| Pasquale Festa Campanile | |
|---|---|
| ital. Pasquale Festa Campanile | |
| Datum narození | 28. července 1927 |
| Místo narození | Melfi |
| Datum úmrtí | 25. února 1986 (58 let) |
| Místo smrti | Řím |
| Státní občanství | Itálie |
| Profese | romanopisec , filmový režisér , scenárista |
| Kariéra | 1948 - 1986 |
| Směr | Komedie v italštině , umělecké kino |
| Ocenění |
Cena filmového festivalu v Cannes za nejlepší scénář k filmu Mladí manželé, r. M. Bolognini ( 1958 ) Cena Campiello za román „Pro lásku, pro jednu lásku“ (1984) |
| IMDb | ID 0275269 |
| Mediální soubory na Wikimedia Commons | |
Pasquale Festa Campanile ( italsky Pasquale Festa Campanile , Melfi , Basilicata , 28. července 1927 – Řím 25. února 1986 ) – italský spisovatel, scenárista, filmový režisér.
Festa Campanile je nesporným mistrem [1] komedie v italštině , která zajistila kontinuitu a rozkvět poválečné italské kinematografie [2] ; scenárista, který vytvořil podobu Rocca pro mladého Alaina Delona ve Viscontiho filmu " Rocco a jeho bratři "; režisér, který natočil Adriana Celentana ve filmech Bingo-Bongo a Deal! “, překonání všech pokladních rekordů [3] „zlatého věku“ italské kinematografie; tvůrce římské komedie " Rugantino " - nejlepší italský muzikál [2] , z árií se staly lidové písně [4] ; spisovatel, autor románů, oceněný významnými národními literárními cenami. Za léta kreativity vytvořil přes osmdesát děl, z nichž nejlepší jsou zlatý fond [5] [6] italské kultury.
Pasquale Festa Campanile se narodil 28. července 1927 ve starobylém jihoitalském městě Melfi v zámožné rodině právníka. Byl synem Raffaele Festa Campanile a Olgy Pappady. V roce 1936 se rodina jeho otce přestěhovala do Říma [7] , který se později stal nejen dějištěm akce, ale i hrdinou jeho četných děl a barvitá řeč Římanů je jednou z neustálých konotací poetiky komedie . v italštině hlavní žánr „růžového neorealismu“. » [8] [9] [10] .
V raném věku vstoupil Pasquale na prestižní římské lyceum. Julius Caesar , po kterém studoval práva na univerzitě v Římě. Zde se v roce 1949 seznámil s Massimem Franciosou , mladým učitelem římského práva [11] , s nímž po mnoho let tvořili tvůrčí svazek. „Dal jsem mu ve zkoušce „pětku“, druhý den mi přišel poděkovat a stali jsme se přáteli. Napsali jsme horu scénářů, které v těch letech nikdo nepotřeboval“ [12] .
Již ve svých univerzitních letech začal Pasquale Festa Campanile spolupracovat s římskými novinami a časopisy, kde publikoval povídky a v roce 1948 obdržel své první literární ocenění – cenu Caravel [13] za romány „ Babylon mimo městské hradby “, „ Jeskyně obyvatelé "," Přistání v rodišti loto "," Návrat na ostrov "," Španělsko v Zaragoze ". Massimo Franciosa byl během výuky redaktorem slavného časopisu „ La Fiera Letteraria “ („Literární veletrh“), který vedl ctihodný básník Vincenzo Cardarelli (1887-1959), který propagoval mladé talenty poválečné literatury. . Festa-Campanile se stal na volné noze a brzy redaktorem časopisu. Na "Literární pouti" vedl dvě rubriky: " Co dělají italští spisovatelé " a " Co dělají italští filmaři ", což mu umožnilo vstoupit do světa velké literatury a filmu: Pratolini , Moravia , Visconti , Zavattini , Fellini , Zampa , Castellani , Berto se stali jeho partnery, učiteli a přáteli. Byly to formativní roky Pasquale Festa Campanile, které se shodovaly s rozkvětem neorealismu , který zanechal nesmazatelnou stopu v jeho tvůrčí biografii.
V roce 1949 debutovali Festa Campanile a Franchosa; podle jejich scénáře "Fadija - zákon vendety" natočil režisér Roberto Bianchi Montero film o občanských sporech sardinských oje a pastevců. Hlavním zaměstnáním Festa Campanile byla až do roku 1955 žurnalistika - pracoval v rádiu, televizi, publikoval v časopise Roberta Longhiho „ Paragone “, za tuto činnost byl oceněn Marzottovou novinářskou cenou .
Zlomovým rokem byl rok 1955, kdy podle scénáře Festa Campanile a Franchosa vyšel film Milenci , režie Mauro Bolognini . „Milenci“ jsou manifestem „růžového neorealismu“ [14] . Film znamenal odklon italské kinematografie od přežité poetiky neorealismu, který již není schopen vyjádřit problémy a aspirace rychle se měnícího světa. Neorealismus, který skončil univerzální dohodou s filmem Umberto D. od De Sicy a Zavatiniho , ustoupil mladšímu bratrovi. „Růžový neorealismus“ je dramatická realita vyjádřená komediálními prostředky [15] . V The Lovers se Festa Campanile odklonila od epizodické komediální struktury šité na míru velkému komikovi (např. Sordi , Manfredi , Gassmann , Tognazzi ) a vrátila se ke klasické Goldoniho komedii , ponořená do okolního života, v tomto případě jeho stejnojmenná komedie " Lovers ".
V roce 1957 debutoval Pasquale Festa Campanile na literárním poli románem Babička Sabella, kterému autoritativní porota (ve složení Ungaretti , Carlo Bo , Vittorini , Giovanni Battista Angioletti , Betocchi , Leone Piccioni ) udělila hlavní cenu - Král. of Friends Award ( Il Re degli Amici ) za nejlepší humoristický román. Úspěch "Granny Sabella" zajistil stejnojmenný film Dina Risiho , natočený ve stejném roce a oceněný " Zlatou mušlí ", hlavní cenou festivalu v San Sebastianu [16] . Pokladní příjmy z uvedení Festa Campanile přesvědčily, že cesta k širokému úspěchu vede přes kino. Do budoucna však s lítostí prohlásil, že „tolik času promarnil kinematografií na úkor literatury“ [17] .
Ohromující úspěch filmu „ Bídní, ale krásní “, který natočil Dino Risi ve stejném roce podle scénáře Festa Campanile a Franchosa, znamenal vítězství „růžového neorealismu“. To bylo upevněno dvěma pokračováními, Chudí, ale krásky (1957) a Chudí milionáři (1958), obě v režii Dino Risiho , a Mladí manželé Maura Bologniniho , které získalo cenu filmového festivalu v Cannes za nejlepší původní scénář . Pasquale Festa-Campanile a jeho spolupracovník se stali mentory pro commedia a la Italiano . Rozhodující význam pro rozvoj italské kinematografie měla trilogie „ krásná, ale chudá “ , která poprvé hovořila o osobních problémech mládeže, proletářů a maloburžoazie [2] . Luchino Visconti si těchto filmů všiml a přizval Festa Campanile a jeho spolupracovníka, aby napsali scénář k filmu Rocco a jeho bratři .
Visconti velmi ocenil práci scénáristů: „Festa Campanile a Franciosa, oba jižané, neocenitelně přispěli k rozvoji psychologie obrazu a vytvoření brilantních dialogů“ [19] . Je-li pravda, že ve filmech natočených podle scénářů Festa Campanile a Franchosa tak odlišnými režiséry jako De Sica , Bolognini , Zampa , Petroni , Camerini (Odpočinek na Ischii, 1957), Orlandini (All in Love, 1959), Franciolini (Ferdinand I, King of Neapol, 1959) je rukopisem scenáristy, stejně tak platí, že zkušenost ze spolupráce s Viscontim vydláždila cestu Festa Campanile v režii, ukázala, „kdo je skutečným autorem filmu“ [20] .
Scenáristé, odsouzeni k úspěchu, neúnavně psali komediální příběhy pro Alberta Sordiho „Benátky, měsíc a ty“ ( D. Risi , 1958), „On je zloděj a ona je zlodějka“ ( L. Zampa , 1958), pro Massima Girotti („Sto kilometrů“ Petroni , 1959) a scénáře k dramatickým filmům „Vyšetřovatel ( L. Zampa , 1959), Vrah ( E. Petri , 1961) s Mastroiannim , Farma Viaccia “ ( M. Bolognini , 1961) , ve kterém hráli Claudia Cardinale a Jean-Paul Belmondo .
Rok 1962 byl v tvůrčí biografii scenáristy poznamenán uvedením filmu Nanni Loya „Čtyři dny Neapole“, ve kterém chorál poetiky Festa Campanile dosáhl svého plného zvuku: hrdinou filmu byl neapolský lid, který se v září 1943 spontánně vzbouřil a čtyři dny před vyloděním spojeneckých německých okupantů z města vyhnal. V roce 1963 byl film nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film [21] a v roce 1964 za nejlepší původní scénář [22] .
V roce 1963 se odehrál hlučný debut v italské kinematografii Marco Ferreri , který se vrátil ze Španělska jako zkušený režisér. Podle scénáře Festa-Campanile a Franchosa režíroval film Moderní dějiny: Včelí královna , satiru na instituci církevního sňatku. Lásce, vztahu milenců a manželských párů, sexuální orientaci a vkusu Italů, naléhavému problému občanského rozvodu se věnuje film „V Itálii tomu říkají láska“ (r. Virgilio Sabel , 1963), který patří do žánru filmu „sociální průzkum“, který byl v těch letech populární [24] .
Tři roky po Roccovi a jeho bratrech Visconti přizval scénáristy ke vzniku Leoparda , filmové adaptace stejnojmenného historického románu Giuseppe Tomasi di Lampedusa . Film, ve kterém si zahráli Alain Delon , Burt Lancaster a Claudia Cardinale , obdržel Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes v roce 1963 , stal se mistrovským dílem světové kinematografie a Martin Scorsese jej zařadil do seznamu 12 nejlepších filmů všech dob. [25] .
Italská kinematografie v polovině 60. let byla v rozkvětu. Byla schválena velká jména - Visconti , Antonioni , Fellini , přibyly nové síly - Ferreri , Pasolini , Bellocchio , Petri , Bertolucci , Rossi a další; komedie v italštině dosáhla svého vrcholu v plodné spolupráci dvou scénáristů: Festa Campanile a Franchosa [26] . Doba skriptování však skončila. Festa-Campanile o tom hovořila: „Práce scénáristy je podmíněna mnoha okolnostmi, spočívá v kompromisech, dohodách s režiséry, producenty, distributory, nakonec dostanete produkt na zakázku... Kromě toho, že jsem chtěl být režisérem, vyjádřit se po svém prostřednictvím kina, navíc jsem byl vyčerpaný - po padesáti scénářích mě omrzel stůl, psací stroj, papír. Rozdíl mezi jedním a druhým dílem je obrovský, problémy jsou úplně jiné. Jako scénárista přemýšlíte jedním způsobem, ale jako režisér čelíte úplně jiné realitě, kterou představují všichni – od producenta, po herce a technické pracovníky...“ [27]
Debut Festa Campanile ve filmové režii se odehrál v roce 1963. Festa Campanile a Franchosa podle vlastního scénáře natočili film „Pokus o lásku“, ve kterém nastolili téma nekomunikativnosti „patentované“ Antonionim , ale to vyřešili vlastními výrazovými prostředky. Toto je příběh o cizoložství světem unavené buržoazie. Pokus o lásku zůstává pokusem končícím existenciální nudou. Film "White Voices" (1964) vynesl Festa-Campanile a jeho spoluautora na vrchol úspěchu, ale ukončil jejich komunitu, která trvala 15 let. Při práci na tomto filmu poprvé nenašel rozdíl v názorech na režii kompromis a rozešli se. V budoucnu Festa Campanile vytvářel scénáře svých filmů sám nebo ve spolupráci s dalšími autory - Vasco Pratolini , Luigi Malerba ; zvláštní duchovní spřízněnost vznikla s Ottaviem Yemmou , který do scénáře skvěle ztělesnil zápletky Festa Campanile a posunul své romány do filmové řeči. Spojoval je ironický postoj k životu, zájem o „sexuální výchovu“ Italů, pozornost k sociálním vyvržencům a sexuálním menšinám. Dramatickým principem Yemmy bylo rozvinout hlavní děj komedie postupně, bez zbytečných peripetií a téměř bez odchylek od hlavní dějové linie. .
Poté, co se Festa Campanile stal filmovým režisérem, se spolu s Eduardem de Filippo a Dariem Fo etabloval jako vynikající komik 20. století . Estetiku svých komedií autor formuloval takto: „Moje komedie nejsou komediemi mravů, ale prostě komediemi. Italský společenský kontext jsem nikdy nemiloval natolik, abych zesměšňoval jeho nectnosti v komediích o mravech. Z tohoto důvodu byly mé filmy nazývány vyhýbavými, daleko od reality. To není pravda, protože se raději vyjadřuji v paradoxech než v přímém kopírování reality“ [28]
Paradoxností Festa-Campanile souvisí s Pirandellovým humorem, jehož hlavním principem je „pocit opaku“, překlápění, zrcadlení, ironie a groteska, koexistence dvou pohledů – přímé a reverzní, textu a podtextu. , vtipné a politováníhodné atd. Například v komedii Love Must Be Made Right autor varoval před nebezpečím sexuální povolnosti. Jeho teze: sex bez lásky se stane zbožím. Ale přeháněním kopulace bez lásky dosáhl opaku a úžasných výsledků: během globální energetické krize produkuje sex takové množství energie, které může zajistit normální a ekologické fungování civilizace. Autorovu tezi zvrátil až komediální nárůst kopulace, který se stal hlavní starostí státu .
Dalšími zdroji paradoxní komedie byla americká komedie groteska a Billy Wilder : děj jeho tragikomedie " The " je vypůjčen z filmu "Kam jsi šel nahý?Apartment " .
Inovativní kinematografie Clauda Leloucha , který přikládal velký význam velkolepé fotografii a hudbě, neobešel beze stopy Festa Campanile, který vždy věnoval velkou pozornost práci s kamerou, výběru filmových herců a skladatelů. Natočil vynikající komiky Totò , Sordi , Manfredi , Tognazzi , Mastroianni , Gassman , vytvořil nové herecké "masky" - Enrica Montesana a Adriana Celentana , kteří pod jeho vedením dosáhli vrcholů svého umění. K účasti ve svých filmech přitahoval zahraniční herce, čímž rozmělnil italskou komedii - J-L. Trintignant , Philippe Leroy , Thomas Milian , Rod Steiger , Tony Curtis , Ben Gazzara .
Hrály v něm bohyně filmu, brilantní herečky a oslnivé krásky, které neváhaly být nahé: Claudia Cardinale , Monica Vitti , Mariangela Melato , Adriana Asti , ke kterým se přidaly zahraniční hvězdy - Anouk Aimé , Catherine Deneuve , Annie Girardot , Marina Vladi a mezi nimiž je zvláštní místo v raných filmech, Festa Campanile obsadila Catherine Spaak , která vytvořila model pro nový obraz ženy: nezávislou, sexy a vědomá si těchto vlastností. Sexsymboly příští dekády byly Laura Antonelli („Drozd písně“) a Lilly Carati („Dívčí tělo“). Hudbu k jeho filmům napsali Ennio Morricone , Ritz Ortolani , Detto Mariano , Luis Enriquez Bacalov , Armando Trovaioli a další významní skladatelé . .
Filmy Festa Campanile se těšily divokému diváckému úspěchu a přinesly kolosální pokladny, jaké v Itálii nemají obdoby, což vzbuzovalo závist kolegů, kteří mu říkali „miliardář“, jako by vydělávání peněz nebylo pro filmový průmysl charakteristické nebo přestalo být vůdčí schopností. na chodník slávy. Kritika levice i pravice mu neodpustila nekonformnost, apolitičnost a erotičnost jeho obrazů a pověsila na něj nálepku obchodního ředitele. Moderní akademická objektivní kritika obnovila spravedlnost [29] [30] . Festa-Campanile během svých dvaceti let jako režisér natočil dvaačtyřicet filmů. „Jsem zvyklý pracovat 18-19 hodin denně, živit se kávou a grappou a vykouřit sto cigaret... Na pátou rychlost pracuji s radostí“ [27] . Průřezovým tématem jeho komedií byl manželský či mimomanželský vztah páru opačného či stejnopohlavního pohlaví (tyto samé vztahy se staly hlavními v thrilleru Krvavý stopař, který mistrně natočil). Režisér zpravidla považoval za extrém, postrádající věrohodnost a hraničící s absurdními situacemi, v nichž se nachází zdroj smíchu. .
V režijní tvorbě šedesátých let vynikají filmy natočené s belgickou herečkou Catherine Spaak : „Italské cizoložství“, „Můj manžel a já ho zabijeme, když budu chtít“ a „Matriarcha“, druh trilogie o ženské emancipaci. a prosazování žen přímo v návaznosti na mládež a sexuální revoluci: zdá se, že jsme se vrátili do stadia matriarchátu, kde si partnerku nevybírá on, ale ona. Režisér se postavil jako feminista . Ve filmu When Women Were Tailed, který otevírá 70. léta, se autor ponořil do antropologie sexu a počátků komedie. Komiks se rodí ze střetů postav s realitou, která je deformuje: někdo byl, stal se nikým a pak se proměnil ve sto tisíc [31] ; takové je pirandelské paradigma, ve kterém žije violoncellista Niccolò Vivaldi v jednom z nejlepších filmů Festa Campanile Drozd zpěvný (1971). Další komediální díla tohoto desetiletí jsou "Pendel" (1974), "Přiznejte se, že pro mě děláte všechno" (1976), "Drahá manželka" (1977), "Jak ztratit ženu a najít milenku" (1978), mezi nimiž vyniká mistrovské dílo „Love Must Be Made Properly“ (1975).
Film je založen na stejnojmenném románu, který Festa Campanile vytvořila ve stejném roce, v době vrcholící světové ropné krize . Nová kniha i sci-fi film na ní založený [32] předpovídají vývoj společnosti do roku 2000: romantické lásce bude dominovat nahý sex, který nahradí ropu a stane se zdrojem čisté energie, která zajistí pracovní místa, sociální řád a blaho civilizace. Režisér pokračoval v tématu merkantilizace sexu ve dvou následujících skvělých komediích Jedge Bellavita a Girl's Body. V prvním si vrátná manželka uvědomila, že si může účtovat sexuální služby svého nečinného manžela, sexuálního obra, které potřebují nájemníci a nájemníci jejich bohatého domu, kteří je předtím dostávali zdarma; ve druhém se Terezín, prostá vesnická dívka, stane vlastníkem jmění svého pygmaliona, smyslného profesora Quaria, které investuje do koupě nevěstince v Mantově. .
V 70. letech začal režisér spolupracovat s Adrianem Celentanem . Nahrávací studio " Clan Celentano " objednalo Pasquale Festa-Campanile dva filmy: " Emigrant " a filmovou verzi slavného muzikálu " Rugantino " s Celentanem a jeho ženou Claudií Mori v hlavních rolích. Tato spolupráce pokračovala i v 80. letech, kdy režisér pozval Celentana a Montesana, aby ztvárnili dvě hlavní role ve filmu Deal! Film byl speciálně koncipován pro dva herce ve filmovém žánru novém v Itálii, který se skládá ze dvou různých filmů, tzv. filmový film , jehož móda přišla z Hollywoodu spolu se stejnojmenným filmem Stanleyho Donena . Montesano [33] hraje ve filmu Short with the Pope a Celentano ve filmu Dancer Priest. Oba filmy jsou sjednoceny pod společným názvem "Hand on!" - replika kněze Celentana, který s požehnáním monsignora jde do taneční soutěže s nadějí vyhrát a ozelenit celé město prémiovými penězi. Film byl natočen za 21 dní a překonal rekordy v kinech – 11 miliard lir (cca 102 milionů dolarů) na druhém místě za Kramerem versus Kramer (106 milionů dolarů) v hodnocení. „ Bingo-Bongo “ [34] měl ještě větší úspěch , kanonizoval masku Celentana – stal se ikonou lidové kultury .
Velké místo v tvorbě Festa Campanile zaujímají historické či kostýmní komedie. Od roku 1965 do roku 1984 natočil šestnáct kostýmních filmů (nepočítáme-li Dívčí tělo, v němž příběh hraje vedlejší roli, staví do popředí komedii postav a situací; až ve finále se dozvídáme, že děj se neodehrává dnes, ale v roce 1957) . Vztah Festa Campanile k historii byl nejednoznačný, nezapadaly do prokrustovského lože žádné z dominantních ideologií, ale nebyly poctou módě ( Lattuadova Mandragora , 1965, Pasoliniho Dekameron , 1971): jeho první kostým komedie o rebelovi Pasquale napsal v roce 1959 „Ferdinand I., král Neapole“, v roce 1963 pracoval na scénáři kostýmu „Leopard“ a vydal svůj první humoristický román „Babička Sabella“, popisující události ze sjednocení země do poválečného období, v roce 1957 . Pokud seřadíte kostýmní filmy Festa Campanile podle historických epoch, ve kterých se děj odehrává, ukáže se, že pokrývají hlavní etapy světových dějin. .
Režisér zahájil exkurzi do minulosti z pravěku „Když ženy byly ocasy“ (1970), komedii o objevování a poznání sexu, a pokračoval v raných historických dobách „Když ženy ztratily ocas“ (1972) a vznikly kapitalistické vztahy .
Římská éra se odehrává ve filmu Zloděj (1980) - jednom z nejlepších filmů Festa Campanile, natočeném podle jeho vlastního stejnojmenného románu. Tulák Caleb nějakým způsobem přežívá drobnými krádežemi, podvody a primitivními lstí, dokud nepotká Krista, který na něj zapůsobí svými triky – zvětšováním chleba, oživováním mrtvých. Caleb se rozhodne naučit se od Mistra lstivosti, ale ocitne se s Ním na kříži. „Moje království se blíží,“ říká mu Spasitel. "Pohni se první," odpoví mu zloděj. - Jsem po .
Ve středověku byl spolehlivým prostředkem ochrany ženské morálky pás cudnosti. Ve stejnojmenném filmu z roku 1967 je hrdinka Moniky Vittiové, zlatovlasý Boccadoro, do morku kostí pobouřena, že na ni její manžel, který se vydal na křížovou výpravu , nasadil tuto věc. Jde do Svaté země, hledá ho a hledá svobodu. Svobodu od drobného tyrana, který na svém zchátralém panství obnovil „Zákon první noci“ (1972), usilují vzpurní rolníci v čele s odvážným Gandolfem. .
V renesanci se odehrávají události filmu „A Virgin for the Prince“ (1965), který vypráví o nejhlasitějším skandálu 16. století. - testování mužských schopností mantovského prince Vincenza Gonzagy před svatbou s Florenťankou Leonorou Medici. " Calandria " - první a velmi obscénní erotická komedie, napsaná v próze v italštině kardinálem Bibbienou v roce 1513, tvořila základ stejnojmenného filmu v roce 1972. Román Massima d' Azeglia " Ettore Fieramosca aneb Turnaj v Barlettě " byl natočen "Soldier of Fortune" (1976) s Budem Spencerem v titulní roli - jeden z nejzábavnějších filmů Pasquale Festa Campanile .
Osmnácté století prochází zpěvem kastrátů (White Voices, 1964), mezi nimiž je i Meo, imaginární kastrát, který uspokojuje vznešené římské dámy v jejich manželských postelích. Letitý benátský virtuos pokušení ve filmu " Návrat Casanovy " (1978) čeká na milost dóže, aby se vrátil z exilu do rodných Benátek a zde zemřel. Ale dokud se tak nestane, starý sukničkář uspokojuje své rozmary s krásnou Marcolinou, s pomocí jejího snoubence. .
Devatenácté století je vyobrazeno v masce římského lidového hrdiny Rugantina , nečinného lumpena, žvatlaře, pasáka a zloděje, pro kterého pláče špalek. Vyleze na něj a své milované Rosettě dokáže, že mezi jeho dalšími vlastnostmi je hlavní ušlechtilost duše. .
Za hřmění kanonády první světové války se otevírá dvacáté století, do kterého přechází „hudební“ provedení německé hymny slavného pařížského petomana Josepha Pujola („Petomaniac“, 1983).
První světovou válku zastupuje v díle Festa Campanile filmová pohádka „Dívka a generál“ (1967) a hrdinský film „Ďáblova kráva“ (1982). .
Mezi dvěma válkami se odehrává film Skandál ve vznešené rodině (1984) podle skutečné události, která se odehrála v Turíně v roce 1926. Policie zadržela muže, který ztratil paměť, v čemž dvě rodiny poznaly svého příbuzného najednou. Pro někoho vzdělaný člověk, profesor, pro jiné anarchistický tiskař. Dva v jednom. Soud rozhodl, že to nebude posuzovat ani jedno, ani druhé. V tomto filmu dochází k paradoxní, pirandelovské situaci o ztrátě osobní identity, kterou velký Pirandello ztělesnil v románu Zesnulý Mattia Pascal, a po turínském incidentu ve hře The Way You Want (1929) .
V roce 1981 natočila Festa Campanile tři filmy, které měly obrovský úspěch: "The Trickster" - příběh římského lumpena Gina Quirina ( Thomas Milian) , vychovávajícího svého syna, který se narodil z náhodného vztahu se švédským turistou. Po předání novorozeného dítěte otci byl Švéd takový. Gino přežije s obratnýma rukama, aby nakrmil a oblékl miminko určené osudu nespolečenského otce. Ale společnost, kterou představuje krásná mladistvá inspektorka ( Giovanna Ralli ), změní jejich osud k lepšímu . .
Název filmu „Nikdo není dokonalý“ odkazuje na uznávanou komedii Billyho Wildera „ Jen dívky v jazzu “. Když je Jack Lemmon oblečen do ženských šatů, oznámí do něj zamilovanému milionáři, že je muž, milionář klidně odpoví: "Nikdo není dokonalý!" Na základě této poznámky Festa Campanile rozvíjí téma vztahů osob stejného pohlaví. Mladý vdovec Guerrino Castiglioni ( Renato Pozzetto ) s hrůzou zjistí, že jeho milenka Chantal ( Ornella Muti ) není vůbec žena, ale parašutista. Jack Lemmon v Billy Wilder a Ornella Muti na Pasquale Festa Campanile jsou neodolatelní .
Formule "dva filmy v jednom" se opakovala v komedii "Zadek a košile". První film The TV Man s Enrico Montesanem v hlavní roli je vtipná a poučná pohádka pro dospělé. Druhým filmem je Muž, muž... ať žije žena, v hlavní roli komická dvojice Renato Pozzetto a Leopoldo Mastelloni . Pár zamilovaných gayů slaví desetiletí manželského života a ve stejný den jeden z nich potká ženu, která jim jako vždy změní život k lepšímu .
V roce 1982 Pasquale Festa-Campanile produkoval čtyři celovečerní filmy a vydal román: titánský výkon, který nikdo jiný nevlastnil, a každý film nebo román se ukázal jako skvělé umělecké dílo. V recenzi na Dívku z Terstu na motivy stejnojmenného románu vydaného téhož roku kritik vlivného deníku Il Giornale napsal: „Jak Pasquale Festa-Campanile dokáže natočit tři nebo čtyři filmy ročně a navíc psát -další romány, zůstává velkou záhadou: jeho titánská schopnost práce odpovídá šíři jeho zájmů, které bravurně ztělesňuje " [35] mistrně provede Enrico Montesano - tato role není v repertoáru slavného komik. Zoufalá římská rodina nutí atraktivního Spartaka k mužské prostituci. Je nezaměstnaný, právě vyšel z vězení za drobné krádeže, manželka je těhotná, žije z podpory bratra - bezvýchodná situace. Spartak vstupuje do panelu. Poté, co se převlékl, stal se jiným, transvestitem, poprvé zná skutečné lidské pocity. Ale tato zkušenost neprojde beze stopy - Spartak ztrácí svou osobnost: je to muž nebo žena?
Ve filmu „Ďáblova kráva“ se Pasquale Festa-Campanile vrátil k tématu první světové války, které prochází celým jeho dílem: příběh „Vojenská epizoda“, publikovaný v roce 1929 v j. " Fiera Letteraria ", film "Dívka a generál" (1967), román "Hřích" (1980), z něhož si režisér vypůjčil celé epizody pro nový film, který se odehrával na severovýchodní frontě, v téže místa, kde se události Romana, v horách Benátské náhorní plošiny. Jedná se o vtipný a tragický milostný příběh dvou mužů a ženy, kteří oba milují a obětuje se pro ně (Stejný trojúhelník zamilovaných přátel, kde hrdinská role připadá na ženu, byl dříve rozvinut ve filmu S velkým, skvělým Láska, 1969).
Příběh Dina a Nicole, protagonistů Dívky z Terstu, je inspirován životem a bouřlivým vztahem Scotta Fitzgeralda a jeho extravagantní ženy Zeldy. Jedná se o jeden z nejosobnějších, zpovědních filmů Festa Campanile. Komiksový spisovatel Dino ( Ben Gazzara ) vstupuje do života Nicole ( Ornella Muti ), oslnivého objektu mužské touhy. Nicole trpí duševní poruchou ze sexuálních důvodů. Její osobnost se rozpadá na mnoho postav, ve kterých Dino hledá skutečnou Nicole, ale nenachází ji. Při prezentaci filmu režisér poznamenal, že „chtěl jsem ukázat životní podmínky moderního člověka, bez bezpodmínečných hodnot a starodávných iluzí; muži a ženy vidí lásku jako lék na strach – strach ze života, ze sebe sama a z tajemství, jehož jsme součástí .
Kritika tento film vnímala jako návrat Festa Campanile do „vážné“, autorské kinematografie. O pět měsíců později však režisér uvedl komedii „ Bingo-Bongo “ - čtvrtý film, natočený v roce 1982. Toto je také jeho čtvrtý a poslední film s Celentano . Nespoutaně vtipná komedie, která se stala poznávacím znamením velkého Itala. Herec je v něm hyperrealisticky kombinován s postavou: to byl záměr scénáristů Enrica Aldoiniho a Franca Ferriniho , kteří příběh o italském Tarzanovi napsali pro „muže na pramenech“ se vzhledem primáše. Bingo Bongo, které vyrostlo v džungli, ale přestěhovalo se do městské džungle, se stává prostředníkem mezi světem lidí a světem zvířat a propaguje myšlenky zoocentrismu blízkého Celentanu. Zpěvák v tomto filmu poprvé vystoupil se svými slavnými hity „ U-u “ a „ Městská džungle “. Jeho partnerkou byla Carole Bouquetová , Buñuelův „objekt neurčité touhy“ .
V březnu 1983 byla vydána nová komedie Festa Campanile Chudý bohatý muž s Renato Pozzetto Renato Pozzettovem v hlavní roli. Bohatý podnikatel se bojí zkrachovat a být na ulici. Každou noc má noční můry, které končí sebevraždou. Psychoanalytik mu radí, aby žil v kůži chudáka, aby zahnal tyto nebezpečné obavy. Hrdina Pozzetto dělá právě to - přenese správu záležitostí na právníka Mariniho a on sám jde žebrat. Získá práci vrátného, pronajme si jednopokojovou psí boudu v domě postaveném jeho firmou, seznámí se s okouzlující sousedkou Martou ( Ornella Muti ), zamiluje se do ní. Hrozí mu povýšení, končí. Ukazuje se to na milánském dně. Chudý boháč, který prošel všemi zkouškami chudoby, likviduje své podniky a odchází s Marthou bydlet na rezavé plavidlo, které si pronajímá známý flákač. „Můžete být chudí a žít šťastně, hlavní je mít hodně peněz,“ zní paradoxní poznámka, kterou film končí.
Fenomenálním dárkem, kterým Joseph Pujol vydělá za večer více než Sarah Bernhardt a Lucien Guitry dohromady, je hudební průchod střevních plynů. Film "Petoman" vyšel v říjnu 1983. Při natáčení rabelaisovského příběhu je těžké neupadnout do vulgárnosti. Festa Campanile zvažoval situaci s panenskou čistotou svého pohledu, v němž lze vyvolat pouze upřímný, nikoli vulgární smích. Arnold Schoenberg se nechal inspirovat uměním Petomana a napsal pro něj Kvintet pro Svěrač a housle. Hugo Tognazzi v roli Petomana dávku smíchu záměrně dávkuje. Když se Pujol zamiloval do violoncellistky Catherine ( Mariangel Melato ), uteče s ní do Itálie, v Paříži vypuknou nepokoje, pravice se staví proti Pujolovi, levice je proti. Pujol se vrací do Paříže a u soudu dokazuje morálku svého umění. Vrcholu dosahuje na soukromém vystoupení umělce pro velikány tohoto světa – prezidenta Francie, krále Velké Británie a německého císaře. Pujol na svůj nástroj zpívá hymny tří zemí, čímž se rozzuří Wilhelm, pod jehož výkřiky se na obloze objevují záblesky první světové války.
Skandál ve vznešené rodině reprezentoval Itálii na 41. filmovém festivalu v Benátkách v roce 1984. Byl to poslední film Pasquale Festa Campanile.
V roce 1984 byla Festa Campanile diagnostikována neoplazie ledvin. V období zdokonalování dokončoval pro nakladatelství Bompiani svůj poslední román Veselé Vánoce ... Šťastný Nový Rok a přistoupil k filmové adaptaci svého románu Pro lásku, pro lásku jednu.
Festa Campanile zahájil svou cestu světem umění literaturou, publikoval řadu povídek a román „Babička Sabella“ v periodikách. Festa Campanile, fascinovaná kinem, se o osmnáct let později vrátila k literatuře jako sofistikovaný mistr, když v roce 1975 vydala satirický román „Láska se musí dělat pořádně“, jehož hrdina, stejně jako mnozí v té době, hledá zdroje energie olej. Někteří to najdou v atomu, je to v sexu, osvětluje Řím, všechna města na světě, zvedá letadla do nebe, odstraňuje nezaměstnanost a zajišťuje normální fungování civilizace. Další vynikající kameraman a spisovatel, Pier Paolo Pasolini, napsal v těchto letech román „Oil“, ve kterém odsuzoval ropné magnáty a vládnoucí třídu, utápěnou v zhýralosti [37] . Festa Campanile je ve svém románu nemilosrdně zesměšnil. Církev jako mocenská instituce například upravuje přikázání evangelia a svá vlastní dogmata. Monsignor, zástupce Vatikánu, který umožňuje všechny druhy sexu, říká: "Stejně jako dříve jsou zakázány vraždy, krádeže, láska ke zlatu a svoboda myšlení."
V roce 1977 vyšel Zloděj, následoval Hřích (1980) a Pro lásku, pro lásku samotnou (1983), tři skvělé knihy „s posvátnými obrázky“ [38] . V prvním Kristus otevírá nebeské království lotrovi, který je s ním ukřižován na kříži; ve druhém je láska ztělesněna ve své nejvyšší podobě – milosrdenství; třetí vypráví tajemství lásky Josefa a Marie, kteří se narodili z Ducha svatého. Poslední dva romány byly oceněny literární cenou Campiello .
Všechny romány Pasquale Festa-Campanile jsou filmové jak ve struktuře příběhu, tak ve struktuře obrazů. S žádným z filmů podle nich však nebyl spokojen. Na otázku novináře: „Který z filmů natočených podle vašich románů je podle vás lepší než román?“ spisovatel odpověděl: „Všechny bez výjimky jsou horší než romány. To je další důkaz nesmyslnosti přenášení knihy na filmové plátno. Své romány mám moc rád a sám jsem se na jejich promítání podílel, takže nemám nikoho, kdo by mohl vinit, že jsou všechny v podstatě zničené“ [39] . Dalším výrazným rysem spisovatele je, že všechny jeho romány (s výjimkou Dívky z Terstu) jsou psány v první osobě, což rozšiřuje možnosti introspekce a zaměření na psychologické jemnosti postavy. Jeho romány se vyznačují příslušností ke klasické narativní tradici s rychlým rozvojem akce nabité akcí, hlubokou znalostí lidské psychologie a instinktů, lidských dramat a komedií; čtou se neoddělitelně, jedním dechem; jeho spisovatelské pero vyniká lehkostí, za níž se buď otevírá druhé dno, nebo dýchá vůní Palestiny, nebo dechem zašlých časů s jejich kouzlem a kouzlem. Často vás rozesmějí k slzám a nabízejí k zamyšlení nad důvodem smíchu.
Zamilovaná čarodějnice (1985) je humorný dobrodružný román, jehož hrdinka, mladá dědičná čarodějnice, skrývající se před inkvizicí, obléká se do mužských šatů, končí v Římě a zamiluje se do papeže Urbana VIII . ve světě Maffea Barberiniho. , patron Caravaggia . Román byl oceněn cenou Bancarella .
V roce 1986, po smrti spisovatele, vyšel jeho poslední román Veselé Vánoce ... Šťastný nový rok o starším páru, který byl kvůli nedostatku peněz nucen žít odděleně v domech svých dcer. Odloučení náhle probudí v Elviře a Ginovi dřívější city a navzdory všem nepříznivým situacím jsou znovu sjednoceni. Na motivy tohoto románu [40] natočil v roce 1989 stejnojmenný film Luigi Comencini . Scénář k němu napsaly děti dvou velkých filmařů - Raffaele Festa Campanile a Cristina Comenchini .
Renální neoplazie, diagnostikovaná v roce 1984, se vyvinula v rakovinu jater, na kterou Pasquale Festa-Campanile zemřel 25. února 1986. Zanechal nedokončenou práci na scénáři k filmu For Love, For Love One [41] , který byl natočen v roce 1993 režie Giovanni Veronesi s Penélope Cruz jako Maria a Diego Abatantuono jako Joseph. Film podle jeho románu Hřích, který se připravoval na natáčení Gillo Pontecorvo , se nekonal, protože režisérovi nevyhovoval Robert De Niro , kterého producenti pozvali do hlavní role.
V roce 2017, u příležitosti spisovatelových 90. narozenin, vyšla sbírka jeho raných povídek s názvem „Štěstí je úžasná věc“ [42] , která obsahuje díla publikovaná na stránkách Literárního veletrhu. Mezi nimi i autobiografický příběh „Babička Julia“, z něhož vyroste román „Babička Sabella“. Italská kultura upevnila postavení Festa Campanile jako klasika tím, že román zařadila jako povinnou četbu na střední škole.
V roce 1962 debutoval Pasquale Festa Campanile v divadle. Jeho komedie Rugantino se stala divadelní senzací. Muzikál, který nastudovali Garinei a Giovannini , dosáhl světové slávy, když vystoupil na Broadwayi v divadle Marka Hellingera v únoru 1964. Turné, které organizoval newyorský producent Alexander Cohen , trvalo tři týdny a bylo vyprodáno [43]. . Festa Campanile zde poprvé použila „zakázanou“ techniku v hudební komedii – ve finále její hrdina umírá. Tato komedie se proslavila především tím, že árie z ní se staly lidovými písněmi, které nemají autory: „ Romská jeptiška fa' la stupida stasera “, „ Ciumachella ciumachella de Trastevere “, „ Rugantino alla berlina “ [44] . Rugantino se stal prototypem pro mnoho římských postav následně vytvořených Festa Campanile (například Dino Quirino ("The Trickster"), Meo ("White Voices"), Horatio Imperiali ("Ruka!").
Divadelní zážitek z Festa Campanile pokračoval v hudební komedii „Twenty Golden Sequins“, napsané ve spolupráci s Luigim Magnim a nastudované Franco Zeffirellim v prosinci 1968 v Teatro Sistina v Římě .
V roce 1970 vytvořila Festa Campanile pro činoherní divadlo hru „Ačkoli tě mám moc rád“ – o každodenním životě manželského páru, v němž převládá humor a ironie, ale „myslím,“ řekl autor, „že tohle je smutná komedie“ [45 ] . Inscenace měla premiéru na Festa Campanile v Modeně v roce 1971 s vynikajícími herci Lilla Brignone a Gianni Santuccio v hlavních rolích.
Pasquale Festa-Campanile byl ženatý s umělkyní Annou Salvatore; ve svém druhém manželství s Annou Caleffi. V průběhu let žil v civilním manželství s Catherine Spaak a Lilly Karati. Krátce před svou smrtí se oženil s dcerou prefekta Palerma, Rosalba Mazzamuto.