Půjčka

Půjčka ( bezúplatné užívání ) je smlouva , na jejímž základě se jedna strana ( půjčitel ) zavazuje převést nebo převést věc k bezúplatnému dočasnému užívání druhé straně ( vypůjčiteli ) a ta se zavazuje vrátit tutéž věc ve stavu dle ve kterém jej převzal, s přihlédnutím k běžnému opotřebení nebo ve stavu stanoveném smlouvou [1] .

Podstatným znakem smlouvy o půjčce je její bezúplatnost , bez níž se smlouva mění ve smlouvu o půjčce , nájmu nebo leasingu . Dalším podstatným znakem smlouvy o výpůjčce je právo užívat zapůjčenou věc , čím se liší od smlouvy o úschově , ve které příjemce věci nemá právo ji užívat [2] .

Historie

Smlouva o půjčce ve starém Římě

V římském právu byla smlouva o půjčce ( lat.  commodatum ) skutečnou dohodou , tedy dohodou, která začala fungovat od okamžiku, kdy jedna strana převedla předmět smlouvy na druhou. Smlouva o výpůjčce spočívala v tom, že jedna strana (půjčitel, lat.  commodans ) převedla na druhou stranu (vypůjčitel, lat.  commodatarius ) individuálně vymezenou věc k dočasnému bezplatnému užívání a vypůjčitel byl povinen stejnou věc vrátit. po ukončení používání neporušené a konzervační [3] [4] .

Předmět smlouvy o půjčce

V římském právu bylo zvláště zdůrazněno, že předmětem smlouvy o výpůjčce může být individuálně vymezená, nezaměnitelná a nespotřebitelná věc, neboť pouze takovou věc lze po skončení užívání vrátit, aniž by byla nahrazena věcí jinou [4 ] .

Římský právník Domitius Ulpian (podle Justinian's Digest ) zaznamenal následující rys úvěrových vztahů:

Není možné půjčovat věci, které se spotřebují během užívání, kromě výjimečných případů, kdy se věci berou pouze na výstavu apod.

— Dig. 13.6.3.6 [5]

Půjčka v říši Inků

Kurakovští správní úředníci během hubených let ze skladišť, které byly naplněny plodinami získanými z čakarových polí inckého vládce , se svolením samotného Inky, rozdávali jídlo chudým lidem z osady a zároveň vcházeli zprávy o tom, co bylo takto přijato do kipu . Proto byly tyto srážky provedeny jako půjčka, to znamená, že lze tvrdit, že Inkové měli instituci finančních půjček [6] . Také vše, co, jak zdůraznil Pedro Ciesa de Leon ve své „ kronice Peru “, bylo vydáno jednotlivým obyvatelům ze skladišť inckého vládce, bylo předáno zaměstnancům camayos , kteří se zabývali quipu, dne. účet zprávy. V kipu bylo vidět, co každý Indián udělal, a vše, co udělal, se mu odečítalo z tributu, který musel zaplatit. Vrácení půjčky však nebylo provedeno stejnými typy produktů, ale bylo hrazeno různými druhy práce. Stejná situace byla s vydáváním zásob ze skladů vlaků pro celou komunitu nebo provincii:

... kdyby náhle přišel nějaký hubený rok, nařídili také otevření skladů a půjčili [prestar] provinciím potřebné zásoby, a pak jim v roce hojnosti dali a dodali [to jest sklady] opět podle jejich účetnictví určité množství.

— Cieza de Leon, Pedro. Kronika Peru. Část dvě. Kapitola XIX. [7]

Smlouva o půjčce v Rusku

V Ruské federaci upravuje vztahy mezi věřitelem a dlužníkem kapitola 36 občanského zákoníku Ruské federace [1] .

Předmět smlouvy o půjčce

Ruské právní předpisy definují následující majetek , který lze zapůjčit: pozemky a jiné izolované přírodní objekty, podniky a jiné majetkové komplexy, budovy , stavby , zařízení , vozidla a další věci , které neztrácejí své přirozené vlastnosti v procesu jejich užívání ( ne - spotřební zboží). Zákon přitom může stanovit druhy nemovitostí, jejichž převod není povolen nebo omezen, a znaky převodu pozemků a jiných izolovaných přírodních objektů [1] .

Převáděná nemovitost musí být opatřena veškerým příslušenstvím a souvisejícími dokumenty ( návod k použití , technický průkaz atd.), pokud smlouva nestanoví jinak. Pokud takové příslušenství a doklady nebyly převedeny, ale bez nich nelze věc užívat k určenému účelu nebo její užívání pro vypůjčitele značně ztrácí hodnotu, má vypůjčitel právo požadovat poskytnutí takového příslušenství a dokladů jím nebo ukončením smlouvy a náhradou skutečné škody, kterou utrpěl [1] .

Smlouva o úvěru musí obsahovat údaje, které umožňují definitivně určit nemovitost, kterou věřitel převádí, jako předmět úvěru. Nejsou-li tyto údaje ve smlouvě uvedeny, má se za to, že podmínka předmětu, který má být převeden do úvěru, nebyla stranami dohodnuta a odpovídající smlouva se nepovažuje za uzavřenou [1] .

Strany úvěrové smlouvy

Smluvními stranami smlouvy o půjčce jsou věřitel a dlužník. Právo převést věc k bezúplatnému užívání má její vlastník a další osoby k tomu oprávněné zákonem nebo vlastníkem. Obchodní organizace není oprávněna převést majetek do bezplatného užívání osobě, která je jejím zakladatelem , účastníkem, vedoucím, členem jejích řídících nebo kontrolních orgánů [1] .

Doba plnění smlouvy o půjčce

Smlouva o půjčce se uzavírá na dobu uvedenou ve smlouvě. Není-li ve smlouvě uvedena doba trvání zápůjčky, má se za to, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena na dobu neurčitou. Pokud dlužník pokračuje v užívání nemovitosti i po skončení platnosti smlouvy, aniž by věřitel nevznesl námitky, považuje se smlouva za obnovenou za stejných podmínek na dobu neurčitou [1] .

Práva a povinnosti věřitele

Půjčitel je povinen poskytnout věc ve stavu, který odpovídá podmínkám smlouvy k bezúplatnému užívání a jejímu účelu. Nepřevede-li půjčitel věc na vypůjčitele, má tento právo požadovat ukončení smlouvy na bezúplatné užívání a náhradu skutečné škody, která mu tím vznikla [1] .

Půjčitel odpovídá za vady věci, které úmyslně nebo z hrubé nedbalosti nestanovil při uzavírání smlouvy o bezúplatném užívání. V případě zjištění těchto nedostatků má vypůjčitel právo dle své volby požadovat po půjčiteli bezplatné odstranění nedostatků věci nebo náhradu svých nákladů na odstranění nedostatků věci nebo předčasné ukončení půjčování. smlouvu a náhradu skutečné škody, kterou utrpěl. Půjčitel, poučený o požadavcích vypůjčitele nebo o svém úmyslu odstranit vady věci na náklady půjčitele, může bezodkladně vyměnit vadnou věc za jinou obdobnou věc, která je v řádném stavu. Půjčitel neodpovídá za vady věci, které si ujednal při uzavírání smlouvy, nebo byly vypůjčiteli předem známy nebo měly být vypůjčitelem zjištěny při prohlídce věci nebo kontrole její provozuschopnosti při uzavření smlouvy nebo při předání věci [1] .

Půjčitel odpovídá za škodu způsobenou třetí osobě v důsledku užívání věci, pokud neprokáže, že škoda byla způsobena úmyslem nebo hrubou nedbalostí vypůjčitele nebo toho, kdo má tuto věc se souhlasem půjčitele. [1] .

Práva a povinnosti dlužníka

Vypůjčitel je povinen užívat zapůjčenou nemovitost v souladu s podmínkami smlouvy o půjčce, a nejsou-li takové podmínky ve smlouvě stanoveny, v souladu s účelem nemovitosti. Pokud dlužník užívá nemovitost v rozporu s podmínkami smlouvy o půjčce nebo v souladu s účelem nemovitosti, má věřitel právo požadovat ukončení smlouvy a náhradu škody [1] .

Vypůjčitel je povinen udržovat věc přijatou k bezúplatnému užívání v dobrém stavu, včetně provádění běžných a větších oprav a nést veškeré náklady na její údržbu, nestanoví-li smlouva o bezúplatném užívání jinak [1] .

Oddělitelná vylepšení zapůjčené nemovitosti provedená dlužníkem jsou jeho vlastnictvím , pokud smlouva o půjčce nestanoví jinak. Náklady na neoddělitelné zhodnocení zapůjčené nemovitosti, provedené vypůjčitelem bez souhlasu zapůjčitele, nepodléhají náhradě, pokud zákon nestanoví jinak [1] .

Vypůjčitel nese nebezpečí nahodilé ztráty nebo náhodného poškození věci přijaté k bezúplatnému užívání, dojde-li ke ztrátě nebo poškození věci v důsledku toho, že ji užíval v rozporu se smlouvou k bezúplatnému užívání nebo v souladu s účelem věci, nebo jej převedl na třetí osobu bez souhlasu půjčitele. Nebezpečí nahodilé ztráty nebo náhodného poškození věci nese vypůjčitel i tehdy, pokud mohl s přihlédnutím ke skutečným okolnostem zabránit jejímu zničení nebo poškození obětováním své věci, ale raději si věc ponechal [1] .

Ukončení smlouvy o půjčce

Půjčitel má právo požadovat předčasné ukončení smlouvy o bezúplatném užívání v případech, kdy vypůjčitel:

  • užívá věc v rozporu se smlouvou nebo účelem věci;
  • neplní povinnost udržovat věc v dobrém stavu nebo její údržbu;
  • výrazně zhoršuje stav věci;
  • převedl věc na třetí osobu bez souhlasu půjčitele [1] .

Dlužník má právo požadovat předčasné ukončení smlouvy pro bezúplatné použití:

  • při zjištění vad znemožňujících nebo ztěžujících obvyklé užívání věci, o jejichž přítomnosti v době uzavření smlouvy nevěděl a vědět nemohl;
  • pokud se vlivem okolností, za které neodpovídá, věc ukáže ve stavu nezpůsobilém k užívání;
  • neupozornil-li jej půjčitel při uzavření smlouvy na práva třetích osob k převáděné věci;
  • nesplní-li půjčitel povinnost převést věc nebo její příslušenství a související doklady [1] .

Každá ze stran má právo kdykoli zrušit smlouvu o bezúplatném užívání uzavřenou bez určení lhůty, a to oznámením druhé straně s měsíčním předstihem, pokud smlouva nestanoví jinou výpovědní lhůtu [1] .

Smlouva o bezúplatném užívání zaniká v případě úmrtí občana-dlužníka nebo likvidace právnické osoby-dlužníka, nestanoví-li smlouva jinak. V případě úmrtí občana-půjčitele nebo reorganizace či likvidace právnické osoby - půjčitele - přecházejí práva a povinnosti půjčitele ze smlouvy o bezúplatném užívání na dědice ( právního nástupce ) nebo na jinou osobu. kdo převedl vlastnické právo k věci nebo jiné právo, na jehož základě byla věc darována k bezplatnému užívání. V případě reorganizace právnické osoby - dlužníka přecházejí její práva a povinnosti ze smlouvy na právnickou osobu, která je jejím nástupcem, nestanoví-li smlouva jinak [1] .

Vztahy s třetími stranami na základě smlouvy o půjčce

Bezúplatný převod věci k užívání není důvodem pro změnu nebo zánik práv třetích osob k této věci. Při uzavírání smlouvy o bezúplatném užívání je půjčitel povinen upozornit vypůjčitele na všechna práva třetích osob k této věci ( služebnost , zástavní právo apod.). Nesplněním této povinnosti vzniká dlužníkovi právo požadovat ukončení smlouvy a náhradu skutečné škody, která mu vznikla [1] .

Půjčitel má právo věc zcizit nebo převést na třetí osobu za náhradu. Na nového vlastníka nebo uživatele zároveň přecházejí práva z dříve uzavřené smlouvy o bezúplatném užívání a jeho práva ve vztahu k věci jsou zatížena právy vypůjčitele [1] .

Historie

Ruské impérium

V Ruské říši byly vztahy mezi věřitelem a dlužníkem upraveny články 2064-2068 první části desátého svazku zákonů Ruské říše . Tyto články jsou opatřeny odkazy na Kodex Alexeje Michajloviče , ale ve skutečnosti jsou vypůjčeny ze zahraničních kodexů [2] .

Podle článku 2064 při zapůjčení majetku „jedna osoba postoupí druhé osobě právo užívat svůj movitý majetek pod podmínkou, že jej sám vrátí a ve stejném stavu, v jakém byl dán, bez jakékoli odplaty za užívání“. Půjčku nemovitosti tedy ruské zákony neumožňovaly. Obsah výpůjčky je definován buď jako „užití“, nebo jako „užití“, takže použití zisku z vypůjčené věci nebylo zákonem vyloučeno; přitom jak podle teorie, tak podle zahraničních zákoníků není produkční schopnost věci kryta půjčkou a všechny druhy přírůstků, ovoce, zisky náleží vlastníkovi věci [2] .

Za nejpodstatnější znak půjčky považoval zákoník její bezúplatnost. Nebyl-li způsob užívání zapůjčené věci ve smlouvě stanoven, měl vypůjčitel věc užívat v souladu s jejím určením. Vypůjčitel byl povinen se o půjčenou věc starat a odpovědný za nedbalost; ale do jaké míry měla horlivost zákon rozšířit, neurčovalo [2] .

V rozhodnutí civilního kasačního odboru senátu č. 89 z r. 1881 bylo vysvětleno, že vypůjčitel odpovídá vlastníkovi za smrt nebo škodu na zapůjčené věci, k níž došlo v důsledku jejího užívání, pokud k užívání došlo z nedbalosti. a projevil nedbalost při zachování neporušené věci; došlo-li ke ztrátě věci bez zavinění vypůjčitele, ale pouze v důsledku neodvratitelné události, pak vypůjčitel nenese žádnou odpovědnost [2] .

V zákoníku z roku 1649 bylo rozhodnuto, že pokud se půjčené šaty z nedbalosti poškodí, zůstanou tomu, kdo je zkazil, a majitel se spokojí s penězi . Toto pravidlo, stanovené speciálně pro šaty, zobecnil zákoník pro všechny zapůjčené věci, takže podle smyslu zákona půjčitel v případě značného poškození věci, byť je opraven , může požadovat uspokojení v penězích [2] .

Pro smlouvy o půjčce neexistoval žádný konkrétní formulář; kasační praxe umožňovala i ústní smlouvy o půjčce. Z bezpodmínečné potřeby vrátit půjčiteli totéž a ve stejné formě kasační praxe dovodila nemožnost půjčit poživatelné věci (např. alkohol ; rozhodnutí z r. 1873, č. 1626). Podle terminologie tehdejší legislativy však mohly být předmětem zápůjčky i peníze či spotřební věci dané do zápůjčky. Byly to například půjčky zajištěné zbožím , půjčky podle charty národních potravin [2] .

RSFSR

V RSFSR byly občanskoprávní vztahy mezi věřitelem a dlužníkem upraveny kapitolou 29 občanského zákoníku RSFSR . Článek 342 občanského zákoníku RSFSR definoval smlouvu o půjčce takto: smlouvou o bezúplatném užívání nemovitosti se jedna strana zavazuje převést nebo převést nemovitost k bezúplatnému dočasnému užívání druhé straně a ta se zavazuje vrátit věc stejná vlastnost [8] .

Smlouva o výpůjčce uzavřená mezi občany na dobu delší než jeden rok byla sepsána písemně. Pokud dlužník pokračoval v užívání nemovitosti i po skončení platnosti smlouvy bez námitek ze strany věřitele, byla smlouva považována za obnovenou na dobu neurčitou a každá ze stran měla právo smlouvu kdykoli zrušit [8 ] .

Pokud byla mezi socialistickými organizacemi uzavřena dohoda o bezúplatném užívání majetku, neměla by doba její platnosti přesáhnout jeden rok. Byla-li smlouva uzavřena na delší dobu, považovala se za uzavřenou na jeden rok nebo na jinou zákonem stanovenou lhůtu [8] .

Zákon zavazoval půjčitele poskytnout vypůjčiteli nemovitost ve stavu odpovídajícím podmínkám smlouvy a účelu nemovitosti a vypůjčitel byl zase povinen nemovitost užívat v souladu se smlouvou a účelem nemovitost, jakož i udržovat pronajatou nemovitost v dobrém stavu, provádět na své náklady běžné opravy., nestanoví-li zákon nebo smlouva jinak, a nést náklady na údržbu nemovitosti [8] .

Při ukončení smlouvy byl vypůjčitel povinen vrátit půjčiteli nemovitost ve stavu, v jakém ji převzal, s přihlédnutím k běžnému opotřebení, nebo ve stavu stanoveném smlouvou. V případě znehodnocení pronajatého majetku, kterého se vypůjčitel dopustil, musel půjčiteli nahradit ztráty, ledaže by prokázal, že ke zhoršení majetku nedošlo jeho zaviněním. V případě zkvalitnění pronajaté věci se svolením půjčitele měl vypůjčitel právo na náhradu nutných výdajů vynaložených k tomuto účelu, pokud zákon nebo smlouva nestanoví jinak. Zlepšení provedená vypůjčovatelem bez svolení věřitele, pokud jsou oddělitelná bez újmy na majetku a pokud věřitel nesouhlasil s úhradou jejich nákladů, může vypůjčitel vzít zpět. Náklady na vylepšení provedená dlužníkem bez povolení věřitele a neoddělitelná bez újmy na majetku nepodléhala kompenzaci [8] .

Smlouva o půjčce v Německu

V Německu se občanskoprávní vztahy mezi věřitelem a dlužníkem řídí německým občanským zákoníkem , který je platný od 1. ledna 1900 [9] . Těmto vztahům je věnován šestý nadpis "Půjčka" ( německy  Leihe ) osmého oddílu druhé části zákoníku [10] .

Zákon ukládá vypůjčiteli výdaje nutné na údržbu zapůjčené věci, zejména výdaje na krmení zapůjčeného zvířete . Povinnost půjčitele uhradit zbývající výdaje se určuje podle pravidel stanovených pro zastupování bez oprávnění. Pokud půjčitel o vadě půjčené věci úmyslně mlčel, odpovídá vypůjčiteli za škodu , která mu tím vznikla. Vypůjčitel neodpovídá za změny nebo zhoršení, které nastaly na zapůjčené věci při jejím užívání v souladu se smlouvou; nesmí však dát půjčené věci jiný účel, než který smlouvou stanoví nebo předpokládá, a také nesmí poskytnout její užívání třetí osobě bez svolení půjčitele [10] .

Nároky na náhradu mimořádných výdajů na zachování věci nebo náhradu za změny nebo zhoršení věci zanikají za šest měsíců ode dne vrácení věci. Není-li smlouvou stanovena lhůta pro vrácení zapůjčené věci, vzniká povinnost vrácení od okamžiku, kdy mělo nebo mohlo skončit užívání věci podle účelu stanoveného smlouvou; nelze-li takový okamžik zjistit, pak má půjčitel právo kdykoliv požadovat vrácení věci. Půjčitel se navíc může domáhat vrácení zapůjčené věci: bude-li ji z důvodu nepředvídaných okolností sám potřebovat; užije-li vypůjčitel věc v rozporu se smlouvou, dá ji do užívání třetí osobě nebo svou nedbalostí věc vystaví vážnému nebezpečí; v případě úmrtí dlužníka [10] .

Smlouva o půjčce v Japonsku

Japonský občanský zákoník definuje pojem „půjčka“ takto: smlouva o půjčce ( japonsky 使用貸借) začíná fungovat od okamžiku, kdy jedna ze stran obdrží věc uvedenou ve smlouvě od druhé strany, přičemž slíbí, že / věc vrátí po bezplatném použití a bezúplatném přijetí dávek (příjmu) [11] .

Poznámky

  1. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 Kapitola 36 části 2 Občanského zákoníku Ruské federace ze dne 30. listopadu 1994 č. 51-FZ . Získáno 2. října 2010. Archivováno z originálu 6. prosince 2010.
  2. 1 2 3 4 5 6 7 Půjčka majetku // Encyklopedický slovník Brockhaus a Efron  : v 86 svazcích (82 svazcích a 4 dodatečné). - Petrohrad. , 1890-1907.
  3. Lemeshko V. M. Římské právo (nepřístupný odkaz) . Získáno 5. října 2010. Archivováno z originálu 20. října 2010. 
  4. 1 2 Novitsky I. B. Římské právo (nepřístupný odkaz) . Získáno 5. října 2010. Archivováno z originálu 30. září 2010. 
  5. Justinianův přehled. Kniha 13 Archivována 1. prosince 2010 na Wayback Machine  (lat.)
  6. María Concepción Bravo Guerreira. Redes El režim fiskální en el Tahuantinsuyo. . Revista española de anthropologia americana. - č. 7 (1). - 1972. - str. 80. (21972). - č. 7 (1), str. 80. Získáno 2. března 2011. Archivováno z originálu 2. června 2012.
  7. Pedro Cieza de Leon. Kronika Peru. Část druhá: Nadvláda Inků. . www.bloknot.info (A. Skromnitsky) (14. ledna 2009). Získáno 12. listopadu 2009. Archivováno z originálu 11. července 2012.
  8. 1 2 3 4 5 Kapitola 29 občanského zákoníku RSFSR z roku 1964
  9. Celoněmecký občanský zákoník // Encyklopedický slovník Brockhausův a Efronův  : v 86 svazcích (82 svazcích a 4 dodatečné). - Petrohrad. , 1890-1907.
  10. 1 2 3 Hlava 6 Oddíl 8 Část 2 Občanský zákoník Spolkové republiky Německo Archivováno 1. října 2010 na Wayback Machine  (německy)
  11. Články 593–600 japonského občanského zákoníku Archivováno 3. března 2021 na Wayback Machine 

Literatura