Král, královna, jack

Král, královna, jack
Žánr román
Autor Vladimír Nabokov
Původní jazyk ruština
datum psaní 1928
Datum prvního zveřejnění 1928
nakladatelství Slovo
Předchozí Máša
Logo wikicitátu Citace na Wikicitátu

Král, královno, Jack  je román Vladimira Nabokova . Psáno v ruštině během berlínského období života, v roce 1928 . V Nabokovových pamětech je poznamenáno, že za celý svůj život v Německu si nerozuměl s jediným Němcem. Toto odcizení se odráží v románu a je vyjádřeno v nepřátelském postoji k postavám.

Děj

Děj románu ironicky odpovídá standardům triviální bulvární fikce; vypráví o tom, jak úspěšného obchodníka Kurta Dreyera – veselého, nadšeného člověka s uměleckým nádechem – podvádí jeho zdánlivě měšťácky ctnostná krásná manželka Marta, vulgární a úzkoprsá měšťačka s poněkud omezeným rozhledem, skrývající se pod maska ​​chladné strnulosti hrubá a také neinspirovaná smyslností. Nespokojená s dobrosrdečným manželem, který „zamilovaný... nebyl ani silný, ani příliš zručný“, svede Dreyerova synovce Franze, navenek atraktivního, i když prázdného mladého muže z chudé rodiny, který se přijel usadit do Berlína. .

Jak se sbližují, Martha a Franz plánují zabít Dreyera. Procházejí nejrůznějšími plány na zabití Dryera – od banální otravy až po sofistikované představení s „bezpečným“ utopením oběti, která neumí plavat. Milovníci zločinců úspěšně nalákají Dryera do pasti, ale popravu odkládají na blízkou budoucnost. Po návratu do hotelu spiklenci a jejich oběť upadnou do deště, načež Martha, strůjce zločinného spiknutí, která doslova zotročila svého milence se slabou vůlí, nastydne a zemře, oplakávána svým manželem.

Jak uvádí literární kritik N.G. Melnikov, „navzdory banálním cizoložným intrikám , které jsou základem zápletky , vypůjčené z pulp fiction, je umělecká originalita románu do značné míry určována parodickým herním prvkem, který v průběhu let hrál v Nabokovově poetice stále důležitější roli. Autor mistrně balancuje mezi banalitou literárního klišé a vtipnou parodií. Když jde směrem k obecnému čtenáři, na první pohled vážně sleduje triviální schéma, ale zároveň je „odstraňuje“, paroduje, někdy obrací naruby. Krvavé plány, které – v souladu s obvyklými klišé bulvární literatury – staví energická Martha a její milenec, který zcela propadl jejímu vlivu, působí místy upřímně komicky. „Nevysvětlitelně si vybavují podrobnosti o lstivých vraždách popsaných jednou v novinách, v centu, a tím se dopouštějí nedobrovolného plagiátorství,“ rozvíjejí milovníci zločinu jeden směšný projekt za druhým, přičemž téměř úplně ztrácejí pojem o realitě. Svou oběť – živého a energického Dreyera – staví „do pozice jakéhosi konfekčního, zabaleného, ​​obvázaného zboží“, poslušného manekýna (který je ve skutečnosti podmíněnou postavou oběti v kriminálkách). Navíc, čím dál více se noří do obsedantního deliria kriminálních plánů, sami postupně ztrácejí svůj lidský vzhled, stávají se jako roboti naprogramovaní pro jednoduché životní operace“ [1] .

Kritici románu

Román přitahoval pozornost emigrantských kritiků, na které působil ambivalentním dojmem. Y. Aikhenwald , autor obecně benevolentní recenze „Král, královna, Jack“, vychvalující Sirin „chytrý slovní kostým“, oceňující jeho „vzácný postřeh a bystrost ve vztahu k vnějšímu světu“, umožňující mu „hodně rozházet světel a jisker, nekonečně malých veličin a odstínů pozorování, mozaika <…> brilantních detailů“, zároveň pochyboval o tom hlavním – o psychologickém odůvodnění a potřebě vzniku zločinného plánu v Martě a Franzovi. : „... v tom není úplná přesvědčivost <...> žádná zastavovací centra jim nestála v cestě, ani sebemenší odpor svědomí a lítosti, že se nemohli usadit jiným způsobem, než zločinem. <...> Ne že by jejich morální síla byla nějak významná, ale prostě praktická Marta ve své životní hře dokázala spojit krále a kluka, neodmítnout něžného milence“ [2] .

M. Osorgin poté, co se „Mašenka“ s nadějí podíval na Sirina jako na spisovatele každodenního života ruské emigrace, „prvního skutečného umělce života uprchlíků“, aniž by skrýval své zklamání, prohlásil: „Náš výpočet se vůbec nenaplnil , a místo uprchlého hospodáře zůstává neobsazeno“, nicméně román chválil: „V. Sirin napsal velmi dobrou knihu, chytrou, uměleckou a zábavnou na čtení.“ Poté, co kritik vybral motiv „lidských figurín“ jako sémantickou dominantu „Král, dáma, kluk“, zachytil v románu poznámky sociální kritiky a satiry: „V. Sirin s uměleckým citem ruského psychologa přesunul těžiště na postavy svých „hrdinů“ a v těchto postavách uhodl a ztvárnil skutečnou hrůzu té doby. Pomocí technik pravého umění před nás přivedl živé lidi, téměř první lidi, které vidíme a známe, a najednou se z těchto lidí stali ti moderní figuríny, které také známe a vidíme... ve výlohách módních obchodů. <…> Tito ‚lidé‘ jsou evropští buržoasi, agenti silné státnosti, konzumenti a producenti antiumění , tvůrci té morálky blízké budoucnosti, v níž budou zastaralé pojmy dobra a zla nakonec nahrazeny nadpisy 'debetní' a 'kreditní'“ [3] .

V 60. a 70. letech 20. století, kdy byl román přeložen do angličtiny, a poté z anglické verze do dalších evropských jazyků. Kritická reakce byla stejně smíšená. „Plytký, statický, lineární příběh komplikují jen těžkopádné vražedné plány milenců a poněkud trikově končí nečekanou smrtí „dámy“. Vedlejší postavy jsou redukovány na kompars či groteskní, nevěrohodné karikatury: výstřední stařec – majitel zařízených pokojů, opilý řidič, nervózní vynálezce pohyblivých figurín... Zdá se, že veškeré autorovo úsilí směřuje k podrobnému popisu tripartitní konotace tohoto sentimentálního zmatku a každá část je hrána s dokonalou psychologickou přesností. Ale chlad, s nímž Nabokov zachází s postavami, ledový odstup, s nímž hýbe dobře promazaným ozubeným kolem dějin, pevně drží celou vypravěčskou konstrukci a značí přechod k jinému charakteristickému stylistickému způsobu: již v této rané zkušenosti se původní směs Jasně viditelná je veselá a tvrdá ironie (zde až příliš explicitní) a jemná erotika, která definuje šťastnější rejstřík jeho hlavních románů,“ napsal Giovanni Bogliolo [4] .

„Za vulgární, lepkavou atmosférou, karikaturou, často veselou, je vidět svět vášně; Marthina vášnivá vášeň pro bezpečí, pro potěšení je dramatická, protože vášeň a karikatura jsou neslučitelné; zoufalé a marné snahy dvou spolupachatelů zplodit zločin a dosáhnout tak v jistém smyslu kreativity; bláznivá naděje, bláznivá touha Marthy, stoupající téměř k poezii: "...vlny jsou všude kolem, záře... hruď dýchá tak snadno... duše je tak jasná." <...> Pokud při čtení nedobrovolně cítíte sympatie k těmto klaunům, vězňům jejich repertoáru, jejich mechaniky, usilujícím, v zajetí čísel a věcí, k jakémusi falešnému Edenu, k nevinnosti bez rizika, která by stanou se jejich svobodou, protože již v tomto brilantním díle mládeže Nabokov ví, jak učarovat, manipulovat čtenáře,“ napsala Vivian Forrester [5] .

Citáty

Filmové adaptace a dramatizace

Poznámky

  1. ↑ Melnikov N. Vladimir Nabokov "Král, královna, Jack". V knize: TamIzdat: 100 vybraných knih. M.: OLMA, 2014. S. 3381-382. ISBN 978-5-373-06071-4
  2. ↑ Klasika bez retuše: literární svět o díle Vladimira Nabokova / Ed. vyd. N.G. Melnikov. Komp., příprava textu: N.G. Melnikov, O.A. Korostelev. M.: Nová literární revue, 2000. S.39.
  3. ↑ Klasika bez retuše. s. 40-42.
  4. ↑ Giovanni Bogliolo. Raný Nabokov a šachy lásky  // ​​Zahraniční literatura. - 2017. Archivováno 16. června 2019.
  5. ↑ Vivian Forrester. Brilantní dílo mládeže  // Zahraniční literatura. — 2017. Archivováno 16. listopadu 2018.

Odkazy