Brož Tito, Josip

Aktuální verze stránky ještě nebyla zkontrolována zkušenými přispěvateli a může se výrazně lišit od verze recenzované 18. září 2022; kontroly vyžadují 10 úprav .
Josip Broz Tito
Serbohorv. Srb Josip Broz Tito .
, černá. a vyrobeno. Josip Broz Tito
Bosn. , chorvatština a slovensky. Josip Broz Tito
prezident Jugoslávie
14. ledna 1953  - 4. května 1980
(do 7. července 1963 - prezident Svazové lidové
republiky Jugoslávie;
od 7. července 1963 - prezident Socialistické federativní
republiky Jugoslávie;
od 1974 - doživotní prezident )
Předseda vlády sám
(1953-1963)
Petar Stambolic
(1963-1967)
Mika Shpilyak
(1967-1969)
Mitya Ribicic
(1969-1971)
Cemal Biedic
(1971-1977)
Veselin Djuranovich
(1977-1982)
Víceprezident pozice chyběla
(do roku 1963)
Aleksander Ranković
(1963-1966)
Koča Popović
(1966-1967)
pozice zrušena
(od roku 1967)
Předchůdce pozice stanovena;
Ivan Ribar
(jako předseda předsednictva Národního shromáždění)
Nástupce pozice zrušena;
Lazar Koliszewski
(jako předseda prezidia SFRJ)
Dobrica Cosic
(jako prezident Svazové republiky Jugoslávie, od roku 1992)
Předseda předsednictva Ústředního výboru Svazu komunistů Jugoslávie
1963  - 4. 5. 1980
(od 1974 - doživotní předseda prezidia SKU)
Předchůdce pozice byla přejmenována
on sám jako generální tajemník Ústředního výboru SKYU
Nástupce Branko Mikulich
(jako úřadující předseda předsednictva ÚV SKU) ;
Stevan Doronski
(jako předseda prezidia Ústředního výboru SKU)
Generální tajemník Ústředního výboru Svazu komunistů Jugoslávie
7. listopadu 1952  - 1963
Předchůdce pozice byla přejmenována
on sám jako generální tajemník Ústředního výboru CPY
Nástupce pozice byla přejmenována
on sám jako předseda Prezidia ÚV SKU
Generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Jugoslávie
14. března 1939  - 7. listopadu 1952
Předchůdce Milan Gorkić
Nástupce pozice byla přejmenována
on sám jako generální tajemník Ústředního výboru SKYU
Předseda prezidia SFRJ
29. července 1971  – 4. května 1980
Předchůdce příspěvek zřízen
Nástupce Lazar Kolishevsky
Předseda Federální výkonné rady Jugoslávie
14. ledna 1953  - 29. června 1963
Prezident on sám
Předchůdce pozice stanovena;
on sám jako předseda vlády
Nástupce Petar Stambolić
Předseda vlády SRJ
7. března 1945  - 14. ledna 1953
Předchůdce pozice stanovena;
Drago Marušić
(jako předseda vlády Království Jugoslávie v exilu)
Nástupce pozice byla změněna;
on sám jako předseda výkonného svazu Veche
Ministr národní obrany Jugoslávie
7. března 1945  - 14. ledna 1953
Předseda vlády on sám
Předchůdce pozice stanovena;
Ivan Šubašić
(jako ministr obrany vlády Království Jugoslávie v exilu)
Nástupce pozice byla přejmenována
Ivan Goshniak
(jako spojenecký ministr obrany lidu Jugoslávie)
Generální tajemník Hnutí nezúčastněných
1. září 1961  - 5. října 1964
Předchůdce příspěvek zřízen
Nástupce Gamal Abdel Nasser
Narození 7. května 1892 ,
podle oficiální verze 25. května 1893
Smrt 4. května 1980( 1980-05-04 ) [1] [2] [3] […] (ve věku 87 let)
Pohřební místo
Rod Brozy [d]
Jméno při narození Josip Brož
Otec Franz Brož
Matka Maria Yavershek
Manžel 1) Pelageya Denisovna Belousova (1919-1939)
2) Gerta Has (1940-43)
3) Davoryanka Paunovich (1941-1946)
4) Jovanka Budisavlevich (od roku 1952)
Děti synové: Zharko , Alexander ,
dcera Hinko: Zlatitsa
Zásilka
Vzdělání
Postoj k náboženství ateismus a nepraktikující katolík [d]
Autogram
Ocenění SFRY : SSSR : Další státy:
Vojenská služba
Roky služby 1913 - 1915 1917 - 1918 1941 - 1980
Afiliace  Rakousko-Uhersko Rudá garda Jugoslávie

 
Druh armády Lidová osvobozenecká armáda Jugoslávie
Hodnost vyšší poddůstojník (Rakousko-Uhersko)
maršál Jugoslávie
bitvy
 Mediální soubory na Wikimedia Commons

Josip Broz Tito ( Serbo-Chorv. Josip Broz "Tito" / Josip Broz "Tito" , Srb. , černá. a vyrobeno. Josip Broz "Tito" , Bosn. , chorvatština a slovensky. Josip Broz "Tito" ; zde Tito  je stranický pseudonym, kombinovaný s příjmením), v sovětských dokumentech je uváděn pod jménem Josip Frantsovich Brozovich [4] ( 7. května 1892 (podle oficiální verze 25. května 1893 ), Kumrovets , Chorvatské království a Slavonie , Rakousko-Uhersko  - 4. května 1980 , Lublaň , SR Slovinsko , SFR Jugoslávie ) - Jugoslávský revolucionář , politik, státník, vojenský a stranický vůdce. Vůdce Jugoslávie od roku 1945 až do své smrti v roce 1980. Od prosince 1937 stál v čele Komunistické strany Jugoslávie (CPY). Od roku 1966 byl předsedou Svazu komunistů Jugoslávie [5] .

Během druhé světové války byl Tito vůdcem jugoslávských partyzánů , často popisovaných jako nejúčinnější hnutí odporu v okupované Evropě. Byl populární osobností jak v Jugoslávii, tak v zahraničí. Kavalír sovětského řádu „Vítězství“ [6] .

Jeho vnitřní politika , která byla považována za sjednocující symbol, zachovala mírové soužití národů jugoslávské federace. Upoutal další světovou pozornost tím, že byl hlavním vůdcem Hnutí nezúčastněných zemí a spolupracoval s Jawaharlal Nehru v Indii , Gamal Abdel Nasser v Egyptě , Sukarno v Indonésii a dalšími [7] .

Po Titově smrti v roce 1980 začaly mezi jugoslávskými republikami vznikat třenice. V roce 1991 SFRJ zanikla , načež vypukla na území jejích republik série ozbrojených konfliktů , které trvaly až do konce 90. let. Jejich důsledky dodnes ovlivňují život bývalých jugoslávských republik.

Životopis

Raný život

Josip Broz se narodil 7. května 1892 v chorvatské vesnici Kumrovec , v té době součástí Rakouska-Uherska . Při narození byl pokřtěn v katolické církvi [8] . Později jako rok svého narození uvedl rok 1893 a jako datum narození zvolil 25. květen. Existují různé názory na to, co přesně vedlo Tita ke změně data narození. Takže podle srbského badatele V. Winterhaltera Tito přijal nové datum narození na památku dne v roce 1944, kdy se ho Němci neúspěšně pokusili zlikvidovat [9] . Autor Titovy biografie v sérii ZhZL E. V. Matonin se domnívá, že Tito oslavu svých narozenin prostě odložil kvůli bojům. Navíc se to podle Matonina stalo před rokem 1944 – protože v roce 1944 už Němci věděli, že Tito slaví narozeniny 25. května, a konkrétně na toto datum naplánovali svou operaci [10] . Ať je to jakkoli, 25. květen byl považován za oficiální Titovy narozeniny v SFRJ [11] .

Otec budoucího jugoslávského vůdce Franjo (Franz) Broze ( Cro. Franjo Broz ) byl Chorvat : v době Titova narození žila jeho rodina už tři století v Kumrovci. V knize, kterou napsal Titův stálý životopisec Vladimir Dedier , mluví jugoslávský vůdce o svém otci takto: „Byl celou dobu opilý, prokletý na Boha, duši i matku a klidně mohl udeřit jedno z dětí. bez důvodu“ [12] [13] . Josipova matka, Maria Broz, rozená Javersek (Sloven . Marija Broz, Marija Javeršek ) byla Slovinka z vesnice Podsreda , která se nachází 16 kilometrů od Kumrovets. Podle Tita to byla vysoká blondýna – energická, ekonomická, přísná, ale spravedlivá a velmi zbožná [12] [14] . Navzdory smíšenému původu (otec - Chorvat, matka - Slovinec) mnoho badatelů považuje Tita za etnického Chorvata [15] [16] [17] . Brozovští měli podle různých zdrojů 10 nebo 15 dětí a některé z nich zemřely v kojeneckém nebo raném dětství. Josip byl sedmým dítětem [18] [19] [14] . Celá rodina, včetně Josipových bratranců, žila v domě - největším domě v Kumrovets - který Franjo Broz zdědil po svých předcích spolu s panstvím o rozloze 4 hektary [14] .

Většinu raného dětství prožil Josip v Podsredu, v domě svého dědečka z matčiny strany Martina Javerška (Sloven . Martin Javeršek ), který se k vnukovi vřele choval. Tam se naučil hrát na klavír . Toto období mělo velký vliv na formování budoucího jugoslávského vůdce [20] .

V roce 1900 se Josip vrátil do Kumrovets, aby začal chodit do školy. Do této doby mluvil slovinsky mnohem lépe než chorvatsky [21] [22] . V prvním roce studia budoucí jugoslávský vůdce obtížně ovládal chorvatský jazyk, který se vyučoval, a dostával špatné známky ze čtení a krasopisu, přestože se dobře učil i v jiných předmětech [23] [24] . Následně Tito psal celý svůj život v srbochorvatštině s pravopisnými chybami a mluvil se silným slovinským přízvukem [22] . Kromě studia musel rodičům pomáhat s domácími pracemi - pást dobytek, pěstovat plodiny motykou, plevelit záhony, vybírat peníze od sousedů, které jim otec půjčoval [25] [14] . V roce 1904 absolvoval školu [22] [21] .

Jako dítě Josip snil o tom, že se stane krejčím: svou vášeň pro krásné a elegantní oblečení si zachoval i později [26] [27] . Avšak na naléhání své matky, která chtěla, aby se jeho syn stal knězem, vstoupil do kostela jako sluha. Odtud záhy odešel kvůli konfliktu s knězem, který mu dal facku [27] .

V roce 1907 se Franjo Broz pokusil poslat svého syna pracovat do Spojených států , ale rodině se nepodařilo sehnat peníze na letenku [28] . Poté se patnáctiletý Josip vydal do města Sisak , kde vojenskou službu vykonával jeho bratranec Jurica ( Cro. Jurica Broz ). Nejprve dostal Josip pod patronátem Yuritsy práci číšníka: jak Tito o čtyřicet let později přiznal, přitahoval ho fakt, že číšníci se podle jeho názoru museli krásně oblékat [29] . Tato práce se mu však nelíbila a byl nucen hledat jinou [27] .

Brožovým novým mentorem se stal český zámečník Nikola Karas ( česky Nikola Karas ), který se ho ujal na tři roky jako učně a poskytl mu kromě možnosti vyučit se řemeslu i bydlení a stravování. Josip si pracovní uniformu platil sám, protože jeho otec neměl možnost ji zaplatit [21] [30] . Informace o vztahu mezi Karasem a Brozem, stejně jako o roli Karase ve vývoji Tita jako socialisty, jsou rozporuplné. Životopisec Tito J. Swain píše, že Karas byl socialistický sympatizant a že to byl on, kdo přivedl svého studenta do socialistického hnutí. Zmíněný E.V. Matonin se domnívá, že Josipův vztah s jeho mentorem byl napjatý a nebyl to on, kdo zapojil Broze do socialistického hnutí, ale jeho dva asistenti, Schmidt a Gasparich. Ať je to jak chce, v roce 1909 se Brož aktivně zapojil do socialistické činnosti - začal číst a následně distribuovat socialistické noviny Slobodna Reč ( Chorvatské svobodné slovo ), účastnil se prvomájových demonstrací [31] [32] .

V září 1910 Josip dokončil studia a stal se kvalifikovaným zámečníkem. Poté se přestěhoval do Záhřebu , kde se mu podařilo najít práci díky konexím v Sisaku. Tam, v Záhřebu, vstoupil do Svazu kovodělníků a Sociálně demokratické strany Chorvatska a Slavonie [33] [34] .

V prosinci 1910 se Broz vrátil do Kumrovce [35] , ale již počátkem roku 1911 znovu opustil rodnou vesnici a vydal se hledat práci. Během několika měsíců vystřídal mnoho míst bydliště a práce - žil v Lublani , Terstu , opět v Kumrovci. Na jaře 1911 se vrátil do Záhřebu, kde pracoval v opravně jízdních kol; se zúčastnil prvomájové stávky [31] . Po krátkém působení v Lublani [35] získal v květnu 1911 práci v továrně v Kamniku . Na stejném místě, v Kamniku, vstoupil do místního Sokolského spolku, na jehož činnosti se aktivně podílel [36] . Po uzavření továrny v květnu 1912 byl přijat do továrny v české obci Čenkov . V Čenkově se Josip připojil ke stávce místních českých dělníků, kteří protestovali proti snaze zaměstnavatele nahradit je levnější pracovní silou z jiných regionů země; nakonec se stávkujícím podařilo uhájit svá místa. Brož se později přestěhoval do Plzně , kde nějakou dobu pracoval v továrnách firmy Škoda , a poté odešel do Mnichova. Pracoval v automobilce Benz v Mannheimu , navštívil Porúří . V říjnu 1912 přijel do Vídně, kde žil se svým starším bratrem Martinem a jeho rodinou. Tam pracoval v továrnách Gridl, poté přešel do továrny Daimler ve Wiener Neustadt , kde se věnoval zkušebním jízdám automobilů. Během let se naučil docela dobře šermovat a tančit [37] [38] , ovládal německý jazyk a naučil se plynně česky [39] .

Služba v rakousko-uherské armádě. První světová válka

V květnu 1913 byl Brož povolán do císařské a královské armády Rakousko-Uherska [39] [40] , kde měl sloužit dva roky. Při registraci brance došlo k chybě v datu narození - zapsáno 5. března 1892 [41] . Nejprve byl přidělen do Vídně, ale poté byl na vlastní žádost převelen k 25. pěšímu pluku Domobran Záhřeb . V zimě 1913-1914 byl rekrut Brož vycvičený na lyžích, poté byl poslán do Budapešti studovat poddůstojnickou školu [42] . Po absolvování školy získal Broz hodnost staršího poddůstojníka , čímž se stal (ve 22 letech) nejmladším nositelem této hodnosti ve svém pluku [39] [42] [43] , a podle Titova životopisce Jaspera Ridleyho  - v celé rakousko-uherské armádě [44] . V armádě Brož, úspěšně využívající šermířských dovedností získaných před odvodem, získal řadu vítězství v šermířských soutěžích: v roce 1914 vyhrál plukovní přebor [42] , v květnu téhož roku obsadil druhé místo ve všech -armádní mistrovství v šermu v Budapešti [44] .

V srpnu 1914 vstoupilo Rakousko-Uhersko do první světové války , v souvislosti s níž byl 25. záhřebský pěší pluk Domobran přemístěn k srbským hranicím. Poté byl vyšší poddůstojník Brož zatčen za pobuřování a uvězněn v petrovaradínské pevnosti pohraničního města Ujvidek (dnes srbský Novi Sad ) [45] . Sám Tito následně uvedl protichůdné zprávy o tomto zatčení. V rozhovoru s jedním ze svých životopisců řekl, že byl zatčen, protože vyjádřil svůj úmysl dezertovat k Rusům, v jiné biografii Tito tvrdil, že zatčení bylo způsobeno technickou chybou [42] . Konečně existuje i třetí verze Brožova zatčení – podle ní byl zavřít do pevnosti pro poraženecké nálady: budoucí jugoslávský vůdce v jednom ze svých soukromých rozhovorů řekl, že doufal v porážku rakousko-uherské armády v r. válka. Brzy však byl incident u konce: Brož byl propuštěn z pevnosti a plně zproštěn viny [46] .

Do začátku roku 1915 bojoval 25. pluk na srbské frontě , poté byl poslán na východní frontu do Haliče [42] . Na ruské frontě byl Brož průzkumníkem , v průzkumu se ukázal jako statečný voják a dobrý velitel. Jednou průzkumná četa , které velel, překročila frontovou linii a zajala 80 ruských vojáků, načež se úspěšně vrátila s odnesenými „jazyky“ do svých pozic. Za statečnost a iniciativu v oblasti inteligence byl Brož vyznamenán medailí za statečnost: údaje o tom byly zveřejněny až v roce 1980, po jeho smrti [47] .

V ruském zajetí. Revoluce roku 1917

Na jaře 1915 byl v bitvě na Dněstru u obce Mitkeu ( Bukovyna ) starší poddůstojník Brož při odrážení pokusu o průlom ruských jednotek frontou zraněn štikou do zad. čerkeského jezdce ruské armády. Poté byl vážně zraněn a zajat [48] [49] . Přesné datum Brozova dopadení se v různých zdrojích liší: bývá definováno jako 25. březen [50] , ale například britský novinář Richard West píše, že Broz byl dopaden 21. března [51] , a výše zmíněný Jasper Ridley uvádí datum 4. dubna .

Po zajetí strávil Broz 13 měsíců ve volžském městě Svijazhsk , kde se léčil se zápalem plic a tyfem v provizorní táborové nemocnici umístěné v budově kláštera Nanebevzetí Svijažského [42] . Během pobytu v nemocnici se naučil rusky : pomáhaly mu v tom dvě místní školačky [42] [51] [52] .

V polovině roku 1916 se Josip Broz zotavil ze zápalu plic. Ruské úřady nabídly Brožovi, aby se připojil k řadám srbského dobrovolnického sboru vytvořeného ze zajatců , ale on odmítl: to podle Richarda Westa naznačuje, že Broz zůstal loajální k habsburské monarchii a je v rozporu s pozdějšími Titovými tvrzeními, že se těšil na havárie Rakousko-Uhersko [53] . Poté byl převezen do pracovního tábora pro válečné zajatce ve městě Ardatov v provincii Simbirsk (nyní Mordovská republika ). Tam pracoval ve mlýně - nejprve ve vesnici Turgenevo , poté ve vesnici Kalasevo . V Kalasevu potkal Josip svou první lásku - dívku jménem Agafya Biryukova [54] . Brož si navíc v Ardatově připomněli jako organizátora prvního fotbalového zápasu - v něm se utkalo družstvo zajatých Rakousko-Uherska proti týmu obyvatel města [55] .

Na konci roku 1916 byl Broz znovu převezen - tentokrát do města Kungur , kvůli čemuž byl nucen ukončit vztahy s Agafyou Biryukovou. V Kunguru Broz pracoval jako mechanik, navíc byl jmenován seniorem mezi válečnými zajatci tábora [42] [56] . Tam se také poprvé seznámil s bolševiky . Jeho vztah s administrativou se však brzy zhoršil: když si Broz všiml, že si zaměstnanci tábora přivlastnili potravinové balíčky od Červeného kříže , stěžoval si vedení tábora, za což byl uvězněn ve vězeňském zámku Kungur [42] .

Během lidových nepokojů způsobených únorovou revolucí byl Brož propuštěn z vězeňského hradu, ale brzy byl znovu umístěn do tábora. V červnu 1917 uprchl z tábora (toho času prakticky nehlídaného) a nastoupil do nákladního vlaku směřujícího do Petrohradu, kde chtěl získat práci v Putilově továrně [57] . Účastnil se červencové demonstrace [58] [59] : podle vlastního přiznání nebyl v té době zarytým zastáncem bolševiků, ale „šel se všemi“ [60] . Po provedení demonstrace uprchl do Finska , ale byl zajat. V té době už Broz dobře ovládal ruštinu (literární i vjatecký dialekt ), takže byl mylně považován za Rusa a uvězněn v Petropavlovské pevnosti . Byl tam držen tři týdny, dokud nebyla zjištěna jeho totožnost. Poté byl znovu poslán do Kunguru, ale u Jekatěrinburgu se mu podařilo z vlaku uprchnout a nastoupit do jiného vlaku do Omsku [60] [58] [61] . Podle Jaspera Ridleyho se Brožovi ve vlaku Jekatěrinburg-Omsk podařilo oklamat policii, která hledala uprchlého rakouského válečného zajatce, tím, že se vydával za Rusa [59] .

Ruská občanská válka

V Omsku byl vlak, kterým Broz jel, zastaven místními Rudými gardami , kteří mu řekli o revoluci, která se odehrála v Petrohradě, a nabídli, že se připojí k jejich řadám. Broz souhlasil a vstoupil do služby v oddělení Rudé gardy, složené z bývalých válečných zajatců. V zimě 1917 se stal kandidátem bolševické strany a vstoupil do jugoslávské sekce RSDLP (b) [60] .

V roce 1918 byl Brožův oddíl poražen v bitvě u stanice Maryanovka . Budoucí jugoslávský vůdce uprchl do vesnice Aleksandrovskoe u Omska, kde se asi rok skrýval, pracoval jako mechanik ve mlýně u bohatého kazašského rolníka Isa Zheksenbaeva [60] [58] [62] . V roce 1918 se Zheksenbaev oženil s Brozem se 14letou Pelageyou Belousovovou , rodačkou ze sousední vesnice Michajlovka, a postavil pro novomanžele samostatný srub [K 1] .

Na konci roku 1919 byla obec Alexandrovskoje, dříve pod kontrolou Kolčaka, obsazena Rudou armádou, což Brožovi umožnilo přejít na legální postavení a vrátit se do Omska [60] . 7. září 1920 Broz a Belousovová zaregistrovali civilní sňatek na Bogolyubském okresním výkonném výboru Omské oblasti [64] : Josip se oženil pod jménem Joseph Brozovich, Pelageya také přijal příjmení Brozovich [65] . Na konci roku 1920 Brozovičovi opustili Rusko a odešli do Jugoslávie.

Účast v komunistickém hnutí v Jugoslávii

Po návratu do vlasti, která se stala součástí Jugoslávie, se Brož v roce 1920 stal členem Komunistické strany Jugoslávie (CPY). Koncem téhož roku byla komunistická strana zakázána, v roce 1921 byla podrobena represím a byla rozdrcena.

Od roku 1925 do roku 1926 pracoval Josip v loděnici v Kraljevici , kde vytvořil a vedl organizaci komunistické strany. V roce 1926 se vrátil do Záhřebu , kde se zapojil do odborového hnutí. V roce 1927 se stal organizačním tajemníkem záhřebského městského výboru Komunistické strany Jugoslávie.

Opakovaně vystaven pronásledování a zatýkání. V srpnu 1928 byl po dalším zatčení obviněn z komunistické propagandy. 21.2.1929 odsouzen na 5 let a 7 měsíců nucených prací. Po propuštění v roce 1934 se připojil k vedení CPY.

V letech 1934-1936 působil v Moskvě: v Kominterně byl ředitelem zahraničního dělnického nakladatelství v SSSR. V prosinci 1937 se vrátil do Jugoslávie a vedl Komunistickou stranu Jugoslávie místo Milana Gorkiče , generálního tajemníka Komunistické strany Jugoslávie, který byl zastřelen v SSSR . Znovu navštívil Moskvu v srpnu 1938-ledenu 1939 a v září-listopadu 1939 [66] .

Při práci v CPY získal Broz přezdívku „Tito“, která se brzy stala součástí jeho příjmení. Podle jedné verze měl Broz ve zvyku stručně vysvětlovat spolustraníkům, co a jak mají dělat: „Uděláš to (v chorvatštině ‚ti-tam‘)“ – odtud mohla pocházet taková přezdívka. Sám Brož tuto verzi popřel a řekl, že Tito je jen chorvatské příjmení, které nic neznamená [67] . Předpokládá se, že Tito za svůj život použil přes 30 pseudonymů.

Titův status generálního tajemníka Komunistické strany Jugoslávie byl zajištěn na páté podzemní stranické konferenci v Záhřebu , která se konala v říjnu 1940 [66] .

Druhá světová válka

Poté , co nacistické Německo a jeho spojenci obsadili Jugoslávii v roce 1941, byli socialisté a komunisté mezi prvními, kteří organizovali odpor. Partyzánské oddíly byly organizovány tak, aby vytvořily Lidovou osvobozeneckou armádu Jugoslávie , v jejímž čele stál Tito 4. července 1941. Jugoslávské partyzánské hnutí bylo jedno z nejúspěšnějších, partyzáni ovládali velká území.

V prvních měsících boje jugoslávští komunisté a socialisté spolupracovali s Četniky během války proti okupantům a kolaborantům . V srpnu až září provedli partyzáni a Četníci řadu společných operací. V září došlo k osobnímu setkání mezi Titem a vůdcem Četníků Dragoljubem Mihailovićem . Brzy se však projevily ideologické rozpory a opakované ztráty a unie přerostla v konfrontaci. Od listopadu 1941 mezi sebou Četníci a socialističtí a komunističtí partyzáni vedli skutečnou občanskou válku [68] . Četníci se nejprve domnívali, že je třeba počkat na vylodění spojenců a poté se pustit do aktivní války s Němci a jejich spojenci, ale poměrně rychle přešli k útočným operacím. Tito a partyzáni se naopak domnívali, že je nutné okamžitě a bez prodlení vstoupit s nimi do války.

Po kapitulaci Itálie se oddíly NOAU pokusily zmocnit se území, která předtím obsadili Italové. Jugoslávská exilová vláda uznala Tita jako nejvyššího velitele. Američané , Britové a další spojenci poskytli Četnikům a NOAU, včetně armády, pomoc při leteckých úderech na nepřátelské cíle na území Chorvatska .

25. května 1944 byl ve městě Drvar , kde se nacházelo velení NOAU, vysazen německý výsadkový útok s cílem zajmout nebo zabít Tita ( operace Horsemanship ), ale operace se nezdařila. Na podzim téhož roku provedla NOAU společně s Rudou armádou a vojsky Bulharska úspěšnou bělehradskou útočnou operaci od 28. září do 20. října , předem dohodnutou s Titem, který v září přiletěl na sovětském letadle do Rumunska. 21 a odtud odletěl do Moskvy, kde se setkal se Stalinem . Spolu se silami Bulharska a jednotkami Rudé armády osvobodila zemi NOAU. Za svůj podíl na vítězství nad nacistickou koalicí se Tito na podzim 1945 stal posledním (nepočítaje pozdější a následně zrušené Brežněvovo vyznamenání ) držitelem Řádu vítězství .

V čele Jugoslávie

Po osvobození byla vyhlášena Demokratická federativní republika Jugoslávie a Tito se stal jejím premiérem a ministrem zahraničních věcí.

Vztahy se SSSR se zhoršily . Vůdci Komunistické strany Jugoslávie se odmítli podřídit Stalinovi, který chtěl, aby Jugoslávie byla zahrnuta do Balkánské federace [69] . V tomto ohledu byly přerušeny mezistátní a mezistranické vazby se SSSR.

V roce 1949 sovětské vedení roztrhlo Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci s Jugoslávií . Byla zahájena propagandistická kampaň s cílem zdiskreditovat jugoslávské vedení.

Argumentovalo se tím, že v Jugoslávii existuje „antikomunistický policejní režim fašistického typu“. Sovětské publikace v tomto období psaly o „krvavé klikě Tita-Rankoviče “ . Podle některých zpráv sovětské tajné služby připravovaly pokus o atentát na Tita, který byl kvůli smrti Stalina zrušen.

Během tohoto období se Jugoslávie přiblížila Spojeným státům a dalším zemím bloku NATO . Spojené státy dodaly Jugoslávii zbraně: značné množství letadel, tanků a dalších zbraní. V letech 1953-54 podepsala Jugoslávie dohodu s Řeckem a Tureckem , která zahrnovala vojenskou složku [70] .

V roce 1953 byl Tito zvolen prezidentem země, funkci zastával až do konce svého života.

Za Chruščova , který navštívil Jugoslávii v roce 1955, byly sovětsko-jugoslávské vztahy obnoveny. Navzdory tomu Komunistická strana Jugoslávie v čele s Titem nadále úspěšně odolávala ideologickému a politickému tlaku SSSR .

Jugoslávci předložili svůj vlastní model socialistické společnosti. Tito schválil sovětskou invazi do Maďarska v roce 1956, ale odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.

V polovině 70. let byla Titova manželka Jovanka obviněna z protistátní činnosti . Podle jedné verze ji Tito obvinil z řady zločinů, včetně špionáže pro SSSR, vyzrazování státních tajemství a přípravy převratu.

Podle jiné verze si obvinění vymyslela skupina spiklenců, kteří Tita zmanipulovali, v čele se Stanem Dolancem a Nikolou Ljubičićem . Soud byl nepohodlný a obžalovaný byl jednoduše izolován v sídle s veškerým vybavením v centru Bělehradu  – Jovančina sestra Nadia měla zakázáno mluvit o tom, co se stalo, a hrozila odvetou.

Miloševič toto rozhodnutí nezměnil, a tak byla Jovanka vlastně 25 let v domácím vězení a propuštěna byla až v roce 2000 [71] .

Během Titova let se Jugoslávie zvedla k výtečnosti v Hnutí nezúčastněných zemí . Za celou dobu jeho vlády byla životní úroveň a hospodářský rozvoj SFRJ nejvyšší ze zemí socialistického tábora kromě NDR .

Nemoc, smrt a pohřeb

V roce 1980 vážně onemocněl Josip Broz Tito. Jednou z příčin onemocnění bylo dlouhodobé kouření. Na levé noze mu byla zjištěna uzávěra žil, v lednu mu byla amputována levá noha, ale to nevedlo ke zlepšení jeho stavu. Zemřel v Lublani v noci 4. května 1980, tři dny před svými 88. narozeninami. Předtím byl více než 100 dní v kómatu . Byl pohřben v Bělehradě , v mauzoleu " House of Flowers " . Následujících deset let, 4. května v 15:55, celá Jugoslávie slavila datum smrti Josipa Broze Tita minutou ticha [72] .

Titoismus

Josip Broz Tito byl zakladatelem nového komunistického trendu – titoismu.

Tento trend vznikl po neshodách Tita se Stalinem . Základním principem titoismu bylo, že v každém státě by prostředky k dosažení komunismu měl určovat stát sám (tj. Jugoslávie), a nikoli vnější síly (což znamenalo Sovětský svaz). Tito za své vlády prováděl politiku neangažovanosti a neúčastnil se organizace Varšavské smlouvy a Jugoslávie se účastnila Rady vzájemné hospodářské pomoci na základě zvláštních dohod, aniž by byla oficiálně členem této organizace. V ekonomice se prováděly experimenty se „ samosprávným socialismem “.

Rodina a potomci

Původ

Předci Josipa Broze Tita jsou uvedeni níže:

[ukázat] Předci Josipa Broze Tita
                 
 8. Martin Brož (1786-?) 
 
        
 4. Martin Brož (1829-1874) 
 
           
 9. Anna Broz (1791-?), rozená Medvedets 
 
        
 2. Franjo Brož (1860-1936) 
 
              
 10. Andreas Blaziczko (1789-1869) 
 
        
 5. Yana Broz (1836-1904), rozená Blazhicko 
 
           
 11. Teresa Blazhiczko (1795–?), rozená Posavec 
 
        
 1. Josip Broz Tito (1892-1980) 
 
                 
 12. Michail Yavershek (1804-1886) 
 
        
 6. Martin Javerszek (1839-1915) 
 
           
 13. Maria Yavershek (1806-1862), rozená Gabron 
 
        
 3. Maria Broz (1864-1918), rozená Yavershek 
 
              
 14. Joseph Postrezhin (1803-1868) 
 
        
 7. Maria Yavershek (1839-1906), rozená Postrezhin 
 
           
 15. Barbara Postrezhin (1805-1859), rozená Rozhants 
 
        

Ženy a děti

První láskou Josipa Broze byla Agafya Biryukova (1896-1992) - dívka z vesnice Kalasevo v provincii Simbirsk, kde v roce 1916 jako válečný zajatec pracoval ve mlýně. Jejich vztah skončil poté, co byl Brož přeložen do jiného tábora. Brzy po odchodu svého milence Agafya porodila dceru Nyuru a v roce 1918 se provdala za vesničana Lavrentyho Saraikina, se kterým odjela do Turkmenistánu stavět Semirechenskou železnici . Následně se vrátila do Kalaseva, kde žila až do své smrti v roce 1992 [54] .

Následně byl Josip Broz pětkrát ženatý, ale třikrát ženatý. Manželky Josipa Broze byly:

Vnoučata

V současné době žije v bývalých jugoslávských republikách mnoho vnoučat a pravnoučat Josipa Broze, kteří nesou příjmení Broz .

Otázka původu

Tito nerad mluvil o svém mládí a nesnažil se vyhledávat příbuzné a přátele, což dalo vzniknout řadě konspiračních teorií o jeho nerolnickém, ba i cizím původu.

Podle jedné verze byl Tito podvodník - Rus [73] , Polák nebo Němec - ještě před druhou světovou válkou si přivlastnil jméno Josipa Broze. Jako argument jsou nejčastěji uváděny rysy jeho ústního a písemného projevu, zejména palatalizace a gramatické formy necharakteristické pro srbochorvatský jazyk . Takové tvrzení obsahuje zejména lingvistický rozbor publikovaný v časopise US National Security Agency Cryptologic Spectrum [74] , který odkazuje i na dojmy Dragoljuba Michajloviče , který po osobním setkání považoval Tita za Ruština. Odchylky od jazykové normy jsou přitom podle chorvatských odborníků vysvětlovány tím, že Tito se narodil v Zagorje , kde jsou rozšířeny kajkavské dialekty [75] .

Podle jiné verze byli Titovi rodiče lidé vysokého původu. Jeho příznivci se domnívají, že Titovy aristokratické způsoby a erudice, schopnost vyjadřovat se nejméně v deseti jazycích, šerm, šachy a klavír vylučují narození do rolnické rodiny [76] .

V roce 2015 Sasha Broz obvinil chorvatského admirála a spisovatele Davora Domazet-Loshopři pomlouvání svého dědečka: Domazet-Losho v knize „Admirálovy poznámky“ tvrdila, že Tito byl nemanželským synem vídeňského boháče a služebné [77] . Svou reakci vyjádřila v podobě parodického převyprávění Titovy genealogie a všechny výroky Domazet-Locho označila jen za pokus napsat nějaký bludný bestseller [78] .

Ocenění

Jugoslávie

Jiné státy

V roce 1945 byl Titovi udělen titul čestného rezidenta Záhřebu [80] .

Celkem měl Tito 97 řádů, medailí a titulů.

Paměť

Na počest Tita byli jmenováni

V astronomii

V kultuře písní

Nejoblíbenější

Ve filatelii

Josip Broz Tito byl opakovaně vyobrazen na poštovních známkách Jugoslávie. Josip Broz Tito je vyobrazen na poštovní známce KLDR v nominální hodnotě 20 chon , vydané 4. prosince 1980 [83] , a také na známkách SSSR v roce 1982 a Kyrgyzstánu v roce 2005.

V kinematografii

Maršál Tito je postava v řadě celovečerních filmů

Galerie

Bibliografie

Viz také

Poznámky

Komentáře
  1. ↑ Belousová a Brož se setkali koncem roku 1917, přesné okolnosti jejich seznámení nejsou známy [63]
  1. ↑ Josip Broz Tito // Encyclopædia Britannica 
  2. ↑ Tito // filmportal.de - 2005.
  3. ↑ Josip Broz Tito // Encyklopedie Brockhaus  (německy) / Hrsg.: Bibliographisches Institut & FA Brockhaus , Wissen Media Verlag
  4. ↑ Studená válka. Osobnosti. Josip Broz Tito Archivováno 7. března 2007 na Wayback Machine  (ruština)
  5. ↑ Velký encyklopedický slovník . Získáno 31. března 2017. Archivováno z originálu 1. dubna 2017.
  6. ↑ Gusterin P. V. Cizinci oceněn Řádem vítězství
  7. ↑ Girenko Yu. S. Stalin - Tito . - M. : Politizdat, 1991. - 430 s. — ISBN 5-250-00795-3 .
  8. ↑ Ridley, 1994 , str. 45.
  9. ↑ Vinterhalter, 1972 , str. 43.
  10. ↑ Matonín, 2012 , str. osm.
  11. ↑ Jugoslávie ve 20. století: eseje o politických dějinách / K. V. Nikiforov (odpovědné vyd.), A. I. Filimonova, A. L. Shemyakin a další - M .: Indrik, 2011. - S. 298. Přístup k režimu: http://www.inslav .ru/resursy/elektronnaya-biblioteka/2372-2011-jugoslavija-v-xx-veke Archivováno 7. srpna 2016 na Wayback Machine
  12. ↑ 1 2 Dedijer, 1980 , str. 151.
  13. ↑ Matonín, 2012 , str. 9.
  14. ↑ 1 2 3 4 Matonín, 2012 , str. deset.
  15. ↑ Minahan, 1998 , s. padesáti.
  16. ↑ Lee, 1993 , str. 9.
  17. ↑ Lakér, 1976 , str. 218.
  18. ↑ Vinterhalter, 1972 , str. 44.
  19. ↑ Ridley, 1994 , str. 44.
  20. ↑ Ridley, 1994 , str. 46.
  21. ↑ 1 2 3 Vinterhalter, 1972 , str. 49.
  22. ↑ 1 2 3 Swain, 2010 , str. 5.
  23. ↑ Matonín, 2012 , str. 10-11.
  24. ↑ Simic, 2010 , str. 40-41.
  25. ↑ Dedijer, 1980 , s. 25.
  26. ↑ Dedijer, 1980 , s. 22.
  27. ↑ 1 2 3 Matonín, 2012 , str. jedenáct.
  28. ↑ Západ, 1995 , str. 32.
  29. ↑ Dedijer, 1980 , s. 527.
  30. ↑ Swain, 2010 , str. 5–6.
  31. ↑ 12 Swain , 2010 , str. 6.
  32. ↑ Matonín, 2012 , str. 12.
  33. ↑ Dedijer, 1952 , str. 25.
  34. ↑ Matonín, 2012 , str. 12-13.
  35. ↑ 12 Ridley , 1994 , s. 54.
  36. ↑ Matonín, 2012 , str. 13-14.
  37. ↑ Vinterhalter, 1972 , str. 55.
  38. ↑ Swain, 2010 , str. 6–7.
  39. ↑ 1 2 3 West, 1995 , str. 33.
  40. ↑ Vinterhalter, 1972 , str. 58.
  41. ↑ Ridley, 1994 , str. 43.
  42. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 Swain, 2010 , str. 7.
  43. ↑ Vinterhalter, 1972 , str. 64.
  44. ↑ 12 Ridley , 1994 , s. 59.
  45. ↑ Ridley, 1994 , str. 62.
  46. ↑ Ridley, 1994 , pp. 62–63.
  47. ↑ West, 1995 , pp. 41–42.
  48. ↑ Gilbert, 2004 , str. 138.
  49. ↑ Frankel, 1992 , str. 331.
  50. ↑ Boris Graljuk. O zarobljavanju vodnika 25. domobranske pukovnije Josipa Broza kod Okne u Bukovini 25. ožujka 1915.g. Archivní kopie ze dne 19. října 2016 na Wayback Machine // "BOJIŠNICE I GROBIŠTA HRVATSKIH VOJNIKA NA KARPATSKOM RATIŠTU U PRVOM SVJETSKOM RATU".
  51. ↑ 12 West , 1995 , s. 42.
  52. ↑ Ridley, 1994 , str. 64.
  53. ↑ Západ, 1995 , str. 43.
  54. ↑ 1 2 Jevgenij Rezepov. Prezident a jeho žena // ruský svět. - 2009. - č. 2.
  55. ↑ Země, která spojila prezidenta a světce ... // Mordovia . - 2011. - č. 32 (220) (9. srpna).
  56. ↑ Ridley, 1994 , str. 65.
  57. ↑ Novikova I. N. „Rusko je země kontrastů a nikde se tato vlastnost neprojevuje tak jasně jako v zajetí ...“. // Vojenský historický časopis . - 2006. - č. 2. - S.55-58.
  58. ↑ 1 2 3 Swain, 2010 , str. osm.
  59. ↑ 12 Ridley , 1994 , s. 67.
  60. ↑ 1 2 3 4 5 VZPOMÍNKY na soudruha. I. Broz Tito (Z rozhovoru se zvláštním zpravodajem časopisu "Spark" G. Borovikem 28. října 1957)  (28. října 1957). Archivováno 28. října 2020. Staženo 25. října 2020.
  61. ↑ Ridley, 1994 , pp. 67–68.
  62. ↑ Ridley, 1994 , str. 71.
  63. ↑ Matonín, 2012 , str. 23.
  64. ↑ Girenko, 1991 , s. 19-20.
  65. ↑ Matonín, 2012 , str. 24.
  66. ↑ 1 2 Jugoslávie ve 20. století: eseje o politických dějinách / K. V. Nikiforov (odpovědné vyd.), A. I. Filimonova, A. L. Shemyakin a další - M .: Indrik, 2011. - S. 299 Režim přístupu: http://www. inslav.ru/resursy/elektronnaya-biblioteka/2372-2011-jugoslavija-v-xx-veke Archivováno 7. srpna 2016 na Wayback Machine
  67. ↑ Josip Broz Tito: tvůrce „jiného“ socialismu Archivní kopie z 20. srpna 2016 na Wayback Machine  (ruština)
  68. ↑ Generál Draza Michajlovič . Získáno 23. března 2010. Archivováno z originálu dne 3. září 2009.
  69. ↑ Současný evropský archivář z druhé světové války . Získáno 16. března 2013. Archivováno z originálu 13. ledna 2014.
  70. ↑ Sovětsko-jugoslávský konflikt . Získáno 11. prosince 2011. Archivováno z originálu 5. srpna 2020.
  71. ↑ Povídkový časopis . - ed. Forward Media Group. - č. 2/2009. - S. 11.
  72. ↑ Josip Broz Tito na webu Belopolye
  73. ↑ FBI byla přesvědčena, že existuje další Tito  . Sarajevo Times (7. listopadu 2016). Získáno 25. září 2020. Archivováno z originálu dne 8. listopadu 2020.
  74. ↑ Je jugoslávský prezident Tito skutečně Jugoslávec?  : [ anglicky ] ] // Kryptologické spektrum. - Ne. (b)(3)-PL 86-36.
  75. ↑ Zeljko Jozic. Tajna služba nije znala samo jednu sitnicu - da postoje kajkavci  (chorvatsky)  (nedostupný odkaz) . Jutarnji list (24. srpna 2013). Získáno 24. srpna 2013. Archivováno z originálu dne 29. dubna 2016.
  76. ↑ Maršál Tito: tajemství za sedmi pečetěmi Archivní kopie z 20. srpna 2016 na Wayback Machine  (ruština)
  77. ↑ Kdo byl Josip Broz? Tajemství objevila Titova vnučka Archivováno 26. prosince 2016 na Wayback Machine  (rusky)
  78. ↑ Saša Broz: Tito je bio posvojeno dijete punokrvne Kolumbijke i nasljednika kralja Karla XXL. Archivováno 5. března 2016 na Wayback Machine  (chorvatština)
  79. ↑ Státní rada, dekret 190 z 12. května 1972 (dekret 190 / 1972) o udělení titulu „Hrdina Rumunské socialistické republiky“ a udělení Řádu „vítězství socialismu“ soudruhu Josipu Brozi Titovi.
  80. ↑ Počasí građanin Grada Zagreba: 1945. - 1990. (SFR Jugoslavija)  (Chorvatština) . Oficiální stránky Záhřebu. Získáno 20. července 2011. Archivováno z originálu dne 24. srpna 2011.
  81. ↑ Muzea, malá i velká - Muzeum Josipa Broze Tita v Brioni, Chorvatsko . Získáno 6. prosince 2013. Archivováno z originálu 17. května 2017.
  82. ↑ V Černé Hoře byl odhalen pomník Josipa Broze Tita . Staženo 25. ledna 2020. Archivováno z originálu dne 25. ledna 2020.
  83. ↑ 조선우표목록 Katalog korejských známek (1946-1998  ) . - Pchjongjang : 조선우표사 Korea Stamp Corporation, 1998. - S. 133. - 288 s.
  84. ↑ jaderná // RIA Novosti , 27.11.2014
  85. ↑ Podzemní město. Tito archivováno 13. dubna 2021 na Wayback Machine [1] // Eugene Kaspersky , 2019
  86. ↑ Z Titova tajného bunkru do světa umění Archivováno 4. ledna 2018 na Wayback Machine // BBC Russian Service

Literatura

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Tematické stránky
Slovníky a encyklopedie
Genealogie a nekropole
 Vedoucí ministerstva obrany SFRJ a náčelníci generálního štábu Jugoslávské lidové armády
ministři obrany
Náčelníci generálního štábu