Albánská literatura

Aktuální verze stránky ještě nebyla zkontrolována zkušenými přispěvateli a může se výrazně lišit od verze recenzované 24. září 2016; kontroly vyžadují 9 úprav .

Albánská literatura  je literatura psaná v albánském jazyce . Termín může také odkazovat se na literaturu psanou Albánci nebo v Albánii .

Pod osmanskou nadvládou (od 16. století do počátku 20. století) měly turecké a ortodoxní řecké legendy a tradice významný vliv na albánskou literaturu. Různé příběhy se předávaly z generace na generaci v podobě hrdinských básní, legend a příběhů. Ústní tradice pomohla zachovat jazyk a národní identitu. Albánský lidový epos se vyznačuje osmislabičným veršem, nikoli na severu země - desetislabičným. Oblíbeným hrdinou je Skanderbeg, stejně jako bratři Khalil a Muyo, kteří se staví proti tureckému sultánovi. Jejich nepřáteli jsou navíc křesťanští Albánci – „slávy“, srbští mladíci. Zejména Marko-Kolevich. Známý je příběh o ženě zazděné ve zdi, která je běžná v balkánském folklóru, „pevnost Rozaft“ a hadí boj: „Derd Elez Aliya“. Na základě posledně jmenovaného byla nastudována stejnojmenná opera, jejíž libreto napsal Ismail Kadare. Nadpřirozeno je v albánské mytologii reprezentováno upíry jednajícími v ženské podobě, rudy a zanami - postavami jako řecká moira a nymfy. A také Kráska Země - v podzemí žije pohádková kráska, o její ruku se uchází hrdina, který občas připomíná východní majnun-šíleně zamilovaný. Z Turecka přišly vtipy o Khoja Nasredinovi a plešatém muži, postavě jako blázen Ivanushka.

Nejstarší písemný doklad v albánštině pochází z roku 1462 . První pozoruhodné dílo je Příběh Skanderbega od Mariny Barleti ; napsaný v latině si získal širokou popularitu v Evropě, včetně moskevského království a Litevského velkovévodství. Na jejím základě byl zinscenován první albánský film (natočen společně se SSSR; získal cenu na filmovém festivalu v Kansku).

Do 17. století pochází báseň kardinála Petra Budiho „Nauka křesťanství“ v duchu katolického baroka. Od doby osmanského dobývání se muslimská literatura rozšířila, ovlivněna tureckými, perskými a arabskými vzory. Mezi její významné představitele patří Nezim Frakula (1680-1760), Suleiman Naibi (? -1772), Hasan Zyuko Kamberi (1740-?). Tématem jejich poezie je chvála islámu, satira, láska, stížnosti na peripetie osudu.

Koncem 19. století, během osmanské éry, se bratři Naim a Sami Frashëriové stali jedním z vůdců albánského národního obrození . Toto nacionalistické hnutí inspirovalo v průběhu desetiletí mnoho autorů, například básníka Gerga Fishtu . Zmínit můžeme i Hieronyma de Rada, jehož dílo ocenil Lamartine a jeden z prvních laureátů Nobelovy ceny Frederic Mistral . Dalším slavným národním spisovatelem byl pravoslavný biskup Fan Noli , který se ve 20. letech 20. století stal vůdcem země (byl také slavným překladatelem). Noliho kolegou byl Faik Konitsa, přítel Guillauma Apolinera, iniciátora albánské avantgardy. Prvním příkladem albánské beletrie je „Lov horalů“ od Christofordiho, známého lingvisty, existuje ruský překlad. Příběh odráží kult posvátné hory Tomori. Počátkem minulého století promluvil Michal Grameno s povídkami a memoáry o protiosmanském boji (existuje překlad fragmentů do ruštiny). Gramenovými současníky byli básník Andon Chayupi, autor prvních her v albánštině, a Ndre Mieda, který napsal nejlepší sonety albánské poezie.

Za nejtalentovanějšího albánského básníka a spisovatele meziválečného období je považován Nikolosh Migeni, kterého ovlivnili spisovatelé jako Gorkij a Nietzsche , ale i tzv. „ prokletí básníci “.

Za komunistického režimu zde byla přísná cenzura , která značně brzdila literární život země. První albánští spisovatelé Musina Kokalari a Selfidje Chiu byli potlačeni . Autor historických románů Sabri Godo (budoucí zakladatel Republikánské strany a spoluautor Ústavy Albánie ) byl podroben „ideologické převýchově“ .

S pádem systému jedné strany se literatura osvobodila od cenzury a dále se rozvíjela. Nejslavnějším současným albánským spisovatelem je několikanásobný kandidát na Nobelovu cenu za literaturu Ismail Kadare . Jeho oponentem je Kasem Trebeshina, disident, kritik socialistického realismu, který předjímal A. D. Sinyavského , zakladatele albánské postmoderny. Dále můžeme zmínit Dritero Agola, Vedat Kokonu - významnou lingvistku, překladatelku Shakespeara, Annu Kareninu. Jeho román „Na vlnách života“ byl přeložen do ruštiny.

Odkazy

 Albánie v tématech

Architektura