Stará norština

Stará norština  je severogermánský jazyk germánské větve indoevropské jazykové rodiny . Existovala od 7. do 15. století. n. př. n. l., poté se vyvinul do všech moderních jazyků skandinávské skupiny . Proto-norština se v 8. století vyvinula ve staroseverštinu a stará norština se začala vyvíjet do moderních skandinávských jazyků v polovině až koncem 14. století , kdy stará norština skončila. Tato data však nejsou definitivní, protože psaná stará norština byla široce používána až do 15. století.

Ve staré norštině existovaly tři hlavní dialekty : východní, západní a starogutnština . Východní a západní dialekty tvořily nářeční kontinuum bez jasné geografické hranice. Takže například rysy charakteristické pro východní dialekt se nacházejí ve východním Norsku , ačkoli stará norština patřila mezi západní dialekty. Naopak rysy charakteristické pro západní dialekty se nacházejí ve Švédsku . Na území moderního Dánska a Švédska mluvila většina východním dialektem. Stará gutnština je někdy označována jako východní dialekt, i když může obsahovat i své vlastní rysy, které nejsou charakteristické pro ostatní dva dialekty.

Ve 12. století islandský zákoník Gragas ( Isl.  Grágás  „Šedá husa“) uvádí, že Švédové , Norové , Dánové a Islanďané mluví stejným jazykem, dǫnsk tunga („dánština“; mluvčí východního dialektu by řekli dansk tunga ). Dalším jménem, ​​které bylo obvykle používáno speciálně pro západní dialekt, bylo jméno norrœnt mál („severní řeč“). Stará norština se vyvinula do moderních skandinávských jazyků ( islandština , faerština , norština , dánština a švédština ), a přestože jde nyní o samostatné jazyky, mezi mluvčími norštiny, dánštiny a švédštiny je vzájemná srozumitelnost .

Název

Ve staroislandských památkách je zmínka o „dánštině“ (staroseverština dǫnsk tunga) jako běžném názvu pro jazyky národů Skandinávie v období asi 800 až 1050. [1] [2] .

Územní distribuce

Stará norština byla v mnoha ohledech totožná se starou norštinou a společně vytvořili západní dialekt staré norštiny, kterým se hovořilo také v osadách v Irsku , Skotsku , na ostrově Man a v severských osadách v Normandii . Východní dialekt byl používán v Dánsku, Švédsku, v osadách na území Kyjevské Rusi , ve východní Anglii a v dánských koloniích Normandie. Starou gutnštinou se mluvilo na ostrově Gotland a v několika koloniích na východ. V 11. století žili mluvčí staroseverštiny na rozsáhlém území od Vinlandu po Volhu [3] . Ve 14. století skončilo několik století trvající dobývání Finska Švédy, v důsledku čehož se zde usadila švédská menšina [4] .

Historie

V historii staré norštiny existují tři období:

• Protoskandinávština (II-VII století) je jazyk, který se oddělil od protogermánského jazyka, předchůdce všech skupin germánské větve indoevropské rodiny, o které víme díky některým poznámkám římských a řeckých autorů , stejně jako runové nápisy staršího Futharku .
• Stará norština (7.-15. století), během níž existuje společné dialektové kontinuum, rozdíly v dialektech nebránily mluvčím v komunikaci. Od konce 8. století, konkrétně po migraci Skandinávců na Island a Faerské ostrovy, se však začaly objevovat znatelné rozdíly v řeči Skandinávců a Vikingů, kteří se přestěhovali na ostrovy Atlantského oceánu. To vedlo k vytvoření dvou skupin dialektů: západní skandinávské a východní skandinávské. Kolem roku 1200 začaly v Dánsku jazykové změny v důsledku vlivu německého jazyka, který byl usnadněn vztahy s Hanzovní ligou . To, stejně jako geografické oddělení a mnoho místních změn, vedlo k oddělení dialektů. Tuto dobu (1200-1500) vyzdvihuje norský lingvista Arne Thorp jako samostatnou přechodnou etapu ve vývoji staroseverského jazyka.
• Moderní skandinávské jazyky, pocházející ze staré norštiny a rozdělené v 15. století na nezávislé jazyky, kterými se mluví dodnes [5] .

Moderní potomci

Potomci západního dialektu staré norštiny jsou západoseverské jazyky: islandština, faerština, norština a zaniklý nornský jazyk , používaný na Orknejích a Shetlandech . Potomci východního dialektu staré norštiny jsou dánština a švédština.

Norština je sice historicky potomkem západního dialektu, ale na dlouhou dobu byl její vývoj silně ovlivněn východními skandinávskými jazyky, protože Norsko nejprve ovládali Dánové ( Kalmar a Dánsko-norská unie ) a poté Švédové ( Švédsko-norská unie ). Také dánština, švédština a norština byly významně ovlivněny střední dolnoněmčinou během dominance Hanzy v Baltském moři. Tyto jazyky jsou si tedy dosti podobné z hlediska pravopisu, fonetiky, slovní zásoby a gramatiky a mezi jejich mluvčími stále existuje relativní vzájemná srozumitelnost [6] [7] [8] .

Islandština a faerština se ze všech skandinávských jazyků za posledních tisíc let změnily nejméně, ale od doby, kdy byly Faerské ostrovy postoupeny Dánsku, se faerština dostala také pod vliv dánštiny. Moderní psaná islandština pochází ze staroseverského fonematického psacího systému. Moderní Islanďané umí číst starou norštinu, která se jen nepatrně liší slovosledem, pravopisem a sémantikou . Výslovnost, zejména pokud jde o samohláskové fonémy, se však změnila přinejmenším stejně, jako se to podařilo změnit v jiných skandinávských jazycích. Faerština si zachovává mnoho podobností [9] .

Slova převzatá ze staré norštiny se nacházejí v mnoha evropských jazycích: angličtině , normanštině , skotštině (jak germánštině , tak keltštině ), irštině , ruštině , finštině a estonštině .

Poznámky

1. ↑ Steblin-Kamensky, 1953 , str. 33.
2. ↑ Tifrit, 2015 , str. 60.
3. ↑ Steblin-Kamensky, 1953 , str. 28.
4. ↑ Steblin-Kamensky, 1953 , str. 29.
5. ↑ Putnam, 2020 , str. 761-762.
6. ↑ Steblin-Kamensky, 1953 , str. 165.
7. ↑ Steblin-Kamensky, 1953 , str. 253.
8. ↑ Steblin-Kamensky, 1953 , str. 307.
9. ↑ Steblin-Kamensky, 1953 , str. 92-94.

Literatura

• Steblin-Kamensky, M.I. Historie skandinávských jazyků ​​ / Ed. vyd. akad. V. F. Shishmarev. -M.; L.:Nakladatelství Akademie věd SSSR, 1953. - 340 s. -3000 výtisků.
• Cambridgeská příručka germánské lingvistiky / Putnam, Michael; Page, B. Richard. – Cambridge, 2020. – 870 s. — ISBN 9781108421867 .
• Severské jazyky: Mezinárodní příručka historie severogermánských jazyků / Bandle, Oskar. - Berlín: Walter de Gruyter , 2002. - 1057 s. - ISBN 978-3-11-019705-1 , 3-11-019705-7.
• Tifrit, Ali; Voelzel, Laurence. Od binárních prvků k prvkům: Případ Scandinavian  // Nordlyd. - 2015. - T. 41 , č. 1 . - S. 58-83 . — ISSN 1503-8599 . - doi : 10.7557/12.3254 .

Odkazy

• heimskringla.no
• Slovník staré severské prózy
• Gerhard Kobler: Altnordisches Wörterbuch
• Northvegr.org - Stručný slovník staré islandštiny Zoëgy

Slovníky a encyklopedie	Britannica (online)
V bibliografických katalozích BNF : 11932143h GND : 4120126-7 J9U : 987007545919805171 LCCN : sh85094550 NDL : 00576648 NKC : ph472848