Anonymní hudební pojednání

Anonymní hudební pojednání  jsou díla o hudbě (především starověké a středověké), jejichž osobní přiřazení je nemožné nebo obtížné.

Obecná charakteristika

Anonymní tvoří asi třetinu všech vydaných hudebně-teoretických pojednání středověku. Některé texty se vyvinuly z glos ( scholia ) do dřívějších (např. antických) odborných prací. Od renesance se počet nepojmenovaných spisů o hudbě drasticky snížil.

Nejslavnější vydavatelé hudebních pojednání minulosti M. Herbert a E. de Kusmaker ve snaze identifikovat publikované texty učinili řadu unáhlených závěrů o jejich autorství, z nichž vzešly nepravdivé autorské atribuce a nerozumné závěry o doba výskytu určitých vědeckých teorií (pojmů) v dochovaných textech [1] . Následně (od konce 19. století až do současnosti) byla řada pojednání, která byla původně publikována jako autorská, překlasifikována na anonymní. Vzácnější jsou případy, kdy díla, původně považovaná za anonymní, našla autora [2] . Tak bylo jméno autora traktátu "Zrcadlo hudby" (Speculum musicae) Jakuba z Lutychu ustanoveno počátečními písmeny sedmi knih tohoto rozsáhlého díla [3] .

Principy vědecké identifikace

Pro identifikaci anonymních hudebně-teoretických pojednání platí stejné zásady jako pro jakoukoli jinou anonymní vědeckou práci. Jsou používány

• označení prvního vydavatele anonymního textu, často s pořadovým číslem („Anonymní Bellerman III “, „Anonymní Herbert “, „Anonym IV Kusmaker “);
• odkaz na umístění rukopisu ( toponymum ), na příslušnost anonyma k řádu nebo klášteru („ kartuziánský anonym“, „ cisterciácký anonym“, „anonym ze sv. Emmeráma “, „Kolínské pojednání o organu“, „Milán“ poetické pojednání o organum");
• předpona "pseudo-", která se přidává ke jménu osoby, jejíž autorství bylo odmítnuto nebo zpochybněno v důsledku vědeckých výzkumů (" Pseudo- Aristoteles " , "Pseudo- Plutarch " , "Pseudo -Hukbald " , "Pseudo" - Odo z Cluniy ", "Pseudo - Tomáš Akvinský ");
• odkaz na počáteční frázi ( incipit ) anonymního textu; Tento způsob anonymní identifikace je považován za nejspolehlivější. Nejúplnější katalog (podle incipitu) středověkých hudebních traktátů obsahuje první svazek (vícedílného) slovníku latinské hudební terminologie Lexicon musicum Latinum [4] .

Anonymní spisy o hudbě (výběr)

I. Starověký

• Pseudo- Aristoteles . Problémy ( jiné řecké Προβλήματα ; III století př. n. l.) [5] . Rozsáhlá kompilace ve formě katechismu, obsahující především triviální informace z (akademických oborů) harmonických a metrických .
• Pseudo -Euklides . Rozdělení kánonu (Sectio canonis; datum neurčeno) [6] . Klasický pramen k pythagorejské teorii monochordu (kánon) .
• Pseudo-Plutarchos . O hudbě ( starověká řečtina Περὶ μουσική ; II-III století našeho letopočtu) [7] . Jediné starověké hudební pojednání (ve formě dialogu) o dějinách hudby.
• Fragmenty Nicomacha (II-III století našeho letopočtu) [8] . 10 malých anonymních textů, o nichž se předpokládá, že obsahují fragmentární převyprávění ztraceného velkého pojednání Nicomacha o harmonii. Incipits: (1)  jiná řečtina. Τὴν λύραν τὴν ἐκ τῆς χελώνης φασι... , (2)  jiná řečtina. Εἰσὶν οἵ ἀριθμοί... , (3)  jiná řečtina. Ὅτι Νικόμαχος τὴν ἀντοτάτην καὶ πρώτην χορδήν... , (4)  jiná řečtina. Ὅτι ὅσοι τῇ ὀγδόῃ χορδῇ... , (5)  jiná řečtina. Ὅτι οὐκ ἐπειδὴ προῆλθόν τινες... , (6)  jiné řec. Καὶ γὰρ δὴ καὶ οἵ φθόγγοι σφαίρας ἑκάστης... , (7)  jiná řečtina. Ἀφ᾽ ὧν δὴ καὶ Πυθαγόραν ὁρμώμενον... , (8)  jiná řečtina. Ἀλλὰ πῶς φησιν ὀκτὼ σφαιρῶν ούσῶν... , (9)  jiná řečtina. Ὅτι οἵ φθόγγοι οἵ ὑπὸ τῶν τὴν χειρουργίαν... , 10  dalších Řek. Ὤσπερ οὖν ἐνταῦθα τὰ μὲν τοῦ ἡπατῶν τετραχόρδου... .
• Anonymní Bellerman (III-V století našeho letopočtu) [9] . Tři malé raně byzantské „harmoniky“ (učebnice harmonie) obsahující (mimo jiné) vzácné doklady starověké nauky o melopei (melodická kompozice) a informace o rytmické notaci . Bellermannovy anonymy jsou prvními památkami hudební vědy v historii obsahující hudební příklady. Incipits: (1)  jiná řečtina. Ὁ ῥυθμὸς συνέστηκεν ἔκ τε ἄρσεως καὶ θέσεως... , (2)  jiná řečtina. Μουσική ἐστιν ἐπιστήμη περὶ μέλος ... , (3)  jiná řečtina. Μουσική ἐστιν ἐπιστήμη θεωρητικὴ καὶ πρακτική... .
• Pseudo Ptolemaios . Hudba (jiný identifikátor - "neapolské fragmenty", lat.  Excerpta Neapolitana ) [10] . Incipit: jiné řec. Ἀρχὴ τῶν μουσικῶν λόγων ἐστίν . Datum nebylo stanoveno.
• Pseudo- Censorinus . Epitoma disciplinarum (3. století našeho letopočtu) [11] . Jedno z nejstarších dochovaných latinských pojednání o hudbě, pokoušející se asimilovat základní řeckou hudební teorii v Římě.

II. Středověk (latinka)

• Glosy k pojednání "Základy hudby" od Boethia [12] , IX-XV století. Soubor textů (většinou malých svazků), které poskytují nejbohatší středověkou recepci klasické Boethiovy učebnice.
• Alia musica („Jiná hudba“, podmínkový a pozdější název; incipit: De harmonica reflecte Boetius ita disseruit), 9. nebo 10. století. To je považováno za první pojednání v historii založit systém monodických oktávových režimů pro gregoriánský chorál . Autor traktátu, který si vzal za základ Boethiovy typy oktávy , změnil jejich pořadí a dal modům jiná (než Boethiova) etnonyma, která byla (spolu s jejich pořadovými čísly) napříště přiřazována osmi diatonickým církevním tónům [13]. .
• Musica enchiriadis („Učebnice hudby“), Scolica enchiriadis („Scholia pro učebnici hudby“) a řada souvisejících pojednání z konce 9. století, jejichž autor je podmíněně nazýván Pseudo-Hukbald . Tyto spisy obsahují první důkazy o polyfonní hudbě ( organum a jeho kompoziční technice) a také teorii dasiánského zápisu .
• Metz tonarius (incipit: Noe noe ane auctoritas vera…), 830. První nenotované plné tonarii , které se dochovalo dodnes .
• Pseudo-Bernelin (incipit: Prima species diatessaron…), 10. stol. nebo na počátku 11. století. [14] Důležitý pramen ke středověké teorii typů konsonance jako strukturálních prvků monodických církevních tónů .
• Anonym Herbert II (incipit: Quinque sunt consonantiae...), jinak "Liège Tonarius" (Tonarius Lugdunenis) [15] , X nebo XI století. První, teoretická část je pokusem o přizpůsobení nauky o Boethiových modách praxi gregoriánské monodie , druhá je rozsáhlý (nenotovaný) tón.
• Dialogus de musica („Dialog o hudbě“, incipit: Quid est musica? Veraciter canendi scientia…) [16]
• Pojednání (bez názvu) s incipitem "Musicae artis disciplina" ("Předmět hudební vědy") [17] . Autoři obou (různých) pojednání se nazývají stejným jménem „ Pseudo-Odo “ [18] (asi 1000, Lombardie ) [19] . Výuka Pseudo-Odo obsahuje klasickou definici tónu , stejně jako poprvé - abecední (latinský) písmenný systém notace od A do G (včetně dvojitého kroku b / h), který vnímal a používal Guido Aretinsky až do současnosti.
• milánské pojednání o organum (známé pod heslem Ad organum faciendum ; incipit: Cum obscuritas diaphoniae) a poetické pojednání milánského Organum (incipit: Cum autem diapente et diatessaron organizamus); oba pocházejí z druhé poloviny 11. století. Nejdůležitější zdroje informací o neparalelním orgánu.
• Pseudo Muris. Součet hudby ( Summa musicae ; incipit: Amicorum iusta et poctivá petitio…). Pojednání, které Herbert připsal Johnu de Muris , ve skutečnosti vytvořil anonymní autor ze 13. století. Psaná prozimetrem , obsahuje (mimo jiné) vzácné informace o technice provedení chorálu, jeho vícehlasých úpravách (viz Organum ) a hudebních nástrojích své doby [20] .
• Anonym IV Kusmaker. O stupnicích a výškách ( De mensuris et discantu ; incipit: Cognita modulatione melorum), 1272-1280. Jediný zdroj, který uvádí jména hudebníků školy Notre Dame,  je Leonin a Perotin . Popisuje žánry a formy hudební kompozice přijaté v této škole.
• Pseudo-Muris . Knížka o odměřeném zpěvu ( Libellus cantus mensurabilis , cca 1340); toto pojednání (obsahující soubor pravidel pro menzurální notaci a rytmiku) poprvé popsalo techniku ​​izorytmie .
• Anonym z Melku . Malé pojednání o rytmu a notovém zápisu v hudebním umění ( Tractatulus de cantu mensurali seu figurativo musice artis ; incipit: Quoniam cantum mensuralem seu figuratum musice artis multi ignorantes...), 1462. Vůbec první výskyt populárního hudebního termínu cantus figuratus (figurativus).
• Anonymní XIII Kusmaker (ve francouzštině; incipit: Qui veult savoir l'art de deschant...), c. 1400 První pojednání o hudbě, ve kterém se vyskytuje termín " akord " ( fr.  acor <sic>).
• Anonymní kartuzián (konec 15. století). Čtyři pojednání o hudbě obsahující teoretické (spekulativní) učení o hudbě, praktické učení o hudební skladbě a tónu [21] .

III. Středověký (řecký)

• Hagiopoiltes („Svatý“) [22] . Byzantské pojednání obsahující (spolu s triviálními informacemi ze starověké harmoniky) důležité doklady církevní monodie (hlavní znaky byzantské nementální notace , teorie hlasů ). Zachováno v rukopisech 14. a 18. století. Hypotetické datum sestavení „Svyatogradets“ je 12. století. [23] [24]

IV. Renesance

Anonymní byzantská a staroruská tvorba o hudbě, trochu podobná té západní, pojednává článek Zpěv ABC .

Poznámky

1. ↑ Souhrn oprav k traktátovým antologiím Herberta a Kusmakera viz článek: Lebedev S. N. K'm problem for the authorship of the traise in the collection of Herbert and Kusmaker // Musical Horizonti, No. 7 (Sofia, 1987 ), ss. 43-71.
2. ↑ Například anonymní text dříve známý jako Herbert's Anonymous I identifikoval J.M. Smits van Wasberge jako pojednání Berna z Reichenau s názvem „De mensurando monochordo“.
3. ↑ Incipity : (1)  I ncipit Speculum musicae, (2)  Actus activorum in patiente, (3)  Cum in superiore libro, (4)  O rdo poscit naturalis, (5)  B oethius, musicae doctor eximus, (6)  U numquodque opus tanto laudabilius est, (7)  S implicius in Commentario suo super Aristotelis; odtud IACOBUS (Leodiensis).
4. ↑ Elektronická verze tohoto katalogu je k dispozici na webových stránkách Bavorské akademie věd (Mnichov) Archivováno 12. května 2010 na Wayback Machine .
5. ↑ Edice: Musici Scriptores Graeci <…> ed. Carolus Jan. Lipsiae: Teubner, 1895, s. 37-111.
6. ↑ Nejlepší vydání: Barbera A. Euklidovské rozdělení kánonu: řecké a latinské zdroje. Nové kritické texty a překlady // Řecká a latinská hudební teorie. Vol.8. Lincoln, Londýn, 1991. Ruský překlad s komentáři v knize: Musical Writers of Ancient Greece // Publikaci připravil V. G. Tsypin. M., 2019, s. 485-504.
7. ↑ Opakovaně publikováno, včetně překladů do moderních jazyků. Důležité edice: Plutarque . De la music. Edition critique et vysvětlující par H. Weil et Th. Reinach. Paříž, 1900; Plutarque . De la musique, ed. F. Lasserre. Olten, Lausanne: Urs Graf Verlag, 1954. 186 s. (původní text a francouzský překlad). Plutarchos . O hudbě. Překlad a komentáře V. G. Tsypina. Předmluva S. N. Lebeděva // Vědecký bulletin Moskevské konzervatoře, 2017, č. 2, s. 9-55.
8. ↑ Edice: Musici Scriptores Graeci <…> ed. Carolus Jan. Lipsiae: Teubner, 1895, s. 266-282. Ruský překlad s komentáři v knize: Hudební spisovatelé starověkého Řecka // Publikaci připravil V. G. Tsypin. M., 2019, s. 415-425.
9. ↑ Nejlepší vydání: Najock D. Drei anonyme griechische Traktate über die Musik. Eine kommentierte Neuausgabe der Bellermanschen Anonymus. Göttingen: Göttinger Musikwissenschaftliche Arbeiten, 1972. Ruský překlad s komentáři v knize: Muzikálové spisovatele starověkého Řecka // Publikaci připravil V. G. Tsypin. M., 2019, s. 263-309.
10. ↑ Edice: Musici Scriptores Graeci <…>, s. 407-424.
11. ↑ Nejlepší vydání: Censorini de die natali liber ad Q. Caerellium accedit anonymi cuiusdam epitoma disciplinarum, ed. Nicolaus Sallmann. Lipsko: Teubner, 1983.
12. ↑ Glossa major in institutionem musicam Boethii, edd. M.Bernhard a CMBower. Vol.1-4. München: Bayerische Akademie der Wissenschaften, 1993, 1994, 1996, 2011.
13. ↑ Edice (s překlady): Chailley J. Alia musica (Traité de musique du IXe siècle): Edition critique commentée. Paříž, 1965; Slyšel EB Alia musica: kapitola v dějinách hudební teorie. Diss., Univ. z Wisconsinu, 1966.
14. ↑ GS I, 122a (první vydání), GS I, 313a-314a (druhé vydání). Nejlepší vydání tohoto textu: Bernhard M. Clavis Gerberti 1 // VMK 7, München 1989, s.79-81. K datování tohoto anonymního článku viz: Warburton J. Quaestions of attribution and chronology in three medieval texts on species theory // Music Theory Spectrum 22 (2000), p.225-235.
15. ↑ GS I, 338-342. Nejlepší vydání: Bernhard M. Clavis Gerberti <…>, s. 90-189.
16. ↑ GS I, s.251-264 Archivováno 23. září 2015 na Wayback Machine . Kritické vydání textu, oznámené K.-W. Gümpelem již v 90. letech, nebylo nikdy uskutečněno.
17. ↑ GS I, p.265-284 Archivováno 23. září 2015 na Wayback Machine . Moderní vydání: Bratr Peter. Hudební umění / Edice lat. text, přel. a comm. S. N. Lebedeva // Vědecký bulletin Moskevské konzervatoře 2019, č. 2, s. 24-73.
18. ↑ V řadě středověkých rukopisů byl připisován Odovi z Cluniy , odtud „Pseudo“.
19. ↑ Huglo M., Brockett C. Odo // The New Grove Dictionary of Music and Musicians. L.; NY, 2001.
20. ↑ Nejlepší vydání (s anglickým překladem a komentářem): Strana Ch. The Summa musice: Manuál pro zpěváky ze třináctého století. Cambridge [Anglie], New York: Cambridge University Press, 1991; R 2007.
21. ↑ Nejlepší vydání: Cuiusdam Carthusiensis monachi tractatus quattuor de musica plana. Editovat Sergej Lebeděv. Tutzing, 2000.
22. ↑ Nejlepší vydání: The Hagiopolites: A Byzantine Traatise on Musical Theory, ed. od Jørgena Raasteda //Cahiers de l'Institut du Moyen-Âge Grec et Latin, 45. Kodaň: Paludan, 1983.
23. ↑ Shartau B. Hagiopolit // Ortodoxní encyklopedie. V.1 Archivováno 11. března 2013 na Wayback Machine .
24. ↑ Agapetos P. Hagiopolité. Byzantské pojednání o hudební teorii // Byzantinische Zeitschrift 77/2 (1984), S. 300.

Literatura

• Hüschen H. Anonymi // Die Musik in Geschichte und Gegenwart ( MGG 1). Bd.1. Kassel, 1949.
• Reaney G. Otázka autorství ve středověkých pojednáních o hudbě // Musica Disciplina 18 (1964), s. 7-17.
• Lebedev S. N. K'm problém pro autorství pojednání ve sborníku o Herbertovi a Kusmakerovi // Musical Horizonti, č. 7 (Sofie, 1987), ss. 43-71.
• Bernhard M. Clavis Gerberti. Eine Revision von Martina Gerbertse „Scriptores ecclesiastici de musica sacra potissimum“ (St. Blasien, 1784). Teil I // Bayerische Akademie der Wissenschaften. Veröffentlichungen der Musikhistorischen Kommission. Bd.7. Mnichov, 1989. 200 S.
• Bernhard M. Clavis Coussemakeri // Quellen und Studien zu Musiktheorie des Mittelalters, I (= Bayerische Akademie der Wissenschaften. Veröffentlichungen der Musikhistorischen Kommission. Bd.8). Mnichov, 1990, SS. 1-36.
• Lexicon musicum latinum medii aevi, ed. M. Bernhard. Fasz.1: Quellenverzeichnis. Mnichov, 1992.
• Holtz L. Autore, copista, anonimo // Lo spazio letterario del Medioevo. sv. I.1: La produzione del testo, a cura di G. Cavallo, C. Leonardi, E. Menesto. Roma, 1992, pp. 325-351.
• Sachs K.-J. Anonymi // Die Musik in Geschichte und Gegenwart ( MGG 2). Sachteil. Bd.1. Kassel, Stuttgart, 1994.
• Gushee L. Anonymní teoretické spisy // Slovník hudby a hudebníků New Grove. Vol.1. Londýn, New York, 2001, str. 441-446.
• Lebedev S. N. Anonymní // Ortodoxní encyklopedie. T.2. M., 2001, str. 475-477.
• Meyer Ch. Les traites de musicque. Typologie des sources du Moyen Âge occidental. Turnhout: Brepols, 2001.

Odkazy

• Katalog středověkých pojednání o hudbě (ze slovníku "Lexicon musicum Latinum"; latina a němčina)
• Abecední seznam incipitů středověkých pojednání o hudbě (z Lexicon musicum Latinum; latina a němčina)
• Liste historisch-musiktheoretischer Literatur (německá Wikipedie)