Sovětsko-finská válka (1939-1940)

Sovětsko-finská válka
Zimní válka
Hlavní konflikt: Druhá světová válka

Velitelský štáb (v popředí) a obyčejní vojáci Rudé armády se zajatou vlajkou Finska
datum 30. listopadu 1939 - 13. března 1940
Místo Východní Finsko , Karélie , Murmanská oblast
Výsledek Moskevská mírová smlouva
Změny viz sekce " Ukončení války a uzavření míru "
Odpůrci

Podporováno :

atd.

velitelé

Kliment Vorošilov Semjon Timošenko Grigorij Stern Kirill Meretskov Vladimir Grendal Aksel Antilla
Boční síly

podle finských údajů
k 30. listopadu 1939:
250 tisíc vojáků
30 tanků
130 letadel [3] [4]

podle sovětských zdrojů
k 30. listopadu 1939, pravidelné vojsko:
265 tisíc lidí
194 železobetonových bunkrů a 805 dřevo-kamenných -zemní střelnice
534 děl (kromě pobřežních baterií)
64 tanků
270 letadel
29 lodí

30. listopadu 1939 :
425 640 vojáků
2 876 děl a minometů
2 289 tanků 2
446 letadel [5]

začátek března 1940:
760 578 vojáků [6]

Ztráty

25 904 mrtvých a nezvěstných [7] [8]
43 557 zraněných [9] [10]
Zajato bylo až 1 100 [11]

126 875 zabito a zemřelo během fází sanitární evakuace, včetně:
16 292 zemřelo na zranění a nemoci v nemocnicích,
39 369 bylo nezvěstných
264 908 hygienických ztrát [6]

 Mediální soubory na Wikimedia Commons
 Sovětsko-finská válka (1939-1940)

Mainil incident • Salla • Petsamo • Kolla • Suomussalmi • Tolvajärvi • Kelja • Taipale • Raat road • Sum • Kuhmo • Honkaniemi •

moskevská smlouva

 Války o nezávislé Finsko
Občanská válka • Sovětsko-finské války ( 1918-1920 , 1921-1922 , 1939-1940 , 1941-1944 ) • Laponská válka

Sovětsko-finská (sovětsko-finská) válka 1939-1940 ( finská talvisota  - Zimní válka [12] , švédský vinterkriget ) - válka mezi SSSR a Finskem v období od 30. listopadu 1939 do 13. března 1940 .

Dne 26. listopadu 1939 zaslala vláda SSSR finské vládě protestní nótu proti dělostřeleckému ostřelování , které bylo podle sovětské strany provedeno z finského území. Odpovědnost za vypuknutí nepřátelství ze strany sovětské strany byla plně svěřena Finsku. Vypuknutí nepřátelství vedlo k tomu, že 14. prosince 1939 byl SSSR jako agresor vyloučen ze Společnosti národů [13] .

Válka skončila podpisem Moskevské mírové smlouvy . 11% území Finska přešlo do SSSR (s druhým největším městem Vyborg ). 430 000 finských obyvatel bylo evakuováno finskými úřady z frontových oblastí ve vnitrozemí.

Pozadí

Dne 2. (15. listopadu) 1917 přijala Rada lidových komisařů jeden z prvních dokumentů sovětské moci – Deklaraci práv národů Ruska. Tento dokument podepsali lidový komisař pro národnosti Josif Stalin (Džugašvili) a předseda Rady lidových komisařů Lenin (Ulyanov). Deklarace stanovila rovnost a suverenitu národů Ruska, právo národů Ruska na svobodné sebeurčení až do odtržení a vytvoření nezávislého státu.

6. prosince 1917 prohlásil finský senát Finsko za nezávislý stát .

Dne 18.  (31. prosince  1917 ) se Rada lidových komisařů RSFSR obrátila na Všeruský ústřední výkonný výbor (VTsIK) s návrhem na uznání nezávislosti Finské republiky. Dne 22. prosince 1917 ( 4. ledna 1918 ) se Všeruský ústřední výkonný výbor rozhodl uznat nezávislost Finska [14] .

V lednu 1918 začala finská občanská válka , ve které se „ červení “ s podporou sovětského Ruska postavili proti „ bílým “, podporovaným vojsky Německa a Švédska . Válka skončila v květnu vítězstvím „bílých“. Finští „bílí“ podporovali separatistické hnutí ve východní Karélii , vstoupili do něj již v březnu. Mannerheim ve své „ přísaze meče “ 23. února 1918 veřejně vyzval k dobytí východní Karélie, která předtím nebyla součástí Finského knížectví. První sovětsko-finská válka , která začala během občanské války již v Rusku a vojenská intervence trvala až do konce roku 1920, kdy byla uzavřena Tartuská (Jurijevského) mírová smlouva . Celý Pechenga volost ( Petsamo ), část poloostrovů Rybachy a Sredny a řada ostrovů v Barentsově moři šla do Finska . Zrušením Friedrichsgamské smlouvy zajistila Tartuská smlouva finskou suverenitu nad územími postoupenými Finskému knížectví od Ruské říše, včetně vyborgského místodržitelství . Někteří finští politici, jako Juho Paasikivi , považovali smlouvu za „příliš dobrý mír“ a věřili, že velmoci dělají kompromisy pouze tehdy, když je to absolutně nutné. Mannerheim, bývalí aktivisté a separatističtí vůdci v Karélii, naopak považovali tento svět za ostudu a zradu svých krajanů [15] , a zástupce Rebolu Bobi Siven se na protest zastřelil [16] .

V 10. a 20. letech se ve finské společnosti rozšířila myšlenka Velkého Finska , kterou podporovaly všechny politické strany a hnutí, dokonce i levicové: dva sociálně demokratičtí politici země, Oskar Tokkola a Voinma Vaino, publikovali první seriózní studie na toto téma – „Velké Finsko v přirozených hranicích. Ačkoli oficiální mezistátní vztahy mezi Finskem a SSSR po sovětsko-finských válkách v letech 1918-1922 nebyly přátelské ani neutrální, byly také otevřeně nepřátelské [17] .

V roce 1932 byla mírová smlouva z Tartu doplněna paktem o neútočení a prodloužena do roku 1945.

27. února 1935, v rozhovoru s finským vyslancem v SSSR Jurjo-Koskinenem , šéf lidového komisariátu zahraničních věcí M. Litvinov poznamenal: „V žádné jiné zemi nevede tisk tak systematickou kampaň nepřátelskou vůči u nás jako ve Finsku. V žádné sousední zemi neprobíhá tak otevřená propaganda útoku na SSSR a zabírání jeho území jako ve Finsku“ [17] .

Příčiny války

Již během války se vyvinuly dvě koncepce, o kterých se stále diskutuje: jedna, že SSSR sledoval stanovené cíle (zajištění bezpečnosti Leningradu), druhá - že sovětizace Finska byla skutečným cílem SSSR.

Dnes existuje jiné dělení pojmů - podle principu definování vojenského konfliktu buď jako samostatné války, nebo (podle řady historiků [18] ) jako součásti druhé světové války ; posledně jmenované koncepty zase mohou reprezentovat SSSR buď jako mírumilovnou zemi, nebo jako agresora a spojence Německa. Přitom možná varianta sovětizace Finska je zvažována buď jako konečný cíl, nebo pouze jako zástěrka pro přípravu bleskové invaze do SSSR a osvobození Evropy od německé okupace s následnou sovětizací r. celá Evropa a část afrických zemí okupovaná Německem.

V sovětské a ruské historiografii je tato válka chápána především jako samostatný bilaterální lokální konflikt , který není součástí druhé světové války, stejně jako nevyhlášená válka na Khalkhin Gol .

V sovětské propagandě a poté v historiografii byla odpovědnost za zahájení války kladena na Finsko a západní země: „ Imperialisté dokázali ve Finsku dosáhnout určitého dočasného úspěchu. Koncem roku 1939 se jim podařilo vyprovokovat finské reakcionáře, aby šli do války proti SSSR “ [19] [20] . Tehdejší sovětská propaganda , stejně jako sovětská historiografie , přitom konflikt nenazývaly „sovětsko-finskou válkou“ a obecně „ válkou “, místo toho se používaly eufemické výrazy: „ finské tažení Rudé armády “ . , „ osvobozenecká kampaň ve Finsku “ (analogicky k sovětské kampani na území západního Běloruska a Ukrajiny, obsazená Polskem v roce 1921 , nazývaná též „kampaň“), „ boj proti Bílým Finům 1939-1940 “, „ odražení Finská agrese “ atd. [21] Poslední z těchto výrazů je „ finská agrese “ byl oficiální termín používaný sovětskou stranou na mezinárodní scéně [21] [22] [23] . Sovětský tisk a rozhlas v zahraničí i v zemi všemi kanály tvrdil, že „ Sovětský svaz není ve válce s Finskem “ [21] . V postalinské éře došlo na sovětské straně k určitému přehodnocení jak událostí samotných, tak terminologie pro jejich popis [12] .

M. I. Semiryaga poznamenává, že v předvečer války měly obě země vůči sobě nároky. Finové měli strach ze stalinistického režimu a byli si dobře vědomi represí proti sovětským Finům a Karelům na konci 30. let, zavírání finských škol a tak dále. V SSSR zase věděli o aktivitách ultranacionalistických finských organizací, které měly za cíl „vrátit“ sovětskou Karélii (viz Velké Finsko ). Moskva se také obávala jednostranného sblížení Finska se západními zeměmi a především s Německem, k němuž Finsko naopak přistoupilo, protože SSSR vidělo jako hlavní hrozbu pro sebe. Finský prezident P. E. Svinhufvud v Berlíně v roce 1937 prohlásil, že „nepřítel Ruska musí být vždy přítelem Finska“. V rozhovoru s německým vyslancem řekl: „Ruská hrozba pro nás bude vždy existovat. Proto je pro Finsko dobré, že Německo bude silné. V SSSR začaly v roce 1936 přípravy na vojenský konflikt s Finskem. 17. září 1939 vyjádřil SSSR podporu finské neutralitě, ale doslova ve stejných dnech (11.–14. září) začala částečná mobilizace v Leningradském vojenském okruhu, což jasně naznačovalo přípravu vojenského rozhodnutí [24] (částečná mobilizace v Leningradském vojenském okruhu souvisel spíše s přípravou invaze do Polska a měl preventivní charakter vůči evropským sousedům pro případ možných komplikací, konečné rozhodnutí o použití síly padlo v polovině listopadu 1939, kdy se ukázalo, že jednání s finskou stranou se dostala do slepé uličky; Meretskov K. A. počátkem listopadu informoval Stalina o plánu operace a 15. listopadu obdržel rozkaz k zahájení přípravy operace; 28. listopadu bylo poslední setkání se Stalinem za přítomnosti z Meretskova a Kuusinenu).

Podle A. V. Shubina se SSSR před podpisem sovětsko-německého paktu nepochybně snažil pouze zajistit bezpečnost Leningradu. Helsinská ujištění o neutralitě Stalina neuspokojila, protože za prvé považoval finskou vládu za nepřátelskou a připravenou připojit se k jakékoli vnější agresi proti SSSR, a za druhé, neutralita malých zemí sama o sobě nezaručovala, že nemohou být použit jako odrazový můstek k útoku (v důsledku okupace). Po podpisu paktu Molotov-Ribbentrop se požadavky SSSR zpřísnily a zde se již nabízí otázka, o co vlastně Stalin v této fázi usiloval. Teoreticky mohl Stalin po předložení svých požadavků na podzim 1939 plánovat v příštím roce ve Finsku provést - a) sovětizaci a začlenění do SSSR (jako se stalo s pobaltskými zeměmi v roce 1940 ), nebo: b) radikální sociální reorganizace se zachováním formálních znaků nezávislosti a politického pluralismu (jak se to dělo po válce v tzv. „zemích lidové demokracie“ ve východní Evropě), nebo: c) Stalin mohl zatím jen plánovat posílení své pozice na severním křídle možného dějiště operací, zatím bez rizika zasahování do vnitřních záležitostí Finska, Estonska, Lotyšska a Litvy [25] . M. Semiryaga se domnívá, že pro určení povahy války proti Finsku „není nutné rozebírat jednání na podzim 1939. K tomu stačí znát obecný koncept světového komunistického hnutí Kominterny a stalinistický koncept – velmocenské nároky na ty regiony, které bývaly součástí Ruské říše... A cíle byly – anektovat celé Finsko jako celek. A nemá smysl mluvit o 35 kilometrech do Leningradu, 25 kilometrech do Leningradu…“ [26] . Finský historik O. Manninen se domnívá, že Stalin se snažil jednat s Finskem podle stejného scénáře, jaký byl nakonec uskutečněn s pobaltskými zeměmi. „Stalinova touha ‚řešit problémy mírovou cestou‘ byla touhou po mírovém vytvoření socialistického režimu ve Finsku. A koncem listopadu, počínaje válkou, chtěl dosáhnout tohotéž pomocí okupace. „Dělníci sami“ se museli rozhodnout, zda se připojí k SSSR, nebo založí vlastní socialistický stát. Nicméně, poznamenává Manninen, protože tyto Stalinovy ​​plány nebyly formálně stanoveny, zůstane tento názor vždy ve stavu domněnky, nikoli prokazatelné skutečnosti [27] . Existuje také verze, že Stalin, vznášející nároky na pohraniční území a vojenskou základnu, se stejně jako Hitler v Československu snažil svého souseda nejprve odzbrojit, odebrat mu opevněné území a poté jej zajmout [5] [28] .

Důležitým argumentem ve prospěch teorie sovětizace Finska jako cíle války je skutečnost , že druhý den války byla na území SSSR vytvořena loutková vláda Terioki v čele s finským komunistou Otto Kuusinenem . . 2. prosince sovětská vláda podepsala dohodu o vzájemné pomoci s vládou Kuusinena a podle Rytiho odmítla jakékoli kontakty s legální vládou Finska v čele s Risto Ryti [29] .

S vysokou mírou jistoty lze předpokládat, že pokud by to na frontě probíhalo podle operačního plánu, pak by tato „vláda“ dorazila do Helsinek s konkrétním politickým cílem – rozpoutat v zemi občanskou válku. Ostatně výzva Ústředního výboru Komunistické strany Finska přímo vyzývala […] ke svržení „vlády katů“. V Kuusinenově apelu k vojákům „Finské lidové armády“ bylo přímo uvedeno, že jim byla svěřena čest vyvěsit prapor „Finské demokratické republiky“ na budově prezidentského paláce v Helsinkách.
[…]

Ve skutečnosti však byla tato „vláda“ využívána pouze jako prostředek, i když nepříliš účinný, k politickému tlaku na legitimní vládu Finska. Tuto skromnou roli splnila, což potvrzuje zejména Molotovovo prohlášení švédskému vyslanci v Moskvě Assarssonovi ze 4. března 1940, že pokud bude finská vláda nadále vznášet námitky proti předání Vyborgu a Sortavaly Sovětskému svazu , pak budou následné sovětské mírové podmínky ještě tvrdší a SSSR pak půjde ke konečné dohodě s „vládou“ Kuusinena

- M. I. Semiryaga. Tajemství stalinistické diplomacie. 1941-1945 [30] .

Byla přijata řada dalších opatření, zejména mezi sovětskými dokumenty v předvečer války jsou podrobné pokyny k organizaci „Lidové fronty“ na okupovaných územích. M. Meltyukhov na tomto základě vidí v sovětských akcích touhu sovětizovat Finsko prostřednictvím mezistupně levicové „vlády lidu“ [31] . S. Beljajev se domnívá, že rozhodnutí o sovětizaci Finska není důkazem původního plánu na dobytí Finska, ale bylo učiněno až v předvečer války kvůli neúspěchu pokusů dohodnout se na změně hranice [27] .

Podle A. Shubina byla Stalinova pozice na podzim 1939 situační a lavíroval mezi minimálním programem - zajištění bezpečnosti Leningradu a maximálním programem - nastolením kontroly nad Finskem. Stalin v tu chvíli neaspiroval přímo na sovětizaci Finska, stejně jako pobaltských zemí, protože nevěděl, jak válka na Západě skončí (ostatně v Pobaltí byly rozhodující kroky k sovětizaci učiněny až v r. června 1940, tedy bezprostředně po tom, jak byla označena porážka Francie). Odpor Finska vůči sovětským požadavkům ho v pro něj nevýhodné chvíli (v zimě) donutil k variantě tvrdé síly. Nakonec si pro sebe zajistil alespoň realizaci minimálního programu [5] .

Podle Yu.A. Ždanova v polovině 30. let minulého století v soukromém rozhovoru Stalin oznámil plán („vzdálená budoucnost“) převést hlavní město do Leningradu, přičemž zaznamenal jeho blízkost k hranici [32] .

Jednání v letech 1938-1939

Yartsevova jednání v letech 1938-1939

Jednání byla zahájena z iniciativy SSSR; Zpočátku probíhaly v tajném režimu, který vyhovoval oběma stranám: Sovětský svaz preferoval oficiální zachování „svobody rukou“ tváří v tvář nejasným vyhlídkám ve vztazích se západními zeměmi a pro finské představitele oznámení skutečnosti jednání bylo nepohodlné z hlediska vnitřní politiky, protože obyvatelstvo Finska mělo obecně negativní vztah k SSSR.

14. dubna 1938 (měsíc po anšlusu Rakouska) přijel do Helsinek na velvyslanectví SSSR ve Finsku druhý tajemník B. A. Yartsev [33] . Okamžitě se setkal s ministrem zahraničí Rudolfem Holstim a nastínil postoj SSSR: vláda SSSR si je jistá, že Německo plánuje útok na SSSR a tyto plány zahrnují boční úder přes Finsko. Proto je postoj Finska k vylodění německých jednotek pro SSSR tak důležitý. Rudá armáda nebude čekat na hranicích, pokud Finsko povolí vylodění. Na druhou stranu, pokud Finsko Němcům odolá, SSSR jí poskytne vojenskou a ekonomickou pomoc, protože Finsko není samo schopno německé vylodění odrazit [34] . Během následujících pěti měsíců vedl B. Yartsev četné rozhovory, mimo jiné s předsedou vlády Cajanderem a ministrem financí Väinö Tannerem . Záruky finské strany, že Finsko nedovolí narušení své územní celistvosti a invazi do Sovětského Ruska přes své území, SSSR nestačily [35] . SSSR požadoval tajnou dohodu, spočívající v jeho povinné účasti na obraně finského pobřeží během německého útoku, výstavbě opevnění na Alandských ostrovech a rozmístění sovětských vojenských základen pro flotilu a letectví na ostrově Gogland ( Fin. Suursaari ). Nebyly předloženy územní požadavky. Finsko odmítlo Yartsevovy návrhy na konci srpna 1938.

V březnu 1939 SSSR oficiálně oznámil, že si chce na 30 let pronajmout ostrovy Gogland , Lavansaari (nyní Mocný ), Tyutyarsaari a Seskar . Později byla jako kompenzace Finsku nabídnuta území ve východní Karélii [36] . Šéf Finské obranné rady Mannerheim byl připraven vzdát se ostrovů, protože bylo stále prakticky nemožné je buď bránit, nebo je použít k ochraně Karelské šíje [37] . Jednání však byla neplodná a skončila 6. dubna 1939.

23. srpna 1939 podepsaly SSSR a Německo smlouvu o neútočení . Podle tajného dodatkového protokolu ke smlouvě bylo Finsko přiděleno do sféry zájmů SSSR. Těmito smlouvami si smluvní strany vzájemně poskytly záruky nezasahování do sfér zájmů smluvních stran. O týden později, 1. září, zahájilo Německo druhou světovou válku útokem na Polsko . 17. září vstoupily jednotky SSSR na území Polska přibližně po Curzonovu linii .

Od 28. září do 10. října uzavřel SSSR smlouvy o vzájemné pomoci s Estonskem, Lotyšskem a Litvou , podle kterých tyto země poskytly SSSR své území pro rozmístění sovětských vojenských základen.

SSSR vyzval 5. října Finsko, aby zvážilo možnost uzavření podobného paktu o vzájemné pomoci se SSSR. Finská vláda uvedla, že uzavření takového paktu by bylo v rozporu s jejím postojem absolutní neutrality. Smlouva o neútočení mezi SSSR a Německem navíc již eliminovala hlavní důvod požadavků Sovětského svazu na Finsko – nebezpečí německého útoku přes finské území.

Jednání v Moskvě (říjen-listopad 1939). Územní problém

5. října 1939 byli finští zástupci pozváni do Moskvy k jednání „o konkrétních politických otázkách“. Jednání probíhala ve třech fázích: 12. – 14. října, 3. – 4. listopadu a 9. listopadu.

Finsko zastupoval vyslanec státní rada J.K. _ _ _ Ve druhé a třetí fázi byl spolu s Paasikivim pověřen jednáním ministr financí V. Tanner . Třetí etapy jednání se zúčastnil i státní rada R. Hakkarainen [39] .

Na těchto jednáních se poprvé hovořilo o blízkosti hranic k Leningradu . Josif Stalin poznamenal: „ S geografií nemůžeme nic dělat, stejně jako vy... Protože Leningrad nelze posunout, budeme muset posunout hranice od něj “ [40] .

Verze dohody předložená sovětskou stranou vypadala takto:

  1. Finsko posouvá hranici 90 km od Leningradu.
  2. Finsko souhlasí s pronájmem poloostrova Hanko SSSR na dobu 30 let pro vybudování námořní základny a rozmístění 4000členného vojenského kontingentu pro svou obranu.
  3. Sovětské námořnictvo je vybaveno přístavy na poloostrově Hanko v samotném Hanko a v Lappohyi
  4. Finsko převádí ostrovy Gogland , Laavansaari (nyní Mocný), Tytyarsaari a Seiskari do SSSR .
  5. Stávající sovětsko-finský pakt o neútočení je doplněn článkem o vzájemných závazcích nepřipojovat se ke skupinám a koalicím států nepřátelských jedné či druhé straně.
  6. Oba státy odzbrojují svá opevnění na Karelské šíji.
  7. SSSR převádí do Finska území v Karélii o celkové rozloze dvojnásobné oproti finské straně (5529 km²).
  8. SSSR se zavazuje nevznést námitky proti vyzbrojování Ålandských ostrovů vlastními silami Finska.

SSSR navrhoval výměnu území, při které by Finsko získalo rozsáhlejší, ale strategicky méně hodnotná území ve východní Karélii  - v Reboly a Porajärvi .

SSSR zveřejnil své požadavky před třetím setkáním v Moskvě. Po uzavření paktu o neútočení se SSSR Německo Finům doporučilo, aby s nimi souhlasili. Hermann Göring dal jasně najevo finskému ministru zahraničí Erkkovi, že požadavky na vojenské základny by měly být přijaty a že by se nemělo doufat v pomoc Německa [41] .

Státní rada nevyhověla všem požadavkům SSSR, neboť veřejné mínění a parlament byly proti. Místo toho byl navržen kompromis - Sovětskému svazu byly nabídnuty ostrovy Suursaari (Gogland), Lavensari (Mocný), Bolshoi Tyuters a Maly Tyuters , Penisaari (Malý), Seskar a Koivisto (Birch) - řetězec ostrovů, který se táhne podél hlavní splavná plavební dráha ve Finském zálivu [42] a území nejblíže Leningradu v Terioki a Kuokkala (nyní Zelenogorsk a Repino ), se prohloubily do sovětského území. Moskevská jednání skončila 9. listopadu 1939 [43] [44] .

Již dříve byl podobný návrh učiněn pro pobaltské země , které souhlasily s poskytnutím vojenských základen SSSR na jejich území. Finsko si naopak vybralo něco jiného: bránit nedotknutelnost svého území. 10. října byli vojáci ze zálohy povoláni na neplánovaná cvičení, což znamenalo plnou mobilizaci [45] [46] [47] .

Švédsko dalo jasně najevo svůj neutrální postoj a ze strany jiných států nebyly žádné vážné záruky pomoci [48] .

Finská vláda odmítla přijmout sovětské podmínky (podle jejího názoru tyto podmínky dalece přesáhly otázku zajištění bezpečnosti Leningradu), přičemž se zároveň snažila dosáhnout uzavření sovětsko-finské obchodní dohody a souhlasu tzv. SSSR vyzbrojit Ålandské ostrovy , jejichž demilitarizovaný stav byl upraven Alandskou konvencí z roku 1921 . Finové navíc nechtěli poskytnout SSSR jedinou obranu proti možnému sovětskému útoku – pás opevnění na Karelské šíji, známý jako „ Mannerheimova linie “ [49] .

Finové trvali na svém, i když 23. až 24. října Stalin poněkud zmírnil svůj postoj ohledně území Karelské šíje a velikosti údajné posádky poloostrova Hanko. I tyto návrhy však finská strana odmítla. "Snažíte se vyvolat konflikt?" / V. Molotov /. Mannerheim s podporou Paasikiviho pokračoval před svým parlamentem v nátlaku na nutnost nalézt kompromis a tvrdil, že armáda vydrží v defenzivě ne déle než dva týdny, ale bez úspěchu.

Historik V. N. Baryšnikov uvádí důkazy, že finský ministr zahraničí Y. Erkko osobně přispěl k formování veřejného mínění Helsingin Sanomatprostřednictvím tisku a zejména prostřednictvím předních finských novin [50] .

října na VI. zasedání Nejvyššího sovětu SSSR Molotov tvrdil, že „Finsko a především Karelská šíje se již v roce 1939 proměnily v připravenou vojenskou základnu pro třetí mocnosti k útoku na Sovětský svaz. zaútočit na Leningrad“ [51 ] . Finská veřejnost, která se nejprve dozvěděla o požadavcích sovětské strany, se kategoricky postavila proti jakýmkoli ústupkům .

Rozhovory byly obnoveny v Moskvě 3. listopadu a okamžitě se dostaly do slepé uličky. Molotov na nich řekl finské delegaci: „ My, civilisté, jsme neudělali žádný pokrok. Nyní dostanou slovo vojáci » [52] .

Stalin však následujícího dne udělal ústupky a nabídl místo pronájmu poloostrov Hanko, že jej odkoupí, nebo dokonce pronajme některé pobřežní ostrovy z Finska. Tanner, který byl tehdy ministrem financí a součástí finské delegace, také věřil, že tyto návrhy otevřely cestu k dohodě. Finská vláda si ale stála za svým [52] .

3. listopadu 1939 sovětský list Pravda napsal: „ Odložíme jakoukoli hru politických hazardních hráčů a půjdeme vlastní cestou, ať se děje cokoliv, zajistíme bezpečnost SSSR, bez ohledu na cokoli, prolomíme všechny a různé překážky. na cestě k cíli » [53] .

Na posledním setkání Stalin alespoň navenek projevil upřímnou touhu dosáhnout kompromisu v otázce vojenských základen [52] . Finové však o tom odmítli diskutovat a 13. listopadu jejich delegace odjela do Helsinek .

Nastal dočasný klid, který finská vláda považovala za potvrzení správnosti svého postoje.

26. listopadu Pravda zveřejnila článek s názvem „Šašek Gorochovy premiérem“, který se stal signálem pro zahájení protifinské propagandistické kampaně. Ve stejný den dělostřelectvo ostřelovalo území SSSR u vesnice Mainil . Vedení SSSR obvinilo z tohoto incidentu Finsko [54] . V sovětských informačních orgánech se termíny „ Bílá garda “, „Bílý Polák“, „ Bílý emigrant “ široce používaly pro pojmenování nepřátelských prvků novým – „ Bílý Fin “.

28. listopadu bylo oznámeno vypovězení smlouvy o neútočení s Finskem [55] a 30. listopadu bylo sovětským jednotkám nařízeno přejít do útoku.

Příprava na válku

Od poloviny roku 1939 začaly v SSSR vojenské přípravy. V červnu až červenci byl na Hlavní vojenské radě SSSR projednáván operační plán útoku na Finsko . Mezi další nedostatky byla odhalena téměř úplná nepřipravenost severozápadního dějiště operací na válku (nepřipravenost železničních stanic na příjem a zpracování vojenského nákladu, chybějící dopravní cesty k plánovaným místům soustředění vojsk, nedostatek dostatečné zásoby atd.); byly naléhavě vydány úkoly k nápravě nedostatků, ale do začátku války se toho udělalo jen málo. [56]

Ve dnech 7. až 12. srpna se ve Finsku konalo rozsáhlé vojenské cvičení na Karelské šíji, které procvičovalo odražení útoku ze SSSR. Pozváni byli všichni vojenští atašé kromě sovětského [57] .

Od poloviny září začíná soustředění jednotek Leningradského vojenského okruhu podél hranice [58] . Velení LenVO předložilo 29. října lidovému komisaři obrany Vorošilovovi „akční plán na zničení pozemních a námořních sil finské armády“.

Po krachu listopadových jednání strany zintenzivnily vojenské přípravy. Sovětské jednotky se nadále soustředily na Karelskou šíji, letectvo dorazilo na polní hraniční letiště. 15. listopadu na Vorošilovův rozkaz zaujala 7. armáda převedená do Leningradského vojenského okruhu pozice severně od Leningradu. Na severu, v oblasti Kandalaksha-Kemi, se formovala 9. armáda. Její jednotky postoupily do západní části Karélie.

Články o Finsku se začaly v tisku objevovat stále častěji pouze v negativním smyslu. Byla přijata tvrdá opatření k obnovení pořádku a disciplíny v armádě. Dne 23. listopadu byla vojskům vydána směrnice vedoucího politického oddělení LenVO, divizního komisaře Gorochova. V něm bylo zejména zdůrazněno, že vzdání se nepříteli zaživa je zradou, porušením vojenské přísahy a zradou .

Finsko také zvýšilo počet divizí na Karelské šíji – ze dvou nebo tří na sedm, začala evakuace obyvatelstva nejen z pohraničních oblastí, ale i z Helsinek a dalších velkých měst. Jen v říjnu bylo evakuováno více než 150 000 lidí. Pokračovala modernizace „Mannerheim Line“.

Strategické plány stran

Plán SSSR

Plán pro válku s Finskem počítal s rozmístěním nepřátelských akcí ve třech směrech. Prvním z nich byl směr úderu na Karelskou šíji , kde měl vést k přímému průlomu finské obranné linie (která se za války nazývala „ Mannerheimova linie “) ve směru na Vyborg a na sever. Ladožského jezera .

Druhým směrem byla střední Karélie, sousedící s tou částí Finska, kde byl její zeměpisný rozsah nejmenší. Zde, v oblasti Suomussalmi  - Raate , se mělo rozdělit území země na dvě části a vstoupit do města Oulu na pobřeží Botnického zálivu . Vybraná a dobře vybavená 44. divize [59] byla určena pro přehlídku ve městě .

A konečně, aby zabránila protiútokům a případnému vylodění jednotek západních spojenců Finska od Barentsova moře , měla vést vojenské operace v Laponsku.

Za hlavní směr byl považován směr na Vyborg - mezi Vuoksou a pobřežím Finského zálivu. Zde po úspěšném prolomení obranné linie (nebo obejití linie ze severu) získala Rudá armáda příležitost vést válku na území vhodném pro provoz tanků, které nemělo seriózní dlouhodobé opevnění. Za takových podmínek by se značná převaha v lidské síle a převaha v technologii mohla projevit nejúplnějším způsobem. Mělo se po prolomení opevnění provést ofenziva na Helsinky a dosáhnout úplného zastavení odporu. Paralelně byly plánovány akce Baltské flotily a přístup k hranicím Norska v Arktidě . To by umožnilo v budoucnu zajistit rychlé dobytí Norska a zastavit dodávky železné rudy do Německa.

Plán vycházel z mylné představy o slabosti finské armády a její neschopnosti dlouhodobě vzdorovat. Hodnocení počtu finských vojáků se také ukázalo jako nesprávné: „ předpokládalo se, že finská armáda bude mít ve válce až 10 pěších divizí a tucet a půl samostatných praporů “ [60] . Sovětské velení navíc nemělo informace o linii opevnění na Karelské šíji a do začátku války o nich mělo pouze „útržkovité zpravodajské údaje“ [61] . Takže i na vrcholu bojů na Karelské šíji Meretskov pochyboval o tom, že Finové mají dlouhodobé struktury, ačkoli byl informován o existenci schránek „Poppius“ (Sj4) a „Milionář“ (Sj5) [60] .

Plán Finska

Mannerheimem správně určený směr hlavního útoku měl nepřítele co nejdéle zdržet.

Finský obranný plán severně od Ladožského jezera měl zastavit nepřítele na linii Kitel ( oblast Pitkyaranta ) – Lemetti (poblíž jezera Syuskyjärvi ). Pokud to bude nutné, měli být Rusové zastaveni severně od jezera Suojärvi v echeloních pozicích.

(Před válkou zde byla vybudována železniční trať z Leningradsko-Murmanské železniční trati a vznikly velké zásoby munice a pohonných hmot. Překvapením proto pro Finy bylo zavedení sedmi divizí do bojů na severním pobřeží Ladogy, jejichž počet byl zvýšen na 10 [59] .)

Finské velení doufalo, že všechna přijatá opatření zaručí rychlou stabilizaci fronty na Karelské šíji a aktivní zadržení v severní části hranice. Věřilo se, že finská armáda bude schopna nezávisle zadržet nepřítele až šest měsíců. Podle strategického plánu mělo počkat na pomoc ze Západu a poté provést protiofenzívu v Karélii.

Ozbrojené síly protivníků

Rovnováha sil do 30. listopadu 1939 [5] [62] :

divize,
vypočítané		 personál
_		 děla a minomety tanky letadlo
finská armáda čtrnáct 265 000 534
(kromě pobřežních baterií)		 64 270
sovětská armáda 24 ≈ 400 000 1915 1476 ≈ 1000
Finská obrněná vozidla

Finská obrněná vozidla se k 30. listopadu 1939 skládala z 32 tanků Vickers Mk E a 32 tanků Renault FT z první světové války , z nichž většina byla vhodná pouze jako pevná palebná stanoviště. Ve výzbroji Finů byl také nejméně jeden obrněný vůz L-182 švédské výroby. Další obrněné auto "Sisu" bylo v provozu s jednou ze struktur ministerstva vnitra země. Do konce války získali Finové jako trofeje značné množství sovětských obrněných vozidel.

Obrněná vozidla SSSR

Na začátku zimní války byl pancíř všech sovětských sériových tanků, včetně středních T-28 , snadno proražen protitankovými puškami a děly všech typů z těch, které byly ve výzbroji Finska. Lehké tanky řady BT , stejně jako T-26 (včetně plamenometných a dálkově ovládaných modifikací ) a plovoucí T-37 a T-38 měly pouze neprůstřelné pancéřování. Lehce pancéřované dělostřelecké tahače T-20 Komsomolets a tanky T-37 a T-38, které měly pouze kulomety , nemohly účinně zasáhnout obrněné cíle. Většina dělových tanků byla vybavena 45mm kanóny, málo použitelnými pro ničení pevnůstek postavených z železobetonu a žuly. Na konci války byla některá vozidla vybavena dodatečnými pancéřovými clonami, což zvýšilo jejich bezpečnost. Pouze poslední jednotlivé vzorky experimentálního vybavení, jako jsou SMK , KV a T-100 (dostupné pouze u jednoho praporu 20. tankové brigády), prokázaly dostatečnou účinnost při prolomení dobře opevněných finských obranných center [63] . První bitva s jejich účastí se odehrála 18. prosince 1939.

Finské námořnictvo

V roce 1939 se finské námořnictvo skládalo z následujících lodí:

  • Bitevní lodě pobřežní obrany - 2 ( Väinämöinen , Ilmarinen ).
  • Minelayers - 8 (Louhi, Ruotsinsalmi, Riilahti, Pommi, Baltic, Frej, Poseidon, Suomi).
  • Dělové čluny - 4 (Hämeenmaa, Uusimaa, Karjala, Turunmaa).
  • Ponorky - 5 (Vetehinen, Iku-Turso, Vesihiisi, Vesikko, Saukko ).
  • Hlídkové lodě - 11.
  • Hlídkové a torpédové čluny - 20.
  • Minolovky - 14 [64] .
Finské letectvo

Během války bylo do Finska dodáno více než sto letadel především britské, italské, francouzské a americké výroby.

Finská divize zahrnovala: velitelství, tři pěší pluky, jednu lehkou brigádu, jeden polní dělostřelecký pluk, dvě ženijní roty, jednu signální rotu, jednu ženijní rotu, jednu proviantní rotu.

Sovětská divize zahrnovala: tři pěší pluky, jeden polní dělostřelecký pluk, jeden houfnicový dělostřelecký pluk, jednu baterii protitankových děl, jeden průzkumný prapor, jeden komunikační prapor, jeden ženijní prapor. Finská divize byla horší než sovětská jak v počtu (14 200 proti 17 000), tak v palebné síle, jak je vidět z následující srovnávací tabulky:

vyzbrojení finská
divize		 sovětská
divize
Pušky Mosin 11 000 14 000
Samopaly 250 —
lehké kulomety 250 419
Kulomety Maxim 7,62 mm 116 200
12,7 mm kulomety — 6
protiletadlové kulomety (čtyřnásobné) — 8×4
minomety 81-82 mm osmnáct osmnáct
malty 120 mm — 12
zbraně ráže 37-45 mm osmnáct 48
zbraně ráže 75-90 mm 24 36
zbraně ráže 105-152 mm 12 36
tanky — 35
obrněná auta — patnáct

Sovětská divize z hlediska kombinované palebné síly kulometů a minometů byla dvakrát lepší než finská a z hlediska palebné síly dělostřelectva - třikrát. Rudá armáda nebyla vyzbrojena samopaly, ale to bylo částečně kompenzováno přítomností automatických a poloautomatických pušek. Dělostřelecká podpora sovětských divizí byla prováděna na žádost vrchního velení; měli k dispozici četné tankové brigády a také neomezené množství munice [59] .

Na Karelské šíji byla finská obranná linie „ Mannerheimova linie “, která se skládala z několika opevněných obranných linií s betonovými a dřevo-zemními palebnými stanovišti, komunikacemi a protitankovými překážkami. Ve stavu bojové pohotovosti bylo 74 starých (od roku 1924) jednosmyčkových kulometných boxů čelní palby, 48 nových a modernizovaných boxů, které měly jednu až čtyři kulometné střílny boční palby, 7 dělostřeleckých boxů a jeden. kulomet-dělostřelecká kaponiérka. Celkem bylo podél linie dlouhé asi 140 km od pobřeží Finského zálivu k Ladožskému jezeru umístěno 130 dlouhodobých palebných struktur [65] . V roce 1939 vzniklo nejmodernější opevnění. Jejich počet však nepřesáhl 10, protože jejich výstavba byla na hranici finančních možností státu a lidé je pro jejich vysokou cenu nazývali „milionáři“.

Severní pobřeží Finského zálivu bylo opevněno četnými dělostřeleckými bateriemi na pobřeží a na pobřežních ostrovech. Mezi Finskem a Estonskem byla uzavřena tajná dohoda o vojenské spolupráci. Jedním z prvků měla být koordinace palby finské a estonské baterie za účelem úplného zablokování sovětské flotily [66] . Tento plán nevyšel: Estonsko do začátku války poskytlo svá území pro vojenské základny SSSR [67] , které využívaly sovětské letouny k náletům na Finsko [68] .

Na Ladožském jezeře měli Finové také pobřežní dělostřelectvo a válečné lodě. Úsek hranice severně od Ladožského jezera nebyl opevněn. Zde byly předem připraveny partyzánské akce, pro které byly všechny podmínky: zalesněná a bažinatá oblast, kde je běžné použití vojenské techniky nemožné, úzké polní cesty a ledem pokrytá jezera, na kterých jsou nepřátelské jednotky velmi zranitelné . Na konci třicátých let bylo ve Finsku postaveno mnoho letišť pro přijímání letadel od západních spojenců [59] .

Finsko zahájilo stavbu námořnictva položením bitevních lodí pobřežní obrany , lodě byly navrženy pro Finský záliv a Botnický záliv , které mají v zimě poměrně silnou ledovou pokrývku, obrysy trupu dostaly výrazné obrysy ledoborců. Jejich hlavní výkonnostní charakteristiky: výtlak - 3900 tun, rychlost - 15 uzlů, výzbroj - 4x254 mm, 4x2 105 mm, 4x1-40 mm [69] . Bitevní lodě Ilmarinen a Väinämöinen byly položeny v srpnu 1929 a přijaty do finského námořnictva v prosinci 1932.

Obrněná vozidla finské armády byla k listopadu 1939 zastoupena 32 lehkými 6tunovými tanky Vikkers , jedním obrněným automobilem Landsverk L-182 , několika klíny Carden-Loyd . Tanky Renault FT , které Finové obdrželi již v roce 1919 v počtu 32 kusů (14 s 37mm kanóny a 18 s kulomety), byly v roce 1939 zastaralé, ale stále je bylo možné používat, včetně pevných palebných stanovišť [70] .

Mainilský incident

Mainilský incident se stal oficiálním důvodem války. 26. listopadu 1939 se sovětská vláda obrátila na finskou vládu s oficiální poznámkou: „Dne 26. listopadu v 15:45 byly naše jednotky umístěné na Karelské šíji poblíž hranic Finska, poblíž vesnice Mainila, nečekaně odpálena z finského území dělostřeleckou palbou. Celkem bylo vypáleno sedm výstřelů, v důsledku čehož byli zabiti tři vojáci a jeden nižší velitel, sedm vojáků a dva z velitelského štábu byli zraněni. Sovětské jednotky, které měly přísné rozkazy nepodléhat provokaci, se zdržely palby zpět . Nóta byla sepsána umírněně a požadovala stažení finských jednotek 20-25 km od hranic, aby se předešlo opakování incidentů. Mezitím finská pohraniční stráž narychlo provedla vyšetřování incidentu, zejména proto, že hraniční stanoviště byla svědky ostřelování. V reakci Finové uvedli, že ostřelování bylo zaznamenáno finskými poštami, výstřely byly vypáleny ze sovětské strany, podle pozorování a odhadů Finů ze vzdálenosti asi 1,5-2 km jihovýchodně od místa, kam střely dopadaly. , že Finové mají na pohraničních jednotkách pouze pohraničníky a žádné zbraně, zejména dalekonosné, ale že Helsinky jsou připraveny zahájit jednání o vzájemném stažení vojsk a zahájit společné vyšetřování incidentu. Odpovědní nóta SSSR zněla: „Popření finské vlády skutečnosti, že finské jednotky pobuřovaly dělostřelecké ostřelování sovětských jednotek, které mělo za následek ztráty, nelze vysvětlit jinak než touhou uvést v omyl veřejné mínění. a zesměšňovat oběti ostřelování. <...> Odmítnutí finské vlády stáhnout jednotky, které se dopustily ničemného ostřelování sovětských jednotek, a požadavek na současné stažení finských a sovětských jednotek, formálně vycházející z principu rovnosti zbraní, odhalují nepřátelská touha finské vlády udržet Leningrad v ohrožení . SSSR oznámil odstoupení od Paktu o neútočení s Finskem s odůvodněním, že koncentrace finských jednotek u Leningradu představuje pro město hrozbu a je porušením paktu [71] .

N. S. Chruščov říká, že koncem podzimu (ve smyslu 26. listopadu) večeřel ve Stalinově bytě s Molotovem a Kuusinenem. Mezi posledně jmenovanými proběhl rozhovor o realizaci již přijatého rozhodnutí – předložení ultimáta Finsku; ve stejné době Stalin oznámil, že Kuusinen povede novou Karelsko-finskou SSR s anexií „osvobozených“ finských oblastí. Stalin věřil, že „poté, co byly Finsku předloženy ultimátní požadavky teritoriální povahy, a pokud je odmítla, musely by být zahájeny vojenské operace“ a poznamenal: „tento obchod začne dnes“ . Sám Chruščov věřil (v souladu se Stalinovou náladou, jak tvrdí), že „stačí jim <Finnům> nahlas říct, pokud neslyší, tak jednou vystřelte z děla a Finové zvednou ruce do vzduchu, souhlasit s požadavky“ . Do Leningradu byl předem vyslán zástupce lidového komisaře obrany maršál G. I. Kulik (dělostřelec), aby zorganizoval provokaci. Chruščov, Molotov a Kuusinen seděli dlouho u Stalina a čekali na odpověď Finů; všichni si byli jisti, že Finsko dostane strach a přistoupí na sovětské podmínky [72] .

Pokud jde o tyto události, Mannerheim později napsal:

... A nyní se naplnila provokace, kterou jsem očekával od poloviny října. Když jsem 26. října osobně navštívil Karelskou šíji, generál Nennonen mě ujistil, že dělostřelectvo bylo zcela staženo za linii opevnění, odkud ani jedna baterie nebyla schopna vypálit za hranicemi ... ... Udělali jsme nemuseli dlouho čekat na realizaci Molotovových slov pronesených na jednání v Moskvě: "Nyní budou na řadě vojáci, aby promluvili." 26. listopadu zorganizoval Sovětský svaz provokaci, nyní známou jako „Výstřely na Mainilu“… Během války v letech 1941-1944 zajatí Rusové podrobně popsali, jak byla tato neobratná provokace organizována… [48]

Rozpad vztahů a vypuknutí války

Večer 29. listopadu byl finský vyslanec v Moskvě A. Yrjö-Koskinen ( Fin. Aarno Yrjö-Koskinen ) předvolán na Lidový komisariát zahraničních věcí, kde mu zástupce lidového komisaře V. P. Potěmkin předal novou nótu. Konstatovalo, že s ohledem na současnou situaci, za kterou je odpovědná vláda Finska, vláda SSSR uznala potřebu okamžitě odvolat své politické a ekonomické představitele z Finska. To znamenalo přerušení diplomatických vztahů. Ve stejný den Finové zaznamenali útok na jejich pohraniční stráž v Petsamo [48] .

Ráno 30. listopadu byl učiněn poslední krok . Jak je uvedeno v oficiální zprávě, „na rozkaz vrchního velení Rudé armády s ohledem na nové ozbrojené provokace finské armády překročily jednotky Leningradského vojenského okruhu v 8 hodin ráno 30. listopadu hranici Finska na Karelian Isthmus a v řadě dalších oblastí“ [73] . Téhož dne sovětská letadla bombardovala a kulometně ostřelovala Helsinky; chybou pilotů přitom utrpěly především obytné pracovní prostory. V reakci na protesty evropských diplomatů Molotov uvedl, že sovětská letadla shazovala chléb na Helsinky pro hladovějící obyvatelstvo (ve Finsku se poté sovětským bombám začalo říkat „molotovské chlebové koše“) [24] [48] [74] . K oficiálnímu vyhlášení války však nedošlo.

Podle prohlášení sovětské strany bylo cílem SSSR vojenskými prostředky dosáhnout toho, co nelze provést mírovou cestou: zajistit bezpečnost Leningradu, který byl nebezpečně blízko hranic a v případě války (v r. které bylo Finsko připraveno poskytnout své území nepřátelům SSSR jako odrazový můstek[ komu? ] ) by byl nevyhnutelně v prvních dnech (nebo i hodinách) zajat nebo alespoň vystaven dělostřelecké palbě (vzdálenost od hranice byla 30 km, což nebylo překážkou pro těžké dělostřelectvo). V roce 1931 byl Leningrad oddělen od regionu a stal se městem republikánské podřízenosti a část hranic některých území přímo podřízených Leningradské městské radě byla zároveň hranicí mezi SSSR a Finskem [75] .

Vyhlásila vláda a strana válku Finsku správně? Tato otázka se týká konkrétně Rudé armády.
Dalo se válce předejít? Zdá se mi, že to nebylo možné. Bez války to nešlo. Válka byla nezbytná, protože mírová jednání s Finskem nepřinesla výsledky a bezpečnost Leningradu musela být samozřejmě zajištěna, protože jeho bezpečnost je bezpečností naší vlasti. Nejen proto, že Leningrad představuje 30-35 procent obranného průmyslu naší země, a proto osud naší země závisí na celistvosti a bezpečnosti Leningradu, ale také proto, že Leningrad je druhým hlavním městem naší země.Projev I. V. Stalina na poradě velitelského štábu 17.4.1940

Pravda, úplně první požadavky SSSR v roce 1938 nezmiňovaly Leningrad a nevyžadovaly přesun hranic, nicméně požadavky na pronájem Hanka, ležícího stovky kilometrů na západ, zvýšily bezpečnost Leningradu. V požadavcích bylo konstantní pouze toto: získat vojenské základny na území Finska a poblíž jeho pobřeží a zavázat ho, aby nežádal o pomoc třetí země.

Vláda Terioki

1. prosince 1939 byla v novinách Pravda otištěna zpráva, že ve Finsku byla vytvořena tzv. „Lidová vláda“ v čele s Otto Kuusinenem . V historické literatuře je vláda Kuusinenu obvykle označována jako „Terioki“, protože se po začátku války nacházela ve vesnici Terioki (nyní město Zelenogorsk ). Tato vláda byla oficiálně uznána SSSR.

Dne 2. prosince proběhla v Moskvě jednání mezi vládou Finské demokratické republiky v čele s Otto Kuusinenem a sovětskou vládou v čele s V. M. Molotovem, na kterém byla podepsána Smlouva o vzájemné pomoci a přátelství . Jednání se zúčastnili i Stalin, Vorošilov a Ždanov.

Hlavní ustanovení této dohody odpovídala požadavkům, které SSSR již dříve předložil finským zástupcům (převod území na Karelské šíji, prodej řady ostrovů ve Finském zálivu, pronájem Hanka). Výměnou byla významná území v sovětské Karélii převedena do Finska a byla poskytnuta peněžní kompenzace. SSSR se také zavázal podporovat Finskou lidovou armádu zbraněmi, pomocí při výcviku specialistů apod. Smlouva byla uzavřena na dobu 25 let, a pokud žádná ze stran neoznámí její ukončení rok před vypršením smlouvy, byla automaticky prodloužena o dalších 25 let. Smlouva vstoupila v platnost od okamžiku, kdy byla podepsána stranami, a ratifikace byla plánována „co nejdříve v hlavním městě Finska – Helsinkách “.

V následujících dnech se Molotov setkal s oficiálními představiteli Švédska a Spojených států, na kterých bylo oznámeno uznání lidové vlády Finska.

Bylo oznámeno, že předchozí finská vláda uprchla, a proto již není ve vedení země. SSSR ve Společnosti národů prohlásil , že od nynějška bude s novou vládou pouze vyjednávat.

RECEPCE TOV. MOLOTOV ŠVÉDSKÉHO VYSELCE p. ZIMA

Přijato Com. Molotov 4. prosince oznámil švédský vyslanec pan Winter přání takzvané „finské vlády“ zahájit nová jednání o dohodě se Sovětským svazem. Tov. Molotov vysvětlil panu Winterovi, že sovětská vláda neuznala tzv. „finskou vládu“, která již opustila město Helsinky a vydala se neznámým směrem, a proto o nějakém jednání s tímto nemůže být řeč“ vláda“ nyní. Sovětská vláda uznává pouze lidovou vládu Finské demokratické republiky, uzavřela s ní smlouvu o vzájemné pomoci a přátelství, což je spolehlivý základ pro rozvoj mírových a příznivých vztahů mezi SSSR a Finskem [76] .

„Lidová vláda“ vznikla v SSSR z finských komunistů. Vedení Sovětského svazu věřilo, že využití faktu o vytvoření „vlády lidu“ a uzavření dohody o vzájemné pomoci s ní, což naznačuje přátelství a spojenectví se SSSR při zachování nezávislosti Finska, v propagandě by vliv na finské obyvatelstvo, zvyšující se rozklad v armádě a v týlu [ 77] .

Finská lidová armáda

11. listopadu 1939 došlo ke zformování prvního sboru „Finské lidové armády“ (původně 106. divize horských střelců), nazvaného „ Ingermanland “, který byl obsazen Finy a Karely, kteří sloužili v jednotkách Leningradského vojenského okruhu . , začal .

Do 26. listopadu bylo ve sboru 13 405 lidí a v únoru 1940 - 25 tisíc vojáků, kteří nosili svou národní uniformu (byla ušita z látky khaki barvy a vypadala jako finská uniforma z roku 1927; obvinění, že to byla trofejní uniforma polské armády, jsou chybné - byla z ní použita pouze část kabátů ) .

Tato „lidová“ armáda měla ve Finsku nahradit okupační jednotky Rudé armády a stát se vojenskou páteří „lidové“ vlády. „Finové“ v konfederacích uspořádali v Leningradu přehlídku. Kuusinen oznámil, že jim bude dána čest vztyčit rudou vlajku nad prezidentským palácem v Helsinkách. V odboru propagandy a agitace ÚV Všesvazové komunistické strany bolševiků byl zpracován návrh pokynu „Kde zahájit politickou a organizační práci komunistů (pozn.: slovo „ komunisté “ je přeškrtnuto Ždanov ) v oblastech osvobozených od bílé moci “, což naznačovalo praktická opatření k vytvoření Lidové fronty na okupovaném finském území. V prosinci 1939 byl tento pokyn použit při práci s obyvatelstvem finské Karélie, ale stažení sovětských vojsk vedlo k omezení těchto aktivit [78] .

Navzdory tomu, že se Finská lidová armáda neměla účastnit bojových akcí, od konce prosince 1939 se jednotky FNA začaly hojně využívat k řešení bojových misí. Během ledna 1940 prováděli průzkumníci 5. a 6. pluku 3. FNA SD speciální sabotážní mise v sektoru 8. armády: ničili muniční sklady v týlu finských jednotek, vyhazovali do povětří železniční mosty a zaminovali silnice. Jednotky FNA se účastnily bojů o Lunkulansaari a dobytí Vyborgu [79] .

Když bylo jasné, že se válka protahuje a Finové se shromáždili kolem svých vůdců, Kuusinenova loutková vláda ustoupila do pozadí a v oficiálním tisku se již o ní nemluvilo. Když v lednu začaly sovětsko-finské konzultace o otázce uzavření míru, zdálo se, že na to zapomněli. 25. ledna vláda SSSR uznala vládu v Helsinkách za legitimní vládu Finska [80] .

Zahraniční vojenská pomoc Finsku

Brzy po vypuknutí nepřátelství začaly do Finska přijíždět oddíly a skupiny dobrovolníků z celého světa [81] . Celkem do Finska dorazilo více než 11 tisíc dobrovolníků, z toho 8 tisíc ze Švédska („ Swedish Volunteer Corps “), 1 tisíc z Norska, 600 z Dánska, 400 z Maďarska („ Sisu Detachment “), 300 z USA a také jako občané Velké Británie, Estonska a řady dalších států [82] . Finský zdroj uvádí počet 12 tisíc cizinců, kteří přijeli do Finska, aby se zúčastnili války [83] .

Mezi těmi, kdo bojovali na straně Finska, byli ruští bílí emigranti: v lednu 1940 B. Bazhanov a několik dalších ruských bílých emigrantů z Ruského vševojenského svazu (ROVS) dorazili do Finska po setkání 15. ledna 1940 s Mannerheim, dostali povolení k vytvoření protisovětských ozbrojených oddílů ze zajatců vojáků Rudé armády. Následně bylo z vězňů vytvořeno několik malých „ruských lidových oddělení“ pod velením šesti bílých emigrantských důstojníků z ROVS. Pouze jeden z těchto oddílů - 30 bývalých válečných zajatců pod velením "štábního kapitána K." deset dní byl na frontě [84] a podařilo se mu zúčastnit se bojových akcí [85] .

K finské armádě se připojili židovští uprchlíci, kteří dorazili z řady evropských zemí [86] .

Velká Británie dodala Finsku 75 letadel (24 bombardérů Blenheim [87] , 30 stíhaček Gladiator , 11 stíhaček Hurricane a 11 průzkumných letounů Lysander), 114 polních děl, 200 protitankových děl, 124 jednotek automatických ručních zbraní [88 ] , 185,0 dělostřelecké granáty, 17 700 leteckých pum, 10 000 protitankových min [89] , a 70 protitankových pušek Beuys mod. 1937 [90] .

Francie se rozhodla Finsku dodat 179 letadel (darovat 49 stíhaček a prodat dalších 130 letadel různých typů), ale ve skutečnosti bylo během války darováno 30 stíhaček MS406C1 a šest Caudronů C.714 dorazilo po skončení nepřátelských akcí a ne účastnil se; Dále bylo 160 polních děl [91] , 500 kulometů, 795 tisíc dělostřeleckých granátů, 200 tisíc ručních granátů [89] [92] , 20 milionů nábojů [92] , 400 námořních min [92] a několik tisíc sad munice převedeny do Finska [89] . Francie se také stala první zemí, která oficiálně povolila registraci dobrovolníků k účasti ve finské válce [89] .

Švédsko dodalo Finsku 29 letadel, 112 polních děl, 85 protitankových děl, 104 protiletadlových děl, 500 automatických ručních zbraní, 80 000 pušek [93] , 30 000 dělostřeleckých granátů [92] , 50 milionů nábojů, [ 92] a také další vojenské vybavení a suroviny [94] . Kromě toho švédská vláda povolila kampaň „Finská věc je naše věc“ shromažďovat dary pro Finsko v zemi a Státní banka Švédska poskytla Finsku půjčku [95] .

Dánská vláda prodala do Finska asi 30 kusů 20mm protitankových děl a granátů (zároveň, aby se předešlo nařčení z porušení neutrality, byla objednávka nazývána „švédská“) [96] ; vyslal lékařský konvoj a kvalifikované pracovníky do Finska a také schválil kampaň na získávání finančních prostředků pro Finsko [97] . Kromě toho byl ze soukromé iniciativy vytvořen dánský finský sbor, který se co do síly rovná praporu. Dánští dobrovolníci čítali asi 1000 lidí, z nichž asi 20 % tvořili členové Dánské nacistické strany, včetně nejslavnějšího v Dánsku, Christiana Frederika von Schalburg . V důsledku toho ve sboru sloužili jak Dánové, kteří o rok později vstoupili do Danmark Volunteer Corps a sloužili Němcům, tak ti, kteří se později přidali k dánskému odboji. Sbor se bojů nezúčastnil, na frontu dorazil příliš pozdě [98] .

Itálie vyslala do Finska 35 stíhaček Fiat G.50 , ale pět letadel bylo zničeno během jejich přesunu a vývoje personálem [99] . Také Italové předali Finsku 94,5 tisíc pušek Mannlicher-Carcano mod. 1938 , 1500 pistolí Beretta mod. 1915 a 60 pistolí Beretta M1934 [100] .

Jihoafrická unie darovala Finsku 22 stíhaček Gloster Gauntlet II [99] .

Mluvčí americké vlády vydal prohlášení, že vstup amerických občanů do finské armády neporušuje americký zákon o neutralitě. Do Helsinek byla vyslána skupina amerických pilotů a v lednu 1940 schválil americký kongres prodej 10 000 pušek Finsku [94] . Spojené státy také prodaly 44 stíhaček Brewster F2A Buffalo Finsku , ale ty dorazily příliš pozdě a nestihly se zúčastnit nepřátelských akcí [101] .

Belgie dodala Finsku 171 samopalů MP.28-II [102] a v únoru 1940 56 pistolí Parabellum P-08 [103] .

Ministr zahraničních věcí Itálie G. Ciano ve svém deníku zmiňuje pomoc Finsku ze strany Třetí říše: v prosinci 1939 finský vyslanec v Itálii oznámil, že Německo „neoficiálně“ poslalo várku ukořistěných zbraní ukořistěných během polské války. tažení do Finska [104] . Německo navíc 21. prosince 1939 uzavřelo se Švédskem dohodu, ve které se zavázalo dodat Švédsku stejné množství zbraní, jaké do Finska převeze z vlastních zásob. Dohoda byla důvodem zvýšení objemu vojenské pomoci ze Švédska do Finska [105] .

Celkem bylo během války dodáno 350 letadel, 500 děl, více než 6 tisíc kulometů, asi 100 tisíc pušek a dalších zbraní [106] , dále 650 tisíc ručních granátů, 2,5 milionu granátů a 160 milionů nábojů do Finska. .

Průběh událostí

Karelian Isthmus

30. listopadu 1939 zaútočila 7. armáda Rudé armády na finské jednotky na Karelské šíji . Ve stejný den obsadily osady Kuokkala (nyní Repino) a Kellomyaki (nyní Komarovo) síly 70. divize . 1. prosince finské jednotky ustupují z Terijoki (dnes Zelenogorsk) [107] . 2. prosince obsadila sovětská vojska město Raivola (Roshchino), 4. prosince Kannelyarvi a 6. prosince Lounatjoki (nyní Zakhodskoye ). Poté, v oblasti řeky Taipale (jižní větev Vuoksy ), sovětská vojska narazila na Mannerheimovu linii [108] .

Pro sovětské jednotky se tyto bitvy staly nejtěžšími a nejkrvavějšími. Sovětské velení mělo k dispozici pouze „útržkovité zpravodajské údaje o betonových opevněních na Karelské šíji“ [61] . V důsledku toho se síly přidělené k proražení „Mannerheimovy linie“ ukázaly jako zcela nedostatečné. Vojáci se ukázali být zcela nepřipraveni překonat linii bunkrů a bunkrů . Zejména bylo potřeba jen málo velkorážního dělostřelectva k ničení kuliček. Do 12. prosince se jednotkám 7. armády podařilo pouze překonat zónu podpory linie a dosáhnout předního okraje hlavního obranného pásma, ale plánovaný průlom linie za přesunu selhal kvůli zjevně nedostatečným silám a špatné organizaci armády. urážlivý.

Boje v regionu Severní Ladoga

Poté, co se sovětská vojska zastavila u Mannerheimovy linie, byl učiněn pokus o útok v Ladoga Karelia silami 8. armády Rudé armády ( 139. divize ). 10. prosince obsadila Rudá armáda Pitkyarantu [109] , ale 12. prosince byla sovětská vojska obklíčena a poražena v oblasti Tolvajärvi (dnes oblast Suojärvi ).

U Ladožského jezera byla až do konce války obklíčena také 168. pěší divize , která postupovala na Sortavalu . Na stejném místě, v South Lemetti, byla koncem prosince - začátkem ledna obklíčena 18. pěší divize generála Kondrašova spolu s 34. tankovou brigádou velitele brigády Kondratieva . Již na konci války, 28. února , se pokusili proniknout z obklíčení, ale když odešli, byli poraženi v tzv. „údolí smrti“ u města Pitkyaranta , kde jeden ze dvou odcházející kolony úplně vymřely. Výsledkem bylo, že z 15 tisíc opustilo obklíčení 1237, polovina z nich byla zraněna a omrzlá. Velitel brigády Kondratiev se zastřelil [110] , Kondrashovovi se podařilo dostat ven, ale brzy byl zastřelen a divize byla kvůli ztrátě praporu rozpuštěna. Počet obětí v „údolí smrti“ činil 10 % z celkového počtu mrtvých v celé sovětsko-finské válce. Tyto epizody byly projevy taktiky „Motti“ . Oddíly finských lyžařů využily výhody v mobilitě a zablokovaly cesty ucpané rozlehlými sovětskými kolonami, odřízly postupující skupiny a následně je vyčerpaly nečekanými útoky ze všech stran, snažily se ničit [111] [112] .

Bitvy v Arktidě

Nejúspěšnější byly akce sovětských vojsk v Arktidě , kdy během bitvy u Petsama dosáhly norských hranic a připravily Finsko o přístup k Barentsovu moři . Interakcí se Severní flotilou se 14. armádě divizního velitele Frolova již 30. listopadu podařilo dobýt poloostrovy Rybachy a Sredny a 2. prosince město Petsamo (nyní Pechenga ).

Boje v severním Finsku

Z oblasti sovětské Karélie ve směru na Botnický záliv zahájila ofenzívu 9. armáda Rudé armády.

Vesnici Suomussalmi obsadily 7. prosince síly sovětské 163. pěší divize . Poté však byla divize obklíčena menšími finskými silami a odříznuta od zásobování. Bitva u Suomussalmi . Na pomoc jí byla předsunuta 44. pěší divize , která však byla na cestě do Suomussalmi, v soutěsce mezi dvěma jezery u vesnice Raate, zablokována silami dvou rot 27. finského pluku (350 osob) . Aniž by čekala na její přiblížení, byla 163. divize na konci prosince pod neustálými útoky Finů nucena uniknout z obklíčení, přičemž ztratila 30 % personálu a většinu techniky a těžkých zbraní. Finové převedli uvolněné síly, aby obklíčili a zlikvidovali 44. divizi, která byla 8. ledna zcela zničena v bitvě na Raatské silnici . Téměř celá divize byla zabita nebo zajata a pouze malé části armády se podařilo dostat z obklíčení a opustit veškerou techniku ​​a konvoj (Finové dostali 37 tanků, 20 obrněných vozidel, 350 kulometů, 97 děl (vč. 17 houfnic), několik tisíc pušek, 160 vozidel, všechny radiostanice). Finové získali toto dvojité vítězství se silami několikrát menšími než síly nepřítele (11 tisíc, podle jiných zdrojů - 17 tisíc) lidí s 11 zbraněmi oproti 45-55 tisícům s 335 zbraněmi, více než 100 tanky a 50 obrněnými vozidly [ 113] [114] . Velení obou divizí bylo svěřeno tribunálu. Velitel a komisař 163. divize byli zbaveni velení, jeden velitel pluku byl zastřelen; před zformováním jejich divize bylo zastřeleno velení 44. divize (velitel brigády A. I. Vinogradov , plukovní komisař Pakhomenko a náčelník štábu Volkov) [115] .

Současně jižně od Suomussalmi, v oblasti Kuhmo , byla obklíčena sovětská 54. střelecká divize . Plukovník Hjalmar Siilsavuo , který se vyznamenal u Suomussalmi, byl povýšen na generálmajora, nicméně divizi, která zůstala obklíčena až do konce války, se mu nikdy nepodařilo zničit.[ co? ] .

Klid a přeskupení

Koncem prosince bylo jasné, že pokusy o pokračování ofenzivy nikam nevedou. Na frontě byl relativní klid. Celý leden a začátek února probíhalo posilování vojsk, doplňování zásob materiálu, reorganizace jednotek a útvarů. Byly vytvořeny lyžařské jednotky , vyvíjeny způsoby překonávání zaminovaného terénu, překážky, způsoby, jak se vypořádat s obrannými stavbami, cvičil se personál. K útoku na Mannerheimovu linii byl vytvořen Severozápadní front pod velením armádního velitele 1. hodnosti Timošenka a člena vojenské rady LenVO Ždanova . Přední část zahrnovala 7. a 13. armádu . V pohraničních regionech byly provedeny obrovské práce na urychleném vybudování a znovuvybavení komunikačních linek pro nepřetržité zásobování armády v terénu. Celkový počet zaměstnanců se zvýšil na 760,5 tisíce osob.

K ničení opevnění na Mannerheimově linii byly divizím prvního sledu přiděleny skupiny ničivého dělostřelectva (AR) skládající se z jedné až šesti divizí na hlavních směrech. Celkem měly tyto skupiny 14 divizí, ve kterých bylo 81 děl ráže 203, 234, 280 mm [116] .

Finská strana v tomto období také pokračovala v doplňování jednotek a zásobování zbraněmi pocházejícími od spojenců. Zároveň pokračovaly boje v Karélii. Formace 8. a 9. armády operující podél silnic v souvislých lesích utrpěly těžké ztráty. Pokud se někde držely obsazené linie, jinde se jednotky stáhly, někde dokonce až k hraniční čáře.

Na Karelské šíji se fronta ustálila do 26. prosince. Sovětské jednotky zahájily důkladné přípravy na proražení hlavního opevnění „Mannerheimovy linie“, provedly průzkum obranné linie. V sovětském týlu byla vybudována opevnění napodobující hlavní úseky Mannerheimovy linie, na kterých se sovětská pěchota učila postupovat za tanky a blokovými pevnůstky [117] . Během cvičení si sovětští střelci uvědomili, že je nutné střílet na střílnu přímou palbou: beton násypníku zůstal nedotčen a palba z něj ustala [117] . Finové se v této době neúspěšně pokusili narušit přípravy na novou ofenzívu protiútoky. Finové tedy 28. prosince zaútočili na centrální jednotky 7. armády, ale byli s velkými ztrátami odraženi.

3. ledna 1940 se na severním cípu ostrova Gotland ( Švédsko ) s 50 členy posádky potopila (pravděpodobně narazila na minu) sovětská ponorka S-2 pod velením nadporučíka I. A. Sokolova. S-2 byla jedinou lodí RKKF ztracenou SSSR.

Na základě směrnice velitelství Hlavní vojenské rady Rudé armády č. 01447 ze dne 30. ledna 1940 bylo veškeré zbývající finské obyvatelstvo podrobeno vystěhování z území obsazeného sovětskými vojsky. Do konce února bylo z oblastí Finska okupovaných Rudou armádou v bojové zóně 8., 9., 15. armády vystěhováno 2080 lidí, z toho: muži - 402, ženy - 583, děti do 16 let - 1095. Všichni přesídlení finští občané byli umístěni ve třech vesnicích Karelské autonomní sovětské socialistické republiky : v Intervillage okresu Prjazhinskij, ve vesnici Kovgora-Goymay v oblasti Kondopoga, ve vesnici Kintezma v okrese Kalevalsky. Bydleli v kasárnách a bezesporu pracovali v lese při těžbě dřeva. Do Finska se směli vrátit až v červnu 1940, po skončení války [118] .

Průlom Mannerheimovy linie

1. února 1940 Rudá armáda po přistavení posil obnovila ofenzívu na Karelské šíji po celé šířce fronty 2. armádního sboru. Hlavní rána byla zasazena ve směru Sumu . Začala také dělostřelecká příprava . Od toho dne, každý den po několik dní, vojska Severozápadního frontu pod velením Timošenka sestřelila 12 tisíc granátů na opevnění Mannerheimovy linie. Pět divizí 7. a 13. armády provedlo soukromou ofenzívu, ale nepodařilo se jí uspět.

6. února začala ofenzíva na pásmu Summa. V následujících dnech se fronta ofenzivy rozšířila jak na západ, tak na východ.

Dne 9. února zaslal velitel vojsk Severozápadního frontu, velitel I. hodnosti Timošenko jednotkám směrnici č. 04606, podle níž 11. února po mohutné dělostřelecké přípravě vojska Severo- Západní fronta měla přejít do útoku.

11. února, po deseti dnech dělostřelecké přípravy , začala generální ofenzíva Rudé armády. Hlavní síly byly soustředěny na Karelské šíji . V této ofenzívě operovaly lodě Baltské flotily a Ladogské vojenské flotily , vytvořené v říjnu 1939, společně s pozemními jednotkami Severozápadní fronty .

Protože útoky sovětských vojsk na oblast Summa nepřinesly úspěch, hlavní úder se přesunul na východ, směrem k Lyakhde. V tomto místě utrpěla bránící strana obrovské ztráty z dělostřelecké přípravy a sovětským jednotkám se podařilo obranu prolomit.

Během tří dnů intenzivních bojů prorazily jednotky 7. armády první obrannou linii Mannerheimovy linie [116] , zavedly do průlomu tankové formace, které začaly sklízet úspěchy. Do 17. února byly jednotky finské armády staženy do druhé obranné linie, protože hrozilo obklíčení.

18. února Finové uzavřeli kanál Saimaa s přehradou Kivikoski a druhý den začala voda stoupat v Kärstilänjärvi. .

21. února dosáhla 7. armáda druhé obranné linie a 13. armáda hlavní obranné linie severně od Muolaa . Do 24. února jednotky 7. armády v interakci s pobřežními oddíly námořníků Baltské flotily dobyly několik pobřežních ostrovů.

26. února se finské letectvo pokouší o bombardování hluboko za nepřátelskými liniemi, bombarduje se železniční stanice Volchovstroy a letiště u města Lodějnoje . Používají se vysoce výbušné chemikálie[ co? ] a zápalné bomby [119] .

28. února zahájily obě armády Severozápadního frontu ofenzívu v pásu od jezera Vuoksa k zátoce Vyborg . Finští vojáci, kteří viděli nemožnost zastavit ofenzívu, ustoupili.

V závěrečné fázi operace postupovala 13. armáda ve směru na Antreu (dnešní Kamennogorsk ), 7. armáda na Vyborg . Finové kladli tvrdý odpor, ale byli nuceni ustoupit.

13. března jednotky 7. armády vstoupily do Vyborgu.

Důvody neúspěchů Rudé armády

Někteří badatelé a pamětníci se snaží vysvětlit sovětské neúspěchy tím, že finští vojáci byli mnohem lépe vybaveni pro válčení v podmínkách mrazivých a zasněžených zim a tisíců omrzlých [120] , silných mrazů (až −40 °C) a hluboký sníh - do 2 m. Jak data meteorologických pozorování [121] , tak i další dokumenty to však vyvracejí: do 20. prosince 1939 se na Karelské šíji teplota pohybovala od +1 do -23,4 °C. Dále až do Nového roku teplota neklesla pod -23 °C. Mrazy až -40 °C začaly v druhé polovině ledna, kdy na frontě nastal klid. Navíc tyto mrazy překážely nejen útočníkům, ale i obráncům, jak o tom psal Mannerheim [60] . Do ledna 1940 také nebyl hluboký sníh. Operační zprávy sovětských divizí z 15. prosince 1939 tedy vypovídají o hloubce sněhové pokrývky 10-15 cm [60] . Úspěšné útočné operace v únoru navíc probíhaly za horších povětrnostních podmínek.

Značné problémy pro sovětské jednotky způsobilo Finsko používání minových výbušnin, včetně improvizovaných, které byly instalovány nejen na frontě, ale také v týlu Rudé armády, na trasách přesunu vojsk. . ledna 1940 ve zprávě pověřeného lidového komisariátu obrany, velitele II. hodnosti Kovaleva lidovému komisariátu obrany, bylo uvedeno, že spolu s nepřátelskými odstřelovači způsobují miny hlavní ztráty pěchotě. Později na poradě velitelského štábu Rudé armády za účelem sbírání zkušeností z bojových operací proti Finsku dne 14. dubna 1940 náčelník ženistů Severozápadního frontu velitel brigády A.F. Khrenov poznamenal, že v přední akční zóně ( 130 km) celková délka minových polí byla 386 km V tomto případě byly miny použity v kombinaci s nevýbušnými ženijními překážkami [122] .

Průběh nepřátelských akcí odhalil vážné mezery v organizaci velení a řízení jednotek Rudé armády, špatnou připravenost velitelského personálu a nedostatek specifických dovedností mezi vojáky nezbytnými pro vedení války v zimě ve Finsku.

Finové široce používali taktiku partyzánské války : malé autonomní oddíly lyžařů vyzbrojené kulomety napadaly jednotky pohybující se po silnicích, hlavně v noci, a po útocích šly do lesa, kde byly vybaveny základny. Odstřelovači nadělali spoustu škod. Podle pevného názoru rudoarmějců (avšak vyvráceného mnoha zdroji včetně finských) představovali největší nebezpečí „kukačtí“ odstřelovači , kteří stříleli ze stromů. Formace Rudé armády, které prorazily vpřed, byly neustále obklíčeny a prorážely se dozadu, často opouštěly výstroj a zbraně.

Válečné inovace

Nepříjemným překvapením bylo také masivní použití ze strany Finů proti sovětským tankům Molotovových koktejlů, později přezdívaných " Molotovovy koktejly ". Během 3 měsíců války vyrobil finský průmysl přes půl milionu lahví [123] .

Během války sovětská vojska poprvé použila radarové stanice ( RUS-1 ) v bojových podmínkách k detekci nepřátelských letadel.

Velká Británie a Francie: plány bojových operací proti SSSR

Velká Británie poskytuje Finsku pomoc od samého počátku. Na jedné straně se britská vláda snažila vyhnout přeměně SSSR v nepřítele, na druhé straně se všeobecně věřilo, že kvůli konfliktu na Balkáně se SSSR „budete muset bojovat tak či onak. “ Finský zástupce v Londýně Georg Gripenberg 1. prosince 1939 požádal Halifax , aby umožnil přepravu válečných materiálů do Finska pod podmínkou, že nebudou reexportovány do nacistického Německa (s nímž byla Británie ve válce) [ 124] . Ve stejné době se vedoucí ministerstva severu Lawrence Collier [ domníval, že britské a německé cíle ve Finsku mohou být kompatibilní, a chtěl, aby se Německo a Itálie zapojily do války proti SSSR, a zároveň promluvil , nicméně, proti použití polského loďstva navrhovaného Finskem (pak pod britskou kontrolou) zničit sovětské lodě. Thomas Snow ( angl. Thomas Snow ), britský zástupce v Helsinkách, nadále podporoval myšlenku protisovětského spojenectví (s Itálií a Japonskem), kterou vyjádřil před válkou.  

Na pozadí vládních neshod začala britská armáda v prosinci 1939 dodávat výzbroj, včetně dělostřelectva a tanků (zatímco Německo se zdrželo dodávek těžkých zbraní Finsku) [125] .

Když Finsko požádalo o dodávku bombardérů k útoku na Moskvu a Leningrad a ke zničení železnice do Murmansku, druhý nápad získal podporu od Fitzroye MacLeana z ministerstva severu: pomoc Finům zničit silnici by umožnila Británii“ aby se předešlo stejné operaci později nezávisle a za méně příznivých podmínek. McLeanovi nadřízení, Collier a Cadogan, souhlasili s McLeanovým odůvodněním a požadovali dodatečnou dodávku letadel Blenheim do Finska [125] .

Plány zasáhnout do války proti SSSR, které se tehdy rodily ve Velké Británii, podle Craiga Gerrarda ilustrovaly, s jakou lehkostí britští politici zapomněli na válku, kterou v tu chvíli vedli s Německem . Počátkem roku 1940 převládal v ministerstvu severu názor, že použití síly proti SSSR je nevyhnutelné [126] . Collier, stejně jako předtím, nadále trval na tom, že je špatné uklidňovat agresory; nyní nepřítelem, na rozdíl od jeho předchozí pozice, nebylo Německo, ale SSSR. Gerrard vysvětluje pozici MacLeana a Colliera nikoli ideologickými, ale humanitárními úvahami [127] .

Sovětští velvyslanci v Londýně a Paříži oznámili, že v „kruzích blízkých vládě“ existuje touha podpořit Finsko, aby se usmířilo s Německem a poslalo Hitlera na východ. Nick Smart se však domnívá, že na vědomé úrovni argumenty pro intervenci nepocházely ze snahy vyměnit jednu válku za druhou, ale z předpokladu, že plány Německa a SSSR byly úzce propojeny [128] .

Z francouzského pohledu dávala protisovětská orientace smysl i kvůli krachu plánů zabránit posilování Německa pomocí blokády. Sovětské dodávky surovin způsobily, že německá ekonomika dále rostla a Francouzi si začali uvědomovat, že po nějaké době v důsledku tohoto růstu bude vítězství ve válce proti Německu nemožné [129] . V takové situaci sice přesun války do Skandinávie představoval určité riziko, ale ještě horší alternativou byla nečinnost. Náčelník francouzského generálního štábu Gamelin dal pokyny k plánování operace proti SSSR s cílem vést válku mimo francouzské území; plány byly brzy připraveny [130] .

Británie nepodpořila některé francouzské plány: např. útok na ropná pole v Baku , postup na Petsamo pomocí polských jednotek (polská exilová vláda v Londýně byla formálně ve válce se SSSR). Velká Británie se však také blížila k otevření druhé fronty proti SSSR [131] .

února 1940 bylo na společné válečné radě (na které byl přítomen Churchill , ale nepromluvil ) rozhodnuto požádat Norsko a Švédsko o souhlas s operací pod vedením Britů, při níž měly expediční síly přistát v Norsku a přesunout na východ.

Francouzské plány, jak se situace ve Finsku zhoršovala, byly stále více jednostranné [131] .

2. března 1940 Daladier oznámil svou připravenost poslat do Finska 50 tisíc francouzských vojáků a 100 bombardérů do války proti SSSR. Britská vláda nebyla o Daladierově prohlášení předem informována, ale souhlasila s vysláním 50 britských bombardérů do Finska. Koordinační schůzka byla naplánována na 12. března 1940, ale vzhledem ke konci války zůstaly plány nerealizovány [132] .

Konec války a uzavření míru

V březnu 1940 si finská vláda uvědomila, že navzdory nutnosti pokračovat v odporu Finsko nedostane žádnou vojenskou pomoc kromě dobrovolníků a zbraní od spojenců. Po prolomení Mannerheimovy linie Finsko evidentně nedokázalo zadržet postup Rudé armády . Reálně hrozilo úplné obsazení země s následným buď připojením k SSSR , nebo změnou vlády na prosovětskou [133] .

Finská vláda se proto obrátila na SSSR s návrhem na zahájení mírových jednání. Dne 7. března dorazila do Moskvy finská delegace a již 12. března byla podepsána mírová smlouva , podle níž nepřátelství skončilo ve 12 hodin 13. března 1940. Navzdory skutečnosti, že se Vyborg podle dohody stáhl do SSSR, ráno 13. března zaútočila na město sovětská vojska . Podle historika Bair Irincheeva to však bylo způsobeno tím, že zprávy o jednání, které skončilo předchozí noc, se oběma stranám donesly až v první polovině 13. března, kdy už vojáci odešli splnit rozkaz.

Stalinovo uzavření míru za relativně umírněných podmínek by podle J. Robertse mohlo být způsobeno uvědoměním si skutečnosti, že pokus o násilnou sovětizaci Finska narazí na masivní odpor finského obyvatelstva a nebezpečí anglo-francouzské intervence proti pomoci Finům. V důsledku toho Sovětský svaz riskoval, že bude vtažen do války proti západním mocnostem na straně Německa [28] .

Za účast ve finské válce získalo titul Hrdina Sovětského svazu 412 vojáků, přes 50 tisíc řádů a medailí [134] .

Výsledky války

Všechny oficiálně deklarované územní nároky SSSR byly uspokojeny. Podle Stalina „ válka skončila po 3 měsících a 12 dnech jen proto, že naše armáda odvedla dobrou práci, protože náš politický boom před Finskem se ukázal jako správný “ [135] .

SSSR získal plnou kontrolu nad vodami Ladožského jezera a zajistil Murmansk , který se nacházel poblíž finského území ( poloostrov Rybachy ).

Kromě toho, na základě mírové smlouvy, Finsko převzalo povinnost vybudovat na svém území železnici spojující poloostrov Kola z Kandalaksha přes Alakurtti a Kemijärvi do Tornia ( Botnický záliv ), pro tranzit zboží mezi SSSR a Švédskem. Finská část silnice ale nikdy postavena nebyla.

11. října 1940 byla v Moskvě podepsána Dohoda mezi SSSR a Finskem o Alandských ostrovech , podle které měl SSSR právo umístit svůj konzulát na ostrovech a souostroví bylo prohlášeno za demilitarizovanou zónu .

Za rozpoutání války 14. prosince 1939 byl SSSR vyloučen ze Společnosti národů [136] . Bezprostředním důvodem vyhoštění byly masové protesty mezinárodního společenství proti systematickému bombardování civilních cílů sovětskými letadly, včetně použití zápalných bomb. Je třeba poznamenat, že do této doby Spojené státy, Německo, Itálie, Španělsko, Japonsko a další země již Společnost národů opustily nebo vůbec nevstoupily, a Velká Británie, Francie a SSSR byly stálými členy Rady. Ligy, tedy Ligy, byla ve skutečnosti mluvčím zájmů Francie a Velké Británie. [137] Epizoda s apelem Finska na Společnost národů neměla žádné praktické důsledky – agrese SSSR nebyla zastavena a území ztracená v rámci moskevské mírové smlouvy nebyla vrácena.

K protestům se připojil i americký prezident Roosevelt [138] , který v prosinci Sovětskému svazu vyhlásil „morální embargo“ [139] ve vztahu k sovětskému leteckému průmyslu: zákaz dodávek letadel, bomb, vybavení a surovin pro letectví. průmyslu do SSSR, poskytování technické pomoci SSSR při stavbě letadel . Morální embargo pokračovalo až do roku 1941.

29. března 1940 řekl Molotov Nejvyššímu sovětu, že sovětský dovoz ze Spojených států se ve srovnání s předchozím rokem dokonce zvýšil, a to navzdory překážkám, které nasadily americké úřady [140] . Sovětská strana si stěžovala zejména na překážky sovětským inženýrům při jejich přijímání do leteckých továren [141] . Navíc v rámci různých obchodních dohod v období 1939-1941. Sovětský svaz obdržel z Německa 6 430 obráběcích strojů v hodnotě 85,4 milionů marek [142] , které kompenzovaly pokles dodávek zařízení ze Spojených států. Pomoc Švédska , Velké Británie a Francie , i když významná, se omezila pouze na ekonomickou složku: eskalace síly hrozila novou válkou (Molotov před tím jednoznačně varoval v březnu 1940) [143] .

Dalším negativním výsledkem pro SSSR bylo vytvoření myšlenky slabosti Rudé armády mezi vedením řady zemí. Informace o průběhu, okolnostech a výsledcích války (výrazný převis sovětských ztrát nad finskými [144] ) posílily pozice příznivců války proti SSSR v Německu [53] . Začátkem ledna 1940 předložil německý vyslanec v Helsinkách Blucher ministerstvu zahraničí memorandum s následujícími hodnoceními: „Navzdory převaze v lidské síle a vybavení utrpěla Rudá armáda jednu porážku za druhou, zanechala tisíce lidí v zajetí, ztratil stovky děl, tanků, letadel a rozhodně nedokázal dobýt území. V tomto ohledu by měly být přehodnoceny německé představy o bolševickém Rusku. Němci vytvářeli falešné domněnky, když si mysleli, že Rusko je prvotřídní vojenský faktor. Ale ve skutečnosti má Rudá armáda tolik nedostatků, že si nedokáže poradit ani s malou zemí. Rusko ve skutečnosti nepředstavuje nebezpečí pro tak velmoc, jako je Německo, týl na východě je bezpečný, a proto bude možné s pány v Kremlu mluvit úplně jiným jazykem, než tomu bylo v srpnu-září 1939. Hitler ze své strany po výsledcích zimní války nazval SSSR kolosem s nohama z hlíny [24] .

7. května 1940 byl S. Timošenko jmenován lidovým komisařem obrany SSSR místo K. Vorošilova .

W. Churchill dosvědčuje, že „neschopnost sovětských vojsk“ vyvolala „pohrdání“ v britském veřejném mínění ; „Mnozí v britských kruzích si blahopřáli k tomu, že jsme se příliš nesnažili získat Sověty na naši stranu <během jednání v létě 1939>, a byli hrdí na naši prozíravost. Lidé příliš ukvapeně usoudili, že čistky zničily ruskou armádu a že to vše potvrdilo organickou prohnilost a úpadek státního a sociálního systému Rusů .

Na druhou stranu Sovětský svaz získal zkušenosti s vedením války v zimě, na zalesněném a bažinatém území, zkušenosti s prolomením dlouhodobých opevnění a bojem s nepřítelem pomocí taktiky partyzánské války. Při střetech s finskými jednotkami vybavenými samopalem Suomi byl vyjasněn význam již dříve vyřazených samopalů: výroba PPD byla narychlo obnovena a byly zadány podmínky pro vytvoření nového samopalu. , což má za následek vzhled PPSh .

Německo bylo vázáno dohodou se SSSR a nemohlo Finsko veřejně podporovat, což dala jasně najevo ještě před vypuknutím bojů. Situace se změnila po velkých porážkách Rudé armády. V únoru 1940 byl Toivo Kivimäki (pozdější velvyslanec) poslán do Berlína, aby prozkoumal možné změny. Vztahy byly zpočátku chladné, ale dramaticky se změnily, když Kivimäki oznámil záměr Finska přijmout pomoc od západních spojenců. 22. února byla finskému vyslanci urychleně domluvena schůzka s Hermannem Goeringem , druhým mužem v Říši [146] [147] . Podle memoárů R. Nordströma konce 40. let Goering Kivimäkimu neformálně slíbil, že Německo v budoucnu zaútočí na SSSR: „ Pamatujte si, že byste měli uzavřít mír za jakýchkoli podmínek. Garantuji vám, že když v krátké době vyrazíme do války proti Rusku, dostanete vše zpět i s úroky “ [148] . Kivimäki to okamžitě oznámil Helsinkám.

Dohromady to vedlo k obratu ve finské zahraniční politice od touhy uzavřít obrannou alianci se skandinávskými zeměmi , přijmout záruky od Západu a dokonce hostit britsko-francouzské expediční síly k postupné reorientaci na Německo: Finové se žádná významná vnější síla schopná ovlivňovat události.už nebylo. Konečně, první naděje byly přeškrtnuty německým útokem na Norsko , v důsledku čehož druhé bylo pod německou okupací [143] .

Historici Alexander Chubaryan a Olli Vehvilyainen uvádějí, že ačkoli sovětsko-finské vztahy nebyly ani před válkou vřelé, v jejím důsledku Sovětský svaz „získal zahořklého souseda, který se obával o svou bezpečnost a usiloval o pomstu“ [143] .

Finské vedení předvídalo křehkost německo-sovětského spojenectví a plánovalo vrátit to, co bylo ztraceno v důsledku jejich budoucího střetu. Od září 1940 začaly do Finska přijíždět první německé tranzitní jednotky. Výhody dosažené SSSR [149] se tedy ukázaly jako krátkodobé, strategická bezpečnost Sovětského svazu nebyla zajištěna, ten brzy čelil nové hrozbě - druhé finské válce [143] .

Výsledky této války se staly jedním z důvodů, i když ne jediným, pro další sbližování Finska s Německem; kromě toho mohli určitým způsobem ovlivnit vedení Říše ve vztahu k plánům útoku na SSSR. Pro Finsko se sblížení s Německem stalo prostředkem k potlačení rostoucího politického tlaku ze strany SSSR. Finská účast ve druhé světové válce na straně Osy byla ve finské historiografii nazývána „ Válka pokračování “ , aby se ukázal vztah se Zimní válkou.

Územní změny

  1. Karelian Isthmus a západní Karélie. V důsledku ztráty Karelské šíje ztratilo Finsko svůj stávající obranný systém a začalo zrychleným tempem budovat opevnění podél nové hraniční linie ( Linie Salpa ), čímž posunulo hranici od Leningradu z 18 na 150 km.
  2. Část Laponska ( Old Salla ).
  3. Část poloostrovů Rybachy a Sredny (oblast Petsamo ( Pechenga ), obsazená za války Rudou armádou, byla vrácena Finsku [150] .
  4. Ostrovy ve východní části Finského zálivu ( O. Gogland ).
  5. Pronájem poloostrova Hanko (Gangut) na 30 let.

V důsledku války získal Sovětský svaz asi 40 tisíc km² finských území [151] . Finsko ztratilo tři města ( Vyborg , Sortavala a Kexholm ), dvě největší osady ( Lahdenpokhya a Koivisto ) a několik stovek vesnic a vesnic. Na území připojeném k SSSR se nacházelo 227 velkých a malých podniků, včetně největšího komplexu celulózy „Enso-Gutzeit Oy“ v Enso a 19 elektráren (jedna z nejvýkonnějších je vodní elektrárna Enso-Gutzeit ). Dále bylo v připojených územích zohledněno 255 tisíc hektarů orné půdy se zavedenou produkcí obilnin a zeleniny. [152]

Podle mírové smlouvy (1940) za účelem vymezení hranic mezi SSSR a Finskem začala 2. dubna 1940 ve Vyborgu pracovat sovětsko-finská smíšená pohraniční komise (SPK). V listopadu 1940 podepsala smíšená pohraniční komise v Imatře (Finsko) protokol popisující linii státní hranice mezi SSSR a Finskem . 8. února 1941 strany podepsaly dohodnutou hranici mezi SSSR a Finskem, přičemž bylo stanoveno, že hraniční linie byla vymezena a vytyčena na zemi s přihlédnutím ke všem změnám, na kterých se dohodly vlády SSSR a Finska. . Dne 10. května 1941 byl Radou lidových komisařů SSSR schválen protokol-popis a mapa hranic . 11. května 1941 bylo zveřejněno Komuniké dohodnuté stranami o vymezení sovětsko-finské hranice [152] .

Tato území byla znovu dobyta Finskem v červnu až září 1941 během Velké vlastenecké války , ale podle podmínek moskevského příměří v září 1944 opět šla do SSSR.

Finské ztráty

Vojenské

„Válka ve Finsku si vyžádala velké oběti jak od nás, tak od Finů. Podle propočtů našeho generálního štábu na naší straně je počet zabitých a zemřelých na zranění 48 745 lidí, tedy o něco méně než 49 tisíc lidí, počet zraněných je 158 863 lidí. Na finské straně se objevují pokusy bagatelizovat jejich oběti, ale oběti Finů jsou mnohem větší než naše. Podle minimálních odhadů našeho generálního štábu dosahuje počet zabitých Finů minimálně 60 tisíc, nepočítaje ty, kteří zemřeli na zranění, a počet zraněných je minimálně 250 tisíc lidí. Na základě skutečnosti, že velikost finské armády byla nejméně 600 tisíc lidí, je třeba uznat, že finská armáda ztratila více než polovinu svého složení zabitých a zraněných. V. M. Molotov.

Podle oficiálního prohlášení zveřejněného ve finském tisku 23. května 1940 činily celkové nenahraditelné ztráty finské armády během války 19 576 zabitých a 3 263 nezvěstných (celkem - 22 839 lidí).

Podle údajů z roku 1991 [153] :

  • zabit - dobře. 20-42 tisíc lidí (podle sovětských údajů v roce 1940 - 85 tisíc lidí);
  • zraněných - 40 tisíc lidí. (podle sovětských údajů v roce 1940 - 250 tisíc lidí);
  • vězni - 1000 lidí.

Celkové ztráty ve finských jednotkách během války tak činily 67 tisíc lidí. Krátké informace o každé z obětí z finské strany byly publikovány v řadě finských publikací [154] .

Moderní informace o okolnostech smrti finských vojáků [155] :

  • 16 725 zemřelo v akci, zůstává evakuováno;
  • 3433 zemřelo v akci, ostatky nebyly evakuovány;
  • 3671 zemřelo v nemocnicích na zranění;
  • 715 zemřelo z nebojových důvodů (včetně nemocí);
  • 28 zemřelo v zajetí;
  • 1727 nezvěstný a prohlášen za mrtvého;
  • příčina smrti 363 vojáků není známa.

Celkem zahynulo 26 662 finských vojáků.

Civilní

Podle oficiálních finských údajů bylo při náletech a bombardování měst ve Finsku (včetně Helsinek) zabito 956 lidí [156] , 540 bylo těžce a 1300 lehce zraněno, 256 kamenných a asi 1800 dřevěných budov bylo zničeno [157] [ 158] .

Ztráty zahraničních dobrovolníků

Během války ztratil švédský dobrovolnický sbor 33 mrtvých a 185 raněných a omrzlých (přičemž omrzliny tvoří drtivou většinu – asi 140 osob) [159] .

Zahynuli dva Dánové - piloti, kteří bojovali ve stíhací letecké skupině LLv-24 [160] , a jeden Ital, který bojoval v LLv-26 [161] .

Ztráty v technologii

Celkové ztráty Finska ve válce činily 76 letounů (bojové i nebojové ztráty) zničených, dalších 51 bylo těžce poškozeno [162] . Podle sovětské strany bylo zničeno 381 finských letadel. [163]

Sovětské ztráty

Podle hlášení vojsk z 15.3.1940:

  • ranění, nemocní, omrzlí - 248 090;
  • zabito a zemřelo ve fázích sanitární evakuace - 65 384;
  • zemřelo v nemocnicích - 15 921;
  • chybí - 14 043;
  • celkové nenahraditelné ztráty - 95 348 [164] .

Existují údaje o ztrátách pohraničních vojsk NKVD SSSR za celou dobu války: 1341 lidí bylo zabito, 320 bylo nezvěstných, 2500 bylo zraněno a omrzliny (není jasné, zda jsou zahrnuty do celkové počet ztrát Rudé armády). [165]

Seznamy jmen

Podle jmenných seznamů sestavených v letech 1949-1951 Hlavním ředitelstvím personálu Ministerstva obrany SSSR a Hlavním velitelstvím pozemních sil byly ztráty Rudé armády ve válce následující:

  • zemřelo a zemřelo na zranění ve fázích sanitární evakuace - 71 214;
  • zemřelo v nemocnicích na zranění a nemoci - 16 292;
  • chybí - 39 369.

Celkem podle těchto seznamů činily nenávratné ztráty 126 875 vojáků [164] .

Ostatní odhady ztrát

Od roku 1990 se v ruské historické literatuře a v časopisech objevují nové údaje o ztrátách sovětské i finské armády. M. I. Semiryaga (1989) odhadl počet zabitých sovětských vojáků na 53,5 tisíce [166] , A. M. Noskov - 72,5 tisíce, P. A. Aptekar - 131,5 tis.. Pokud jde o sovětské raněné, pak se jejich počet podle P. A. Aptekara odhaduje na 400 tisíc lidí. Podle následných odhadů P.A. Lékárně, nenávratné ztráty Rudé armády lze odhadnout asi na 150 tisíc lidí [167] . Pavel Petrov zveřejnil údaje, že Ruský státní vojenský archiv má potvrzenou databázi 167 976 padlých v této válce nebo nezvěstných [168] .

Podle údajů sovětských vojenských archivů a nemocnic dosáhly sanitární ztráty (jmenovitě) 264 908 osob [6] . Odhaduje se, že asi 22 % ztrát bylo způsobeno omrzlinami [6] .

Zajetí

Během války bylo podle různých zdrojů zajato 5 395 vojáků Rudé armády, včetně 293 velitelů a politických pracovníků [169] , 5 546 vojáků [170] , 6 017 vojáků [171] . Téměř všichni (s výjimkou 20 osob) byli po válce vydáni do SSSR, včetně těch, kteří deklarovali svůj odmítavý návrat. Podle výsledků zvláštní kontroly bývalých válečných zajatců se dobrovolně vzdalo 72, 206 vyzvědačů nebo „osob podezřelých ze špionáže“, 54 provokatérů, 166 dobrovolně se přihlásilo do finských služeb a 13, kteří byli viděni při šikaně ostatních vězňů, 511 osob celkem [172] . Ve vlasti bylo zacházeno se všemi tvrdě: 158 bývalých válečných zajatců bylo odsouzeno k trestu smrti za velezradu a zastřelení, 4 354 lidí bylo rozhodnutím zvláštního zasedání NKVD odsouzeno k trestu odnětí svobody v pracovních táborech na dobu pěti až osmi let . SSSR , 450 bývalých válečných zajatců (obvykle zajatých v bezvědomí nebo vážně zraněných) propuštěno [173] .

Počet zajatých finských vojáků byl 706 osob, podle jiných zdrojů 876 osob [174] . Z toho 20 lidí odmítlo návrat do Finska [175] .

Podle mírové smlouvy z 12. března 1940 byla zajištěna výměna válečných zajatců, pro kterou byla vytvořena smíšená komise pro výměnu válečných zajatců mezi SSSR a Finskem. Od 14. do 28. dubna se ve Vyborgu uskutečnilo šest zasedání komise. Přesun válečných zajatců prováděly strany v několika etapách v průběhu 16. dubna - 10. května 1940 na nádraží Vainikkala [176] .

Válečné zločiny

1. dubna 1944 našla Rudá armáda na mysu Puot-Niemi poblíž Vyborgu suterén zaplněný mrtvolami sovětských válečných zajatců mučených Finy [177] . Mimořádná státní komise provedla sérii výslechů, které spolu s výpověďmi svědků přiřadily tyto vraždy do období sovětsko-finské války 1939-1940 [177] . Soudně lékařskému vyšetření bylo podrobeno 152 mrtvol [177] . Proviantní zkouškou bylo zjištěno, že všechny součásti uniforem na nich patří ke vzorkům přijatým pro zásobování Rudé armády do roku 1940 [177] . Zkoumáním exemplářů břízy a javoru, které provedl Botanický ústav Akademie věd SSSR z místa nálezu mrtvol, bylo zjištěno stáří 3–4 let [177] .

"Karelská otázka"

Po válce se místní finské úřady, provinční organizace Karelské unie , vytvořené za účelem ochrany práv a zájmů evakuovaných obyvatel Karélie, pokusily najít řešení problému navrácení ztracených území. Během studené války finský prezident Urho Kekkonen opakovaně vyjednával se sovětským vedením, ale tato jednání byla neúspěšná. Finská strana otevřeně nepožadovala navrácení těchto území. Po rozpadu Sovětského svazu byla znovu nastolena otázka převodu území do Finska.

V záležitostech týkajících se navrácení postoupených území jedná Karelský svaz společně s vedením zahraniční politiky Finska a jeho prostřednictvím. V souladu s programem „Karelia“ přijatým v roce 2005 na kongresu Karelské unie se Karelská unie snaží povzbudit politické vedení Finska, aby aktivně sledovalo situaci v Rusku a zahájilo jednání s Ruskem o navrácení postoupených území Karélie, jakmile vznikne skutečný základ a obě strany na to budou připraveny [178] .

Propaganda za války

Na začátku války byl tón sovětského tisku bravurní – Rudá armáda vypadala dokonale a vítězně, zatímco Finové byli zobrazováni jako frivolní nepřítel. 2. prosince (2 dny po začátku války) " Leningradskaja pravda " píše:

Nedobrovolně obdivujete udatné bojovníky Rudé armády, vyzbrojené nejnovějšími odstřelovacími puškami, nablýskanými automatickými lehkými kulomety. Armády obou světů se srazily. Rudá armáda je nejmírumilovnější, nejhrdinštější, nejmocnější, vybavená pokročilou technologií a armáda zkorumpované finské vlády, kterou kapitalisté nutí řinčet šavlemi. A ta zbraň je, upřímně řečeno, stará, opotřebovaná. Na další prášek nestačí.

O měsíc později se však tón sovětského tisku změnil. Začalo se mluvit o síle „Mannerheimovy linie“, obtížném terénu a mrazu – Rudá armáda, která ztratila desítky tisíc zabitých a omrzlin, uvízla ve finských lesích [179] . Počínaje Molotovovou zprávou z 29. března 1940 začíná žít mýtus [180] o nedobytné „Mannerheimově linii“, analogické „ Maginotově linii “ a „ Západní linii “, kterou dosud žádná armáda nerozdrtila. [140] .

Později Anastas Mikoyan napsal: „ Stalin je inteligentní, schopný člověk, aby ospravedlnil neúspěchy během války s Finskem, vymyslel důvod, proč jsme „najednou“ objevili dobře vybavenou Mannerheimovu linii. Byl vydán speciální film ukazující tyto instalace, aby ospravedlnil, že bylo obtížné bojovat proti takové linii a rychle vyhrát vítězství “ [181] .

Jestliže finská propaganda vykreslovala válku jako obranu vlasti před krutými a nemilosrdnými vetřelci, spojující komunistický terorismus s tradiční ruskou velmocí (například v písni „ Ne, Molotov! “ je hlava sovětské vlády přirovnávána k carský generální guvernér Finska Nikolaj Bobrikov , známý svou politikou rusifikace a bojem proti autonomii), pak sovětská agitprop prezentovala válku jako boj proti utlačovatelům finského lidu za svobodu finského lidu. Výraz Bílí Finové , který se používal k označení nepřítele, neměl zdůraznit mezistátní a nikoli mezinárodní, ale třídní charakter konfrontace [182] . "Vaše vlast byla odebrána více než jednou - přicházíme ji vrátit ," říká píseň " Přijmi nás, krásná Suomi ", ve snaze odrazit obvinění z dobytí Finska. Rozkaz pro jednotky LenVO ze dne 29. listopadu, podepsaný Meretskovem a Ždanovem, uvádí:

Jedeme do Finska ne jako dobyvatelé, ale jako přátelé a osvoboditelé finského lidu od útlaku statkářů a kapitalistů.
Nejdeme proti finskému lidu, ale proti vládě Kajander-Erkno, která utlačuje finský lid a vyvolala válku se SSSR.

Respektujeme svobodu a nezávislost Finska, kterou získal finský lid v důsledku říjnové revoluce a vítězství sovětské moci [112] .

  • Sovětský propagandistický plakát ve finštině zobrazující Mannerheima jako kata

  • Sovětský propagandistický plakát ve finštině zobrazující Mannerheima jako kata

  • Sovětský propagandistický plakát ve finštině zobrazující Mannerheima jako kata

  • Obálka knihy "Hrdinové finské kampaně". SSSR, 1940

  • Bílý Fin číhá v lesích... Sovětský plakát, 1940

  • Politický instruktor je horší než nepřítel... Agitační leták, Finsko, 1940

  • Vzdejte se svými zbraněmi. Leták kampaně, Finsko, 1940

  • Možná brzy přijdete na řadu. Leták kampaně, Finsko, 1939-1940

  • Kraslet. Finský leták slibující sovětským pilotům 10 tisíc dolarů za letadlo předané Finům. 1940

  • Obyvatelé Leningradu . Leták kampaně, Finsko, 1940

  • List deníku Pravda s mapou výsledků války. 13.03.1940

Mannerheimova linie - alternativní úhel pohledu

Během války sovětská i finská propaganda význam Mannerheimovy linie výrazně zveličovala. Prvním je ospravedlnění dlouhého odkladu ofenzivy a druhým posílení morálky armády a obyvatelstva. V souladu s tím byl mýtus o „neuvěřitelně silně opevněné“ „Mannerheimově linii“ pevně zakořeněn v sovětské historii a pronikl do některých západních zdrojů informací, což není překvapivé, vezmeme-li v úvahu opěvování linie finskou stranou v doslovném smyslu – v píseň Mannerheimin linjalla („Na Mannerheimově lince“). Belgický generál Badu, technický poradce pro stavbu opevnění, který se podílel na stavbě Maginotovy linie, uvedl [180] :

Nikde na světě nebyly tak příznivé přírodní podmínky pro stavbu opevněných linií jako v Karélii. Na tomto úzkém místě mezi dvěma vodními plochami – Ladožským jezerem a Finským zálivem – jsou neprostupné lesy a obrovské skály. Ze dřeva a žuly a tam, kde to bylo nutné - z betonu, byla postavena slavná „Mannerheimova linie“. Největší pevnost "Mannerheimské linie" je dána protitankovými překážkami vyrobenými z žuly. Nedokážou je překonat ani pětadvacetitunové tanky. V žule Finové za pomoci výbuchů vybavili kulometná a kulometná hnízda, která se nebojí ani nejsilnějších bomb. Tam, kde bylo žuly málo, Finové betonem nešetřili.

Podle ruského historika A. Isaeva „ve skutečnosti nebyla Mannerheimova linie zdaleka nejlepším příkladem evropského opevnění. Převážnou většinu dlouhodobých staveb Finů tvořily jednopatrové, částečně zasypané železobetonové budovy v podobě bunkru, rozdělené na několik místností vnitřními příčkami s pancéřovými dveřmi. Tři krabičky typu „miliontý“ měly dvě úrovně, další tři krabičky měly tři úrovně. Dovolte mi zdůraznit, přesně na úrovni. To znamená, že jejich bojové kasematy a úkryty byly umístěny v různých úrovních vzhledem k povrchu, kasematy mírně zakopané v zemi se střílnami a zcela zasypané, spojující jejich ochozy s kasárnami. Konstrukce s tím, co lze nazvat podlahami, byly zanedbatelné.“ Byla mnohem slabší než opevnění Molotovovy linie , nemluvě o Maginotově trati s vícepatrovými kaponiérami vybavenými vlastními elektrárnami, kuchyněmi, odpočívárnami a veškerým vybavením, s podzemními chodbami spojujícími pelety a dokonce i podzemními úzkokolejkami. . Spolu se slavnými žlábky ze žulových balvanů Finové používali rýhy z nekvalitního betonu, určené pro zastaralé tanky Renault a ukázaly se jako slabé proti dělům nové sovětské techniky [180] . Ve skutečnosti se „Mannerheimova linie“ skládala hlavně z polních opevnění. Bunkry umístěné na linii byly malé, nacházely se ve značné vzdálenosti od sebe a zřídka měly dělové zbraně.

Jak poznamenává O. Manninen, Finové měli dostatek prostředků na stavbu pouze 101 betonových bunkrů (z nekvalitního betonu) a spotřebovali méně betonu než budova Helsinské opery; zbytek opevnění linie Mannerheim byl dřevohliněný (pro srovnání: Maginotova linie měla 5800 betonových opevnění, včetně vícepodlažních bunkrů) [183 ]

Mannerheim sám napsal:

... Rusové i za války uvedli do pohybu mýtus o „Mannerheimově linii“. Tvrdilo se, že naše obrana na Karelské šíji byla založena na neobyčejně silném a nejmodernějším obranném valu, který lze srovnat s Maginotovou a Siegfriedovou linií a který žádná armáda nikdy neprolomila. Průlom Rusů byl „činem, který se v historii všech válek nevyrovnal“ ... To vše je nesmysl; ve skutečnosti vypadá situace úplně jinak... Obranná linie tu samozřejmě byla, ale tvořila ji jen ojedinělá dlouhodobá kulometná hnízda a dvě desítky nových kulometů postavených na můj návrh, mezi kterými byly položeny zákopy. Ano, obranná linie existovala, ale postrádala hloubku. Lidé tuto pozici nazývali Mannerheimova linie. Jeho síla byla výsledkem vytrvalosti a odvahy našich vojáků, nikoli výsledkem pevnosti struktur.

- Mannerheim K. G. Memoáry. - M .: Vagrius , 1999. - S. 319-320. — ISBN 5-264-00049-2 .

Vzpomínka

Hřbitovy

  • Bolsheokhtinsky hřbitov v Petrohradě obsahuje pohřebiště sovětských vojáků, kteří zemřeli během let sovětsko-finské války.
  • Hromadný hrob na městském hřbitově v Murmansku ( http://voenspez.ru/index.php?topic=31482.msg272425#msg272425 ). Sovětští vojáci a repatrianti, stejně jako námořníci spojeneckých konvojů, kteří zemřeli ve finských a vlasteneckých válkách, jsou pohřbeni a zvěčněni na městském hřbitově v Murmansku.

Památky

  • " Cross of Sorrow " - pomník sovětským a finským vojákům, kteří padli v sovětsko-finské válce. Otevřeno 27. června 2000. Nachází se v okrese Pitkyarantsky v Republice Karelia [184] .
  • Památník "Kollasjärvi"  - památník padlým sovětským a finským vojákům. Nachází se v okrese Suoyarvsky v Republice Karelia.
  • Památník "Petrovka"  - památník padlým sovětským vojákům. Nachází se v okrese Vyborgsky v Leningradské oblasti.

Muzea

  • Školní muzeum "Neznámá válka" - otevřeno 20. listopadu 2013 v MOU "Střední škola č. 34" města Petrozavodsk [185] [186] .
  • „Vojenské muzeum Karelské šíje“ otevřel ve Vyborgu historik Bair Irincheev .

Odraz války v kultuře

Písně, básně

V literatuře

  • Kniha Anttiho Tuuriho "Talvisota" (1985).

Hrané filmy

Dokumentární filmy

Různé

Počínaje rokem 2000 vycházely počítačové hry, jejichž děj souvisí s válkou. Mezi takové hry: " Blitzkrieg ", " Talvisota: Ice Hell ", " Squad Battles : Winter War".

Viz také

Poznámky

  1. ↑ G. Ciano. Diario, v.1. 1939-1940. s.195-196
  2. ↑ Chiharu Inaba. Japonské zpravodajské operace ve Skandinávii během druhé světové války  // Scandinavian Journal of History. - 2008-06-01. - T. 33 , č.p. 2 . — S. 122–138 . — ISSN 0346-8755 . - doi : 10.1080/03468750802078872 .
  3. ↑ Virrankoski P. Suomen Historia 2. - 2001. - ISBN 951-746-342-1 , SKS.
  4. ↑ Kakela E. Laguksen miehet, marskin nyrkki: Suomalainen panssariyhtyma 1941-1944. - 1992. - ISBN 952-90-3858-5 , Panssarikilta.
  5. ↑ 1 2 3 4 RGVA. F. 37977. Op. 1. D. 595. L. 57-59, 95; D. 722. L. 414-417.
    Zimní válka. - Princ. 1. - S. 150.
  6. ↑ 1 2 3 4 Rusko a SSSR ve válkách XX století. Ztráty ozbrojených sil. Statistická studie / Pod obecným. vyd. G. F. Krivosheeva . - 2. - M. : Olma-Press, 2001. - S. 213. - 608 s. - ISBN 5-224-01515-4 .
  7. ↑ Kurenmaa P., Lentilä R. Sodan tappiot // Jatkosodan pikkujättiläinen  (fin.) / J. Leskinen, A. Juutilainen. - 2007. - S. 1152. - ISBN 951-0-28690-7 .
  8. ↑ Riitta Leskinen, Riitta Antikainen, Markku Peltonen, Risto Sippola, Pekka Jousilahti. Determinanty změn sebehodnocení zdraví mezi finskými válečnými veterány: Výsledky průzkumů Veteran Project 1992 a 2004  // Archives of Gerontology and Geriatrics. — 2012-09. - T. 55 , č.p. 2 . — S. 343–348 . — ISSN 0167-4943 . - doi : 10.1016/j.archger.2011.09.011 .
  9. ↑ Lasse Laaksonen. Todellisuus a harhat : Kannaksen taistelut a suomalaisten joukkojen tila talvisodan lopussa 1940 . - Helsingissä: Gummerus, 2005. - 574 stran, [48] desky Str. - ISBN 951-20-6911-3 , 978-951-20-6911-8.
  10. ↑ Lentilä R., Juutilainen A. Talvisodan uhrit // Talvisodan pikkujättiläinen  (fin.) / J. Leskinen, A. Juutilainen. - 2007. - S. 821. - ISBN 978-951-0-23536-2 .
  11. ↑ Malmi, Timo (1999). "Suomalaiset sotavangit" [finští váleční zajatci]. Talvisodan pikkujättiläinen (ve finštině).
  12. ↑ 1 2 Jména se také nacházejí v různých zdrojích: Finská válka , Finské tažení 1939-1940 , Třetí sovětsko-finská válka , Sovětsko-finský ozbrojený konflikt 1939-1940 . — Sovětsko-finská válka // Khronos
  13. ↑ Vyhnání SSSR Společností národů , 14. prosince 1939.  (anglicky)
  14. ↑ Výnos Rady lidových komisařů o uznání nezávislosti Finska (18. prosince 1917) (nepřístupný odkaz) . Získáno 10. listopadu 2009. Archivováno z originálu 10. června 2008. 
  15. ↑ (fin.) Suomi kautta aikojen. - Helsinki: Otava, Oy Valitut Palat - Reader's Digest Ab, 1992. - S. 387. - ISBN 951-8933-60-X . 
  16. ↑ (fin.) Itsenäinen Suomi-Seitsemän vuosikymmentä kansakunnan elämästä. - Helsinki: Otava, Oy Valitut Palat - Reader's Digest Ab, 1987. - S. 45. - ISBN 951-9079-77-7 . 
  17. ↑ 1 2 Dokumenty zahraniční politiky SSSR. Svazek 18 . 1. ledna - 31. prosince 1935 / Komis.: A. A. Gromyko (předch.) a další - M .: Politizdat , 1973. - S. 143. - Náklad 9700 výtisků.
  18. ↑ Viz například: Trotter, W. A Frozen Hell: The Russo-Finnish Winter War of 1939-1940.
    Jowett, Ph. a kol. Finsko ve válce 1939-45 (Elite).
    Gilber, M. Druhá světová válka: Kompletní historie.
    Churchill, W. Druhá světová válka.
    Keegan, J. Druhá světová válka.
    Condon, R. Traducido por Lopez-Pozas Carreño, Carlos (1976), Guerra de invierno: Rusia contra Finlandia.
    Ruský prezident B. Jelcin na tiskové konferenci se svým finským protějškem M. Ahtisaarim. Archivováno 2. února 2009 na Wayback Machine
  19. ↑ Historie Komunistické strany Sovětského svazu. 4. vyd. - M., 1975. Úryvek
  20. ↑ Zpráva Molotova 29. března 1940
  21. ↑ 1 2 3 Přijmi nás, krásná Suomi: „osvobozovací“ kampaň ve Finsku 1939-1940. / Comp. E. A. Balashov. - Petrohrad: Galeya Print, 1999. - S. 38-48, 70-71.
  22. ↑ Zahraniční vztahy Spojených států: Diplomatické dokumenty . - Washington, DC: Ministerstvo zahraničí Spojených států, 1939. - Sv. I. - P. 1006.
  23. ↑ Schuman, Frederick L. Design for Chaos: Útok Rudé armády na Finsko . // Události  : Měsíční přehled světových záležitostí. - NY: Events Publishing Co., leden 1940. - Sv. 7. - Ne. 33. - S. 5. Citace: " Sovětská vojska překročila hranice v "obraně" proti finské "agresi."
  24. ↑ 1 2 3 M. I. Semirjaga . Tajemství Stalinovy ​​diplomacie 1939-1941.  - M .: Vyšší škola , 1992. - ISBN 5-06-002525-X .
  25. ↑ Zápisy vlády SSSR a vlády Finska, 26.-28. listopadu 1939. Úvod
  26. ↑ M. I. Semiryaga. Tajemství Stalinovy ​​diplomacie 1939-1941.  - M .: Vyšší škola, 1992.
  27. ↑ 1 2 Finské žuly, letité žuly. Materiály kulatého stolu. // Vlast , č. 12, 1995.
  28. ↑ 1 2 J. Roberts. Sféry vlivu a sovětská zahraniční politika v letech 1939-1945: ideologie, kalkulace a improvizace
  29. ↑ Rozhlasový projev finského premiéra Rista Rytiho, 8. prosince 1939
  30. ↑ M. I. Semiryaga. Tajemství stalinistické diplomacie. 1941-1945. - M .: Vyšší škola, 1992. - S. 129.
  31. ↑ M. Melťjuchov . Vládci bez poddaných // Vlast, 1995, č. 12.
  32. ↑ Alexey Volynets . Ždanov: nevyřešená sfinga Leningradu. Část 3 // APN Severozápad.
  33. ↑ (fin.) Jakobson, Max. Diplomattien Talvisota. - Helsinky: WSOY, 2002. - S. 9. - ISBN 978-951-0-35673-9 . 
  34. ↑ Jakobsson, 2002: str. 7.
  35. ↑ Jakobsson, 2002: str. 28
  36. ↑ (fin.) Mannerheim, CGE & Virkkunen, Sakari. Suomen Marsalkan muistelmat. - Suuri suomalainen kirjakerho, 1995. - S. 172. - ISBN 951-643-469-X . 
  37. ↑ Mannerheim-Virkkunen, 1995: S. 172.
  38. ↑ Propagandista a agitátor Rudé armády , č. 23, prosinec 1939. - str. 8.
  39. ↑ (fin.) Tanner, Väinö. Neuvotteluvaihe // Olin ulkoministerinä talvisodan aikana. - Helsinky: Kustannusosakeyhtiö Tammi, 1979. - S. 44, 57, 84. - ISBN 951-30-4813-6 . 
  40. ↑ Anthony A. Sovětsko-finská zimní válka // Sovětsko-finská válka. 1939-1940. / Comp. A. Taras . - Mn. : Sklizeň , 1999. - ISBN 985-433-692-1 .
  41. ↑ (fin.) Suomi kautta aikojen. - Helsinki: Otava, Oy Valitut Palat-Reader's Digest Ab, 1992. - S. 438. - ISBN 951-8933-60-X . 
  42. ↑ Tanner W. Zimní válka. Diplomatická konfrontace mezi Sovětským svazem a Finskem. 1939-1940. - M .: Tsentrpoligraf. 2003. - S. 103.
  43. ↑ (fin.) Leskinen, Jari & Juutilainen, Antti (toim.). Talvisodan pikkujättiläinen. - Porvoo: WSOY, 1999. - ISBN 951-0-23536-9 . 
  44. ↑ (fin.) Siilasvuo, Ensio (toim.). Talvisodan kronikka. - Jyväskylä: Gummerus, 1989. - ISBN 951-20-3446-8 . 
  45. ↑ Siivasvuo, 1989
  46. ↑ (fin.) Haataja, Lauri. Kun kansa kokosi itsensä. - Tammi, 1989. - ISBN 951-30-9170-8 . 
  47. ↑ „Poučení z války s Finskem“ : Nepublikovaná zpráva lidového komisaře obrany SSSR K. E. Vorošilova na plénu Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany bolševiků 28. března 1940 .
  48. ↑ 1 2 3 4 Carl Gustav Mannerheim. Paměti. - M .: Vagrius, 1999. - ISBN 5-264-00049-2 .
  49. ↑ Projev premiéra A. K. Kajandera 23. listopadu 1939 na setkání finských vlastníků soukromých podniků na počest Dne národní obrany Finska (vydáno v ruštině v knize : „Vezmi nás, Suomi-krása: kampaň za osvobození“ ve Finsku 1939— 1940". Část 2: Sbírka dokumentů a fotografií / Sestavil: Evgeny Balashov. - Petrohrad : Galea Print, 2000. [1]
  50. ↑ V. N. Baryšnikov. K otázce xenofobie: byla sovětsko-finská válka v letech 1939-1940 "Erkkova válka"?
  51. ↑ Semiryaga M. I. Ch. V. Zbytečná válka. 1. Na severozápadě je hranice uzamčena // Tajemství Stalinovy ​​diplomacie. 1939-1941. - M . : Higher School, 1992. - S. 148. - 50 000 výtisků.
  52. ↑ 1 2 3 Zimní válka, 1939-1940. Rezervovat. 1: Politické dějiny / RAS, Ústav obecných dějin; Rep. redakce: O. A. Rzheshevsky, O. Vehvilyainen. - M. : Nauka, 1998. - 382 s.
  53. ↑ 1 2 Nekrich A. M. Kapitola 5. Svalový test // 1941, 22. června. - M . : Památky historického myšlení, 1995.
  54. ↑ Nóta vlády SSSR ze dne 26.11.1939 (nepřístupný odkaz) . Získáno 24. března 2007. Archivováno z originálu 16. března 2007. 
  55. ↑ Molotovův projev v rozhlase 29. listopadu 1939
  56. ↑ Žukov S. A. Příprava Severozápadního dějiště operací na válku s Finskem. // Vojenský historický časopis . - 2008. - č. 10. - S.9-11.
  57. ↑ Kuzněcov A. Neslavné vítězství // Rudá hvězda , 10. března 2010.
  58. ↑ RGVA . F. 37977. Op.1. D. 232. L. 1-4, 14-15; F. 4. Op. 19. D. 69. L. 110-112, podle Melťuchova M. I. Stalinova promarněná šance. Sovětský svaz a boj o Evropu: 1939-1941. - M .: Veche , 2000. S. 143. (Doklady, fakta, rozsudky).
  59. ↑ 1 2 3 4 Engle E., Paaninen L. Sovětsko-finská válka: Průlom Mannerheimovy linie. 1939-1940. — M .: Tsentrpoligraf , 2008. — 239 s. - 4000 výtisků.  - ISBN 978-5-9524-3361-8 .
  60. ↑ 1 2 3 4 Viz Isaev A. V. Deset mýtů druhé světové války. Kapitola 2. "Tolstoj" a "milionáři"
  61. ↑ 1 2 Slova maršála B. M. Shaposhnikova na poradě 14. – 17. dubna 1940 Zimní válka 1939-1940. Kniha druhá. JV Stalin a finské tažení (Přepis ústředního výboru Všesvazové komunistické strany bolševiků). M. : Nauka, 1998. - S. 180.
  62. ↑ Tanky v zimní válce 1939-1940. (část 1) Str. 13 . Vojensko-vlastenecká stránka "Odvaha". Staženo: 24. ledna 2020.
  63. ↑ Širokorad A. B. Severní války Ruska . Staženo: 24. ledna 2020.
  64. ↑ Finské námořnictvo v letech 1939-1944. . Vojenská historická knihovna "Victory" - knihy, časopisy a články. Staženo: 20. prosince 2019.
  65. ↑ Balashov E. A. , Stepakov V. N. „Mannerheimova linie“ a systém finského dlouhodobého opevnění na Karelské šíji.  - Petrohrad. : Nordmedizdat, 2000. - 84 s. — ISBN 5-93114-017-4 .
  66. ↑ Igor Amosov , Andrej Pochtarev . Cílem je zničit Baltskou flotilu // Independent Military Review , 21. ledna 2005.
  67. ↑ Podle smlouvy o vzájemné pomoci mezi Estonskem a SSSR z 28. září 1939 podepsané na nátlak SSSR.
  68. ↑ Prezident Estonska se stydí za neúčast v sovětsko-finské válce // Lenta.ru , 15. března 2007.
  69. ↑ Bitevní lodě pobřežní obrany třídy Vainamoinen. Finské námořnictvo. Lodě polského a skandinávského námořnictva z druhé světové války
  70. ↑ Obrněná vozidla Finska 1918-1997. První část
  71. ↑ Zahraniční politika SSSR. Sbírka listin. T. IV. / Comp. A. S. Tisminets . - M . : Typ. noviny "Pravda" , 1946.
  72. ↑ Paměti Chruščova N. S. Kniha 1 M .: Informační a vydavatelská společnost "Moscow News", 1999. ISBN 5-900036-03-0 (kniha 1), ISBN 5-900036-04-9 .
  73. ↑ Prehistorie sovětsko-finské zimní války 1939-1940
  74. ↑ P. Aptekar. Sokoli nebo draci?
  75. ↑ Historie administrativně-územního členění Petrohrad-Leningrad-Petrohrad (1917-2001) (nepřístupný odkaz) . Získáno 2. června 2012. Archivováno z originálu 4. listopadu 2013. 
  76. ↑ Felshtinsky Yu.Vyhrazené prozrazení: SSSR - Německo. 1939-1941: dokumenty a materiály.
  77. ↑ Promarněná šance Melťuchova M. I. Stalina. Sovětský svaz a boj o Evropu: 1939-1941. S. 153.
  78. ↑ Meltyukhov M. I. „Lidová fronta“ pro Finsko? (K otázce cílů sovětského vedení ve válce s Finskem 1939-1940) Domácí dějiny. 1993. č. 3. S. 95-101.
  79. ↑ Verigin S. G. Formace a bojové operace Finské lidové armády (FNA) v zimní válce 1939-1940 .
  80. ↑ Peter Provis „ Finský úspěch v Continuation War and after“ Archivováno 14. září 2007 na Wayback Machine , Vol.3, 1999. 
  81. ↑ Tapani Kassila „Dobrovolníci v zimní válce  “ 
  82. ↑ Sovětsko-finská válka 1939-1940. Reader / ed.-comp. A. E. Taras. Minsk: Sklizeň, 1999. s. 47, 280.
  83. ↑ Antti Juutilainen . Talvisodan ulkomaalaiset vapaaehtoiset. Ts Pj, 1999. S. 776.
  84. ↑ Mezi Ruskem a Stalinem. Ruská emigrace a druhá světová válka / ed. S. V. Karpenko. Moskva, Ruská státní univerzita humanitních věd, 2004. s. 145-146.
  85. ↑ general-leit. Arkhangelsky A.P. Finské zkušenosti s ROVS // Bulletin of the ROVS, č. 8-9, 2004, s. 25-28.
  86. ↑ “ Dobrovolníci z různých zemí proudili do Finska, vystaveni sovětské agresi, aby bojovali v jeho armádě. Do finské armády se dobrovolně přihlásilo i mnoho Židů z Nizozemí, Belgie a Polska okupovaného Němci – vždyť účast ve válce jim dala právo na azyl “
    Daniil Romanovsky. Židé ve Finsku, 1938-1945 // Lechaim, č. 11 (223), listopad 2010.
  87. ↑ ve stejnou dobu jeden Blenheim havaroval při převozu do Finska a další byl poškozen
  88. ↑ Sovětsko-finská válka 1939-1940. Reader / ed.-comp. A. E. Taras. Minsk: Sklizeň, 1999. s. 280, 371.
  89. ↑ 1 2 3 4 Historie Velké vlastenecké války Sovětského svazu, 1941-1945 (v šesti dílech). / redakční rada, P. N. Pospelov aj. Svazek 1. M., Vojenské nakladatelství, 1960. s. 264.
  90. ↑ 14 mm pst kiv/37
  91. ↑ Sovětsko-finská válka 1939-1940. Reader / ed.-comp. A. E. Taras. Minsk: Sklizeň, 1999. s. 280, 371-372.
  92. ↑ 1 2 3 4 5 Historie diplomacie. Svazek IV. Diplomacie za druhé světové války. / ed. A. A. Gromyko a další Ed. 2. M., Politizdat, 1975. s.32
  93. ↑ Sovětsko-finská válka 1939-1940. Reader / ed.-comp. A. E. Taras. Minsk: Sklizeň, 1999. s. 280.
  94. ↑ 1 2 Sovětsko-finská válka 1939-1940. Reader / ed.-comp. A. E. Taras. Minsk: Sklizeň, 1999. s. 47.
  95. ↑ Světové války XX století: ve 4 knihách. kniha 3. Druhá světová válka: historický esej / Ústav obecných dějin Ruské akademie věd. M.: Nauka, 2005. s. 265.
  96. ↑ 20 PstK/40 Madsen
  97. ↑ Historie Dánska. XX století. / resp. vyd. Yu. V. Kudrina, V. V. Roginsky. M.: Nauka, 1998. s. 117.
  98. ↑ Kirkeback M. Schalburg - zrádce vlastenec / přel. z dat Anatolij Čekanskij. - Petrohrad. : Nestor-History, 2022. - S. 105-120. - 488 str., ill. S. - ISBN ISBN 978-5-4469-2031-0 .
  99. ↑ 1 2 Sovětsko-finská válka 1939-1940. Reader / ed.-comp. A. E. Taras. Minsk: Sklizeň, 1999. s. 369-371.
  100. ↑ 9 mm pistole M/34 a 7,65 mm pistole M/35 Beretta
  101. ↑ Sovětsko-finská válka 1939-1940. Reader / ed.-comp. A. E. Taras. Minsk: Sklizeň, 1999. s. 372.
  102. ↑ Finské automatické pistole
  103. ↑ 7,65 mm pistole M/23 a 9 mm pistole M/08 Parabellum
  104. ↑ G. Ciano. Diario, v. 1. 1939-1940. str. 195-196.
  105. ↑ Světové války XX století: ve 4 knihách. kniha 3. Druhá světová válka: historický esej / Ústav obecných dějin Ruské akademie věd. M.: Nauka, 2005. s. 117.
  106. ↑ M. I. Semiryaga. Politické pozadí "zimní války" // časopis Ogonyok, č. 22, 1989. s. 28-30.
  107. ↑ O vojenských operacích v Terijoki na začátku zimní války
  108. ↑ Sovětsko-finská válka 1939-1940
  109. ↑ Sovětsko-finská válka. Bojová 8. armáda
  110. ↑ A. Gordienko. Kombrig Kondratiev
  111. ↑ Eloise Engle, Lauri Paananen „Sovětsko-finská válka. Útok SSSR na Finsko 1939-1940 "Centrpoligraph", 2006 .
  112. ↑ 1 2 Údolí smrti
  113. ↑ Eloise Engle, Lauri Paananen „Sovětsko-finská válka. Útok SSSR na Finsko 1939-1940 "Centrpoligraph", 2006 .
  114. ↑ Kulju, Mika (2007). Raatteen kravata: Talvisodan pohjoinen sankaritarina. Helsinky: Ajatus kirjat. ISBN 978-951-20-7218-7 .
  115. ↑ Ze hlášení velitele 9. armády náčelníkovi generálního štábu 11. ledna 1940
  116. ↑ 1 2 A. B. Širokorad Severní války Ruska. Kapitola 7
  117. ↑ 1 2 Smirnov A. Ještě jsme se nenaučili bojovat // Vlast. - 2019. - č. 11. - 18. str.
  118. ↑ K. Agamirzoev „Historický osud rusko-finské hranice ve 20. století“
  119. ↑ Zimní válka 1939-1940. v dokumentech NKVD  : Na základě materiálů Archivu Úřadu Federální bezpečnostní služby Ruské federace pro město Petrohrad a Leningradskou oblast / Ed. Bernev S.K., Rupasov A.I. - Petrohrad.  : LIK, 2010. - S. 247. - 320 s. - 2000 výtisků.  - ISBN 978-5-86038-163-6 .
  120. ↑ Frostbitten War . // Nový Čas, 23.11.2009
  121. ↑ Viz například údaje o počasí za války na Počasí během zimní války
  122. ↑ Yu. G. Veremejev. Doly: včera, dnes, zítra. Minsk, "Moderní škola", 2008. s. 118-122
  123. ↑ Za pouhé 3 měsíce války bylo vyrobeno 542 194 lahví
  124. ↑ Craig Gerrard. Ministerstvo zahraničí a Finsko, 1938-1940: diplomatická doprovodná akce . Psychology Press, 2005, s. 92.
  125. ↑ 12 Craig Gerrard . Ministerstvo zahraničí a Finsko, 1938-1940: diplomatická doprovodná akce . Psychology Press, 2005. s. 94-96.
  126. ↑ Craig Gerrard. Ministerstvo zahraničí a Finsko, 1938-1940: diplomatická doprovodná akce . Psychology Press, 2005. s. 99-101.
  127. ↑ Craig Gerrard. Ministerstvo zahraničí a Finsko, 1938-1940: diplomatická doprovodná akce . Psychology Press, 2005, s. 103.
  128. ↑ Nick Smart. Britská strategie a politika během falešné války: předtím, než se balón zvedl . Greenwood Publishing Group, 2003, s. 120.
  129. ↑ Nick Smart. Britská strategie a politika během falešné války: předtím, než se balón zvedl . Greenwood Publishing Group, 2003, s. 122-123.
  130. ↑ Nick Smart. Britská strategie a politika během falešné války: předtím, než se balón zvedl . Greenwood Publishing Group, 2003, s. 125-126.
  131. ↑ 12 Nick Smart . Britská strategie a politika během falešné války: předtím, než se balón zvedl . Greenwood Publishing Group, 2003, s. 127-129.
  132. ↑ Winston Churchill. Druhá světová válka. kniha 1 (sv. 1-2). M., Vojenské nakladatelství, 1991. s.258
  133. ↑ Záběry z týdeníku 
  134. ↑ Sovětsko-finská válka 1939-1940. Reader / ed.-comp. A. E. Taras. Minsk: "Harvest", 1999. s.175
  135. ↑ Projev I. V. Stalina na poradě velitelského štábu dne 17.4.1940
  136. ↑ Oficiální záznam o vyloučení SSSR ze Společnosti národů ze 14. prosince 1939
  137. ↑ Společnost národů , článek v encyklopedii Kolem světa .
  138. ↑ Engle E. Paanenen L. Sovětsko-finská válka. Průlom Mannerheimovy linie. 1939-1940 / Z angličtiny přeložil O. A. Fedyaeva. M.: ZAO Tsentrpoligraf 2004. 253 s. ISBN 5-9524-1467-2
  139. ↑ Robert D. Lewallen. Zimní válka. Alyssiym Publications, 2010, s. 32.
  140. ↑ 1 2 http://heninen.net/sopimus/molotov1940.htm Zpráva předsedy Rady lidových komisařů a lidového komisaře zahraničních věcí V. M. Molotova na zasedání VI. zasedání Nejvyššího sovětu SSSR dne března 29, 1940
  141. ↑ Historie druhé světové války. T. 3. S. 352
  142. ↑ Sipols V. Ya. Obchodní a hospodářské vztahy mezi SSSR a Německem v letech 1939-1941. ve světle nových archivních dokumentů. S. 40
  143. ↑ 1 2 3 4 Chubaryan, A.; Vehvilyaynen, O. Zimní válka 1939-1940. Politická historie. — M .: Nauka , 1999. — 382 s. - ISBN 5-02-009630-X , 5-02-009591-5.
  144. ↑ „ Více než 15 000 z vás, kteří odešli na bojiště, už nikdy neuvidí svůj domov a mnozí navždy ztratili schopnost pracovat. Rozdával jste ale i citlivé rány. A pokud nyní dvě stě tisíc vašich nepřátel leží v závějích a nevidomýma očima hledí na naši hvězdnou oblohu, pak to není vaše chyba. » Řád nejvyššího velitele finské armády Mannerheim na konci zimní války (N 34, 14. března 1940)
  145. ↑ W. Churchill. Druhá světová válka
  146. ↑ (fin.) Ragnar Nordström. Voitto tai kuolema. Jääkärieverstin elämä ja perintö. - Turun yliopisto: WSOY, 1996. - 678 s. - ISBN 951-0-21250-4 . 
  147. ↑ http://www.punavihrea.info/arkistotuote12.htm Archivováno 21. července 2011 na Wayback Machine Moskva svět 1940 – příčina války v roce 1941?
  148. ↑ Vítězství nebo smrt . Internetová verze knihy
  149. ↑ Z projevu I. V. Stalina na schůzi na Ústředním výboru Všesvazové komunistické strany bolševiků velitelského sboru ke sběru zkušeností z vojenských operací proti Finsku (Moskva, 14. – 17. dubna 1940):

    Je jasné, že vzhledem k tomu, že mírové rozhovory s Finskem nevedly k výsledkům, bylo nutné vyhlásit válku, aby bylo možné zorganizovat, nastolit a upevnit bezpečnost Leningradu a tím i bezpečnost naší země pomocí vojenské síly. […] Tam, na Západě, se tři největší mocnosti chytily pod krkem – kdy se má rozhodnout o Leningradské otázce, když ne za takových podmínek, když máme zaneprázdněné ruce a máme příznivou situaci, abychom udeřit je v tu chvíli?Najednou vezmou a usmíří se, což není vyloučeno. V důsledku toho by byla promarněna příznivá situace pro nastolení otázky obrany Leningradu a zajištění státu.

    — Citát. Citace : Kovalenya, A.; Krásnová, M.; Lemeshonok, V.; Novikov, S. Velká vlastenecká válka sovětského lidu v kontextu druhé světové války . - Minsk: Belarusian Science, 2008. - ISBN 978-985-08-0886-8
  150. ↑ Nakonec předán SSSR po stažení Finska z druhé světové války v roce 1944.
  151. ↑ Sovětsko-finská válka: příčiny a výsledky
  152. ↑ 1 2 Chyba poznámky pod čarou ? : Neplatná značka <ref>; Веригинžádný text pro poznámky pod čarou
  153. ↑ Finnish Defence College, Talvisodan historia 4 : Sodasta rauhaan, puolustushaarat ja erä , s.406, 1991, ISBN 951-0-17566-8 ,  WSOY (fin.) ; mezi mrtvými je 3671 vážně zraněných, kteří zemřeli po válce, aniž by opustili nemocnici, někteří několik let po skončení války.
  154. ↑ Suomen rintamamiehet 1939-45, 5. Div.
  155. ↑ Oběti v zimní   válce
  156. ↑ Kurenmaa, Lauri; Hanski, Raija; Rosas, Allane. 3.2.3 Letecká válka // Provádění humanitárního práva použitelného v ozbrojených konfliktech: případ Finska  . — 1. - Martinus Nijhoff Publishers , 1992. - S. 60-61. - ISBN 0-7923-1611-8 .
  157. ↑ Kurenmaa, Pekka; Lentila, Riitta. Sodan tappiot // Jatkosodan pikkujättiläinen  (neopr.) / Leskinen, Jari; Juutilainen, Antti. — 1. - Werner Söderström Osakeyhtiö , 2005. - S. 1150-1162. — ISBN 951-0-28690-7 .
  158. ↑ K.-F. Geustové bomby na hlavní město // "Vlast" 1995 č. 12 str.59
  159. ↑ Oběti v zimní válce , Stolní ztráty utrpěné jednotlivými sbory/skupinami s odkazem na Talvisodan historia Osat 1, 2, 3, 4. Vojenský ústav, 1977; WSOY, 1991, Finsko, s. 407.
  160. ↑ "LLv-24... V rámci této letecké skupiny bojovali i dánští piloti, z nichž dva zahynuli." - A. B. Širokorad . Severní války Ruska. — M.: ACT; Mn.: Sklizeň, 2001.
  161. ↑ „Skupina Italů bojovala v LLv-26 na Fiatech. Jeden z nich, seržant Manzocchi, zemřel po nouzovém přistání na zamrzlém jezeře." - Sovětsko-finská válka 1939-1940. Reader / Ed.-comp. A. E. Taras. - Mn. : Sklizeň, 1999. - S. 369.
  162. ↑ Lashkov A. Yu. Protivzdušná obrana Rudé armády a Baltské flotily Rudého praporu v sovětsko-finské válce (1939-1940) // Military History Journal . - 2019. - č. 12. - S.8.
  163. ↑ Letectvo Rudé armády v zimní válce 1939-1940. // Historie letectví. - 2006. - č. 2 (Zvláštní vydání). - S.74.
  164. ↑ 1 2 Kolektiv autorů . Rusko a SSSR ve válkách XX století: Ztráty ozbrojených sil / G. F. Krivosheev . - M . : OLMA-PRESS , 2001. - S. 211. - (Archiv). - 5000 výtisků.  - ISBN 5-224-01515-4 . (tabulka 109)
  165. ↑ Lebedev N. N. Rysy bojových operací pohraničních vojsk na úseku státní hranice od Barentsova moře po Finský záliv. 1939-1940 // Vojenský historický časopis . - 2007. - č. 11. - S.55.
  166. ↑ Semiryaga M. I. Neznámá válka // časopis Ogonyok , 1989, č. 22.
  167. ↑ Lékárník P. Sovětsko-finské války. - M.,: Eksmo, 2004. - S. 331. - 384 s. — ISBN 5-699-08159-3 .
  168. ↑ Petrov Pavel. Zimní válka. Baltské moře 1939-1940. - Helsinky, 2013. - 480 s.
  169. ↑ Kovalevskij N. F. Váleční zajatci. Vojensko-historický a statistický přehled (podle zkušeností z Ruska). // Vojenský historický časopis . - 2010. - č. 8.
  170. ↑ Frolov D. Sovětsko-finské zajetí, 1939-1944: na obou stranách ostnatého drátu. // Sovětsko-finská válka 1939-1940: Ve 2 svazcích. - Petrohrad: Polygon, 2003. - Svazek 2. - S.268.
  171. ↑ Galitsky V.P. Finští váleční zajatci v táborech NKVD (1939-1953). - M .: Nakladatelství Grálu, 1997. - S. 191.
  172. ↑ Shevchenko V. V. Power a bývalí váleční zajatci během Velké vlastenecké války. // Vojenský historický časopis . - 2009. - č. 5. - S.26.
  173. ↑ Frolov D. Sovětsko-finské zajetí, 1939-1944: na obou stranách ostnatého drátu. - Petrohrad: Aletheya; Helsinki: RME Group Oy, 2009. - 639 s.; ISBN 978-5-91419-199-0 . - Kapitola 8: "Cesta domů."
  174. ↑ Galitsky V.P. Finští váleční zajatci v táborech NKVD (1939-1953). - M .: Nakladatelství Grálu, 1997. - S.52.
  175. ↑ Galitsky V.P. Finští váleční zajatci v táborech NKVD (1939-1953). - M .: Nakladatelství Grálu, 1997. - S.67.
  176. ↑ Galitsky V.P. Finští váleční zajatci v táborech NKVD (1939-1953). - M .: Nakladatelství Grálu, 1997. - S. 64.
  177. ↑ 1 2 3 4 5 Epifanov A. E., Ertel L. A. Odborný výzkum případů nacistických válečných zločinců a jejich spolupachatelů v historii vnitrostátních právních procesů // Mezery v ruské legislativě. Právní deník. — 2010.
  178. ↑ Karelská unie (nepřístupný odkaz) . Získáno 4. srpna 2009. Archivováno z originálu 8. května 2012. 
  179. ↑ "Molotovův koktejl" vyhodil do vzduchu historii // Novye Izvestija , 2002, č. 102
  180. ↑ 1 2 3 Isaev A. V. Antisuvorov. Deset mýtů druhé světové války . - M. : Eksmo, 2004. - S. 14. - 416 s.
  181. ↑ Anastas Mikoyan. to bylo
  182. ↑ Lev Gudkov . negativní identita. ( Obraz nepřítele v sovětském totalitním umění a literatuře ). Články 1997-2002. Autorská sbírka. - M .: Nová literární revue, 2004.
  183. ↑ Manninen O. Stalinin kiusa - Himmlerin täi. - Helsinky: Edita, 2002. - S. 57. - ISBN 951-37-3694-6 .
  184. ↑ V Karélii byl otevřen pomník obětem sovětsko-finské války z let 1939-1940 (nepřístupný odkaz) . Datum přístupu: 18. listopadu 2014. Archivováno z originálu 29. listopadu 2014. 
  185. ↑ "V té válce, ne slavné ..."
  186. ↑ Otevření muzea "Neznámá válka" (nepřístupný odkaz) . Datum přístupu: 18. listopadu 2014. Archivováno z originálu 29. listopadu 2014. 

Literatura

Dokumenty
  • Zimní válka, 1939-1940. Rezervovat. 2: I. V. Stalin a finské tažení (Přepis jednání na ÚV Všesvazové komunistické strany bolševiků) / RAS, Ústav světových dějin ; Rep. redakce: E. N. Kulkov , O. A. Rzheshevsky . — M.: Nauka , 1998. — 295 s.
  • Zimní válka 1939-1940 v odtajněných dokumentech Ústředního archivu FSB Ruska a archivů Finska: Issled., dok., komentář. / In-t vyrostl. Historie Ruské akademie věd, centrum. oblouk. FSB Ruska, akad. Sciences of Finland, RENVALL - Institute of Helsinki University; Rep. vyd. A. N. Sacharov , V. S. Khristoforov , T. Vihavainen . - M .: ICC "Akademkniga", 2009. - 816 s., Ill.; ISBN 978-5-94628-342-7 .
  • „Dodržovali jste pouze krutý zákon války…“: [Nařízení K. G. Mannerheima z 13. března 1940] // Novoye Vremya. - 1998. - č. 46. - S. 33.
  • Zimní válka: (Dokumenty z Archivu zahraniční politiky SSSR. Publikace poprvé) // Mezinárodní záležitosti . - 1989. - č. 8. - S. 51-68; č. 12. - S. 216-231.
  • Neznámé stránky "zimní války": [Věstník bojových operací 44. střelecké divize] / Publ. připravený O. A. Dudorova // Vojenský historický časopis . - 1991. - č. 9. - S. 12-23.
  • Na obou stranách Karelské fronty, 1941-1944: Dokumenty a materiály / Ústav jazyků, lit. a historie Karla. vědecký centrum Ruské akademie věd ; Sestavili: A. V. Klímová, V. G. Makurov . - Petrozavodsk: Karelia , 1995. - 636 s. — Bibliografie: s. 612-614. — Místo předmluvy. Sovětsko-finská (zimní válka) 1939-1940. - S. 7-50.
  • Přijmi nás, krásná Suomi: „Osvobození“ kampaň ve Finsku 1939-1940: Sbírka dokumentů a fotografií. Část 1. / Komp. E. A. Balashov ; Za. Finské zdroje: E. A. Balashov, Ya. A. Kishkurno . - Petrohrad. : Galeya Print, 1999. - 264 s. — Bibliografie: s. 259-261.
  • Tajemství a poučení zimní války, 1939-1940: Podle dokumentů z odtajněných archivů / Ed. vyd. V. A. Zolotareva ; Ed.-stat. N. L. Volkovského . - Petrohrad. : Polygon, 2000. - 542 s., [32] l. nemocný. - (Knihovna vojenské historie).
knihy

Keskisarya Teemu. Vojenská silnice na Raate. Drama jedné bitvy zimní války (1939-1940). Za. z finštiny Moskva: Nakladatelství Ves Mir, 2020.

Rentola Kimmo. Stalin a osud Finska. Za. z Fin.. M.: Nakladatelství "Ves Mir", 2020.

Paasikivi Juho Kusti. Moje práce v Moskvě a Finsku v letech 1939–1941 Za. z finštiny Za. z finštiny Moskva: Nakladatelství Ves Mir, 2021, 2022.

  • Anfilov V. A. Hrozné léto 41 let . - M .: Ankil-Warrior, 1995. - 191 s. — Poučení z války s Finskem. - S. 5-17.
  • Balashov E. A. Mannerheimova linie a systém finského dlouhodobého opevnění na Karelské šíji / Per. Finské zdroje: E. A. Balashov, D. I. Orekhov, Ya. A. Kishkurno. - Petrohrad. : Nordmed-Izdat, 2000. - 84 s. — Bibliografie: s. 83.
  • Baryšnikov V. N. Od chladného míru k zimní válce: Finská východní politika ve 30. letech 20. století. - Petrohrad. : Petrohradské nakladatelství. un-ta , 1997. - 353 s. — Bibliografie: s. 335-348.
  • Baryshnikov N. I. , Baryshnikov V. N. Finsko ve druhé světové válce. - L . : Lenizdat , 1985. - 133 s. Sto pět vojenských dní. - S. 16-28.
  • Bitvy na Karelské šíji. - M . : Gospolitizdat , 1941. - 420 s.
  • Boj finského lidu za osvobození. - M. - L .: Voenmorizdat , 1939. - 43 s.
  • Budko A. A. , Ivankovich F. A. Vojenské lékařství SSSR a Finska v sovětsko-finské (zimní) válce 1939-1940. - Petrohrad: VMM MO RF, 2005. - 290 s.
  • Bulgakov D. V. , Turkov A. G. Logistika Rudé armády v sovětsko-finské válce 1939-1940. - M., 2008. - 269 s.
  • Timo Vihavainen Stalin a Finové / Per. z finštiny N. A. Kovalenko; Ed. G. M. Kovalenko . - Petrohrad. : Journal "Neva" , 2000. - 287 s. — Zimní válka. - S. 120-164.
  • Timo Vihavainen Finská historiografie zimní války: přednáška . - Petrozavodsk: PetrGU Publishing House , 2010.
  • Zhumatiy V. I. Bojové operace námořnictva v sovětsko-finské válce (1939-1940) - M .: Vojenská univerzita, 1997.
  • Zvonkov P. V bojích proti Bílým Finům na Baltu. - M . : Gospolitizdat, 1941. - 40 s.: nemoc.
  • Kapitola 2. "Tolstojané" a "milionáři" // Isaev A.V. Antisuvorov. Deset mýtů druhé světové války. - M.: Eksmo , Yauza , 2004. - 416 s.
  • Irincheev B. K. Virtuální finská válka Viktora Suvorova // Lež Viktora Suvorova: sbírka / Alexey Isaev [a další]. — M.: Yauza , 2007. — 382 s. (Vojensko-historická sbírka).; ISBN 978-5-699-24861-2
  • Isbakh A. A. , Korolkov Yu. M. 123. [střelecká divize] v bojích s Bílými Finy. - M . : Vojenské nakladatelství , 1940. - 112 s.: ill.
  • Historie Velké vlastenecké války Sovětského svazu 1941-1945. T. 1. - M . : Vojenské nakladatelství , 1961. - 532 s. — Ozbrojený konflikt s Finskem a jeho mírové urovnání. - S. 258-278.
  • Dějiny zahraniční politiky SSSR 1917-1966. Díl 1. 1917-1945 — M .: Nauka, 1966. — 478 s. - [sovětsko-finská válka]. - S. 364-367.
  • Zimní válka, 1939-1940. Rezervovat. 1: Politické dějiny / RAS, Ústav obecných dějin; Rep. redakce: O. A. Rzheshevsky, O. Vehvilyainen. - M. : Nauka, 1998. - 382 s. — Bibliograf. na konci čl.
  • Karelia, Arktida a Finsko během druhé světové války: Sborník . zpráva intl. vědecký conf. (6.-10. června 1994) / Stát. com. Ruská federace pro vysokoškolské vzdělávání; Petrozav. Stát un-t; Radnice Petrozavodsk; Ed. kol.: S. G. Verigin, Yu. M. Kilin, I. E. Abramova, I. V. Andrievskaya. - Petrozavodsk, 1994. - 86 s. - Sovětsko-finská válka 1939-1940. - S. 3-14.
  • Kilin Yu. M. Karelia v politice sovětského státu, 1920-1941 / Petrozav. Stát un-t. - Petrozavodsk: Nakladatelství Petrozav. Stát un-ta , 1999. - 275 s. — Bibliografie: s. 260-270. - Karélie v sovětsko-finské válce v letech 1939-1940. - S. 166-215.
  • Kolpakidi AI GRU ve Velké vlastenecké válce. — M .: Yauza , Eksmo , 2010. — 608 s. - (GRU). - 3000 výtisků.  — ISBN 978-5-699-41251-8 .
  • Ostryakov S. Vojenští čekisté. - M . : Vojenské nakladatelství, 1979. - 320 s. - [sovětsko-finská válka]. - S. 137-140.
  • Promarněná šance Melťjuchova M. I. Stalina. Sovětský svaz a boj o Evropu: 1939-1941
  • Pokhlebkin V.V. Zahraniční politika Ruska, Ruska a SSSR po dobu 1000 let ve jménech, datech, faktech: Příručka. Problém. 2: Války a mírové smlouvy, Kniha. 3: Evropa v první polovině 20. století.  - M .: Mezinárodní vztahy , 1999. - 672 s. — Bibliograf. v textu. - [sovětsko-finská válka]. - S. 207-231.
  • Pykhalov I.V. Velká pomlouvaná válka. Kapitola 6. "Sovětsko-finská válka: Porážka nebo vítězství?"
  • Rasila V. Historie Finska / V pruhu. a ed. L. V. Suni. - Petrozavodsk: Nakladatelství Petrozav. un-ta, 1996. - 294 s. Finská zimní válka. - S. 203-206.
  • Ratkin S. Tajemství druhé světové války: Fakta, dokumenty, verze. - Minsk: Moderní literatura, 1995. - 480 s. - (Nezákonnost). — sovětsko-finská válka. Počet obětí. - S. 7-24.
  • Semiryaga M. I. Sovětsko-finská válka: (K 50. výročí konce). - M . : Knowledge , 1990. - 64 s. - (Novinka v životě, vědě, technice. Ser. Ochrana vlasti; 3/1990).
  • Semirjaga M. I. Tajemství Stalinovy ​​diplomacie. 1941-1945. - M .: Vyšší škola , 1992.
  • Sovětsko-finská válka 1939-1940: Reader / Ed.-comp. A. E. Taras . - Mn. : Sklizeň , 1999. - 459 s. — (Knihovna vojenské historie).
  • Sovětsko-finská válka, 1939-1940: Ve 2 svazcích / Sestavili: P. V. Petrov, V. N. Stepakov. - Petrohrad. : Polygon, 2003. - (Velké konfrontace)
  • Stavsky V.P. Bleskový úder: Z epizod války s Bílými Finy 1939-1940. - M .: Gospolitizdat, 1941. - 15 s.
  • Sudakov V. Rukávy a vřes skryté Colla: [O zvěčnění památky mrtvých] - Petrozavodsk: PetroPress, 2001. - 48 s.
  • Sutyrin F.D. Finsko mezi Německem a Ruskem. - St. Petersburg: Nakladatelství St. Petersburg State University of Economics , 2015. - 231 s.
  • Zetterberg S. Finsko po roce 1917 / Per. z finštiny G. Muravina. - Helsinky: Otava, 1995. - 185 s. - [Zimní válka]. - C. 76-87.
  • Max Jacobson . Diplomacie zimní války: popis rusko-finské války, 1939-1940, ISBN 0-674-20950-8
  • Engle E. Sovětsko-finská válka: Průlom Mannerheimovy linie, 1939-1940 / Eloise Engle, Lauri Paananen (z angličtiny přeložil O. A. Fedyaeva). — M.: Tsentrpoligraf, 2008. — 238 s.
  • Gordon F. Sander. Zimní válka / přel. z angličtiny. B. K. Irincheeva. - M . : Veche, 2012. : nemocný. - (Vojenské tajemství XX století).
Eseje a paměti
  • Nebojácní sapéři na finské frontě: [Memoáry]. - M . : Vojenské nakladatelství, 1941. - 72 s.
  • Bojující přítelkyně: Memoáry účastníků války s Bílými Finy v letech 1939-40 . - Petrozavodsk: Státní nakladatelství Karelsko-finské ASSR, 1941. - 31 s.
  • Boje ve Finsku: Memoáry účastníků. Část 1. - 2. vyd. - M . : Vojenské nakladatelství, 1941. - 400 s.: ill.
  • Boje ve Finsku: Memoáry účastníků. Část 2. - 2. vyd. - M . : Vojenské nakladatelství, 1941. - 540 s.: ill.
  • Hrdinové bitev s Bílými Finy: [Eseje a básně]. So. 1. - M . : Vojenské nakladatelství. - 1940. - 111 s.: nemoc.
  • Mannerheim K. G. Memoáry. — M .: Vagrius, 2000. — 509 s.: nemocný. — Zimní válka. - S. 258-348.
  • Mannerheim K. G. Memoáry . — M .: Vagrius , 1999.
  • Meretskov K. A. Ve službách lidu. - 5. vyd. — M .: Politizdat , 1988. — 447 s. — Válka s Finskem. - S. 168-183.
  • Mitrofanov N. Ve snězích Finska: Zápisky mladšího velitele. - M . : Vojenské nakladatelství, 1941. - 96 s.
  • Molčanov A. Na Karelské šíji: Epizody bitev s Bílými Finy v letech 1939-1940: Podle vyprávění a memoárů účastníků bitev / Obr. a region I. Koroleva. - M. - L .: Detgiz, 1941. - 127 s. - (Vojenská knihovna studenta).
  • Naši střelci na finské frontě: [Na základě memoárů]. - M . : Vojenské nakladatelství, 1940. - 127 s.: ill.
  • Nikolenko S. Porážka Bílého finského pluku. - M. , 1941. - 4 s.
  • Memory and Sorrow: Memoáry účastníků sovětsko-finské války v letech 1939-1940. v regionu Severní Ladoga / Khudozh. M. Čumák; Aut.-stat. V. F. Sebin; Místní vládní správa Pitkyaranta a Pitkyaranta. okres. - Petrozavodsk, 1999. - 135 s.
  • Stalinovi sokoli v bojích s Bílými Finy: [Vzpomínky účastníků]. - M . : Vojenské nakladatelství, 1941. - 88 s.: ill.
  • Tankisté na finské frontě: [Vzpomínky účastníků]. - M . : Vojenské nakladatelství, 1941. - 63 s.: ill.
  • Imshenik-Kondratovič A.K. V té neslavné válce: [Memoirs of a veterán] // Leningradské panoráma . - 1991. - č. 10. - S. 22-25.
  • Meretskov K. A. Posílení severozápadních hranic: Memoáry // Otázky historie . - 1968. - č. 9. - S. 120-129.
články
  • Alexandrov P. Zlomený štít: "Mannerheimova linie" a její průlom // Vlast . - 1995. - č. 12. - S. 77-79.
  • Anninsky L. "V té válce neslavná ...": Sovětské texty během "zimní války" // Vlast. - 1995. - č. 12. - S. 84.
  • Lékárník P. „Nebyly žádné výstřely,“ říká ruský archivář: [Dokumenty o incidentu v Mainilu] // Vlast. - 1995. - č. 12. - S. 53-55.
  • Aptekar P. A. Jsou oběti oprávněné?: O ztrátách v sovětsko-finské válce // Military History Journal . - 1992. - č. 3. - S. 43-45.
  • Postoj Bakulina O. A. Stalina k událostem zimní války: na základě materiálů oficiálních vydání TASS // Ve světě druhých: obrazy Rusů a Evropanů v médiích / Pod redakcí E. L. Vartanové. Finsko: Univerzita v Tampere, 2005.
  • Baryshnikov N.I , Baryshnikov V.N. Zimní válka // Aurora . - 1990. - č. 2. - S. 24-45; č. 3. - S. 83-90.
  • Baryshnikov V. N. K problému vztahů mezi SSSR a Finskem v předvečer „zimní války“: tajná mise B. Yartseva [B. A. Rybkina] v roce 1938 // Říše nové doby: Typologie a evoluce (XV-XX století): Second St. obsah zpráva / Petrohrad. Stát un-t; Rep. vyd. B. N. Komissarov. - Petrohrad. , 1999. - S. 388-391.
  • Baryshnikov N.I. Sovětsko-finská válka v letech 1939-1940. // Nová a nedávná historie. - 1989. - č. 4. - S. 28-41.
  • Vashchenko P.F. If Finsko a SSSR ... // Military History Journal. - 1990. - č. 1. - S. 27-34.
  • Verigin S. G. finští váleční zajatci na území severozápadního Ruska během zimní války v letech 1939-1940. // Politické dějiny a historiografie: od antiky po současnost: So. vědecký Umění. Problém. 3 / Petrozáv. Stát un-t; Střih: A. D. Driso, G. S. Samokhina, I. A. Dorokhova a další; Rep. vyd. T. G. Tyun. - Petrozavodsk, 2000. - S. 102-114.
  • Verigin S. G. Winter War: neznámé stránky: [Teriok Government; Finská lidová armáda; Karélie v zimní válce; přesídlení Finů] // Sever . - 1993. - č. 6. - S. 118-131.
  • Verigin S. G. Využití finských válečných zajatců pro propagandistické a zpravodajské účely během zimní války v letech 1939-1940. // Konference o studiu historie, ekonomie, literatury a jazyka skandinávských zemí a Finska (13; 1997; Petrozavodsk). Výpisy zpráv. - Petrozavodsk, 1997. - S. 26-28.
  • Verigin S. G. Historie vlády Terioki ve finské historické literatuře // Politické dějiny a historiografie (od starověku po současnost). - Petrozavodsk, 1994. - S. 115-122. — Bibliografie: s. 122.
  • Verigin S. G. Postoj obyvatelstva sovětské Karélie k zimní válce 1939-1940. // Karélie a Finsko na prahu nového tisíciletí: Abstrakty zpráv. intl. symp. historiků (21.-23. května 1999). - Petrozavodsk, 1999. - S. 46-49.
  • Verigin S. G. sovětská propaganda proti Finsku během zimní války v letech 1939-1940. // Druhá světová válka a Karélie, 1939-1945: Materiály vědecké a praktické. konf., oddaný 60. výročí začátku Velké vlasti. válka. - Petrozavodsk, 2001. - S. 21-31.
  • Verigin S. G. Finská lidová armáda v zimní válce 1939-1940. // Sociálně-politické dějiny Karélie ve 20. století. - Petrozavodsk, 1995. - S. 96-114.
  • Geust C.-F. Bomby na hlavní město: [Bombardování Helsinek] // Vlast. - 1995. - č. 12. - S. 58-59.
  • Golubev N.A. Jižní tábor pro Rudou armádu. V Ivanovu bylo zastřeleno 728 lidí, kteří se vrátili z finské války // [2] // Ivanovo regionální noviny „ Working Territory “ ze dne 22.4.2011.
  • „...Finské žuly, prastaré žuly“: Poklidná diskuse o „zimní válce“ / Kulatý stůl připraven. T. Maksimova, D. Oleinikov // Vlast. - 1995. - č. 12. - S. 34-42.
  • Dyck K.V. Lehce jsme vystoupili: Jaké ponaučení si stranické a vojenské vedení SSSR vzalo z finského tažení // Vlast. - 1995. - č. 12. - S. 113-115.
  • Deryabin Yu. Kreslení čáry za minulostí: [O zvěčnění památky mrtvých] // Mezinárodní záležitosti . - 1994. - č. 12. - S. 28-33.
  • Dongarov A. G. Válka, která se nemohla stát: (K politické a diplomatické historii sovětsko-finského ozbrojeného konfliktu v letech 1939-1940) // Otázky historie. - 1990. - č. 5. - S. 28-45.
  • Dongarov A. G. Bylo Finsku předloženo ultimátum? // Časopis vojenské historie. - 1990. - č. 3. - S. 43-46.
  • Dyatlov V. V. Boj proti dělostřelectvu v sovětsko-finské válce v letech 1939-1940. // Vojenský historický časopis . - 2013. - č. 11. - S.31-36.
  • Dyatlov V. V., Milbach V. S. Bojové použití pobřežního dělostřelectva v sovětsko-finské válce v letech 1939-1940. K 75. výročí začátku sovětsko-finské války v letech 1939-1940. // Vojenský historický časopis . - 2014. - č. 11. - S.29-31.
  • Dudorova O. Zrazena a zapomenuta: [Bitva u Suomussalmi a osud 8. a 9. armády] // Vlast. - 1995. - č. 12. - S. 88-91.
  • Yermolov A. Vítězství nebylo snadné: před 60 lety skončila sovětsko-finská válka, která si vyžádala více než 100 tisíc životů našich krajanů // Vojenské znalosti. - 2000. - č. 3. - S. 24-25.
  • Žirnov E. Nejstudenější válka // Kommersant-Vlast . - 1999. - č. 47. - S. 60-63.
  • Zaretsky V. Over the Karelian Isthmus: [Participation of Aviation in the War] // Letectví a kosmonautika . - 1992. - č. 3/4. - S. 34-35.
  • Zubkin A. Yu. Finské tankové síly v zimní válce 1939-1940. // Druhá světová válka a Karélie, 1939-1945: Materiály vědecké a praktické. konf., oddaný 60. výročí začátku Velké vlasti. válka. - Petrozavodsk, 2001. - S. 32-38.
  • Kabanen P. Double game: Sovětsko-finská jednání v letech 1938-1939 // Vlast. - 1995. - č. 12. - S. 43-48.
  • Kalinin N. Sovětsko-finská válka a zrádná politika anglických labouristů // Otázky historie . - 1950. - č. 3. - S. 26-46.
  • Kilin Yu. M. Pohled z Karélie na "zimní válku": [Econ. faktory přípravy a vedení války] // Mezinárodní život. - 1994. - č. 3. - S. 46-50.
  • Kilin Yu. M. Západní pomoc Finsku během zimní války v domácí a zahraniční literatuře (plány a skutečné výsledky) // Politické dějiny a historiografie (od antiky po současnost). - Petrozavodsk, 1994. - S. 123-129. — Bibliografie: s. 129.
  • Kilin Yu.M. Optimismus: V co Finové doufali v roce 1939? // Vlast. - 1995. - č. 12. - S. 49-52.
  • Kiselev O. N. Letecké akce k zásobování obklíčených částí Rudé armády. // Vojenský historický časopis . - 2006. - č. 1. - S. 49-54.
  • Koblyakov I. K. Zahraniční politika SSSR během „podivné války“ (září 1939 - duben 1940) // Moderní a nedávné dějiny . - 1975. - č. 4. - S. 38-53. - Sovětsko-finské vztahy. - S. 44-51.
  • Kovalenko V. G. Nejnovější finská historiografie o sovětských válečných zajatcích ve Finsku // Domácí historie . - 1994. - č. 3. - S. 158-160.
  • Kozlov A.V.  Osud posádky Karepov // Vojenský historický časopis. - 2014 - č. 11. - S. 32-34.
  • Konasov V. Finští váleční zajatci druhé světové války: [Včetně zimní války] // Sever. - 2002. - č. 11/12. - S. 178-191.
  • Korobochkin M. Opozdilci: V Paříži a Londýně opravdu chtěli Finům pomoci, ale neměli čas // Vlast. - 1995. - č. 12. - S. 107-110.
  • Kuittinen K. Byla „zimní válka“ nevyhnutelná? // V zahraničí . - 1989. - č. 48. - S. 16.
  • Kumanev G. „Co se tam stalo v Mainilu“?: [O provokaci, kterou začala válka] / L. Bezymenskij zaznamenal rozhovor s vědcem // Novoje Vremja. - 1992. - č. 26. - S. 46-48.
  • Lazarev A. Finské letectví: Dvě války na obloze Karélie // Sever. - 1995. - č. 4/5. - S. 149-158. — Zimní válka. - C. 151-153.
  • Laidinen E. P. Finská rozvědka a sovětsko-finská válka v letech 1939-1940. // Druhá světová válka a Karélie, 1939-1945: Materiály vědecké a praktické. konf., oddaný 60. výročí začátku Velké vlasti. válka. - Petrozavodsk, 2001. - S. 14-20.
  • Makurov V. G. Zimní válka a život některých občanů Finska v Karélii, 1939-1940. // Novinka ve studiu historie Karélie. - Petrozavodsk, 1994. - S. 160-167.
  • Manninen O. "Byly výstřely" - říká finský historik // Vlast. - 1995. - č. 12. - S. 56-57.
  • Manninen O. Byly tam tedy „kukačky“?: [Finští odstřelovači střílející ze stromů] // Vlast. - 1995. - č. 12. - S. 80.
  • Meltyukhov M. I. Vládci bez poddaných: Jak se snažili exportovat revoluci // Vlast. - 1995. - č. 12. - S. 60-63.
  • Meltyukhov M. I. "Lidová fronta" pro Finsko?: (K otázce cílů sovětského vedení ve válce s Finskem 1939-1940) // Domácí historie. - 1993. - č. 3. - S. 85-101.
  • Morgunov M. Neznámá válka // Kolem světa . - 2002. - č. 3. - S. 88-99; č. 4. - S. 102-107: ill.
  • Noskov A. M. Radyansko-Finsko viyna 1939-1940 // Ukrajinský historický časopis . 1990. č. 1, 2.
  • Nosyreva L. "Pojďme na Kalvárii, můj bratře ...": [Váleční zajatci] / L. Nosyreva, T. Nazarova // Vlast. - 1995. - č. 12. - S. 99-106.
  • Orlov A. Mohlo se konfliktu vyhnout // Vlast. - 1989. - č. 8. - S. 25-26.
  • Osiev A.N. Bojové operace na území regionu Suojärvi během zimní války v letech 1939-1940. // Druhá světová válka a Karélie, 1939-1945: Materiály vědecké a praktické. konf., oddaný 60. výročí začátku Velké vlasti. válka. - Petrozavodsk, 2001. - S. 3-12.
  • Polvinen T. V předvečer // ​​Zahraničí. - 1989. - č. 48. - S. 16-17.
  • Polvinen T. Finsko v mezinárodní politice před „zimní válkou“ // Otázky historie. - 1990. - č. 10. - S. 187-189.
  • Ripenko Yu. B. Průlom Mannerheimovy linie. // Vojenský historický časopis . - 2006. - č. 5. - S. 44-49.
  • Semiryaga M. I. "Asymetrická válka": K 50. výročí konce sovětsko-finské války (1939-1940) // Sovětský stát a právo . - 1990. - č. 4. - S. 116-123.
  • Semiryaga M. I. "Neznámá válka": Úvahy historika o sovětsko-finské válce v letech 1939-1940 // Ogonyok . - 1989. - č. 22. - S. 28-30.
  • Semirjaga M. I. Válka, na kterou je škoda vzpomínat: / N. Krivcov zaznamenal rozhovor s historikem // Mladý komunista . - 1990. - č. 3. - S. 72-79.
  • Seppel H. Jak probíhaly bitvy // Zahraničí. - 1989. - č. 48. - 18. str.
  • Sergeev A.S. Sovětsko-finská válka: (14 dokumentárních fotografií) // Military History Journal. - 1990. - č. 1. - S. 35-39.
  • Solomin N. Barva karelských sněhů: [Na obranu farmy Khiliko] // Pohraniční stráž . - 1993. - č. 8. - S. 99-106.
  • Stepakov V.N. Ještě jednou o incidentu v Mainilu 26. listopadu 1939 // Nová hlídka . - 1995. - č. 3. - S. 173-175.
  • Stepakov VN Legendy a mýty sovětsko-finské války // Otázky historie. - 1997. - č. 3. - S. 171-173. — Bibliograf. v poznámce.
  • Tishchenko A. "Zimní" válka // Pohraniční stráž. - 2000. - č. 3. - S. 52-55: ill. publ. První.
  • Khazanov D. Finské letectvo v „zimní válce“ // Vojenské znalosti. - 1992. - č. 1. - S. 43.
  • Hakala I. Limit síly: Mohlo by Finsko pokračovat v nepřátelství? // Vlast. - 1995. - č. 12. - S. 111-112.
  • Hyaynie M. Mýtus osamělosti // Zahraničí. - 1989. - č. 48. - S. 17-18.
  • Tsvetkov S. Druhé narození "Moran" // Model designer. - 1993. - č. 3. - S. 8-10.
  • Chevela P.P. Výsledky a lekce sovětsko-finské války // Vojenské myšlení: Vojenský teoretický časopis. Tiskový orgán Ministerstva obrany Ruské federace . - M . : Ediční a nakladatelské středisko Ministerstva obrany Ruské federace, 1990. - č. 4 . - S. 48-55 . — ISSN 0236-2058 .
  • Shilov P. Pak nebylo módy odměňovat: Příběh zvěda 17. samostatného lyžařského praporu // Vlast. - 1995. - č. 12. - S. 64-71.
  • Shmyganovsky V. Neznámá válka // Unie. - 1990. - č. 11. - S. 17-18.
  • Juutilainen A. „Nepotřebujeme další čest…“: [O osobním hrdinství finských vojáků] // Vlast. - 1995. - č. 12. - S. 92-94.
  • Jacobson M. "Zimní" válka: Pohled z Finska // Vlast. - 1989. - č. 8. - S. 21-24.

Odkazy

Hromadný hrob na městském hřbitově v Murmansku. http://voenspez.ru/index.php?topic=31482.msg272425#msg272425

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie
V bibliografických katalozích