Neoexpresionismus je trend v současné malbě, který se objevil na konci 70. let a dominoval na trhu s uměním až do poloviny 80. let. Neoexpresionismus vznikl v Evropě jako reakce na konceptuální a minimalistické umění 70. let. Neoexpresionisté vrátili umění obraznost, figurativnost, živé a emotivní způsoby, jasné, syté barvy.
V moderním neoexpresionismu se jako výrazový prostředek využívá nejen variace linií a tvarů, ale také variace barvy a textury, tedy všeho, co je na obrázku. Zahrnuje i abstrakcionistické fragmenty – jako formální estetickou složku i jako prostředek k odhalení obrazu.
Georg Baselitz a Eugen Schönebeck , kteří společně studovali na berlínské vysoké škole výtvarných umění, společně vypracovali „První pandemický manifest“, ve kterém prohlásili, že se hodlají bouřit proti zavedeným uměleckým formám a požadují vytvoření nového expresivního stylu malby. Svá díla představili v Galerii Michaela Wernera a Benjamina Katze v Berlíně. Své tvrzení potvrdili v dalším programu nazvaném The Second Pandemonic Manifesto (1962). Brzy po zveřejnění však spolupráce obou umělců skončila. Přesto na scénu vstoupili noví malíři: vzniklo tvůrčí sdružení Informel v čele s Walterem Störerem; podobné názory na umění sdílelo mnoho dalších umělců, především z Berlína, jako Peter Chevalier, Rainer Fetting, Dieter Hacker, Markus Lüperz , Helmut Middendorf, stejně jako zakladatelé skupiny Vision (1960–64), Carl Horst Hoedikee a Bernd Koberling.
Díla neoexpresionistů se obvykle vyznačují spontánními a násilnými gesty, převahou městských motivů. Neoexpresionisté se snažili vrátit k osobním a symbolickým obrazům. Od poloviny 70. let Barbara Heinisch vyvinula vlastní kombinaci malby a performance v dialogu s modelem [1] . Od konce 70. let vzniklo z řad neoexpresionistů několik významných tvůrčích sdružení – „Berliner Heftige“, „Spontanisten“ a nakonec „Junge Wilde“ nebo Neue Wilde [2] .
Mimo berlínskou uměleckou scénu nalezla nová kulturně-politická protestní bohéma (Hans Rogalla, Peter Angermann, Robert Hartmann, Hans Heininger a Hans Heining) ironičtější formy vyjádření určené k rozmazání hranic mezi kýčem, konzumem a uměním [2] .