Liturgie (původní názvy anglického Holy Communion ( Holy Communion ), anglicky Lord's Supper ( Lord's Supper , dříve se překládalo jako mše , na rozdíl od mše ), dnes často nazývané anglicky Holy Eucharist ( Holy Eucharist )) - uctívání anglikánské církve , při níž se slaví eucharistiesvátost .
V průběhu anglické reformace se chápání liturgie několikrát výrazně změnilo. „Kniha biskupů“ ( 1537 ) a „ Šest článků “ ( 1539 ) zachovaly katolický pohled na mši : byla uznána transsubstanciace , společenství laiků pouze pod jednou formou, soukromé mše byly povoleny. Neuznání „Šest článků“ se rovnalo zločinu, jehož trest se pohyboval od pokuty nebo vězení až po trest smrti . Tato pozice pokračovala až do smrti Jindřicha VIII .
Za vlády Edwarda VI. se anglikánská církev rozhodně rozešla s katolickým dědictvím. Thomas Cranmer vyvinul na základě latinských liturgických knih ( misál , breviář , rituál atd.) jedinou liturgickou knihu pro anglikánskou církev - Knihu společných modliteb (první verze - 1549 , druhá opravená - 1552 ). Ve stejném roce, 1552, Cranmer dokončil práci na doktrinálním dokumentu – „ Čtyřicet dva článků “, který obsahoval dogmatické zdůvodnění liturgických změn, ke kterým došlo. 42 článků bylo schváleno Edwardem VI v roce 1553 , ale nikdy nebyly přijaty. Po smrti krále jeho nástupkyně Marie Tudorová obnovila liturgické obřady v podobě, v jaké existovaly v době Jindřicha VIII., a poté znovu sjednotila anglikánskou církev s katolickou.
Po Mariině smrti, její sestra Elizabeth já jsem reintroduced Book obyčejné modlitby 1552 ( 1559 ), dělat to povinný věcí uniformy . Dogmatický výklad učení anglikánské církve byl dokončen v roce 1563 vydáním „ Třicet devět článků “.
Článek 39 stanoví pohled anglikánské církve na eucharistii následovně.
Anglikánská církev tak v „ 39 článcích “ potvrzuje platnost eucharistie jako svátosti a skutečného společenství věřících v těle a krvi Kristově. „39 článků“ přitom neobsahuje uspokojivé dogmatické vysvětlení svátosti, pouze odmítající ( bezkrevná oběť , teorie spolupřítomnosti ) nebo mírně řečeno nepřijímající katolické myšlenky ( transsubstanciace ). Tento přístup umožňuje v rámci anglikánské církve pokojné soužití různých interpretací eucharistie: transsubstanciace (podle písmene „39 článků“ není přijata, ale ani odmítnuta), spojení ve svátosti ( consubstance ), vzpomínání. Anglikánské chápání eucharistie se tedy ukazuje jako složitá symbióza katolických a luterských myšlenek a písmeno „39 článků“ nechává poměrně široké pole pro různé teologické teorie, které spolu ne vždy souhlasí. S tím vším „ Kniha společných modliteb “, která se objevila téměř současně s „39 články“, přísně definuje a přesně předepisuje formu a literu anglikánské bohoslužby, včetně liturgie.
Během anglické revoluce přestaly být „Kniha společných modliteb“, „ Zákon o jednotnosti “ a „ 39 článků “ povinné. Po restaurování Stuartovců a obnově státní anglikánské církve byly tyto dokumenty znovu publikovány. Nová Kniha společných modliteb z roku 1662 , která je stále oficiální liturgickou knihou, v podstatě opakuje předchozí verzi z roku 1552. Níže uvedené pořadí liturgie je uvedeno v souladu s touto knihou.
Podle Knihy společných modliteb se má liturgie konat pouze tehdy, pokud alespoň tři farníci prohlásí svůj úmysl přijmout přijímání (nepočítaje kněze). V katedrálách a univerzitních kostelech s více než jedním knězem jsou všichni duchovní povinni přijímat přijímání alespoň každou neděli. Kniha společných modliteb se tak zříká nejen katolické praxe soukromých mší, ale dokonce i každodenního slavení veřejných mší. Liturgie by se měla slavit pouze tehdy, je-li přítomen nezbytný počet účastníků. Kněz má právo odmítnout farníkovi účast na eucharistii, pokud ví o jeho nekajícném hříšném životě. Kniha společných modliteb neobsahuje žádnou zmínku o oltáři, liturgie se koná na „svatém stole“
Tato část nastiňuje řád a řád liturgie podle Knihy společných modliteb z roku 1662, která zůstává základní (a ve Vysoké církvi a jedinou) liturgickou knihou v anglikánské církvi:
1 " Otče náš "
2 Neměnná sbírka : „ Všemohoucí Bože, jemuž jsou všechna srdce otevřena, všechna přání jsou známá, před kterým není skryto žádné tajemství, očisti myšlenky našich srdcí přílivem Ducha svatého, abychom Tě zcela milovali a důstojně zvelebovali Tvé svaté jméno skrze Krista, našeho Pána » .
3 Kněz připomíná lidu Desatero přikázání a po každém přikázání odpovídá na klečící modlitby: „ Pane, smiluj se nad námi a nakloň naše srdce k naplnění tohoto zákona “
4 Kolekce Monarch a proměnná kolekce dnů
7 Oznámení, oznámení o nadcházejících sňatcích, královské dekrety atd.
8 Kázání
9 Offertorium: kněz čte vybrané verše z Písma, pak položí chléb na svatý stůl a nalije víno do kalicha; v tuto chvíli se shromažďují dary. Protože byla odstraněna jakákoli zmínka o nekrvavé oběti, nepředpokládají se v tuto chvíli žádné posvátné obřady a modlitby.
10 1. přímluva – modlitba za „Kristovu církev, pozemskou a bojovnou“
11 Kázání komunikantům o potřebě důstojné účasti na nadcházející svátosti
12 Výzva přijímajících, aby „ přistoupili ve víře, přijali tuto svatou svátost k útěchě a činili pokorné pokání před Všemohoucím Bohem na kolena “
13 Kněz a komunikanti poklekají a čtou stanovenou modlitbu společného pokání: „Všemohoucí Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, Stvořitele všeho, Soudce všech lidí! Vyznáváme a oplakáváme své nesčetné hříchy a nepravosti, kterých jsme se vždy dopustili v myšlenkách, slovech a skutcích proti Tvé Božské Veličenstvu, což na nás působí Tvůj spravedlivý hněv a rozhořčení. Upřímně litujeme a truchlíme z celého srdce za naše přestoupení; truchlíme, když na ně vzpomínáme, a nemůžeme nést jejich neúnosné břemeno. Smiluj se nad námi, smiluj se nad námi, nejmilosrdnější Otče, pro svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista. Odpusť nám, co jsme dříve udělali, a dej nám, abychom Ti vždy sloužili a těšili se v obnoveném životě, ke cti a slávě Tvého jména. Skrze našeho Pána Ježíše Krista."
14 Kněz vstává a čte nad klečícími spoluobčany modlitbu za odpuštění hříchů: „ Všemohoucí Bože, náš nebeský Otče, který jsi ve svém velkém milosrdenství slíbil odpuštění hříchů všem, kdo se k Němu obracejí s upřímným pokáním a pravou vírou, smiluj se na tobě, odpusť a odpusť ti, všechny hříchy tě upevní a posílí ve tvých ctnostech a přivedou tě do věčného života skrze Krista, našeho Pána. "
15 Kněz říká „utěšující slova“: Mat. 11:28 , Jan. 3:16 , 1 Tim. 1:15 , 1 Jan. 2:1
16 Anafora
17 Přijímání kléru a laiků pod dvěma druhy. Tělo Kristovo je vyučováno slovy: „ Tělo našeho Pána Ježíše Krista, dané za vás, kéž zachová vaše tělo a duši pro věčný život: přijměte a jezte to na památku, že Kristus za vás zemřel, a krmte se jím vaše srdce s vírou s díkůvzdáním “ a Krev - „ Krev našeho Pána Ježíše Krista, prolitá za vás, ať zachová tělo i duši pro život věčný; pijte to na památku, že za vás byla prolita Kristova krev, a buďte vděční . " Zbývající Dary spoléhají na svatý stůl a jsou přikryty plátnem, po liturgii je spotřebovává kněz, uchování náhradních Darů se nepředpokládá. Kniha společných modliteb instruuje komunikanty, aby přijímali Dary na kolenou.
18 Kněz čte „ Otče náš “, každou prosbu lid opakuje
19 Modlitba díkůvzdání po přijímání
20 Kněz a lidé zpívají nebo čtou Glorii v Excelsis Deo
21 Závěrečné požehnání : „ Kéž pokoj Boží, který převyšuje každé chápání, zachovává vaše srdce a myšlenky v poznání a lásce Boha a Jeho Syna Ježíše Krista, našeho Pána. Požehnání všemohoucího Boha, Otce i Syna i Ducha svatého, ať je s vámi a bude s vámi navěky .”
Autoři 39 článků a knihy společných modliteb vyložili podstatu svátosti eucharistie velmi pečlivě . Podle jejich názoru je eucharistie svátostí , na níž ti, kdo se účastní „ spravedlivě, důstojně a s vírou “, skutečně přijímají Tělo a Krev Kristovu (článek 28). Zároveň není akceptován termín „ transsubstanciace “, protože „nemůže být potvrzen Písmem svatým, odporuje jasným slovům Písma, překrucuje povahu svátosti a vyvolává četné pověry“ (v. 28). Přitom „Tělo Kristovo se dává, přijímá a jí při večeři pouze v nebeském a duchovním smyslu. Prostředkem, kterým se přijímá a jí při večeři Kristovo Tělo, je víra“ (v. 28). Těchto 39 článků tedy na jedné straně nepřijímá transsubstanciaci ve svém scholastickém katolickém chápání a na druhé straně vyvrací extrémní protestantské názory na eucharistii jako symbolický obřad. Celá škála názorů ležících mezi těmito dvěma extrémy odpovídá duchu a literě 39 článků a Knihy společných modliteb. Ilustrací pečlivého výkladu eucharistie, stejně vzdáleného od jakýchkoli extrémů, je aforismus připisovaný Johnu Donneovi nebo Alžbětě I .: „ On byl Slovo, které to vyslovilo; Vzal chléb a rozbil ho; A co to Slovo udělalo, tomu věřím a beru to "
V tomto ohledu v moderním anglikánismu koexistují tak rozdílné výklady eucharistie jako transsubstanciace (vykládaná v opatrnější verzi než v katolicismu), spojení ve svátosti ( consubstance , tedy chléb a víno nemění svou povahu, ale společně s nimi ve svátosti je skutečné Tělo a Krev Kristovo je přítomno) a memorialism (vzpomínka, to znamená, že ve svátosti není skutečná přítomnost Těla a Krve, ale přijímající se stávají účastníky Poslední večeře v symbolickém a duchovní smysl). Obvykle můžeme říci, že první dva termíny jsou přijímány farnostmi Vysoké církve, poslední - Nízkými.
Podle toho se s různými výklady svátosti liší i postup při slavení liturgie ve farnostech. Ve Vysoké církvi je liturgie hlavní denní bohoslužbou, doprovázená řadou obřadů, převzatých v 19. století znovu z katolické praxe. V řadě farností Vysokého kostela se liturgie slaví na oltáři ve východní části kostela; na oltář je umístěn svatostánek ( tabernacle ), krucifix a svíce ; oděv kléru je podobný katolickému; množství katolických zpěvů bylo přineseno zpět do použití (například, Agnus Dei ); náhradní Dary jsou trvale uloženy na oltáři a je jim prokazováno náležité uctívání.
Naproti tomu v Nízké církvi se liturgie slaví zřídka (jednou za měsíc nebo dokonce čtvrt ); výzdoba „svatého stolu“ je redukována výhradně na paténu a kalich ; často kněz slouží liturgii v každodenním oblečení.
V roce 1927 byl učiněn pokus zavést do bohoslužeb novou Knihu společných modliteb, čímž se praxe vysoké církve stala závaznou pro celou anglikánskou církev. Britský parlament tuto knihu neschválil a nebyla oficiálně uvedena do praxe. Nicméně, v mnoha anglikánských církvích společenství , 1927 svazku obyčejné modlitby nebo knihy odvozené z toho, oficiálně nahradil 1662 svazku obyčejné modlitby; v samotné anglikánské církvi k této změně došlo v mnoha farnostech bez souhlasu parlamentu. Pořadí liturgie podle Knihy společných modliteb z roku 1927 lze schematicky znázornit takto:
1. Liturgie slova (může být doplněna obřadem pokání z Knihy společných modliteb z roku 1662):
2. Offertorium (s modlitbou kněze, zároveň se shromažďují dary)
3. Eucharistický kánon :
4. přijímání
Změny oproti Knize společných modliteb z roku 1662 jsou významné:
Kniha společných modliteb z roku 1662 výslovně nepředepisovala zachovávání eucharistického půstu, ale byla v anglikánské církvi zachována až do 18. století . V 19. století se pod vlivem oxfordského hnutí stal zvyk eucharistického půstu univerzálním, i když jeho nedodržování nemůže být důvodem k odmítnutí účasti na liturgii. V současnosti eucharistický půst podle zvyklostí trvá od půlnoci až do okamžiku přijímání.