Karakalpak psaní

Písmo Karakalpak ( Karakalp. Qaraqalpaq jazıwı ) je písmo jazyka Karakalpak . Za dobu své existence několikrát změnil svůj grafický základ. V současné době probíhá překlad písma Karakalpak z cyrilice do latinky . V historii psaní Karakalpak existují 4 etapy:

• před rokem 1928 - psaní podle arabského písma
• 1928-1940 - psaní podle latinské abecedy
• 1940-1994 - psaní podle azbuky
• od roku 1994 - psaní založené na latinské abecedě

Arabské písmo

Otázka existence karakalpakského písma před rokem 1924 je v různých publikacích řešena různě. D. S. Nasyrov v článku z roku 1972 uvádí, že „Karakalpak… lidé před revolucí … neměli své vlastní národní písmo“ [1] . O rok později v jiném článku píše, že „Před ... revolucí měli Karakalpakové psaný jazyk založený na arabském písmu. Toto písmo však nebylo veřejně dostupné a oblíbené, používala jej nevýznamná část populace – mulláhové, ishanové a privilegovaná elita“ [2] . To je obecně potvrzeno v knize Jazyky národů SSSR. Konkrétně se v něm píše, že „Karakalpakský literární jazyk byl znám ještě před ... revolucí v podobě místní varianty běžného středoasijského literárního jazyka, takzvaných „ Turků “, ale byl špatně distribuován, protože mezi Karakalpaky nebylo více než dvě procenta gramotných“ [3 ] . Používání arabského písma karakalpakskou elitou v 19. století je také zmíněno v knize „Jazyky a spisy národů Eurasie“ [4] .

Přitom všechny výše uvedené prameny, stejně jako přehledová práce o dějinách spisů národů SSSR od M. I. Isaeva [5] se shodují, že poprvé byl vědecky vyvinut a zaveden národní systém psaní Karakalpak masám v roce 1924.

Tato abeceda byla založena na arabském písmu a obsahovala 28 písmen [1] :

V listopadu 1924 se na něm začaly tisknout první karakalpakské noviny „ Svobodný Karakalpak “ ( ٴيركين قاراقالپاق ) a v roce 1925 vyšly první učebnice. Spisovatel a pedagog Saifulgabit Majitov [1] sehrál důležitou roli ve vytvoření abecedy a vydání prvních primerů .

Tato abeceda měla řadu významných nedostatků: nebyla v ní žádná písmena, která by označovala řadu specifických zvuků Karakalpaku, a studenti měli také potíže se zvládnutím tří různých stylů každého z písmen přítomných v arabském písmenu [1] .

Sovětská latina

Ve 20. letech 20. století byla v SSSR zahájena kampaň za latinizaci písem různých národů země. Tato kampaň získala zvláštní rozsah po prvním turkologickém kongresu, který se konal v roce 1926 v Baku , na kterém bylo všem turkickým národům SSSR doporučeno přejít na novou abecedu (tzv. „ Yanalif “). V červenci 1927 byl rozhodnutím Oblastního výboru Kara-Kalpak Všesvazové komunistické strany bolševiků vytvořen Regionální výbor nové abecedy, který začal vyvíjet karakalpakskou latinskou abecedu. 30. července 1928 byla vládě autonomní oblasti Kara-Kalpak předložena k posouzení nová abeceda, vyvinutá pod vedením K. Avezova a S. Madzhitova. Na konci roku 1928, po zohlednění řady připomínek odborníků a inteligence, byla tato abeceda schválena. Měl 32 písmen: a, c, ç, d, e, ә, f, g, h, x, i, b, j, k, l, m, n, ꞑ, o, ө, p, q , ƣ , r, s, t, u, v, y, z, ş . V této abecedě nebyla žádná velká písmena. Počátkem roku 1929 začaly v této abecedě vycházet noviny a knihy. V roce 1930 tisk a vzdělávání Karakalpakstánu zcela přešly z arabské abecedy na latinskou [1] .

V roce 1930 se z iniciativy karakalpacké inteligence konala v redakci novin „ Mijnetkeş Qaraqalpaq “ schůzka o otázkách abecedy a pravopisu. V důsledku toho bylo rozhodnuto vyloučit písmeno c z abecedy a místo toho napsat ş . V té době byla otázka stanovení pevných pravidel pro karakalpakský pravopis zralá. V roce 1932 předložila Etnologická a lingvistická sekce Výzkumného ústavu komplexu Karakalpak a Vzdělávací a metodická rada Lidového komisariátu školství dva návrhy karakalpakského pravopisu a abecedy. Při projednávání byly oba projekty sloučeny v jeden a v září 1932 na 1. karakalpakské pravopisné konferenci schválen. Hlavní změnou bylo zavedení velkých písmen a také změna pořadí písmen v abecedě. Nyní to vypadá takto: Aa, Bv, Vv, Gg, Dd, Ee, Çç, Zz, Ii, Jj, Kk, Ll, Mm, Nn, Oo, Pp, Rr, Ss, Tt, Uu, Ff, Xx, Şş, Hh, Әә, Qq, Ƣƣ, Ꞑꞑ, Өө, Yy, ьb [1] .

V červnu 1935 se v Turtkulu konala II. lingvistická konference . Na něm se kromě pravopisných otázek dotkla i problematika reformy abecedy. Bylo navrženo z něj vyjmout písmena Әә, Өө a Yy. V průběhu diskuse však byl tento návrh zamítnut, přičemž byla konstatována potřeba dalšího studia této problematiky [1] .

III pravopisná konference se konala v Turtkul v říjnu 1938. Znovu nastolila otázku reformy abecedy. V důsledku toho bylo do abecedy zavedeno písmeno Ŭŭ , fonetický význam řady písmen byl změněn a pořadí jejich uspořádání v abecedě bylo poněkud opraveno. V důsledku toho vypadala abeceda schválená prezidiem Nejvyšší rady Karakalpakské ASSR takto: Aa, Bв, Vv, Gg, Dd, Ee, Çç, Zz, Ii, Kk, Ll, Mm, Nn, Oo, Pp, Rr, Ss, Tt, Uu, Ff, Xx, Şş, Ꞑꞑ, Әә, Өө, Hh, Qq, Ƣƣ, Yy, Ŭŭ, Jj, ьb [1] .

Cyrilice

Koncem 30. let začal v Sovětském svazu proces převodu písem do azbuky. V roce 1940 K. Ubaydullaev, K. Aimbetov a N. Davkaraev vyvinuli abecedu a pravidla pravopisu jazyka Karakalpak na základě azbuky. Tato abeceda byla zavedena výnosem prezidia Nejvyššího sovětu Karakalpak ASSR 18. července 1940. Tímto výnosem byla také stanovena lhůta do 1. ledna 1942 pro přechod tisku, školství a institucí na novou abecedu [2] .

Nová abeceda měla 35 písmen: Aa, Bb, Vv, Gg, Dd, Her, Zhzh, Zz, II, Yy, Kk, Ll, Mm, Nn, Oo, Pp, RR, Ss, Tt, Uy, Ff, Xx , Ts, Hh, Shsh, Schsch, b, Yy, b, Ee, Yuyu, Yaya, Ғғ, Ққ, Ҳҳ . Tato abeceda měla řadu významných nedostatků: postrádala znaky pro zvuky /æ/, /œ/, /y/, /ŋ/ a /w/. K přenosu hlásek /æ/, /œ/, /y/ se používala písmena a , o , y s přidáním měkkého znaménka za souhláskou umístěnou za nimi (například tan (chléb) místo tәn , soz (slovo) místo сөз , jun (vlna) místo zhүn atd.). K označení zvuku /ŋ/ byla použita kombinace písmen ng [1] .

Tyto nedostatky donutily Karakalpak Institute of Economics and Culture vyvinout novou abecedu a pravidla pravopisu pro jazyk Karakalpak. V září 1954 se v Nukusu konala vědecká a teoretická konference , na které vědci z Karakalpakstánu, Moskvy , Taškentu a Frunze diskutovali o návrhu nové abecedy. Rozhodnutí konference byla finalizována s ohledem na doporučení Ústavu jazyka a literatury Akademie věd Uzbecké SSR a Jazykovědného ústavu Akademie věd SSSR . V důsledku toho byla specifikována současná abeceda a byl vytvořen nový soubor pravidel pravopisu. 28. února 1957 byla nová abeceda a pravopis schváleny výnosem prezidia Nejvyšší rady Karakalpak ASSR. Tato abeceda vstoupila v platnost v roce 1960. Oproti předchozí verzi byla do abecedy zavedena písmena Ә ә, Ё ё, Ң ң, Ө ө, Ү ү, Ў ў a změněno bylo i pořadí písmen v abecedě. V důsledku toho začala abeceda Karakalpak vypadat takto [1] :

V letech 1963-1964 se na stránkách místního tisku znovu objevila otázka vylepšení abecedy Karakalpak. Na tomto základě byla v roce 1964 vytvořena zvláštní komise z pracovníků Ústavu historie, jazyka a literatury Karakalpak pobočky Akademie věd Uzbecké ASSR a také učitelů karakalpakského jazykového oddělení Karakalpakské pedagogiky. Ústav a zaměstnanci Ústavu pro zlepšení učitelů Karakalpak ASSR. Tato komise vypracovala nový návrh abecedy a pravopisu. Projekt navrhoval zrušení písmen ў a ң . Tento projekt však vyvolal vážné námitky učitelů, v jejichž důsledku nebyl přijat [2] .

Navzdory reformám z let 1990 - 2000 je azbuka modelu z roku 1957 stále široce používána: vydává se na ní literatura, tisknou se největší noviny Karakalpakstanu „ Yerkin Karakalpakstan “, správa dokumentů se provádí ve státních institucích [6] .

Moderní latina

Na počátku 90. let 20. století se v nezávislém Uzbekistánu začalo pracovat na překladu spisů národů této země do latinského základu. Koncem roku 1993 byl schválen návrh latinizované uzbecké abecedy . Po něm byla v únoru 1994 schválena nová abeceda pro jazyk Karakalpak. Tato abeceda byla založena na běžné turecké abecedě a měla následující tvar: Aa, Ää, Bb, Dd, Ee, Ff, Gg, Ḡḡ, Hh, Xx, Iı, İi, Jj, Kk, Qq, Ll, Mm, Nn , N̄n̄, Oo, Öö, Pp, Rr, Ss, Şş, Tt, Uu, Üü, Vv, Ww, Yy, Zz [7] .

V roce 1995 však byla uzbecká a o něco později karakalpakská abeceda revidována. Všechna písmena s diakritikou z nich byla vyloučena a místo toho byly zavedeny digrafy a apostrofy po dopise . Přechod na nový scénář měl být proveden do roku 2005 [8] . Abeceda ve verzi z roku 1995 vypadala takto: Aa, Aʼaʼ, Bb, Dd, Ee, Ff, Gg, Gʼgʼ, Hh, Xx, Iı, İi, Jj, Kk, Qq, Ll, Mm, Nn, Nʼnʼ, Oo, Oʼoʼ, Pp, Rr, Ss, Tt, Uu, Uʼuʼ, Vv, Ww, Yy, Zz, Sh sh [7]

V roce 2009 byla tato abeceda znovu upravena. Podle zákona Republiky Karakalpakstan ze dne 8. října 2009 byla kombinace písmen ts nahrazena písmenem c . Písmena e , o a oʼ na začátku původních karakalpakských slov se začala psát jako ye , wo a woʼ . Písmeno I ı bylo nahrazeno Iʼ iʼ . Zavádí se digraf ch . Po reformě dostala karakalpakská abeceda tento tvar: A a, B b, C c, D d, E e, F f, G g, H h, I i, J j, K k, L l, M m , N n, O o, P p, Q q, R r, S s, T t, U u, V v, W w, X x, Y y, Zz, Аʼ aʼ, Oʼ oʼ, Iʼ iʼ, Uʼ uʼ, Gʼ gʼ , Nʼ nʼ, Sh sh, Ch ch [9] .

V roce 2016 byla provedena další reforma abecedy Karakalpak. Ustanovení reformy z roku 2009 týkající se pravopisu ye , wo a woʼ na začátku slov byla zrušena a také byl změněn styl řady písmen: písmena Aʼ aʼ, Oʼ oʼ, Iʼ iʼ, Uʼ uʼ, Gʼ gʼ , Nʼ nʼ byly nahrazeny Á á, Ó ó, Í ı, Ú ú, Ǵ ǵ, Ń ń v tomto pořadí [10] . Toto je sedmá verze latinské abecedy v karakalpakském písmu, počínaje rokem 1928.

Nyní abeceda Karakalpak vypadá takto: [10]

V ručně psaném textu se místo apostrofů (ve verzích před rokem 2016) a akutních (ve verzi 2016) doporučuje umístit přes písmeno pomlčku - makron ( Āā , Ōō atd.). [11] [10]

Abecední korespondenční tabulka

Poznámky

1. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 D. S. Nasyrov. O vylepšení a sjednocení abecedy jazyka Karakalpak // Problémy se zlepšením abeced turkických jazyků SSSR. - M .: "Nauka", 1972. - S. 75-87 .
2. ↑ 1 2 3 D. S. Nasyrov. Pravopis jazyka Karakalpak // Pravopis turkických literárních jazyků SSSR. - M .: "Nauka", 1973. - S. 117-130 .
3. ↑ N. A. Baskakov. Jazyk Karakalpak // Jazyky národů SSSR. - M. , 1966. - T. II . - S. 31 .
4. ↑ K. M. Musajev. Jazyky a spisy národů Eurasie. - Almaty: "Gylym", 1993. - S. 72. - 242 s. - 100 kopií.  - ISBN 5-628-01418-4 .
5. ↑ M. I. Isajev. Konstrukce jazyka v SSSR. - M .: "Nauka", 1979. - S. 105-107. — 352 s. - 2650 výtisků.
6. ↑ Ministr republik Karakalpakstán Kenesi  (Kalp.) . - webové stránky Rady ministrů Republiky Karakalpakstán. Datum přístupu: 20. prosince 2012. Archivováno z originálu 23. prosince 2012.
7. ↑ 1 2 Birgit N. Schlyter. Karakalpakové a další jazykové menšiny pod vládou středoasijského státu  // Vyhlídky na demokracii ve Střední Asii. - Švédský výzkumný ústav v Istanbulu, 2005. - S. 86-87 . - ISBN 91-86884-16-6 . — ISSN 1100-0333 .
8. ↑ Birgit N. Schlyter. Jazykové politiky v současné střední Asii  (anglicky)  // International Journal on Multicultural Societies. – UNESCO, 2001. – Iss. sv. 3, č. 2 . — S. 130 . — ISSN 1817-4574 .
9. ↑ "Lati'n jazi'wi'na tiykarlang'an Qaraqalpaq a'lipbesin yengiziw haqqi'nda"g'i' Qaraqalpaqstan Respublikasi' Ni'zami'na qosi'mshalar ha'm wo'zgerisler kirgiziw haqqi'nda Qaraqasipublik ni'n' Ni'zami'  (K.-Kalp.) (8.10.2009). - právo republiky Karakalpakstan. Datum přístupu: 20. prosince 2012. Archivováno z originálu 23. prosince 2012.
10. ↑ 1 2 3 latinsky zhazyўyna tiykarlangan қaraқalpaқ әlipbesi  (K.-Kalp.)  (nepřístupný odkaz) . Karakalpak State University pojmenovaná po Berdakh . Staženo 27. 1. 2018. Archivováno z originálu 17. 8. 2018.
11. ↑ Xojamuratova Qi'zlargu'l. A'lipbe. - No'kis: Bilim, 2011. - S. 77. - 88 s. - ISBN 978-9943-327-01-6 .