Putonghua

Putonghuá ( tradiční čínština 普通話, ex.普通话, pinyin Pǔtōnghuà ) je oficiální jazyk v Čínské lidové republice . Jeho protějšek (s drobnými rozdíly) se na Tchaj-wanu nazývá goyu a v Singapuru huayu . Putonghua, podle autoritativního čínského slovníku Xiandai Hanyu Qidian (5. vydání, 2005), „s pekingskou výslovností jako standardem, se severním dialektem jako základem, s příkladnou moderní baihua literaturou jako gramatickou normou“ [1] .

Fonetika a slovní zásoba Putonghua je založena na normě výslovnosti pekingského dialektu , který patří do severní skupiny dialektů čínského jazyka . Gramatika mandarínštiny se vyvinula z řady klasických literárních děl, především ze čtyř klasických románů , jejichž jazyk je také nejblíže severním dialektům.

Název a nejednoznačnost výrazu "čínský jazyk"

Výraz „čínština“ má mnoho významů. Čínský jazyk (nebo čínské jazyky) odkazuje na jednu ze dvou hlavních větví čínsko-tibetské jazykové rodiny . Nejednoznačnost termínu je dána tím, že na velkém území zabírajícím tkz. „ Synite “ jazyky, používá se velká skupina rozmanitých dialektů čínského jazyka. Tyto dialekty se značně liší i na krátkou vzdálenost od sebe; přesto je jejich genetická souvislost jednoznačně vysledována. Proto v lingvistice zůstává otevřená otázka, zda tyto odrůdy čínštiny jsou jazyky nebo dialekty .

Tradičně jsou čínské dialekty rozděleny do 7 skupin; Nedávno byly vyčleněny další 3 skupiny. Největší skupinou co do počtu mluvčích a pokrytým územím je skupina severních dialektů . Na základě dialektů této skupiny (přesněji řečeno na základě dialektů běžných v Pekingu a jeho okolí) se vyvinul standardní čínský jazyk, který se nazývá putonghua  (v překladu „společný jazyk“). Na Tchaj-wanu se oficiální jazyk nazývá goyu ( čínsky trad. 國語, ex. 国语, pinyin guóyǔ , doslova: „státní jazyk“; stejný název se používá pro putonghua v hovorové řeči v Hongkongu a Macau ), v Singapuru a Malajsii  - huayu ( čínsky trad. 標準華語, ex. 标准华语, pinyin biāozhǔn huáyǔ , pall . Mezi těmito variantami jsou velmi malé fonetické a lexikální rozdíly, ale všechny jsou téměř zcela vzájemně srozumitelné a jejich jména se často používají zaměnitelně.

Tento článek se zaměřuje konkrétně na standardní verzi čínského jazyka - putonghua. V textu tohoto článku je výraz „čínština“ použit ve významu „standardní čínština“, pokud není uvedeno jinak.

V literatuře západních zemí se Putonghua obvykle nazývá mandarín ("mandarín"), avšak v západní vědecké komunitě se tento termín používá k označení celé skupiny severního dialektu . Pro větší přesnost se na Západě používá termín Standard Mandarin , který odpovídá souhrnu všech výše uvedených norem - mandarin , goyu a huayu . Calque z tohoto názvu - "mandarín", "mandarín" nebo "mandarín čínského jazyka" - ruská akademická a odborná komunita nepoužívá, ale občas se vyskytuje v některých médiích [2] . Například: " [BBC přestává] vysílat v ukrajinštině, ázerbájdžánštině, turečtině, vietnamštině a čínštině (mandarínštině) " [3] .

Rozsah použití

Raná neformální ústní forma komunikace ( guanhua ) na severočínském základě se údajně začala formovat s přesunem čínského hlavního města na místo moderního Pekingu (tehdy nazývaného Zhongdu , poté Dadu ) v roce 1266 před začátkem dynastie Yuan [ 4] . Od počátku 20. století začal oficiální standard, který v roce 1909 dostal název „ goyu “ (z japonského výrazu „ kokugo (国語)“ – „státní jazyk“) a později v ČLR přejmenován na putonghua , zahrnovat ne pouze písemné, ale i ústní normy.

Úkol šířit Putonghua jako ústní normu v oblastech distribuce jiných čínských jazyků („dialektů“) je stanoven v ústavě ČLR z roku 1982 , ale její šíření je poměrně pomalé. Navzdory rozšířenému používání Putonghua v rádiu a televizi tedy podle oficiálního průzkumu (2004) pouze 53 % populace ČLR dokáže vysvětlit své mandarínsky; 18 % mluví doma; 42 % jej používá ve škole a v práci [5] .

Od roku 1994 ČLR zavedla Test odbornosti Putonghua ( čínsky : 普通话水平测试, pinyin pǔtōnghuà shuǐpíng cèshì (PSC) ), který si rychle získal popularitu, jak se Čína stále více urbanizovala. Po složení zkoušky je přiděleno několik úrovní znalosti mandarínštiny:

• 1-A ( čínština 一级甲等, pinyin yījí jiǎděng ; chybovost: méně než 3 %) – často považováni za rodilé Pekingy; mezi ostatními Číňany je tato úroveň poměrně vzácná - například podle studie provedené v roce 2003 Národním pracovním výborem pro jazyk a písmo ( čínské cvičení国家语言文字工作委员会) byla tato úroveň prokázána ve velkých městech: v Pekingu  – 90 %, Tianjinu  – 25 %, Xi'anu  – 12 %, Dalianu  – 10 %, Šanghaji  – 3 %, Nanjingu  – 2 %, Čcheng -tu  – 1 %, Guangzhou  – 0,5 %;
• 1-B (počet chyb: méně než 8%) - nutné pro práci dopisovatele v televizi nebo rozhlase;
• 2-A (chybovost: méně než 13 %) – vyžaduje se pro práci učitele čínské literatury na základní škole;
• 2-B (chybovost: méně než 20 %);
• 3-A (počet chyb: méně než 30 %);
• 3-B (chybovost: méně než 40 %) – pouze 53 % čínské populace (asi 700 milionů lidí) mohlo projít touto úrovní podle první studie jazykových znalostí v Číně, provedené v prosinci 2004 [5] ; pro obyčejného Číňana, který nemluví jedním ze severských dialektů, i dosažení této úrovně vyžaduje speciální trénink.

Nicméně, mnoho Číňanů je schopno rozumět mandarínštině do určité míry, aniž by byli schopni mluvit.

Genealogické a areálové informace

Používá se v celé Číně jako státní jazyk, přičemž představuje literární formu pekingského dialektu a v širším smyslu severní čínštinu . Je to také jeden ze 4 oficiálních jazyků Singapuru .

Sociolingvistické informace

Čínština v širokém slova smyslu drží rekord v počtu mluvčích na světě: 1 074 000 000 mluvčích v ČLR, z nichž 896 000 000 ji mluví jako svůj mateřský jazyk ( 70 % z nich mluví standardním dialektem) a 178 000 000 jako druhý jazyk. Celkový počet řečníků na světě je 1 107 162 230 lidí.

S velkým množstvím obtížně vzájemně srozumitelných dialektů je standardní čínština nadnářeční variantou jazyka, státního jazyka Čínské lidové republiky a jazyka mezietnické komunikace mezi národy Číny. Používá se ve všech oblastech života v Číně a je jedním z oficiálních jazyků OSN .

Na základě čínského jazyka existuje rusko-čínský pidžin  – tzv. „ jazyk kjachta “, který si půjčuje ruskou slovní zásobu, ale používá pravidla čínské gramatiky.

Typologické parametry

Typ (stupeň volnosti) vyjádření gramatických významů

Typická slovní forma v Putonghua sestává z 1-2 morfémů , které nesou pouze lexikální význam a gramatické významy jsou vyjádřeny analyticky , to znamená pomocí funkčních slov . Mandarinův typický způsob vyjádření gramatického významu je pomocí frázových částic , které často vyjadřují morfologické nebo syntaktické významy.

Povaha hranice mezi morfémy

Putonghua je izolační jazyk (skloňovací morfémy se téměř nikdy nepoužívají), ačkoli existují případy aglutinační afixace a dokonce i kontaktních změn mezi morfémy, například:

• fonetický: určité kombinace ve dvouslabičných slovech pravidelně dostávají tónové transformace (např. při spojení dvou slabik se sestupně-vzrůstajícím tónem se tón první změní na vzestupný);
• při sufixaci (například s tzv. " retroflex sufixem " -er ) může dojít k fúznímu jevu :

• Slova s ​​historickými příponami -zi a -tou tyto přípony vynechávají, když jsou připojeny k jiným, avšak bez přípon tyto morfémy netvoří slovo:

Označení lokusu v přivlastňovacím podstatném slovním spojení a predikaci

V predikaci neexistuje žádný vrchol a závislé označení :

V přivlastňovací substantivní frázi je pozorováno závislé značení: indikátor (částice de的, která se běžně používá pro gramatický zápis definic ve jmenných frázích) je připojen k závislému členu jmenné fráze:

Při vyjádření úzce souvisejících vztahů se vynechává částice de的:

Typ kódování role

Podstatná jména nejsou označena sémantickými a syntaktickými rolemi, takže kódování rolí je neutrální:

Základní slovosled

Základní slovosled je SVO .

Pro vedlejší členy věty v čínštině je stanoven přísný slovosled:

Stojí za zmínku, že slovosled není vázán ani tak na gramatické nebo syntaktické charakteristiky sekundárních členů, ale na jejich sémantiku :

Jazykové vlastnosti

Grafika

Mluvčí všech dialektů čínského jazyka používají hieroglyfické (ideografické) logosylabické písmo (metoda grafického znázornění znějící řeči, ve které každý znak přenáší jednu slabiku), které se vyvinulo z piktografických znaků . Existuje systém romanizace pro Putonghua- pinyin a také systém pro přepis čínštiny do ruštiny - systém Palladium .

Fonologické

Putonghua je izolační tónový jazyk . Souhlásky a samohlásky tvoří omezený počet tónovaných slabik konstantního složení (bez tónu je v mandarínštině pouze 414 různých slabik a 1324 s tóny). Kromě tónu má slabika iniciálu ( čín .声母 ) a za ní koncovku (čín. př .韵母), např. ve slově 狗 (gǒu) je iniciála g, koncovka je ou . Jestliže slabika začíná samohláskou, pak její iniciála je nulová ( čínské cvičení零声母) [6] . Každá slabika ve slově je zpravidla morfém (vzácnou výjimkou jsou slabiky v etymologicky neoddělitelných slovech [7] ). Přitom neexistují morfémy, které by byly v mandarínštině fonologicky menší než slabika (výjimkou je koncovka 儿er , která vlastní slabiku netvoří) [8] [9] .

V mandarínštině se v závislosti na povaze změny frekvence hlavního hlasového tónu v čase rozlišují 4 tóny: 1. ( sudý ), 2. ( vzestupný ), 3. ( sestupně-vzestupný ) a 4. ( sestupný ) tón (v praktikují výuku čínštiny na ruských školách, někdy jsou charakterizovány jako melodické , tázavé , spokojené a urážlivé intonace [10] ). Tón se chová jako jeden z hlavních charakteristických zvukových prostředků k rozlišení lexikálních významů . Příklady: 失shī (“prohrát”) - 十shí (“deset”) - 史shǐ (“historie”) - 事shì (“skutek”); 妈mā ("matka") - 麻má ("konopí") - 马mǎ ("kůň") - 骂mà ("nadávka") [11] [12] .

Statistické studie ukázaly, že funkční „nálož“ ​​tónů v mandarínštině je přibližně stejně vysoká jako u samohlásek [13] .

Putonghua se vyznačuje kombinatorickými přeměnami tónů, ke kterým dochází při tvoření slov, když se spojují slabiky s určitým tónem: tóny se mohou měnit nebo neutralizovat . Takové transformace mohou být pravidelné i nepravidelné. Slabika一yī „jedna“ v izolované poloze se tedy vyslovuje pod 1. tónem, ale ve frázi před slabikami 1., 2. nebo 3. tónu se vyslovuje pod 4. tónem (například 一yī + 年nián se stává yìnián ), a před 4. tónovou slabikou - pod 2. (například 一yī + 定dìng se stává yídìng ) [14] .

Morfologické

Jestliže ve staré čínštině byla naprostá většina slov jednoslabičná, pak v Putonghua podle výpočtů čínských lingvistů dominují slova víceslabičná nad jednoslabičnými (75,4 %, resp. 24,6 %); přitom se asi 85 % víceslabičných slov skládá ze dvou slabik, takže převažuje dvoumorfemická forma slova. Jednoslabičné slovo (také nazývané jednoduché slovo ) je primární lexikální jednotkou a má ve svém složení pouze jeden morfém. Hlavním způsobem tvoření slov je skládání (např.屏píng „zatemnit“ + 風fēng „vítr“ dává 屏風píngfēng „obrazovka, obrazovka“); spolu s tím je běžná afixace (poměrně málo afixů má aglutinační povahu) a konverze . Některá jednoslabičná slova pocházející ze starověkého čínského jazyka se používají pouze jako součásti víceslabičných slov [8] [15] .

Skloňování v Putonghua je málo vyvinuté a je reprezentováno hlavně verbálními aspektovými příponami. Podstatná jména a osobní zájmena mají hromadný tvar množného čísla tvořený příponou 们men , ale u podstatných jmen má tento tvar omezené použití (lze jej použít pro podstatná jména označující osoby, méně často zvířata a ptáky) [16] .

Významné části řeči v Putonghua zahrnují podstatné jméno , přídavné jméno , číslovku , zájmeno , sloveso a příslovce ; mezi služebními slovy jsou předložky , postpozice , spojky , částice , klasifikátory , indikátory větných členů, predikativní neutralizátory. Zvláštní pozornost je věnována speciálním lexikálním prvkům a modálním slovům. Tato klasifikace není zcela obecně přijímána a mezi zástupci různých jazykových tradic neexistuje úplná shoda [17] .

Syntaktické