Král, královna, jack | |
---|---|
Žánr | román |
Autor | Vladimír Nabokov |
Původní jazyk | ruština |
datum psaní | 1928 |
Datum prvního zveřejnění | 1928 |
nakladatelství | Slovo |
Předchozí | Máša |
Citace na Wikicitátu |
Král, královno, Jack je román Vladimira Nabokova . Psáno v ruštině během berlínského období života, v roce 1928 . V Nabokovových pamětech je poznamenáno, že za celý svůj život v Německu si nerozuměl s jediným Němcem. Toto odcizení se odráží v románu a je vyjádřeno v nepřátelském postoji k postavám.
Děj románu ironicky odpovídá standardům triviální bulvární fikce; vypráví o tom, jak úspěšného obchodníka Kurta Dreyera – veselého, nadšeného člověka s uměleckým nádechem – podvádí jeho zdánlivě měšťácky ctnostná krásná manželka Marta, vulgární a úzkoprsá měšťačka s poněkud omezeným rozhledem, skrývající se pod maska chladné strnulosti hrubá a také neinspirovaná smyslností. Nespokojená s dobrosrdečným manželem, který „zamilovaný... nebyl ani silný, ani příliš zručný“, svede Dreyerova synovce Franze, navenek atraktivního, i když prázdného mladého muže z chudé rodiny, který se přijel usadit do Berlína. .
Jak se sbližují, Martha a Franz plánují zabít Dreyera. Procházejí nejrůznějšími plány na zabití Dryera – od banální otravy až po sofistikované představení s „bezpečným“ utopením oběti, která neumí plavat. Milovníci zločinců úspěšně nalákají Dryera do pasti, ale popravu odkládají na blízkou budoucnost. Po návratu do hotelu spiklenci a jejich oběť upadnou do deště, načež Martha, strůjce zločinného spiknutí, která doslova zotročila svého milence se slabou vůlí, nastydne a zemře, oplakávána svým manželem.
Jak uvádí literární kritik N.G. Melnikov, „navzdory banálním cizoložným intrikám , které jsou základem zápletky , vypůjčené z pulp fiction, je umělecká originalita románu do značné míry určována parodickým herním prvkem, který v průběhu let hrál v Nabokovově poetice stále důležitější roli. Autor mistrně balancuje mezi banalitou literárního klišé a vtipnou parodií. Když jde směrem k obecnému čtenáři, na první pohled vážně sleduje triviální schéma, ale zároveň je „odstraňuje“, paroduje, někdy obrací naruby. Krvavé plány, které – v souladu s obvyklými klišé bulvární literatury – staví energická Martha a její milenec, který zcela propadl jejímu vlivu, působí místy upřímně komicky. „Nevysvětlitelně si vybavují podrobnosti o lstivých vraždách popsaných jednou v novinách, v centu, a tím se dopouštějí nedobrovolného plagiátorství,“ rozvíjejí milovníci zločinu jeden směšný projekt za druhým, přičemž téměř úplně ztrácejí pojem o realitě. Svou oběť – živého a energického Dreyera – staví „do pozice jakéhosi konfekčního, zabaleného, obvázaného zboží“, poslušného manekýna (který je ve skutečnosti podmíněnou postavou oběti v kriminálkách). Navíc, čím dál více se noří do obsedantního deliria kriminálních plánů, sami postupně ztrácejí svůj lidský vzhled, stávají se jako roboti naprogramovaní pro jednoduché životní operace“ [1] .
Román přitahoval pozornost emigrantských kritiků, na které působil ambivalentním dojmem. Y. Aikhenwald , autor obecně benevolentní recenze „Král, královna, Jack“, vychvalující Sirin „chytrý slovní kostým“, oceňující jeho „vzácný postřeh a bystrost ve vztahu k vnějšímu světu“, umožňující mu „hodně rozházet světel a jisker, nekonečně malých veličin a odstínů pozorování, mozaika <…> brilantních detailů“, zároveň pochyboval o tom hlavním – o psychologickém odůvodnění a potřebě vzniku zločinného plánu v Martě a Franzovi. : „... v tom není úplná přesvědčivost <...> žádná zastavovací centra jim nestála v cestě, ani sebemenší odpor svědomí a lítosti, že se nemohli usadit jiným způsobem, než zločinem. <...> Ne že by jejich morální síla byla nějak významná, ale prostě praktická Marta ve své životní hře dokázala spojit krále a kluka, neodmítnout něžného milence“ [2] .
M. Osorgin poté, co se „Mašenka“ s nadějí podíval na Sirina jako na spisovatele každodenního života ruské emigrace, „prvního skutečného umělce života uprchlíků“, aniž by skrýval své zklamání, prohlásil: „Náš výpočet se vůbec nenaplnil , a místo uprchlého hospodáře zůstává neobsazeno“, nicméně román chválil: „V. Sirin napsal velmi dobrou knihu, chytrou, uměleckou a zábavnou na čtení.“ Poté, co kritik vybral motiv „lidských figurín“ jako sémantickou dominantu „Král, dáma, kluk“, zachytil v románu poznámky sociální kritiky a satiry: „V. Sirin s uměleckým citem ruského psychologa přesunul těžiště na postavy svých „hrdinů“ a v těchto postavách uhodl a ztvárnil skutečnou hrůzu té doby. Pomocí technik pravého umění před nás přivedl živé lidi, téměř první lidi, které vidíme a známe, a najednou se z těchto lidí stali ti moderní figuríny, které také známe a vidíme... ve výlohách módních obchodů. <…> Tito ‚lidé‘ jsou evropští buržoasi, agenti silné státnosti, konzumenti a producenti antiumění , tvůrci té morálky blízké budoucnosti, v níž budou zastaralé pojmy dobra a zla nakonec nahrazeny nadpisy 'debetní' a 'kreditní'“ [3] .
V 60. a 70. letech 20. století, kdy byl román přeložen do angličtiny, a poté z anglické verze do dalších evropských jazyků. Kritická reakce byla stejně smíšená. „Plytký, statický, lineární příběh komplikují jen těžkopádné vražedné plány milenců a poněkud trikově končí nečekanou smrtí „dámy“. Vedlejší postavy jsou redukovány na kompars či groteskní, nevěrohodné karikatury: výstřední stařec – majitel zařízených pokojů, opilý řidič, nervózní vynálezce pohyblivých figurín... Zdá se, že veškeré autorovo úsilí směřuje k podrobnému popisu tripartitní konotace tohoto sentimentálního zmatku a každá část je hrána s dokonalou psychologickou přesností. Ale chlad, s nímž Nabokov zachází s postavami, ledový odstup, s nímž hýbe dobře promazaným ozubeným kolem dějin, pevně drží celou vypravěčskou konstrukci a značí přechod k jinému charakteristickému stylistickému způsobu: již v této rané zkušenosti se původní směs Jasně viditelná je veselá a tvrdá ironie (zde až příliš explicitní) a jemná erotika, která definuje šťastnější rejstřík jeho hlavních románů,“ napsal Giovanni Bogliolo [4] .
„Za vulgární, lepkavou atmosférou, karikaturou, často veselou, je vidět svět vášně; Marthina vášnivá vášeň pro bezpečí, pro potěšení je dramatická, protože vášeň a karikatura jsou neslučitelné; zoufalé a marné snahy dvou spolupachatelů zplodit zločin a dosáhnout tak v jistém smyslu kreativity; bláznivá naděje, bláznivá touha Marthy, stoupající téměř k poezii: "...vlny jsou všude kolem, záře... hruď dýchá tak snadno... duše je tak jasná." <...> Pokud při čtení nedobrovolně cítíte sympatie k těmto klaunům, vězňům jejich repertoáru, jejich mechaniky, usilujícím, v zajetí čísel a věcí, k jakémusi falešnému Edenu, k nevinnosti bez rizika, která by stanou se jejich svobodou, protože již v tomto brilantním díle mládeže Nabokov ví, jak učarovat, manipulovat čtenáře,“ napsala Vivian Forrester [5] .
Vladimíra Nabokova | Díla|
---|---|
Romány a povídky v ruštině | |
Sbírka povídek v ruštině | |
Hraje |
|
Sbírky básní v ruštině |
|
Romány v angličtině | |
Autobiografie |
|
jiný |
|