Otta z Freisingu

Aktuální verze stránky ještě nebyla zkontrolována zkušenými přispěvateli a může se výrazně lišit od verze recenzované 3. října 2022; ověření vyžaduje 1 úpravu .
Otta z Freisingu
Němec  Otto von Freising
Datum narození kolem roku 1111 [1]
Místo narození
Datum úmrtí 22. září 1158
Místo smrti
Země
obsazení historik , spisovatel , katolický kněz
Otec Leopold III [2]
Matka Agnes von Waiblingen [2]
 Mediální soubory na Wikimedia Commons

Otto z Freisingenu ( lat.  Otto episcopus Frisingensis , německy  Otto von Freising ; asi 1112 nebo  1114 - 22. září 1158 [3] [4] [5] ) - německý spisovatel , historik a kronikář , pátý syn svatého Leopolda III , markrabě Rakouska a Agnes von Waiblingen , dcera císaře Jindřicha IV [6] . Pocházel ze slavného rodu Babenbergů , byl nevlastním bratrem německého krále Konráda III . a strýcem císaře Fridricha I. Barbarossy [7] .

Životopis

Od dětství se dobrovolně rozhodl zasvětit Bohu a kolem roku 1126 se stal probátorem klosterneuburského kláštera , založeného roku 1114 jeho otcem u Neuburgu [8] . Nejpozději v roce 1130 přijal svaté příkazy .

Mezi 1127 a 1132 on byl vzděláván v Paříži , možná u Saint-Victorian Abbey , a také u Chartres [9] . Neexistuje žádný spolehlivý důkaz, že by tam studoval u tak slavných filozofů a teologů , jako byli Hugh ze Saint-Victor , Gilbert z Porretan a Thierry z Chartres , nicméně významný vliv jejich děl na formování jeho historických, teologických a filozofických názorů je bezpochyby [10] .

Od roku 1133 působil v cisterciáckém klášteře v Morimontu (hrabství Burgundsko ), kde se roku 1138 stal rektorem [4] . Ve stejném roce byl zvolen biskupem ve Freisingu (Bavorsko) [11] .

Zatímco byl v úřadu, rozvinul energickou činnost, reformoval kláštery a sponzoroval vědu a vzdělání, vštípil pařížskou scholastiku a filozofii Aristotela ve Freisingu . Aktivně hájil pozemkovou držbu a majetková práva svého kláštera před fojty bavorského hraběcího palatina Otty I. z Wittelsbachu , za což byl jím napadán a ponižován.

Třikrát, v letech 1141-1145, byl z pověření svého bratra krále Konráda III . vyslancem u papežského dvora [4] a v letech 1147-1149 ho doprovázel na druhé křížové výpravě v reakci na výzvu Bernarda z Clairvaux. [11] . Během tažení na jih Malé Asie poblíž Laodiceje byl oddíl, který vedl, napaden Seldžuky a sám Otto málem přišel o život.

Jménem svého synovce Fridricha I. zprostředkoval konflikt mezi bavorským a rakouským vévodou a následně mezi samotným císařem a papežem Adrianem IV . V roce 1157 se zúčastnil zasedání Reichstagu v Besançonu [11] .

Zemřel 22. září 1158 na cestě na schůzi kapituly v opatství Citeau [7] . Byl pohřben v katedrálním kostele opatství Morimont, vysvěceném v roce 1259, kde se jeho hrobka zachovala až do roku 1636, kdy byl klášter zpustošen během třicetileté války . Po konečném zničení kláštera během francouzské revoluce bylo pohřebiště zcela ztraceno.

V roce 1954 byly mezi troskami kláštera Morimont pod oltářem katedrálního kostela nalezeny kosti, které byly uznány za ostatky blahoslaveného Otty, přeneseny do dceřiného opatství Heiligenkreuz ve Vídeňském lese a prozkoumány antropologickým oddělením přírodovědného muzea ve Vídni v letech 1966-1969 [12] . Dnes jsou tyto relikvie uchovávány v klášteře Heiligenkreuz v samostatné kapli .

Skladby

Otto  si zasloužil _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ čestné místo mezi německými historiky středověku .

Hlavními prameny pro Ottovu kroniku, původně sepsanou v letech 1143-1146 [14] na příkaz augsburského opata Isangrima a v roce 1157 revidovanou, doplněnou a zasvěcenou císaři Fridrichovi, byla díla Rufina z Aquileie , Aurelia Augustina , „Historie proti pohanům“ od Paula Orosia (V. století n. l.), kroniky Ekkeharda z Aury (začátek 12. století) [15] , Ortlieba a Bertholda ze Zwiefaltenu (druhá čtvrtina 12. století). Je prodchnuta eschatologickými náladami a končí imaginárním obrazem konce světa. Důvodem pesimismu Otty z Freisingenu byla společensko-politická krize v Německu, zmítaném bojem feudálních stran. Zároveň kronika, zejména v poslední části, obsahuje cenný faktografický materiál o vnitřních i vnějších dějinách Německa, představující široké plátno tehdejšího politického života.

V „ Skutcích císaře Fridricha I. “ sepsaných v letech 1157-1158 Otto z Freisingenu nově vyložil dějiny Německa od vlády Jindřicha IV . do roku 1156, přičemž se držel oficiálního dvorského hlediska [14] . V této podrobné práci, která je cenným pramenem k dějinám Německa a Itálie 12. století i k tehdejším mezinárodním vztahům, pokračoval v letech 1170 až 1177 až do roku  1160 Rahevin [ 16] .

Otto, jako ideolog Svaté říše římské a inspirován myšlenkou „čtyř monarchií“ Hieronyma Stridona , předkládá fiktivní postulát „předání moci“, podle kterého byla „přenesena“ nadvláda nad světem. samotným Bohem od římských císařů , nejprve Karla Velikého (800) a poté německého císaře Otty I. (962), v jehož závazcích pokračovali jeho nástupci až po Fridricha Barbarossu [17] .

Uměleckou formou a filozofickým zpracováním látky stojí Otto vysoko nad ostatními středověkými kronikáři, ale s ohledem na věcnou správnost svých děl nechává mnoho přání. Prezentaci událostí minulosti přerušuje jeho teologická úvaha a popis skutků míst význačných postav má charakter panegyriky .

Rukopisy a edice

„Skutky císaře Fridricha“ Otty se dochovaly v mnoha rukopisech z 12.–16. století, uložené v Bavorské státní knihovně v Mnichově , Knihovně vévody Augusta ve Wolfenbüttelu , knihovně benediktinského opatství Admont ( Štýrsko ) , Vatikánská apoštolská knihovna , Národní knihovna Francie v Paříži a další sbírky . Kronika „O dvou státech“ se dochovala v několika rukopisech, z nichž nejstarší jsou rukopisy z univerzitní a státní knihovny v Durynskuv Jeně (XII. století) a Ambrosiánská knihovna v Miláně (XIII. století) [18] .

Ottovy spisy poprvé publikoval roku 1515 ve Štrasburku rakouský humanistický historik a diplomat Johann Cuspinian [13] a roku 1569 je znovu vydal v Basileji francouzský historik a právník Pierre Pitou . První kritické vydání obou děl připravil archivář Franz Friedrich Willmans .pro „ Monumenta Germaniae Historica “ (samostatný tisk pod názvem „Ottonis episcopi Frisingensis opera“, Hannover , 1867). Skutky císaře Fridricha, s pokračováním od Rahevina, znovu vydal Georg Weitz v roce 1884 v Hannoveru . Německý překlad kroniky historika a pedagoga Horsta Ernsta Arminia Kohlapro vícesvazkový „Geschichtschreiber der deutschen Vorzeit“ vyšel v roce 1881 v Lipsku a v roce 1883 tam vyšel i jeho překlad „Skutky Fridrichových“ ( Lpts. , 1883).

Poslední kritické vydání v původním latinském a německém překladu vyšlo v roce 2000 v Darmstadtu , editoval ho historik medievalista Franz-Josef Schmale..

Obrázek v literatuře

Rodokmen

Poznámky

  1. ↑ https://www.britannica.com/biography/Otto-of-Freising
  2. ↑ 1 2 Lundy D. R. Otto Babenberg // Šlechtický titul 
  3. ↑ Německá národní knihovna, Berlínská státní knihovna, Bavorská státní knihovna atd. Záznam #118590782 Archivováno 9. srpna 2020 na Wayback Machine // General Regulatory Control (GND) - 2012-2016.
  4. ↑ 1 2 3 Schnith K. Otto von Freising // Lexikon des Mittelalters. — bd. 6. - Stuttgart; Weimar, 1999. Sp. 1581.
  5. ↑ CERL Thesaurus Archived 10. července 2022 na Wayback Machine  – Konsorcium evropských výzkumných knihoven.
  6. ↑ Wattenbach W. Otto von Freising Archivováno 5. června 2020 na Wayback Machine // Allgemeine Deutsche Biographie . — bd. 24. - Lipsko, 1887. - S. 688.
  7. ↑ 1 2 Schlager P. Otto z Freisingu Archivováno 5. června 2020 na Wayback Machine . — Katolická encyklopedie . — Sv. 11. - New York, 1913.
  8. ↑ Otto episcopus Frisingensis Archivováno 5. června 2020 na Wayback Machine // Repertorium "Geschichtsquellen des deutschen Mittelalters". — Bayerische Staats Bibliothek, 2012.
  9. ↑ Goetz H.-W. Otto von Freising Archivováno 5. června 2020 na Wayback Machine // Neue Deutsche Biographie . — bd. 19. - Berlín, 1999. - S. 684.
  10. ↑ Sedm generací M. V. Otto z Freisingenského v tradici negativní teologie Archivní kopie ze dne 6. září 2016 na Wayback Machine // Bulletin Pushkin Leningrad State University. - č. 3. - T. 2. - Petrohrad, 2010. - S. 57.
  11. ↑ 1 2 3 Holland A. W. Otto z Freisingu Archivováno 10. července 2022 ve Wayback Machine // Encyclopædia Britannica, 11'th ed . — Sv. 20. - Cambridge University Press, 1911. - s. 375.
  12. ↑ Maurer Pius. Otto von Freising Archivováno 7. června 2020 na Wayback Machine // Biographia Cisterciensis online. Listopad. 2010.
  13. ↑ 1 2 Holland A. W. Otto z Freising Archivováno 10. července 2022 na Wayback Machine // Encyclopædia Britannica, 11'th ed . — str. 376.
  14. ↑ 1 2 Schnith K. Otto von Freising // Lexikon des Mittelalters. — Sp. 1582.
  15. ↑ Wattenbach W. Otto von Freising Archivováno 5. června 2020 na Wayback Machine // Allgemeine Deutsche Biographie . — S. 689.
  16. ↑ Goetz H.-W. Otto von Freising Archivováno 5. června 2020 na Wayback Machine // Neue Deutsche Biographie . — S. 685.
  17. ↑ Weinstein O. L. Západoevropská středověká historiografie. — M.; L., 1964. - S. 79.
  18. ↑ Historia de duabus civitatibus Archivováno 5. června 2020 na Wayback Machine // Repertorium "Geschichtsquellen des deutschen Mittelalters".

Bibliografie

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Tematické stránky
Slovníky a encyklopedie
Genealogie a nekropole