Tull
Thallus nebo thallus (z jiného řeckého θαλλός - mladá, zelená větev), je botanický termín používaný k označení jednobuněčného, mnohobuněčného nebo nediferencovaného na buňky (mnohojaderné) těla řas , hub , lišejníků a také antocerotů . a nějaký jaterní mech .
Ačkoli tvar stélky může připomínat tělo cévnatých rostlin a listnatých mechů , buňky, které ji tvoří, jsou monotónní a netvoří složité mozaikové tkáně . Zejména neexistují žádné specializované krycí nebo specializované vodivé prvky (jako průdušnice , sítové trubice a nádoby ).
V algologii , mykologii a lichenologii jsou přijímány různé klasifikace forem thalli. Thalli jsou nejsložitější v char a hnědých řasách , ve kterých je plánována diferenciace buněk a tkání. Některé lišejníky mají také poměrně složitou strukturu thallusu.
Řasy thalli
Thalli řas jsou velmi rozmanité, v algologii se rozlišuje několik typů morfologické diferenciace stélky. Často je však nemožné stanovit jasnou hranici mezi různými typy, protože existují přechodné formy.
- Monadický nebo bičíkový typ - jednotlivé buňky , které mají konstantní tvar, schopné aktivního pohybu ve vodním prostředí pomocí bičíků , jednotlivé nebo se shromažďující v koloniích , coenobia (kolonie s pevným počtem buněk). Celé kolonie a coenobia mohou být mobilní. V monadických řasách se často nacházejí charakteristické organely : centrioly , faryngeální aparát, trávicí vakuoly , stigma , kontraktilní vakuoly (ve sladké vodě). Mnohé z nich postrádají vakuoly s buněčnou mízou a buněčnými stěnami , obaly monádových buněk jsou různorodé a liší se od obalů rostlinných buněk . Monadickou stavbu mají i jednotlivá stádia řas ( zoospory , gamety ), které mají mnohobuněčný stél. Monadická organizace thallus se nachází u většiny taxonů řas, kromě chlorarachniofytů , červených řas a sinic .
- Améboidní nebo rhizopodiální typ je méně častý než monadický typ. Améboidní buňky mohou být i solitérní nebo mohou tvořit kolonie, nemají pevné obaly, mohou měnit svůj tvar a jsou schopné améboidního pohybu . Vyskytuje se v chlorarachniofytech, dinofytech a ochrofytních řasách.
- Hemimonadální (palmeloidní, capsal, transgresivní) typ - buňky podobné monadickým a mající organely charakteristické pro monadický typ, ale vedou imobilní životní styl. Často tvoří kolonie sestávající ze slizničních sekretů a buněk ponořených do tohoto hlenu. Vyskytuje se v zelených , ochrofytních a glaukofytních řasách.
- Kokoidní buňky jsou solitární nebo koloniální (cenobiální), oblečené v hustých membránách, bez bičíků, ve vegetativním stavu nepohyblivé. Thalli kokoidního typu jsou rozšířeny v různých systematických skupinách řas, tento typ chybí u euglenoidů , haptofytů a kryptofytů .
- Sarcinoidní typ je přechodný mezi jednobuněčnými kokoidními a mnohobuněčnými (parenchymálními) řasami. Buňky tohoto typu jsou schopny se dělit ve třech vzájemně kolmých rovinách a vytvářet objemové shluky. Stejně jako u předchozích typů jsou známi jednotliví a koloniální zástupci sarcinoidního typu. Jak je tento typ rozšířen v různých odděleních řas, není dosud zcela objasněno, charakteristickí zástupci se nacházejí u zelených řas, možná i ve třídě žlutozelených řas (oddělení Ochrophyta).
- Vláknitý neboli trichální typ je mnohobuněčný stél, jehož buňky se dělí převážně v jedné rovině a tvoří vlákna o tloušťce jedné nebo více řad. Vlákna mohou být jednoduchá nebo rozvětvená. Nejčastěji jsou buňky nitě rozděleny příčnými přepážkami, což zajišťuje konstantní růst nitě do délky. Trichální typ thallusu je široce zastoupen v ochrofytech, zelených, červených řasách a v sinicích.
- Multifilamentózní (heterotrichální) stélka je podobná stélce, ale jeho různé části jsou morfologicky diferencované a přizpůsobené k plnění různých funkcí, například mohou existovat dva systémy filament - plazí se po substrátu a vybíhají z nich vertikálně. Multifilamentózní stélky se nacházejí v ochrophytech, zelených a červených řasách.
- Falešná tkáň nebo pseudoparenchymální stélka je objemná stélka vzniklá splynutím vláken. Vyskytuje se u ochrofytů a červených řas (případně i u zelených).
- Tkáňový, lamelární nebo parenchymový typ se tvoří v důsledku buněčného dělení ve dvou nebo třech směrech. Vytvářejí se objemové nebo lamelární stélky ve tvaru listů, diferencované na tkáně, které plní různé funkce. Tkáňové stélky se nejčastěji vyskytují u ochrofytů (zejména u hnědých řas ), známé jsou také u zástupců zelených a červených řas.
- Sifonální nebo sifonový typ je vícejaderný talus nebuněčné struktury. Může dorůst do makroskopických velikostí a mít určitý stupeň diferenciace (vnější disekce). Přepážky se objevují, když je takový stél poškozen a v procesu reprodukce. Sifonální stélky jsou známé u zelených a žlutozelených řas.
- Sifonem pokrytý stél je vytvořen z primárního sifonového stélku a je komplexním stélkem vláknité nebo jiné formy, sestávající z vícejaderných prvků. Nachází se pouze v zelených řasách.
Houbová thalli
V houbách a houbách podobných organismech ( pseudohouby ) jsou stélky obvykle izolované améboidní a plasmodiální , myceliální a kvasinkovité .
- Améboidní stélka je jednojaderná buňka , která nemá buněčnou stěnu (je zde pouze cytoplazmatická membrána a periplast – zhutněná vnější proteinová vrstva). Plasmodiální stélka má podobnou strukturu, ale obsahuje mnoho buněčných jader . Podle morfologických znaků se thalli rozlišují:
- mimomatrální - nachází se na povrchu a intramatrikální - vyvíjí se uvnitř substrátu ;
- monocentrické - reprezentované jednou améboidní mononukleární buňkou, která může mít krátké nejaderné kořenové výrůstky ( rhizomycelium ) a polycentrické - s protáhlým rhizomyceliem, tvořící ztluštění obsahující další buněčná jádra;
- holokarpický - během vývoje a přechodu do stadia sporulace se zcela mění v jedno sporangium a eukarpické - tvoří několik sporangií.
- Myceliální stélka se skládá z tenkých větvících vláken - hyf , které mohou být rozděleny přepážkami na buňky (buněčné mycelium) nebo bez přepážek (nebuněčné mycelium). Hyfy mají obvykle neomezený apikální růst, charakteristický jak pro primární hyfy, tak pro boční větve; hyfy se proplétají a tvoří anastomózy - splývání postranních větví; proto je ve zralém myceliu obvykle nemožné rozlišit mezi primární hyfou a odnožemi. Téměř všechny známé houbové struktury jsou tvořeny z podhoubí - plodnice , klidové modifikace ( sklerocia , chlamydospory ), vodivé a podpůrné struktury ( synnemy , provazce , rhizomorfy ), infekční struktury ( apresoria , haustoria , záchytné hyfy ).
- Kvasinkovitá stélka (viz Kvasinky ) - jednotlivé buňky, které mají buněčné stěny nebo krátké, snadno se rozkládající řetězce buněk - pseudomycelium.
Lišejník thalli
U lišejníků jsou stélky obvykle izolované ve vzhledovém měřítku , listnaté a keřovité .
- Scale thallus se vyznačují plagiotropním (horizontálním) typem růstu, vypadají jako práškovité, zrnité ložisko nebo kůra. Typicky jsou takové lišejníky připojeny k substrátu hyfami jádrové vrstvy nebo podvrstvy, spodní vrstva kůry se zpravidla netvoří. Lišejníky korýšové rostou těsně spolu se substrátem, někdy je nelze od substrátu oddělit.
- Listnaté stélky mají také plagiotropní typ růstu, tvarem připomínají více či méně členité plotny s dobře vytvořenou spodní vrstvou kůry. Takové lišejníky jsou volně přichyceny k substrátu pomocí speciálních připojovacích orgánů, výrůstků spodní vrstvy kůry: rhizine , gomfa , nebo jiných.
- Huňaté stélky z hlediska organizace představují nejvyšší stupeň ve vývoji stélku lišejníků. Na rozdíl od jiných mají ortotropní (vertikální) typ růstu hyf s apikálním typem růstu talu. Jsou připojeny k substrátu pouze v malých oblastech spodní části thallusu: tenké vláknité rhizoidy , pseudogomfy atd. Navenek takové lišejníky vypadají jako keře - vzpřímené nebo visící.
Vertikální výrůstky, které se tvoří na horizontálních stélkách, se nazývají podetsia . Mohou být jednoduché nebo vysoce rozvětvené. Horní část podeta může mít různý tvar - tupý, špičatý, scyfoidní (s miskovitým prodloužením). Podecia jsou typičtí pro zástupce rodů Cladonia , Baeomyces , Stereocaulon [1] .
Thallus vyšších rostlin
U vyšších výtrusných rostlin se vyvíjejí výrůstky ve formě typických stélků . Evoluce thallusu šla od jednoduchých forem – jednobuněčných bičíkatých či améboidních buněk – přes vláknité, lamelární formy až po komplexně diferencované.
Viz také
Poznámky
- ↑ Archivní kopie Podetsii z 16. března 2017 na Wayback Machine / Slovník botanických termínů // Zemědělská elektronická knihovna znalostí (SEBiZ)
Literatura
- Belyakova G. A., Dyakov Yu. T., Tarasov K. L. Botanika: ve 4 svazcích - M. : Publishing Center "Academy", 2006. - T. 1. Řasy a houby. - S. 45-47 (řasy), 59-64 (houby). — ISBN 5-7695-2731-5 .
- Kurz nižších rostlin / ed. M. V. Gorlenko . - M. : "Vysoká škola", 1981. - S. 43 -49.
- A. N. Oksner . Klíč k lišejníkům SSSR. Problém. 2. Morfologie, systematika a geografické rozšíření / otv. vyd. I. I. Abramov. - L .: "Nauka", 1974. - S. 51-89.
 Slovníky a encyklopedie |
|
|---|