Prstenu však nebyly dokončeny a zůstaly neznámé [26] . Svým obsahem se „Ring“ blíží později rozvinutému detektivnímu žánru , což jej odkazuje k „proto-detektivům“ ruské literatury [52] .

Kireevskij srovnával Baratynského s nizozemským mistrem umělecké miniatury Mirisem , souhlasil s ním i Puškin, kterému toto srovnání připadalo „překvapivě živé a přesné“ ve vztahu k Baratynského básním a elegiím [53] .

Po zákazu „Evropanů“ a až do roku 1835 napsal Baratynskij jen několik básní (vyšly pouze dvě, ve Smirdinově almanachu „Housewarming“ v roce 1833). V této době Baratynskij upravuje staré, připravuje své básně k vydání [26] .

V roce 1835 vyšlo druhé vydání básní Jevgenije Baratynského ve dvou částech [7] . Publikace byla Baratynskému představena jako výsledek jeho literární práce. Myslí si, že už nic nenapíše [26] .

Po potlačení děkabristického povstání Baratynskij na rozdíl od Puškina považuje za nemožné, aby byl básník blízko moci a účastnil se státní politiky [43] . Poté, co odešel do soukromého života, žil buď v Moskvě, nebo na svém panství u Moskvy Muranovo (věno jeho manželky), nebo v Kazani , kde dělal spoustu domácích prací [7] . Podle korespondence Baratynského z přelomu 30. a 40. let 19. století působí dojmem horlivého majitele a starostlivého otce. V Muranově postavil dům, přestavěl mlýn, založil pilu a vysadil nový les. Anastasia Lvovna mu porodila devět dětí [54] .

Občas cestoval do Petrohradu, kde se v roce 1839 setkal s Michailem Lermontovem [7] , aniž by tomu přikládal nějakou důležitost [55] [56] . Ve společnosti byl ceněn jako zajímavý a někdy i brilantní partner [7] [57] .

Baratynskij se vyznačoval neschopností a neochotou udělat dojem, být v centru pozornosti, plachostí, nezájmem o svůj životopis a okázalým chováním [31] . Vnitřní cudnost a zdrženlivost ho příznivě odlišovaly od ostatních autorů, kteří se hlasitě hlásí ke svým právům [48] . Vjazemskij připomněl Baratynského:

Sotva bylo možné potkat člověka chytřejšího, než je on, ale jeho mysl nebušila hlukem a hojností... [43]

Poté, co Baratynsky konečně dospěl k závěru, že „na světě není nic užitečnějšího než poezie“ [7] , Baratynsky přesto psal málo. Na svých básních pracoval dlouhou dobu a ty již publikované často radikálně pozměňoval [7] .

Nové rysy se objevují v poezii Baratynského ve 30. letech 19. století. Často se obrací k archaismům , ke zkušenosti básníků, kteří nemají karamzinskou tradici, jeho básně se stávají rétoričtějšími, slavnostně truchlivými [58] . Razítko lyriky , charakteristické pro ruskou elegii let 1810-1820, jemný, dojemný tón, vážná emocionální epiteta byla později vyřazena. Pomalost lyrických stížností byla nahrazena lapidaritou, která samotnému zážitku dodávala určitou suchost [57] .

Nyní se Baratynskij potýká s onou „lehkostí“, vroubkovaným básnickým stylem, pro který tolik udělal spolu s Puškinem na počátku dvacátých let 19. století [43] . V pozdějších vydáních se objevily i přesné detaily, v prvním vydání Finlandia (1820) nejsou žádné počáteční řádky o „žulových trhlinách“ – existovaly „žulové pouště“ [57] . Srovnání konečného vydání „Edy“ („Poems by Yevgeny Baratynsky“, 1835) s originálem (1826) ukazuje básníkovu důslednou touhu odklonit se od romantického konfliktu, touhu po próze, po dokonalé jednoduchosti [48] . Současníci obecně toto dílo neocenili a na Baratynského jim vadilo, že zbavoval jeho rané básně jejich obvyklého lyrického zabarvení [57] .

Jako skutečný básník nebyl Baratynsky v podstatě spisovatel. Aby mohl psát něco jiného než poezii, potřeboval vnější důvod. Tak z přátelství s mladým Andrejem Muravyovem provedl vynikající analýzu své básnické sbírky Taurida [7] (Moskva Telegraph, 1827), v níž vyjádřil úvahy, které znějí jako jeho vlastní tvůrčí princip:

Opravdoví básníci jsou tak vzácní právě proto, že musí mít zároveň vlastnosti, které si navzájem zcela odporují: plamen tvůrčí představivosti a chlad věřící mysli. Pokud jde o styl, musíme si pamatovat, že píšeme proto, abychom si vzájemně sdělovali své myšlenky; pokud se vyjadřujeme nepřesně, jsme nepochopeni nebo nepochopeni vůbec: proč psát?.. [29]

Baratynskij, dojatý kritikou jeho básně „Konkubína“, napsal „antikritiku“, která také obsahuje myšlenky o poezii a umění obecně [7] .

Lidé, kteří Baratynského osobně znali, říkali, že jeho básně tak docela „nevyjadřují ten svět milosti, který nosil v hloubi své duše“.

Baratynskij, který vylil své upřímné myšlenky v přátelském rozhovoru, živém, rozmanitém, neuvěřitelně fascinujícím, plném šťastných slov a smysluplných myšlenek, se často spokojil s živými sympatiemi svého nejužšího okruhu a nestaral se o případné vzdálené čtenáře [7] .

V dochovaných dopisech Baratynského je mnoho ostrých kritických poznámek o současných spisovatelích, které se nikdy nepokusil publikovat. Zajímavé jsou Baratynského poznámky o tom, co na Puškinovi považoval za slabé nebo nedokonalé. Následně to dalo některým autorům důvod obvinit Baratynského ze závisti vůči Puškinovi [7] [* 13] .

Obludná obvinění ze salierismu ze závisti na Puškina, vznesená proti Baratynskému posmrtně bezohlednými milovníky kluzkých domněnek, mohla vzniknout jen proto, že vulgárnost vždy spoléhá na vlastní zkušenost a není schopna a ochotna pochopit skutečné příčiny a motivy [43] .

— Alexander Kushner

Předpokládá se, že v básni "Podzim" měl Baratynskij na mysli Puškina, když mluvil o "násilně se řítícím hurikánu", na který vše v přírodě reaguje, srovnávaje s ním "hlas, vulgární hlas, hlasatel obecných myšlenek" , a na rozdíl od tohoto „vysílatele obecného dum“ poukázal na to, že „sloveso, které vášnivý pozemský prošel, nenajde odezvu“ [7] .

Zpráva o Puškinově smrti zastihla Baratynského v Moskvě v těch dnech, kdy pracoval na Podzimu. Baratynsky opustil báseň a zůstala nedokončená [7] .

"Twilight"

Spisovatel má tendenci se snažit o maximální počet čtenářů. Baratynskij si na druhou stranu nečiní nárok na inkluzivitu svého vlivu. Nepotřebuje „obecného čtenáře“ – stačí „jeho“ [48] . V nedokončeném Puškinově článku „Baratynskij“ jsou tato slova: „Chodil svou vlastní cestou sám a nezávislý“ [48] .

Odmítnutí „obecných otázek“ ve prospěch „výjimečné existence“ vedlo Baratynského k nevyhnutelné vnitřní osamělosti a tvůrčí izolaci. Jeho poslední léta byla poznamenána rostoucí osamělostí v literatuře, konfliktem jak s dlouholetými odpůrci Puškinova kruhu (spisovatelé jako Polevoy a Bulgarin ), tak s nastupujícími západními stoupenci a slavjanofily (redakce časopisu Moskvitjanin ) - Baratynskij věnoval žíravé epigramy oběma [60] .

Obtížný, „vybíravý“, náročný charakter a zvláštní tvůrčí úkoly staví Baratynského do samostatné pozice jak v životě, tak v literatuře: „stal se pro všechny cizincem a nikomu nebyl blízký“ ( Nikolaj Gogol ) [29] .

Zlomovým bodem je zde rok 1837, rok, kdy Baratynskij ztratil poslední iluze a nakonec byl rozčarován ruskou modernou. Baratynskij se stahuje z účasti na literárním životě , uzavírá se v Muranově, v dopisech píše o své touze jít do Evropy [61] . Za celý rok 1838 napsal pouze dvacet řádků poezie [43] .

V roce 1842 vydal Baratynskij svou poslední, nejmocnější sbírku básní „ Soumrak “, která je v ruské literatuře nazývána první „knihou básní“ nebo „autorským cyklem“ v novém smyslu, který bude charakteristický již pro poezii na začátek 20. století . „Soumrak“ je kompozičně vystavěn – každá následující báseň navazuje na předchozí a vnáší do celkového poetického vyprávění své vlastní odstíny [58] .

Tato publikace vedla k nové ráně osudu, ze které se již nedokázal vzpamatovat Baratynskij, který trpěl lhostejností a nepochopením [43] .

Na pozadí obecně odmítavého tónu kritiky Belinsky [7] zasadil ránu sbírce , „jejíž progresivní pohled na literaturu podle Maxima Amelina zakalil spoustu vody a odvrátil několik generací čtenářů od skutečné poezie“ [54] . Nic méně Belinsky ve své recenzi na „Twilight“ dospěl k závěru, že Baratynsky se ve svých básních bouřil proti vědě a osvícení [7] . Měl jsem na mysli následující řádky:

Století kráčí svou železnou cestou;

V srdcích vlastního zájmu a společného snu

Hodinu po hodině naléhavé a užitečné

Jasně, nestydatě zaneprázdněný.

Zmizel ve světle osvícení

Poezie dětské sny,

A generace si s tím hlavu nelámou,

Věnují se průmyslovým koncernům.

- Z básně "Poslední básník"

Když tvůj hlas, ó básníku,
Smrt v nejvyšších zvukech se zastaví,
Když tebe v rozkvětu života
Netrpělivý osud chytí -

Koho dotkne západ mocných dnů
V hlubinách srdce?
Kdo v reakci na tvou smrt zasténá tvou sevřenou
hrudí

A navštíví tvou tichou rakev
A nad tichou Aonidou vzlykajíc
uctí tvůj popel nepokryteckým vzpomínkovým obřadem
?

Nikdo! - ale
kánon se ukáže být dalším Zoilem pro zpěváka ,
již kritizuje mrtvé,
dotýká se živých kadidelnicí.

Evgeny Baratynsky, 1843

Bylo to víc než hloupé. Belinského závěr provázela záměrná urážka básníka v tónu, způsobu a hanlivých přirovnáních [43] .

Podle Alexandra Kushnera za brzkou smrt Baratynského mohl Belinskij, který ho ledabyle „zabil“ slovem, a to nejen v přeneseném smyslu [43] . „Raněný“ Baratynsky odpověděl Belinskému básní „Zasít les“ [7] :

…Velký je Hospodin! Je milosrdný, ale správný:
Na zemi není bezvýznamný okamžik;
Odpouští šílenství zábav,
ale nikdy hostiny zlovolnosti.

Koho popud drtil mou duši,
ten mě mohl povolat do krvavé bitvy;
Ale pode mnou se provalil skrytý příkop,
korunoval své rohy padlou slávou! ..

Belinsky byl také namířen proti básni „Když tvůj hlas, ó básníku...“, poslední básni publikované Baratynským po vydání „Twilight“ a až do své smrti [43] .

Cestování po Evropě a smrt

Na podzim roku 1843, po dokončení stavby domu, s výtěžkem z úspěšného prodeje lesa [54] , si Baratynskij splnil své přání - cestu do zahraničí [7] . Odjíždí s manželkou a třemi dětmi [31] , navštíví Berlín , Postupim , Lipsko , Drážďany , Frankfurt , Mohuč , Kolín [62] .

Stráví půl roku v Paříži , kde se setkal s mnoha francouzskými spisovateli: Alfredem de Vigny , Prosperem Merimetem , Thierrym, M. Chevalierem, Lamartinem , Charlesem Nodierem atd. Pro Francouze přeložil Baratynskij několik jeho básní do francouzštiny [7 ] .

Evropa nesplnila Baratynského naděje. Baratynsky blahopřál Putyatovi k novému roku 1844 a napsal:

Blahopřeji vám k budoucnosti, protože jí máme víc než kdekoli jinde; Blahopřeji vám k našim stepím, protože to je prostor, který není pro místní vědu nijak nepostradatelný; Blahopřeji vám k naší zimě, protože je veselejší a zářivější a s výmluvností mrazu vyzývá k pohybu lépe než místní řečníci; Blahopřeji vám k tomu, že jsme skutečně o dvanáct dní mladší než ostatní národy, a proto je přežijeme možná dvanáct století [63] .

Na jaře 1844 se Baratynskij vydal po moři do Neapole přes Marseille [7] . Na lodi v noci napsal báseň „Piroskaf“, vyjadřující pevnou připravenost zemřít za skutečný život [54] .

V Neapoli měla Anastasia Lvovna nervový záchvat, což se jí stalo už dříve. To na Baratynského silně zapůsobilo a najednou jeho bolesti hlavy zesílily, kterými často trpěl. Následujícího dne, 29. června (11. července 1844), náhle zemřel. V této smrti jsou záhady. Jediným svědkem a účastníkem dramatu byla Anastasia Lvovna [31] .

Teprve v srpnu následujícího roku byla cypřišová rakev s jeho tělem převezena do Petrohradu [63] a pohřbena v klášteře Alexandra Něvského [54] , na Novo-Lazarevském hřbitově [* 14] . Pohřbu nezaslouženě přehlíženého a slavného básníka se kromě příbuzných zúčastnili i tři spisovatelé: princ P. A. Vjazemskij, V. F. Odoevskij a V. A. Sollogub [43] . Noviny a časopisy na smrt Baratynského téměř nereagovaly [27] .

Baratynského díla vydali jeho synové v letech 1869, 1883 a 1884 [7] . Básníkovo dílo je studováno na ruských školách a univerzitách [66] [67] [68] .

Hodnocení

Status velkého básníka pro Baratynského je již dlouho zaveden ... [17]

- Elena Nevzglyadova , 2000

Můj dar je chudý a můj hlas není hlasitý,
Ale žiju a na zemi je má existence
k někomu laskavá:
Můj vzdálený potomek to najde
V mých básních; jak to vědět? má
duše se ocitne ve styku s jeho duší,
A jako jsem našel přítele v generaci,
najdu čtenáře v potomstvu.

Jevgenij Baratynskij, 1828

Puškinova slova jsou známá:

U nás je originální – protože myslí. Všude by byl originální, protože myslí po svém, správně a samostatně, přitom silně a hluboce cítí [35] [69] .

Současníci viděli Baratynského jako talentovaného básníka, ale především básníka Puškinovy ​​školy. Kritika nepochopila jeho pozdější tvorbu.

Literární kritika druhé poloviny 19. století považovala Baratynského za druhořadého, příliš racionálního autora. Tento názor byl určen Belinského ukvapeným, rozporuplným (někdy téže básně), kategorickým hodnocením Belinského („...ale kánon bude pro zpěváka vytvořen posledním Zoilem ...“). Takže v encyklopedickém slovníku Brockhause a Efrona (literární vydání Semjona Vengerova ) se píše:

Jako básník téměř nepodléhá inspirativnímu impulsu kreativity; jako myslitel je zbaven určitého, zcela a pevně stanoveného světového názoru; v těchto vlastnostech jeho poezie tkví důvod, proč nepůsobí silným dojmem, i přes nepochybné přednosti vnější formy a často i obsahové hloubky [58] .

Na počátku 20. století došlo díky ruským symbolistům k radikální revizi hodnocení básníkova dědictví. Baratynsky začal být vnímán jako nezávislý, významný lyrický filozof, stojící na stejné úrovni jako Tyutchev . V Baratynského básních byly zároveň zdůrazněny rysy podobné poezii stříbrného věku [70] . Osip Mandelstam napsal:

Zajímalo by mě, kdo z těch, kterým padnou do oka jmenované [* 15] řádky Baratynského, se nelekne radostného a strašlivého chvění, které se stane, když někdo nečekaně zavolá to jméno [29] .

O Jevgeniji Baratynském vřele hovořilo mnoho významných ruských autorů 20. století, zejména Alexandr Kushner [43] , Viktor Krivulin [71] a Joseph Brodsky [72] . V rozhovoru I. Brodskij řekl: „Myslím, že Baratynskij je vážnější než Puškin. Samozřejmě, že na této úrovni, v těchto výškách neexistuje žádná hierarchie…“ [73] . Vladimir Nabokov odpověděl nejednoznačně . Podle jeho názoru:

Baratynsky chtěl ztělesnit něco hlubokého a těžko sdělitelného, ​​ale opravdu se mu to nepodařilo [74] .

Tato myšlenka však kopírovala soudy spisovatelů-současníků Baratynského, s nimiž se před svou smrtí rozešel [63] .

Paměť

- na jihu vesnice Baktin ( Nový )

- ve městě Rasskazovo , oblast Tambov ;

- ve vesnici Ashukino , okres Puškinskij, Moskevská oblast ;

- v Doněcku ;

- v Krivoj Rog ;

- pruh v Ussurijsku .

Bibliografie

Filmy, televizní pořady

Poznámky

  1. ↑ Většina publikací v literárních časopisech a jednotlivých publikací z 20. a 30. let 19. století je signována příjmením Baratynsky , ale poslední sbírka básní, kterou básník připravil k vydání – „ Soumrak “ – je podepsána přes „o“: „Soumrak. Složení Jevgenij Boratynskij. Na počátku 20. století převládalo hláskování básníkova příjmení přes „o“ (ovšem v „Novém encyklopedickém slovníku“ Brockhaus-Efrona z let 1911-16 hláskování přes „a“ [7] ), v sovětském krát - přes "a". V letech 1990-2000 se pravopis "Boratynsky" začal aktivně používat. Jeho jméno je tedy zapsáno v Úplných dílech editovaných A. M. Peskovem a ve Velké ruské encyklopedii [8] .
  2. ↑ V 80. letech 20. století objevil místní historik V. Shpilchin ve farní matrice kostela přímluvy ve vesnici Vjazhlya (originál - v GATO, kopie - v TOKM) záznam kněze Lariona Fedotova: „Princ Avram Andreev Baratynsky's syn Evgeny se narodil 7. března, pokřtěn 8. března Marta. Nástupnický statkář Ivan Jegorov“ [16] .
  3. ↑ Podle jiných zdrojů v roce 1812 [21] .
  4. ↑ From The Avengers Society [21] .
  5. ↑ Nyní součást města Kotka .
  6. ↑ Později plukovník .
  7. ↑ Podle jiných zdrojů přítel rodiny Baratynských a soused na panství [7] .
  8. ↑ Během prvních měsíců jejich pobytu ve Finsku (od února do srpna 1820) probíhala mezi Boratynským a Konshinem čilá poetická korespondence [36] .
  9. ↑ 2. Iljinský pruh .
  10. ↑ Sbírka obsahuje 83 básní a pohádku „Thelema a Makar“ [36] .
  11. ↑ Společně s Puškinovým „Hrabětem Nulinem“.
  12. ↑ Ztraceno [26] .
  13. ↑ Tuto verzi ( Shcheglov N. Neskromné ​​odhady // Obchodní a průmyslové noviny. Literární příloha. 1900. č. 28, 40.) zcela diskredituje V. Brjusov (Ruský archiv. 1900. č. 8.) [59] .
  14. ↑ Od roku 1876 se jmenuje Tichvinskij [64] [65] .
  15. ↑ O Baratynského básni uvedené v této sekci.

Zdroje

  1. ↑ 1 2 3 4 Blagoy D. D. , Blagoy D. D. Baratynsky E. A. // Baratynsky Evgeny Abramovich / ed. A. M. Prochorov - 3. vyd. - M .: Sovětská encyklopedie , 1969. - T. 2. - S. 622.
  2. ↑ 1 2 3 4 Trubačov S. , Adrianov S. Baratynskij , Jevgenij Abramovič // Ruský biografický slovník - Petrohrad. : 1900. - T. 2. - S. 490-494.
  3. ↑ 1 2 3 Baratynskij, Jevgenij Abramovič // Encyklopedický slovník / ed. I. E. Andreevskij - Petrohrad. : Brockhaus - Efron , 1891. - T. III. - S. 40-41.
  4. ↑ Blagoy D. D. , Blagoy D. D. Baratynsky // Stručná literární encyklopedie - M . : Sovětská encyklopedie , 1962. - T. 1.
  5. ↑ Baratynsky E. A. // Velká sovětská encyklopedie - 2 - M .: 1950. - T. 4. - S. 230.
  6. ↑ O původu příjmení Boratýnských ze slov: Bůh povstal (rodinná tradice) // Mládí. - 1 - S. 76.
  7. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 3 4 3 4 _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 50 51 52 Bryusov V. Ya. Baratynsky E. A. Archivní kopie ze dne 9. června 2007 na Wayback Machine // New Encyclopedic Dictionary. — Str.: Ed. případ prvního Brockhaus-Efron, 1911-1916. - T. 5. - Stb. 173-180.
  8. ↑ Ozerov L. "Ba" nebo "Bo" // Recenze knihy. - 1994. - 6. prosince. - str. 8.
  9. ↑ Bocharov S. G. BARATYNSKYJ, Boratynskij Jevgenij Abramovič // Ruští spisovatelé 1800-1917. Biografický slovník / P. A. Nikolaev (šéfredaktor). — M.: Sov. Encyklopedie, 1989. - T. 1: A-G. - S. 158-163.
  10. ↑ Peskov A. M. K datu narození E. A. Baratynského Archivní kopie ze dne 18. května 2015 na Wayback Machine // Literature Issues . - 1988. - č. 4. - S. 270-271.
  11. ↑ Ruský biografický slovník: Alekšinskij - Bestužev-Rjumin / Ed. pod dohledem předsedy Imperiální ruské historické společnosti A. A. Polovtsova. - Petrohrad: typ. Hlavní ex. apanáže, 1900. - T. 2. - 796 str.
  12. ↑ Khodyakova G. Kdy se tedy E. A. Baratynskij narodil? // Tambovský život. - 2000. - 18. března. - str. 4.
  13. ↑ Babaitseva N. Pointa ještě nebyla stanovena: ke sporům o narozeninách E. Boratynského // Tambovský život. - 2001. - 17. března. - str. 3.
  14. ↑ Shpilchin V. Jak bylo stanoveno datum narození Boratynského // Tambovský čas. - 1997. - 27. srpna. - S. 8-9.
  15. ↑ Gorodnova L. E. Rodinné hnízdo E. A. Boratynského: O panství Boratynsky Mara v Tambovské oblasti // Moscow Journal. - 2014. - č. 4 . - S. 54-77 . — ISSN 0868-7110 .
  16. ↑ 1 2 Stelliferovsky P. A. Jevgenij Abramovič Baratynskij. - M .: Vzdělávání, 1988. - S. 15-17.
  17. ↑ 1 2 Nevzglyadova E. Na vrcholu všech experimentů a myšlenek: k 200. výročí narození E. Boratynského Archivní kopie ze dne 5. března 2016 na Wayback Machine // Zvezda . - 2000. - č. 2. - S. 122-124.
  18. ↑ Karnovich, E. P. Obecné přezdívky a tituly v Rusku a slučování cizinců s Rusy. - M. : BIMPA, 1991. - S. 249.
  19. ↑ Boratynskij M. A. Z historie šlechtického rodu Boratynských / Sestaveno, autor. intro. Umění. a komentovat. M. A. Klimková. - Tambov: Yulis, 2007. - 208 s.: il., barev. nemocný.
  20. ↑ Peskov AM Boratynskij. Pravdivý příběh. - M. , 1990.
  21. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 Medveděva I. Dětství, budova, vesnice (1800-1818) Archivní kopie ze dne 20. října 2016 u Wayback Machine // Medvedeva I. //Early Baratynsky E. A. Kompletní sbírka básní: Ve 2 svazcích svazek - L . : Sov. spisovatel, 1936. T. 1. - 1936. - S. XXXV-LXXVII.
  22. ↑ Ruská příjmení // Věda a život. - 1993. - č. 10. - S. 106.
  23. ↑ Baskakov N. A. Ruská příjmení turkického původu. - Baku, 1992. - S. 42.
  24. ↑ 1 2 3 Abram Andreevich Baratynsky (1767-1810) Archivní kopie ze dne 29. října 2013 na Wayback Machine // Faces. Životopisný almanach. T. 2. Sestavil A. A. Ilyin-Tomich. - M. - Petrohrad. : Phoenix: Atheneum, 1993.
  25. ↑ Konovalov V.F. K historii vesnice Maryinka, okres Kirsanovskiy Archivní kopie ze dne 13. června 2015 na Wayback Machine // Kirsanov—web.ru. - 2014. - 22. prosince
  26. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 Kupreyanova E. Sblížení s I. V. Kireevským. "Evropská" Archivní kopie ze dne 5. března 2016 na Wayback Machine // Kupreyanova E. Baratynsky of the 30s // Baratynsky E. A. Kompletní sbírka básní: Ve 2 sv. - L .: Sovy. spisovatel, 1936. - T. 1. - S. LXXVIII-CXVI.
  27. ↑ 1 2 3 Frizman L. G. Baratynsky E. A. // Ruští spisovatelé. 19. století Biobibliografický slovník. Ve 14 hodin / Ed. P. A. Nikolajev. - 2. vyd., přepracováno. — M.: Osvěta; Proč. lit., 1996. - Část 1. - S. 48-51. Archivováno 3. února 2014 na Wayback Machine
  28. ↑ Otochkin V. V. The Corps of Pages and its students Shuvalovs Archival copy date of 24 September 2015 at Wayback Machine // Cadets of Russia.
  29. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 Istogina A. „A smrt a život a pravda bez obalu ...“ O některých filozofických problémech v pozdních textech Jevgenije Baratynského // Archivní kopie 2. února 2014 na Wayback Machine Continent , 2000. Č. 106.
  30. ↑ Sharov A. V., Vlodavets L. I. "... Řady čestného vojáka ..." // Vojenský historický časopis . - 1989. - č. 10. - S.88-92.
  31. ↑ 1 2 3 4 5 Kushner A. Poznámky na okraj Archivováno 18. dubna 2015 na Wayback Machine // New World . - 1994. - ne. deset.
  32. ↑ Medveděva I. V Petrohradě (1818-1820) Archivní kopie z 5. března 2016 na Wayback Machine // Medveděva I. Early Baratynsky // Baratynsky E. A. Kompletní sbírka básní: Ve 2 sv . spisovatel, 1936. T. 1. - 1936. - S. XXXV-LXXVII.
  33. ↑ 1 2 3 4 5 6 Medvedeva I. "Osvobození" Archivní kopie ze dne 3. února 2014 na Wayback Machine // Medvedeva I. Early Baratynsky // Baratynsky E. A. Kompletní sbírka básní: Ve 2 sv. - L .: Sovy. spisovatel, 1936. T. 1. - 1936. - S. XXXV-LXXVII.
  34. ↑ Historie Jágerského pluku záchranářů na sto let: 1796-1896: Ve 2 sv. - Dotisk z roku 1896 - Petrohrad: Alfaret, 2007.
  35. ↑ 1 2 "Bible story" - série programů kanálu "Culture" Archivní kopie ze dne 23. března 2011 na Wayback Machine // Neofit.ru.
  36. ↑ 1 2 Peskov AM Z prehistorie lyrické cyklizace v ruské poezii: první třetina 19. století. Cyklizace ve sbírce "Básně Jevgenije Baratynského" z roku 1827 (fragment kapitoly z knihy) Archivní kopie ze dne 18. května 2015 u Wayback Machine // Nová literární revue . - 2010. - č. 105.
  37. ↑ Pilshchikov I. O „francouzském žertu“ Baratynského. "Elysiánská pole": literární a biografický kontext // Tartuské zápisníky / Sestavil R. G. Leibov. - M., 2005. - S. 55-81.
  38. ↑ Gyulnazaryan-Peshkova L. Boratynskij v Helsingforsu // Sám. - 2005. - 30. března - 5. dubna. - str. 5.
  39. ↑ Chereisky L. A. Puškin a jeho družina / Akademie věd SSSR. Odd. lit. a yaz. Puškin. comis. Rep. vyd. V. E. Vatsuro. - 2. vyd., dodat. a přepracováno. - L .: Věda. Leningrad. oddělení, 1989. - S. 9-526.
  40. ↑ 1 2 3 4 5 6 Kupreyanova E. Moskva Archivní kopie z 5. března 2016 na Wayback Machine // Kupreyanova E. Baratynsky of the 30s // Baratynsky E. A. Kompletní sbírka básní: Ve 2 sv. - L .: Sovy. spisovatel, 1936. - T. 1. - S. LXXVIII-CXVI.
  41. ↑ GBU TsGA Moskva. F. 2126. - Op. 1. - D. 1084. - S. 277. Metrické knihy chrámu Kharitonovskaja v Ogorodnikách. . Získáno 26. července 2021. Archivováno z originálu dne 26. července 2021.
  42. ↑ Mann Yu. V. "Chodil svou vlastní cestou sám a nezávislý." Básně Baratynského // Mann Yu. V. Ruská literatura 19. století: éra romantismu. - M., 2001. - S. 174-205.
  43. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 Kushner A. Nemocný duch léčí chorál... // Alexander Kushner - osobní stránka. Archivováno 3. února 2014 na Wayback Machine
  44. ↑ Kushner A. Baratynsky a gramatika / Marginal notes. Archivováno 18. dubna 2015 na Wayback Machine // Arion . - 2002. - č. 1.
  45. ↑ Paměti T. P. Passeka, "Ruský starověk", 1873. . Získáno 15. dubna 2021. Archivováno z originálu dne 16. dubna 2021.
  46. ↑ Josif Tomash, "Pushkin a Baratynsky: Points of contact", 2002 . Získáno 15. dubna 2021. Archivováno z originálu dne 1. listopadu 2019.
  47. ↑ Kudryavkin S. S. Journalová kritika 20. let 19. století o básni E. A. Boratynského „Ball“ // I. G. Rachmaninov a ruská žurnalistika: materiály I vědecké. Rachmaninova čtení. - Mičurinsk, 1995. - S. 54-58.
  48. ↑ 1 2 3 4 5 Mann Yu. V. Básně Baratynského. Ch. 5. Archivní kopie ze dne 28. března 2014 na Wayback Machine // Yu. V. Mann. Dynamika ruského romantismu. - M. , 1995. - S. 165-193.
  49. ↑ Baratynskij Jevgenij Abramovič // Centrum pro genealogický výzkum. (nedostupný odkaz) . Získáno 23. ledna 2014. Archivováno z originálu 9. února 2014. 
  50. ↑ Trofimov Zh. Nikolai Yazykov a Evgeny Baratynsky Archivní kopie ze dne 3. února 2014 na Wayback Machine // Yazykov.lit-info.ru.
  51. ↑ Baratynskij Jevgenij Abramovič // Kdo je kdo? . Datum přístupu: 23. ledna 2014. Archivováno z originálu 1. února 2014.
  52. ↑ Petr Mojsejev. 2 // Ruští předchůdci Edgara Poea: Chulkov, Baratynsky, Zagoskin. — Poetika detektiva. - M. : Vyšší ekonomická škola, 2017.
  53. ↑ Pushkin A. S. Collected Works. V 10 svazcích. - M . : Beletrie , 1978. - T. 10. Dopisy 1831-1837. - S. 89. - 500 000 výtisků.
  54. ↑ 1 2 3 4 5 Amelin M. Ponuré jídlo génia: k 200. výročí E. Baratynského Archivní kopie ze dne 8. března 2016 na Wayback Machine // Nezavisimaya Gazeta . - 2000. - 2. března. - str. 7.
  55. ↑ Zacharov V. A. Kronika života a díla M. Yu. Lermontova. - M .: Ruské panorama, 2003. - S. 22, 305, 319, 331, 376.
  56. ↑ Zhuravleva A.I. Baratynsky a Lermontov // Zhuravleva A.I. Lermontov v ruské literatuře. - M., 2002. - S. 48-57.
  57. ↑ 1 2 3 4 Semenko I. M. Básníci Puškinovy ​​doby. - M .: Beletrie, 1970. - 295 s. Archivováno 6. února 2015 na Wayback Machine
  58. ↑ 1 2 3 Mashevsky A. Questions of Baratynsky Archivní kopie ze 4. března 2016 na Wayback Machine // Literatura. - 2002. - č. 14. - S. 8-12.
  59. ↑ Medvedeva I. [https://web.archive.org/web/20140203065336/http://baratynskiy.lit-info.ru/baratynskiy/articles/medvedeva-rannij-baratynskij/primechaniya.htm Archivováno 3. února 2014 dne archivní kopie Wayback Machine z 3. února 2014 na Wayback Machine - L .: Sovy. spisovatel, 1936. T. 1. - 1936. - S. XXXV-LXXVII.]
  60. ↑ Kublanovskij, Yu.Baratynského osamělost: k 200. výročí narození básníka // Literární noviny . - 2000. - Č. 9. - S. 9.
  61. ↑ Kupreyanova E. Mezera s kruhem Kireevského Archivní kopie ze dne 5. března 2016 na Wayback Machine // Kupreyanova E. Baratynsky z třicátých let // Baratynsky E. A. Kompletní sbírka básní: Ve 2 sv. - L .: Sovy. spisovatel, 1936. - T. 1. - S. LXXVIII-CXVI.
  62. ↑ Klimkova M. „Vrátím se do své vlasti ...“ // Tambovský život. - 2004. - 10. července. - str. 4.
  63. ↑ 1 2 3 Kupreyanova E. Zahraničí. Smrt. Archivní kopie ze dne 5. března 2016 na Wayback Machine // Kupreyanova E. Baratynsky in the 30ties // Baratynsky E. A. Kompletní sbírka básní: Ve 2 sv. - L .: Sovy. spisovatel, 1936. - T. 1. - S. LXXVIII-CXVI.
  64. ↑ Tikhvinský hřbitov / Archivní kopie Alexandra Něvského lávry ze dne 27. srpna 2017 na Wayback Machine // Národní knihovna Ruska.
  65. ↑ Historické hřbitovy Petrohradu: referenční průvodce. - Petrohrad: Nakladatelství Černyšev, 1993. - S. 188.
  66. ↑ Zuev N. N. Boratynsky: pomoci učitelům, středoškolákům a uchazečům o studium. - M .: Nakladatelství Moskevské státní univerzity, 1999. - 80 s.
  67. ↑ Zhelyabovskaya, T. Studium života a díla E. A. Boratynského ve škole // Regionální pedagogické čtení v místní historii: kol. projevy. - Tambov, 2000. - S. 11-16.
  68. ↑ Mironova N. A. E. A. Baratynsky (1800-1844) // Rozbor básně: učební pomůcka pro školáky a uchazeče. - M., 2007. - S. 80-82.
  69. ↑ Matusevich V. A. “Baratynskij ... jsme originální, protože on myslí” // Matusevich V. A. Múza čtení. - M., 1991. - S. 85-95.
  70. ↑ Ivanov A. I. Boratynskij v hodnocení básníků stříbrného věku // Kultura ruské provincie: problémy studia literatury. dědictví Tambovské oblasti / Ed. vyd. L. V. Polyaková. - Tambov, 1999. - Vydání. III. — S. 30-35.
  71. ↑ Viz: Gelfond M.M. „Četl jsem BORATYNSKÉHO…“: VICTOR KRIVULI  // Státní univerzita v Nižním Novgorodu. N.I. Lobačevského. - 2013. - č. 1 (2) . - S. 51-55 . Archivováno z originálu 13. ledna 2017.
  72. ↑ Brodsky I. Na památku E. A. Baratynského Archivní kopie ze 14. května 2012 na Wayback Machine
  73. ↑ Yakovich E. Walks with Brodsky a tak dále. - AST, Corpus, 2016. - 256 s. — ISBN 978-5-17-092115-7 .
  74. ↑ Nabokov V. V. Komentáře k „Eugenu Oněginovi“. - M.: Intelvak, 1999. - S. 376. - ISBN 5-93264-001-4 .
  75. ↑ Klimkova M. Boratynskij se narodil ... v Kazani ?! // Tambovský život. - 2003. - 11. října. - str. 3.
  76. ↑ Baratynského pomník byl postaven v Tambově Archivní kopie z 18. dubna 2015 na Wayback Machine // Tamboff.ru. - 12.10.2011.
  77. ↑ Knihovna - jméno Boratynského // Polis Plus. - 2000. - 28. března. - S. 2.
  78. ↑ 1 2 3 4 5 6 Boratynskij ( Baratynskij ) Evgeny Abramovich A. S. Puškin.
  79. ↑ Machulský A. Bylo otevřeno muzeum E. A. Baratynského // Tambovský život. - 2000. - 4. listopadu - str. 4.
  80. ↑ Chernyshova O. V Mary bylo otevřeno muzeum // Tambovský život. - 2000. - 1. listopadu - S. 1.
  81. ↑ Astrov A. "Nové stránky studií bóru" // Tambovský život. - 2000. - 10. června. - str. 4.
  82. ↑ Nestratova G. V. Hodina poezie věnovaná dílu E. A. Baratynského // Poslední výzva. - 2006. - č. 12. - S. 10-11.
  83. ↑ Matyushina M. Najde srdečnou účast? // Tambovský život. - 2003. - 22. března. - str. 4.
  84. ↑ Pisarev E. Fascinován slovem // Rossijskaja Gazeta . - 2004. - 26. března. - str. 6.
  85. ↑ Batmanova S. Básně zní v básníkově vlasti // Tambovský život. - 1998. - 4. července. - str. 4.
  86. ↑ Machulsky A. Setkává se znovu s Márovými fanoušky // Tambovský život. - 2000. - 12. července. - str. 4.
  87. ↑ Machulsky A. "Harmonie je tajemná síla" // Tambovský život. - 1992. - 25. července. - str. 4.
  88. ↑ Machulsky A. „Není duch štěstí, ale štěstí potřebuji“ // Tambovský život. - 1996. - 8. června. - str. 4.
  89. ↑ Seregin A. Na památku básníka // Tambov život. - 1992. - 16. července. - str. 4.

Literatura

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Tematické stránky
Slovníky a encyklopedie
Genealogie a nekropole