Východoslovanské jazyky

Aktuální verze stránky ještě nebyla zkontrolována zkušenými přispěvateli a může se výrazně lišit od verze recenzované 17. června 2022; kontroly vyžadují 3 úpravy .
Východoslovanské jazyky
Taxon Skupina
plocha Rusko , Ukrajina , Bělorusko , Podněstří [a] , Kazachstán , Kyrgyzstán , pobaltské státy
Počet médií asi 240 milionů
Klasifikace
Kategorie Jazyky Eurasie

Indoevropská rodina

slovanská větev
Sloučenina
3 (4) moderní jazyky
Doba separace XIV - XV století. n. E.
Kódy jazykových skupin
ISO 639-2 —
ISO 639-5 zle

Východoslovanské jazyky  jsou skupinou v rámci slovanské větve indoevropské jazykové rodiny . Distribuováno ve východní Evropě a severní Asii . Živými jazyky této skupiny jsou běloruština , ruština a ukrajinština . Někdy je rusínština považována za čtvrtý živý jazyk východoslovanské skupiny , která je obvykle považována za dialekt [1] [2] [3] ukrajinštiny. Předchůdcem všech jazyků východoslovanské skupiny je starý ruský jazyk , který existoval až do 13. – 14. století [4] [5] (někteří badatelé se drží teorie, že staroruský jazyk byl psaný a spisovný, a vznik východoslovanských jazyků je spojen s kolapsem praslovanského jazyka [6 ] .

Klasifikace

Moderní východoslovanské jazyky zahrnují běloruštinu , ruštinu a ukrajinštinu , rozlišují také rusínský jazyk , jehož status jako nezávislého jazyka je předmětem vědecké diskuse [7] . Mrtvé východoslovanské jazyky jsou: společným předkem všech jazyků skupiny je stará ruština ; psaný jazyk Litevského velkovévodství  je západní ruský jazyk , stejně jako staronovgorodský dialekt , který měl své vlastní charakteristické rysy [8] .

Funkce

Východoslovanské jazyky se liší od ostatních slovanských skupin v následujících rysech:

Fonetika

V 10. století se nosní samohlásky „o“ a „e“ (ǫ, ę) ztratily a změnily se na „u“ a „'a“.

Praslovanská spojení *or, *ol, *er, *el se vyvinula v plnovýznamové kombinace -oro-, -olo-, -ere-, -elo- v pozicích mezi souhláskami. Příklad: ruština "město", "bažina", "mléko", "břeh" , Belor. „město“, „malako“, „berag“ odpovídá polštině. gród, błoto, mleko, brzeg , sv.  "krupobití", "blato", "mléko", "breg" [9] .

Počáteční východoslovanské o- v jihoslovanských a západoslovanských jazycích pravidelně odpovídá spojení je-. Příklad: ruština "jeden", "jezero", "jelen" , Belor. „adzin“, „vozera“, „alen“ , ukrajinština "jeden", "jezero", "jelen" s Bolgem. "jedna", "nula", "elen" , česky. "jeden", "jezero", "jelen" [9] .

Ve staré ruštině byla původně běžná slovanská znělá plosivní zpětně lingvální souhláska g, která se zachovala ve spisovné ruštině („g“) a v ukrajinštině a běloruštině (a jihoruských dialektech) se změnila na znělá frikativa zpět -jazyk γ; podle Yu.V. Sheveleva k tomuto přechodu došlo ve 2. polovině 12. – na počátku 13. století. ( R.I. Avanesov však datuje tento přechod z 11. do 1. poloviny 12. století [10] ) a v 16. století se tento zvuk v ukrajinském jazyce změnil ve znělý frikativní glotální ɦ. Mezi západoslovanskými došlo k podobnému přechodu (ovšem probíhajícímu samostatně a v jiné době) v češtině , slovenštině a hornolužickém jazyce [11] .

Z praslovanských spojení *tj, *dj se vyvinuly souhlásky „h“, „j“ (v ruštině zjednodušeno na „zh“), na rozdíl od „sht“, „zhd“ u jižních Slovanů a „ts“, "dz" y západní Slované. Příklad: ruština svíčka, porodit , ukrajinsky svíčka, narodzhuyu , Belor. svíčka, narajayu odpovídají polštině. świeca, rodzę , sv.  světlo, narození . Kombinace *stj, zdj přirozeně dávaly "shch" ("shch"), "zhdzh", zachované v ukrajinském a běloruském jazyce a zjednodušené na /sh:/, /zh:/ v ruštině.

Z praslovanských kombinací labiálních souhlásek s j в ve všech polohách se důsledně vyvinulo epentetické „l“. V západoslovanštině je přítomen pouze v počáteční poloze, zatímco v jihoslovanštině se vyvíjel nejednotně. Příklad: ruština Plivnu, země odpovídá polštině. pluję, ziemia [12] .

Osud redukovaného

V období XII-XIII století došlo k redukci praslovanštiny  - samohlásky "b" a "b" byly ztraceny. Společné pro všechny východoslovanské jazyky bylo vypuštění „b“ a „b“ ve slabých pozicích a jejich postupný přechod na „o“ a „e“ v silných:

Osud stejných hlásek v polohách před [j] a za „p“, „l“ bez přízvuku, tzv. časované redukované „y̌“, „ǐ“, se lišilo jednak v ruštině a jednak v běloruštině a ukrajinštině. na druhé straně.

  • V budoucím ruském jazyce splynuly ve všech pádech s uvolněnými: jiná ruština. shǐya, my̌yu, úzkost, glatati > rus. krk, moje, úzkost, polykat .
  • V budoucích ukrajinských a běloruských jazycích se sloučily se samohláskami úplného útvaru „ы“, „и“: ostatní ruština. shǐya, my̌yu, úzkost, glátati > ukrajinština. shiya, miyu, trivoga, glitati , běloruština. shya, mytí, chvění, hlt .

Následně byly výsledky pádu a vokalizace redukovaných zastřeny pozdějšími fonetickými procesy, jako je koincidence „y“ a „and“ (v ukrajinštině), ztvrdnutí syčení a „r“ (v běloruštině), částečný přechod ['e]\u003e ['o] (ve všech třech jazycích). Jihoslovanský vliv v ruštině vedl v některých případech k nahrazení nepřízvučného "o" (< "ы̌"), "e" (< "ǐ") do "ы", "i": starý , extrémní .

Praslovanské a staroruské *jь- v počáteční slabice dávalo čas redukovaný, který se měnil podle obecných pravidel v ukrajinském a běloruském jazyce, ale v ruštině se změnil na „i“: praslava. *jüstina, *jüměti > Rus. pravda, mít , ukrajinský pravda, matka , Bělorus Isscina, matka .

V ukrajinském jazyce došlo ke změně původního „o“, „e“ ve slabice, která se uzavřela po ztrátě slabého „b“, „b“ v následující slabice: „o“, „e“ byly prodlouženy a diftongizovány: „kůň“ > „k̄n“ > „kuo͡n“ (s další změnou dvojhlásky na „i“: „kіn“).

Slovní zásoba

Hlavní část slovní zásoby východoslovanských jazyků byla zděděna z praslovanského jazyka, ale kromě toho se nacházejí specifické východoslovanské prvky, které nejsou charakteristické pro jihoslovanské a západoslovanské jazyky, stejně jako slova které vznikly v relativně pozdních dobách v jednotlivých východoslovanských jazycích. Ve slovní zásobě východoslovanských jazyků jsou také výpůjčky z turečtiny , ugrofinštiny , samojedštiny , baltštiny , íránštiny , různých germánských (gotických, staronorských), kavkazských a některých dalších. V ruštině jsou zaznamenány starověké výpůjčky - ze západoevropských jazyků (především francouzština , němčina , v moderní době - ​​angličtina ). Ukrajinština a běloruština odrážejí významný vliv polské slovní zásoby.

Historie

Dějiny moderních východoslovanských jazyků od 11. století lze snadno vysledovat z dochovaných písemných památek. Moderní východní slovanské jazyky se vracejí k jednomu zdroji - starému ruskému jazyku.

V 11. století byli všichni východní Slované součástí staroruského státu . Na území obsazeném východními Slovany se začal tvořit jednotný staroruský jazyk. Mluvený starý ruský jazyk měl teritoriální dialekty, které se lišily svými fonetickými , lexikálními a morfologickými rysy.

Koncem 12. - začátkem 13. století se Kyjevský stát zhroutil, v důsledku čehož ustal proces formování jednotného staroruského jazyka. Na základě svých samostatných teritoriálních dialektů začíná od 14. století formování nezávislých příbuzných východoslovanských jazyků, které se nakonec staly ruskými , běloruskými a ukrajinskými jazyky.

Psaní

Od konce 10. století dostali východní Slované v souvislosti s šířením křesťanství psaný jazyk pocházející z Bulharska . V XI-XII století. Hlaholské nápisy byly extrémně vzácné (kostel Zvěstování Panny Marie na Gorodische, kostel sv. Sofie v Novgorodu). Moderní východoslovanské jazyky používají abecedy založené na azbuce .

Východoslovanské znaky se nacházejí již v památkách staroslověnského jazyka 11. století : Ostromirské evangelium a Novgorodský kodex .

Známá jsou písmena březové kůry  - písemné památky starověkého Ruska 11. - 15.  století.

Viz také

Poznámky

  1. ↑ Geografická oblast v rámci mezinárodně uznávaného území Moldavska , ale většinu z něj ovládá neuznaná Podněsterská Moldavská republika .
  1. ↑ Rusínský jazyk // Velká ruská encyklopedie . Získáno 24. ledna 2021. Archivováno z originálu dne 20. června 2019.
  2. ↑ Lemki. // Velká ruská encyklopedie. . Získáno 24. ledna 2021. Archivováno z originálu dne 20. června 2019.
  3. ↑ Rusynska mova. // Ukrajinština: Encyklopedie. Institut vzdělávání pojmenovaný po O. O. POTEBNI z Národní akademie věd Ukrajiny. Kyjev, zadejte "Ukr. encykl.", 2004.
  4. ↑ Ivanov V.V. Starý ruský jazyk  // Lingvistický encyklopedický slovník . - M .: Sovětská encyklopedie, 1990.
  5. ↑ Khaburgaev G. A. Starý ruský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky / RAS. Jazykovědný ústav; Ed. kol.: A. M. Moldovan, S. S. Skorvid, A. A. Kibrik a kol., M.: Academia, 2005, s. 418.
  6. ↑ Ukrajinština: Encyklopedie / Redkol. Rusanivsky V.M., Taranenko O.O., Zyablyuk M.P. že v. - 2. druh., Vipr. přidávám. - K. : Typ "ukrajinské encyklopedie" im. M.P. Bazhana, 2004. - 824 s.
  7. ↑ Podrobnosti viz Rusynský jazyk a Rusínský jazyk .
  8. ↑ Akademik Andrej Anatoljevič Zaliznyak. O dějinách ruského jazyka. Přednáška se konala 24. února 2012 ve škole Muomin. . Datum přístupu: 5. července 2015. Archivováno z originálu 26. června 2015.
  9. ↑ 1 2 Ivanov, 1990 , s. 58.
  10. ↑ Ivanov, 1990 , s. 96.
  11. ↑ Shevelov G. Y.  On the Chronology of h and the New g in  Ukrainian Studies // Harvard Ukrainian Studies. - Cambridge: Harvard Ukrainian Research Institute, 1977. - Sv. 1, č. 2. - S. 137-152.
  12. ↑ Ivanov, 1990 , s. 61.

Literatura

  • Východoslovanské jazyky ​​// Lingvistický encyklopedický slovník / Ch. vyd. V. N. Yartsev . - M . : Sov. Encyklopedie , 1990. - 685 s. — ISBN 5852700312 .
  • Staroruský jazyk // Ruský humanitní encyklopedický slovník: Ve 3 svazcích - M . : Humanit. vyd. Střed VLADOS: Filol. fak. Petrohrad. Stát un-ta, 2002.
  • Ivanov V.V. Historická gramatika ruského jazyka. - M . : Vzdělávání , 1990. - 400 s. — ISBN 5-09-000910-4 .
  • Kondrashov N.A. Východoslovanské jazyky ​​// Slovanské jazyky. - M .: Vzdělávání , 1986. - S. 67-107.
  • Rusinov N. D. Starý ruský jazyk. - M .: Vyšší škola , 1977.
  • Filin F.P. Utváření jazyka východních Slovanů. - M. : URSS (Krasand), 2010. - 296 s. - ISBN 978-5-396-00218-0 .
  • Filin F.P. Původ ruského, ukrajinského a běloruského jazyka: Historický a dialektologický esej. - M. : Editorial URSS, 2009. - 656 s. — ISBN 9785397008280 , 5397008281.